Plynovod, který možná nikdy nepoteče, a přesto už teď mění Afriku

O trans-saharském plynovodu, maghrebské studené válce a o tom, kdo si dnes vytyčuje území na překreslené mapě kontinentu

Koncem dubna oznámil JNIM, sahelská odnož al-Káidy, že malijské hlavní město Bamako úplně odřízne od zásobování. Dvoumilionovou metropoli předtím škrtil celé měsíce tou nejprostší a zároveň nejúčinnější zbraní, jakou v poušti máte. Odřezával ji od paliva. Žádné rakety, žádná vlajka nad ministerstvem, jen postupné zaškrcení tepen, kterými do města proudí nafta a benzin. V regionu, který se za poslední tři roky vymkl Západu z kontroly, se z energie stala hlavní zbraň války dřív, než si toho většina Evropy stačila všimnout.

O pět týdnů později a patnáct set kilometrů dál na sever stáli tři ministři v poušti u alžírského Adraru a slavnostně vyznačili první úsek potrubí. Trans-saharský plynovod má vést od nigerijských ložisek až ke Středozemnímu moři, a velkou částí prochází územím, nad kterým stát dávno ztratil kontrolu a kde se volně pohybuje JNIM. Zahájení stavby alžírské ministerstvo označilo za historickou událost.

Plynovod se ovšem staví kvůli geopolitice, která se jen maskuje za ekonomické důvody. Skutečným produktem není zemní plyn, je jím vliv. Geopolitiku energetických koridorů sleduji dlouho a vracím se k ní pořád, protože se v ní jako málokde ukazuje, kdo bude příští desetiletí rozdávat „karty“. Toto je její africká kapitola a je nejspíš nejotevřenější ze všech. Zde se nová mapa teprve kreslí.

Co se vlastně začátkem června stalo

Třetího června 2026 se v Alžíru sešlo páté zasedání řídícího výboru projektu. Tři ministři, alžírský Mohamed Arkab, nigerijský Ekperikpe Ekpo a nigerský Hamadou Tini, na něm schválili aktualizovanou studii proveditelnosti od britské firmy Penspen a o den později zahájili v provincii Adrar stavbu alžírské části. Slavnostní akt znamenal fyzické vyznačení trasy prvních segmentů potrubí, nic víc. Reálně to bude trvat roky, než by takový plynovod mohl být v provozu.

Sám nápad není nový. Poprvé se objevil už v sedmdesátých letech, memorandum o porozumění podepsaly tři země v červenci 2022 pár měsíců po ruské invazi na Ukrajinu, a od té doby se projekt několikrát rozjížděl a zase zasekával. Akcelerační dohody přišly v únoru 2025 a v únoru 2026 prezident Tebboune při návštěvě nigerského vůdce Tchianiho oznámil, že stavba začne hned po ramadánu. Sarkasticky by se chtělo poznamenat, že však neřekl po jakém.

Potrubí má vést z Warri v Nigérii do alžírského uzlu Hassi R’Mel přes nigerské území, má měřit 4 128 kilometrů a přepravit 20 až 30 miliard metrů krychlových zemního plynu ročně. Alžírskou část dlouhou zhruba 2 310 kilometrů staví státní Sonatrach, jedna z největších plynárenských firem světa, která má podle prezidenta financovat a postavit i nigerskou část. Sonatrach a nigerijská státní NNPC drží devadesát procent, zbylých deset procent připadá Nigeru přes státní společnost SONIDEP. Náklady se odhadují kolem 13 miliard dolarů, jenže u projektu této délky a v tomto terénu se rozpočty obvykle nakonec zdvojnásobí. Alžírsko deklaruje dokončení v roce 2027. Realisticky půjde spíš o rok 2030 a později, pokud se to vůbec povede.

