Proč Reaganova strana miluje Putina

Co se stalo straně, která vyhrála studenou válku?

V roce 1983 pronesl Ronald Reagan v projevu k Národní asociaci evangelikálů větu, která definovala celou generaci americké zahraniční politiky: Sovětský svaz je „říše zla.“ Nebyl záměr schválně šokovat. Bylo to přesvědčení, morální verdikt, který přetvořil americkou pravici na celá desetiletí. Republikánská strana se tím projevem stala stranou, která ví, kdo je nepřítel, a nemá problém to říct nahlas.

O čtyřicet let později, v únoru 2022, přesunul Vladimír Putin sto padesát tisíc vojáků k ukrajinským hranicím. Donald Trump, bývalý a budoucí republikánský prezident, to okomentoval prostě: „Putin je génius. To je chytré.“ O dva dny později překročily ruské tanky ukrajinskou hranici.

Co se stalo mezi rokem 1983 a 2022? Co se stalo, co tak zásadně změnilo Republikánskou stranu? Jednoduchá odpověď, kterou dostane většina lidí, zní prostě a jednoduše: Trump. Trump obdivuje Putina, strana následuje Trumpa, tudíž republikáni milují Rusko. Je to vysvětlení, které se vejde do titulku, takže pro většinu novinářů i pozorovatelů funguje bez ptaní, či dalšího zkoumání. Je však neúplné natolik, že je velmi zavádějící. Skutečnost nezačíná u jednoho muže, ale u hlubokého proudu v americké politice, který existoval dávno před Trumpem a velmi pravděpodobně ho i přežije.

Muž, který by to nepochopil

Na konci roku 2013 stál John McCain na kyjevském Majdanu před statisíci lidmi a řekl: „Svobodný svět je s vámi. Amerika je s