Čtěte také:

Pro Alžírsko ten projekt přitom dává hmatatelný smysl. Země dnes zajišťuje kolem dvanácti procent evropského dovozu plynu a před válkou na Ukrajině byla po Rusku a Norsku třetím největším dodavatelem do Evropské unie. Sonatrach ohlásil investice 50 miliard dolarů na roky 2024 až 2028, z nichž přes sedmdesát procent míří do průzkumu a těžby, a cílí na roční produkci 200 miliard m³ do roku 2030. Háček je v tom, že vlajkové ložisko Hassi R’Mel, největší v Africe, stárne a zásoby klesají, a Alžírsku už mnoho nedotčených konvenčních polí nezbývá. Proto v roce 2024 podepsal Sonatrach memoranda s ExxonMobilem a Chevronem na rozvoj těžby nekonvenčního plynu v sedimentárních pánvích Ahnet a Gourara. Vývoz ropy a plynu navíc tvoří přes polovinu příjmů alžírského státního rozpočtu. Nigerijský plyn by tedy nakrmil stroj, který má hotovou vývozní infrastrukturu, evropské kontrakty i rozpočtovou závislost, ale dochází mu vlastní surovina.

K tomu má Alžírsko ještě jeden, závažnější důvod. Doma mu spotřeba plynu rychle roste. Dotované ceny, přibývající obyvatelstvo a energeticky náročná ekonomika ukrajují čím dál větší díl z toho, co by jinak mohlo jít na vývoz, jehož objem se v roce 2024 pohyboval kolem 49 miliard m³. Země se tak ocitá v kleštích. Vlastní konvenční pole slábnou, domácí poptávka sílí, a přitom musí Alžír plnit dlouhodobé kontrakty do Evropy. Nigerijský plyn je z tohoto pohledu způsob, jak ty kleště povolit, aniž by stát obětoval příjmy, na kterých stojí jeho rozpočet i sociální smír.

Alžírská prohlášení mluví o historickém dni, o regionální integraci a o rozvoji celého kontinentu jsou jazykem obchodu. Číst se to ale dá i jinak, jako tah na mapě, která se právě překresluje na příštích sto let.

Dva plynovody, dvě vize a jeden jediný trh

Alžírsko totiž nestaví ve vzduchoprázdnu. Konkurenční projekt, Africký atlantický plynovod dříve známý jako plynovod Nigérie-Maroko, počítá s trasou přes 5 600 kilometrů podél atlantického pobřeží, zhruba tuctem zemí západní Afriky, a teprve přes marockou síť do Evropy. Cena se odhaduje kolem 25 miliard dolarů, kapacita až 30 miliard m³ ročně. Projekt podpořilo západoafrické společenství ECOWAS, postupně se k němu přidávají tranzitní země a o financování jednají věřitelé včetně Evropské investiční banky, Islámské rozvojové banky a Fondu OPEC, k nimž se přidaly i Spojené arabské emiráty. Nigerijská NNPC a marocká ONHYM zakládají společnou projektovou firmu, jenže finální investiční rozhodnutí se odkládá rok za rokem. Čekalo se v prosinci 2024, pak na konci roku 2025, a Maroko nakonec přešlo na fázovou výstavbu bez jediného velkého rozhodnutí. Žádné velké stavební kontrakty zatím uzavřeny nebyly a plné zprovoznění se nečeká dřív než kolem roku 2036.

Stojí proti sobě dvě představy o tom, jak má africký plyn téct do Evropy. Alžírská je středomořská zkratka, která se napojuje na potrubí už dnes zásobující Itálii a Španělsko. Alžírsko má infrastrukturu, nepotřebuje stavět novou cestu přes moře ani budovat koalici třinácti vlád. Chybí mu surovina, a tu by mu měla dodat Nigérie. Marocká vize je opačná. Atlantická trasa se musí postavit téměř od nuly, zato se rámuje jako kontinentální rozvojový projekt, který cestou zásobí i regionální trhy v Guinejském zálivu, ne jako pouhá vývozní roura. Oba projekty přitom míří na stejnou surovinu, na nigerijská ložiska, která s objemem přes 5 900 miliard m³ tvoří největší prokázané zásoby plynu v Africe, zhruba deváté největší na světě, a na stejný evropský trh.

Marocká ctižádost je přitom větší než jedna roura v zemi. V listopadu 2023 vyhlásil král Mohammed VI. takzvanou Atlantickou iniciativu, nabídku čtyřem vnitrozemským státům Sahelu, tedy Mali, Nigeru, Burkině Faso a Čadu, na přístup k oceánu přes marocké přístavy. Pointa je v tom, kudy cesta vede. Přístavy leží podél pobřeží Západní Sahary, na sporném území, a v čele stojí rozestavěný přístav Dakhla. Maroko tím dělá dvě věci najednou. Uchází se o stejný sahelský blok, o jehož přízeň hraje i Alžírsko, a zároveň posiluje svou kontrolu nad Západní Saharou tím, že z ní dělá bránu Sahelu k moři. Ministři zahraničí Mali, Nigeru a Burkiny iniciativu na audienci u krále v dubnu 2025 podpořili a označili ji za příležitost. Maroko tak s Alžírem soupeří nejen o plyn, ale o to, čí branou Sahel vyjde do světa.

Za technickými parametry se proto skrývá jiná otázka. Nejde ani tak o to, kudy plyn poteče, ale kdo bude pro Evropu bránou. Být bránou znamená mít status.

Studená válka, která trvá už šedesát let

Aby tato rivalita dávala smysl, je třeba sejít o patro níž. Alžírsko a Maroko spolu nesoutěží kvůli plynu, ale kvůli sobě navzájem. V srpnu 2021 Alžírsko přerušilo s Marokem diplomatické styky, o měsíc později zavřelo svůj vzdušný prostor marockým letadlům a nechalo vypršet smlouvu o plynovodu Maghreb-Evropa o kapacitě 13 miliard m³, kterým přes marocké území desítky let proudil alžírský plyn do Španělska a který kryl asi desetinu marocké výroby elektřiny.

Pozemní hranice mezi oběma zeměmi je zavřená od roku 1994 a první ozbrojený střet, takzvaná Písková válka, se mezi nimi odehrál už v roce 1963. Kořenem sporu je Západní Sahara, bývalá španělská kolonie, kterou Madrid v polovině sedmdesátých let opustil, aniž se rozhodlo, komu připadne. Dodnes to není stát, ale takzvané nesamosprávné území, které OSN vede jako poslední nevyřešený případ dekolonizace v Africe. Maroko ovládá zhruba čtyři pětiny jeho rozlohy a považuje je za své jižní provincie. Zbytek drží Fronta Polisario, hnutí usilující o samostatný stát, které od počátku podporuje Alžírsko.

Čtěte také:

V této dlouhé válce se rovnováha posledních dvou let výrazně naklonila. Maroko vyhrává diplomaticky. Spojené státy uznaly marockou suverenitu nad Západní Saharou už v roce 2020 a tento postoj později potvrdily, Španělsko podpořilo marocký autonomní plán v roce 2022, Francie v červenci 2024, kdy ho prezident Macron označil za „jediný základ” řešení, a Británie v červnu 2025. V říjnu 2025 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 2797, která mluví o „skutečné autonomii pod marockou suverenitou” jako o nejschůdnějším řešení. Za poslední dvě desetiletí stáhlo uznání samozvané Saharské republiky kolem padesáti zemí a zhruba čtyřicet procent afrických států otevřelo konzuláty v Lajúně nebo Dakhle, tedy přímo na sporném území. Maroko ovšem nevyhrává na celé čáře, v říjnu 2024 Soudní dvůr Evropské unie zrušil obchodní dohody mezi Unií a Marokem v částech, které pokrývaly Západní Saharu. Alžírsko, dlouholetý patron Polisaria, na francouzský obrat odpovědělo stažením velvyslance z Paříže a v této otázce se ocitá čím dál víc v izolaci.

A přesto první kope Alžírsko, zatímco marocké investiční rozhodnutí klouže rok za rokem. Maroko vyhrává na oficiálních mapách, Alžírsko v terénu. Proč ale riskuje miliardy na projekt, který nedává jednoznačný ekonomický smysl? Odpověď leží v povaze režimu v Alžíru.

Alžírsko je „ropný“ stát od svého zrodu. Ropa a plyn se v Sahaře objevily v roce 1956, ještě uprostřed války za nezávislost na Francii, a vývoz začal v roce 1961. V roce 1965 se moci chopila armáda, v roce 1971 znárodnila ropný průmysl, v roce 1973 ropný boom zaplatil překotnou industrializaci a režim se přiklonil k Sovětskému svazu. Křehkost toho modelu se ukázala v roce 1981, kdy cena ropy spadla a s ní i celá ekonomika závislá na vývozu. Dnes drží Alžírsko kolem 4 500 miliard m³ plynu a 12,2 miliardy barelů ropy, třetí největší zásoby ropy v Africe. Z hospodářské krize osmdesátých let vyrostlo islámské obrození, v roce 1989 vznikla Fronta islámské spásy, která v červnu 1990 vyhrála místní volby a v prvním kole parlamentních voleb v prosinci 1991 získala 188 mandátů, těsně pod hranicí absolutní většiny. Armáda volby těsně před druhým kolem zrušila a zemi pohltila občanská válka devadesátých let, takzvané černé desetiletí, které si podle odhadů vyžádalo kolem 150 až 200 tisíc mrtvých. Z té války vyšel dnešní režim, ovládaný armádou, posedlý kontrolou a uzavřený do sebe už od šedesátých let.

Pro Alžír proto nejsou ropa a plyn jen vývozním odvětvím. Jsou základem samotného státu a podmínkou jeho přežití. Plynovod je tak nejnovější frontou studené války staré šedesát let a zároveň gestem režimu, který se zrodil z války za nezávislost a zatvrdil v občanské válce. Kdo chápe plynovod jen jako další byznys, míjí podstatu.

Srdce problému leží uprostřed pouště

Nejriskantnější část projektu je zároveň ta, která o nové Africe vypovídá nejvíc. Plynovod musí projít Nigerem, a Niger se za poslední tři roky proměnil k nepoznání. Po sérii převratů, malijském v letech 2020 a 2021, burkinafaském v roce 2022 a nigerském v červenci 2023, vyhnaly sahelské státy francouzské vojáky. Z Mali v srpnu 2022, z Burkiny Faso v únoru 2023, z Nigeru v prosinci 2023, a vlna pokračovala dál, z Čadu odešla Francie v lednu 2025 a ze Senegalu i Pobřeží slonoviny během roku 2025. Mali, Niger a Burkina Faso založily v září 2023 Alianci sahelských států, počátkem roku 2025 vystoupily ze západoafrického společenství ECOWAS a opřely se o Rusko, Turecko a Írán. V lednu 2025 navíc ohlásily společnou vojenskou sílu o pěti tisících mužích na přeshraniční operace proti džihádistům. Na region přitom dnes připadá více než polovina všech obětí terorismu na světě.

Čtěte také:

Niger ovšem nevyhnal jen vojáky. Sáhl i na energii. Francouzská společnost Orano, z devadesáti procent vlastněná francouzským státem, těžila nigerský uran desítky let. V červnu 2024 junta zrušila Oranu povolení k obřímu ložisku Imouraren, kde leží asi 200 tisíc tun uranu, a v prosinci 2024 převzala kontrolu nad dolem Somaïr. Niger přitom kryl kolem patnácti procent dodávek Orana, a Francie získává z jádra zhruba sedmdesát procent své elektřiny. Místo Paříže pak Niger nabídl uran ruskému Rosatomu. Region, kterým má vést plynovod, tedy zrovna teď předvedl, co si myslí o energetické infrastruktuře, kterou na jeho území ovládají cizí státy.

Evropská rada pro zahraniční vztahy popisuje sahelské státy jako učebnicový příklad nového multipolárního světa, do kterého se hrnou Čína, Írán, Maroko, Rusko, Turecko i Spojené arabské emiráty. Dodává k tomu ostře, že většina nových hráčů nabízí jen mizerné zbraně, žoldnéře, trollí farmy a kořistnické těžební dohody, zatímco regionem obchází džihádismus. Ten popis sedí, ale je to také pohled z Bruselu. Podceňuje, že junty si tyto partnery vybraly mimo jiné proto, že jim Západ léta nabízel závislost převlečenou za partnerství. Bohužel to vypadá, že na tuto nabídku už v Sahelu nikdo neslyší.

Co ten multipolární vstup znamená v praxi, ukazují nejlíp dva hráči, Turecko a Írán. Turecko se stalo hlavním dodavatelem zbraní. Od roku 2022 dodalo bojové drony Bayraktar TB2 do Mali, Burkiny Faso i Nigeru, který první šestici dostal v květnu 2022, a Mali jich dnes provozuje přes sedmnáct, což z něj dělá jednoho z největších afrických uživatelů. V roce 2024 si Mali i Burkina pořídily pokročilejší typ Akıncı. Tyto drony se kvůli ceně a všudypřítomnosti přirovnávají k samopalu Kalašnikov, a zbrojovka Baykar, kterou vede zeť prezidenta Erdoğana, spustila koncem roku 2024 jejich výrobu i v Maroku. Spolupráce přitom jde dál než k prodeji strojů. Podle agentury AFP nasadila turecká soukromá vojenská firma SADAT v Nigeru kolem tisíce syrských kontraktorů „na ochranu tureckých zájmů”. Stejné drony, které junty oslavují, ovšem také zabíjejí civilisty. Při náletu na náboženskou školu v malijské vesnici Douna zahynulo v březnu 2024 čtrnáct dětí.

Írán postupuje opatrněji, jako šíitská mocnost v převážně sunnitské oblasti, kde si musí hlídat odvetu džihádistů. I tak podle analýz washingtonského institutu AGSI dodal do Nigeru, Mali i Burkiny Faso bojové drony a protiletadlové rakety. Diplomatická stopa je jasná a viditelná, burkinský ministr zahraničí byl v Teheránu v září 2023, nigerská delegace v lednu 2024, hospodářskou dohodu podepsaly Niger a Írán v dubnu 2025 a bezpečnostní memorandum v květnu 2025, s Burkinou se Teherán domluvil i na jaderném výzkumu v září 2024. A právě tady se vrací uran. Podle opakovaných zpráv, které citoval i list Le Monde, vyjednával Niger od konce roku 2023 výměnu uranu z oblasti Arlit za íránské drony a rakety, mluvilo se o 300 tunách uranového koncentrátu. Nigerská junta to popřela a Washington před tím varoval, takže jistotu nemáme. Ať je pravda jakákoli, vzorec je čitelný. Zbraně za nerosty. Energie a strategické suroviny jsou měnou, kterou se na nové africké mapě platí, a uran je její nejcennější mincí.

Nejviditelnějším patronem zůstává Rusko. Po odchodu Francie nabídlo juntám to, co Západ podmiňoval reformami a lidskými právy, tedy holou ochranu režimu výměnou za přístup k nerostům. Žoldnéři Wagnerovy skupiny, dnes přejmenovaní na státem řízený Africa Corps, drží v Mali, Burkině i Středoafrické republice režimy nad vodou a inkasují za to podíly na zlatě a dalších surovinách. Je to týž model jako u Íránu, jen v jiné měně. Bezpečnost za nerosty. Niger ho dovedl do krajnosti, když francouzský uran sebral Paříži a otevřel ho ruskému Rosatomu.

Čtěte také:

Do této změti vkládá Alžírsko svůj plynovod a vkládá ho na vratké půdě. Alžírsko-nigerský vztah se ještě loni málem rozpadl kvůli sporu o drony a vzdušný prostor a usmířil se až v únoru 2026, kdy nigerský vůdce Tchiani přijel do Alžíru. Alžírsko tedy pokládá potrubí přes zemi řízenou juntou svého starého studenoválečného patrona, a to ve chvíli, kdy je ten usmířený vztah sotva pár měsíců starý.

A pak je tu bezpečnost samotná. Tady stojí za to poslechnout si Wassima Nasra, novináře France 24 a výzkumníka Soufan Center, jediného reportéra, který kdy získal odpovědi od druhého muže JNIM. Nasr popisuje, že JNIM vede proti malijské juntě obléhací válku právě odřezáváním paliva, a 28. dubna 2026 vyhlásil totální blokádu Bamaka. O tři dny dřív, při koordinovaných útocích po celé zemi, na kterých se podílela i tuarežská Azawadská osvobozenecká fronta (FLA), pronikl až do Kati, vojenského srdce junty u hlavního města, a sebevražedným útokem autem na jeho rezidenci zabil ministra obrany Sadia Camaru. Síla povstání přitom roste i proto, že ruští žoldnéři neobstáli. V bitvě u Tinzaouatenu na konci července 2024 padly desítky ruských žoldnéřů, odhady se různí zhruba od pětadvaceti po více než osmdesát, a řada malijských vojáků. Byla to nejtěžší porážka Wagnerovy skupiny od jejich příchodu do Mali a Rusko po ní skupinu přetavilo do státem řízeného Africa Corps.

Nasr upozorňuje i na paradox, který by si měl zapamatovat každý, kdo věří v čistě vojenská řešení. Francie deset let lovila nejtvrdší velitele alžírské odnože al-Káidy, a právě jejich likvidace umožnila, aby se roztříštěné džihádistické frakce sjednotily pod JNIM, a to pod vedením Tuarega Iyada Ag Ghaliho místo Araba. Hlubší ironie je, že titíž muži, které Francie deset let pronásledovala, dnes drží Islámský stát dál od postupu na jih do Guinejského zálivu. Západní intervence vyrobila aktéra, který teď drží linii, jakou chtěl Západ držet sám.

Bulvární média by řekla, že radikální islamisté přebírají stát. Nasr, který ty lidi zná, vidí něco jiného. Ag Ghali je pragmatický politik používající islamistický rámec, vyjednává, soustředí se na vládnutí a má blíž k syrskému hnutí HTS, které dnes vládne v Damašku, než k Islámskému státu. Skutečně radikálně náboženským aktérem, kterého opravdu nelze číst přes pragmatický rámec, je v regionu naopak Islámský stát, a právě jeho JNIM zadržuje. Jak jsem psal v textu o íránské eschatologii, radikální náboženské aktéry nelze vykládat přes pragmatickou diplomatickou logiku. Sahel ukazuje druhou půlku téže věty. Někteří aktéři v islamistickém hávu jsou naopak pragmatici, a rozeznat jedno od druhého umí jen málokdo.

Alžírsko tedy pokládá potrubí za miliardy dolarů přes území, kde je energie už dnes hlavní zbraní, řízené muži, které vyzbrojuje jeho starý patron. Pro infrastrukturní projekt této velikosti je to učebnicová definice rizika.

Čína a ropovod, který tudy už jednou položili

Jednoho hráče jsem zatím nechával stranou, a je to ten největší a nejtišší. Čína. Zatímco Rusko, Turecko a Írán do regionu vozí zbraně a žoldnéře, Peking staví. Dělá to bez vojenských základen a bezpečnostních paktů, oficiálně dokonce bez politických sympatií, pod hlavičkou nevměšování. Přesto je dnes v Sahelu i v Maghrebu hospodářsky přítomnější než kdokoli jiný.

Právě teď čínské firmy pomáhají alžírskému Sonatrachu kontrolovat a modernizovat zhruba 3 576 kilometrů plynovodů, aby udržely tok do Španělska a Itálie, a Peking patří k vůbec největším odběratelům africké ropy a plynu. Na nové mapě Afriky je Čína tím, kdo staví a kupuje, zatímco ostatní dodávají zbraně a perou se o vliv.

Nejvýmluvnější je ale to, co Čína drží v Nigeru. Stavbu dlouhého potrubí přes Sahel už totiž jednou dotáhla do konce, byť na ropu. Čínská státní CNPC vybudovala mezi lety 2019 a 2023 ropovod z nigerských polí Agadem k beninskému atlantickému přístavu Sèmè u Cotonou. Měří kolem 1 950 kilometrů a je nejdelším ropovodem Afriky. Čína do nigerského ropného sektoru vložila kolem sedmi miliard dolarů, z toho zhruba 4,5 miliardy do samotného ropovodu, a její dceřiná PetroChina drží dvě třetiny pole Agadem. Cílem bylo zvednout nigerskou těžbu z 20 tisíc na 90 tisíc barelů denně. Vývoz začal v květnu 2024.

Čtěte také:

Pak přišlo přesně to, co dnes hrozí plynovodu. Sotva měsíc po prvním nákladu, v červnu 2024, poškodili potrubí povstalci hlásící se ke svrženému prezidentu Bazoumovi a pohrozili Číně, že dokud nezruší čtyřsetmilionový úvěr juntě, budou útoky pokračovat. Souběžně ropovod uvízl v roztržce mezi Nigerem a Beninem. Po převratu odmítl Niger otevřít hranici a obvinil Benin, že hostí francouzské vojáky, a Benin na oplátku zablokoval nakládku v přístavu. Niger pak zvažoval, že ropu povede jinudy, přes Čad a Kamerun. Peking, který se zaklíná zásadou nevměšování, se rázem ocitl v roli prostředníka a musel oba státy usmiřovat, aby zachránil vlastní investici. JNIM mezitím u hranice s Burkinou unesl tři čínské zaměstnance CNPC. Vývoz se od té doby několikrát zastavil a znovu rozběhl a samotná uzávěra stála CNPC kolem devíti milionů dolarů denně, Niger přicházel o další zhruba dva miliony.

Plynovod přes nestabilní Sahel, závislý na vrtkavé diplomacii sousedů a vydaný napospas povstalcům, si tedy nemusíme jen představovat. Existuje a Čína ho právě teď draze splácí. A trans-saharský plynovod má být víc než dvakrát delší.

Past, kterou stavitelé plynovodu možná ani nevidí

Zbývá poslední otázka, a je to ta, kterou v Alžíru i Rabatu slyší nejmíň rádi. Bude ten plyn vůbec komu prodat? Na papíře evropská politika s útlumem plynu počítá. Plán REPowerEU mířil na pokles poptávky po plynu o 44 procent mezi lety 2025 a 2030, balíček Fit for 55 na osmnáct procent. Jenže realita ty cíle soustavně přerůstá. Spotřeba plynu skončila v roce 2025 o devět procent nad cílem REPowerEU a o pět procent nad cílem Fit for 55, a mezi lety 2024 a 2025 dokonce vzrostla. Celková poptávka se drží kolem 335 miliard m³ ročně a plyn stále tvoří asi pětinu evropské spotřeby energie.

Evropa tedy plyn neopouští. Naopak ho shání. Zákaz ruského plynu je od ledna 2026 zákonem, ruský dovoz potrubím spadl ze 137 miliard m³ v roce 2021 na 18 v roce 2025 a zbytek má zmizet do dvou let. Tím se otevírá díra, kterou musí někdo zaplnit, a hnacím motorem evropské energetiky se stala bezpečnost dodávek, ne dekarbonizace.

Z toho ovšem neplyne, že Evropa koupí plyn z plynovodu přes Saharu. Tu díru zaplňuje zkapalněným plynem, ne novým potrubím. V roce 2025 byl evropský plynový mix z padesáti procent potrubní plyn, ze čtyřiceti procent LNG a z deseti procent domácí těžba, přičemž samy Spojené státy dodávají přes polovinu evropského LNG a 27 procent veškerého plynu v hodnotě kolem 23 miliard eur. Evropská komise dává zkapalněnému plynu vědomě přednost právě proto, že nezávisí na pevné trase a umožňuje dovážet odkudkoli. Katar má na rok 2026 nasmlouváno přes 21 miliard m³ a do konce dekády se má rozjet zhruba 300 miliard m³ nové kapacity z USA a Kataru. Kontrakty na LNG se podepisují teď a běží do čtyřicátých a padesátých let. Než by trans-saharský plynovod kolem roku 2030 dodal první molekulu, díra po ruském plynu už bude dávno zaplněná loděmi.

Evropa přitom nesází na lodě jen kvůli ceně, ale kvůli pojistce. Tanker s LNG může vyplout odkud chce a přistát kde chce, kdežto plynovod je navždy přikovaný k jedné trase a k jedné zemi na jejím začátku. Po zkušenosti s Ruskem, kdy se z dodavatelské závislosti stala mocenská páka, dává Brusel přednost tomu, co umí přesměrovat. A plynovod vedoucí přes juntami ovládaný Sahel je pravý opak pojistky. Je to jedna trasa, jeden tranzitní stát, a stačí jediné povstání k jejímu přerušení.

Nejsilnější námitka proti tomu všemu zní, že podceňuji Alžírsko. Alžírsko má existující potrubí do Itálie a Španělska, hotové vývozní terminály a reálný kontrakt na dvanáct procent evropského dovozu. Pro něj není trans-saharský plynovod gesto, ale doplnění nedostatečně využité infrastruktury, kterou už vlastní. Past poptávky proto dopadá tvrději na Maroko stavějící od nuly než na Alžírsko. Tato námitka má jádro pravdy a je třeba ji přiznat v plné síle.

Má ovšem mez. Platí pro alžírskou nohu projektu, ne pro 4 128 kilometrů přes Sahel. A naráží na nigerijskou realitu, která je sama o sobě varováním. Nigérie sedí na největších zásobách plynu v Africe, přes 5 900 miliard m³, a přesto z nich vytěží jen kolem 78 miliard m³ ročně, z toho zhruba 31 vyváží jako LNG a jen 15 spotřebuje doma. Plynové elektrárny dodávají kolem osmdesáti procent elektřiny v síti, a přitom polovina ze dvou set milionů Nigerijců nemá k elektřině přístup. Země ročně bez užitku spálí na vrtech přes 8 miliard m³ plynu za víc než miliardu dolarů a plyn na vaření musí dovážet, mimo jiné z USA, Alžírska a Rovníkové Guineje. Program Dekáda plynu z roku 2021 míří mimo cíle, bývalá ministryně už v roce 2010 slibovala přes 150 miliard m³ ročně do roku 2017, o patnáct let později je produkce stále kolem 75, a z velkých vývozních terminálů, které se léta ohlašovaly, stojí jediný. Italský think tank ISPI proto varuje, že přetrvávající výpadky podkopávají věrohodnost Nigérie jako spolehlivého dodavatele. Země, která neumí spolehlivě dodat elektřinu ani polovině vlastních obyvatel, je vratkým základem pro vývozní sázku dlouhou čtyři tisíce kilometrů.

K číslům o těžbě se přidává bezpečnost. Dvě desetiletí nedokázala Nigérie uhlídat ani vlastní ropovody. Podle regulátora NUPRC přišla země mezi lety 2002 a 2025 o zhruba 353 milionů barelů ukradené ropy za bezmála 26 miliard dolarů, v nejhorších letech mizely z některých potrubí až dvě třetiny přepravované ropy a jen ochrana potrubí dnes stojí stát v přepočtu přes sto milionů dolarů ročně. Krádeže sice v posledních dvou letech výrazně klesly, ale jádro potíží zůstává. Nigérie odjakživa naráží na to, že surovinu sice má, ale neumí ji bezpečně dopravit k moři. To je špatná vizitka pro stát, který se má stát zdrojem plynu pro půlku Evropy.

Jak jsem psal v textu o Hormuzu, energetické trasy se nemají chápat přes dojmy, ale přes strategii a tvrdá čísla, a ta čísla tady říkají jednu věc. Skutečným soupeřem plynovodu jsou tankery s LNG, ne nějaká zelená budoucnost bez plynu. Na rychlosti a bezpečnosti trasy s nimi plynovod prohrává. Ať si o budoucnosti plynu myslíme cokoli, tato past platí.

Vlajka zaražená do písku

Proč se tedy ten plynovod staví? Protože mapa Afriky se překresluje a stará pravidla přestala platit. Západ ustupuje, francouzský pořádek v Sahelu se zhroutil, a do vakua vstupují Rusko, Turecko, Čína, státy Perského zálivu i Írán. Energie se stala měnou, kterou si státy na této nové mapě vytyčují území. Trans-saharský plynovod možná nikdy nepropustí jedinou molekulu nigerijského plynu do Evropy. Ale to, že se kope, je samo o sobě sdělení. Je to vlajka zaražená do písku na mapě, která se právě překresluje.

Tři obrazy z poslední doby říkají totéž. Niger zabavil francouzský uran, kterým Paříž svítí, a nabídl ho Moskvě. JNIM srazil hlavní město na kolena tím, že mu odřízl palivo. Alžírsko zarazilo potrubí do pouště, aby si nárokovalo cestu do Evropy. Pokaždé jde o energii a pokaždé o vzkaz, kdo dnes rozhoduje o budoucnosti Afriky, a ani v jednom z těch tří případů to není Západ.

Ať bude výsledek jakýkoliv, jedno je jisté už nyní. Starý pořádek, kde linie v této části Afriky kreslila Paříž s Washingtonem a Evropa byla magnetem, ke kterému mířil každý africký vývoz, je pryč. Co přijde místo něj, se právě rozhoduje. Mapu Afriky dnes překreslují ti, kteří umějí položit potrubí, a ti, kteří umějí odříznout palivo. A zatím není vůbec jasné, kdo z nich vyhrává.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.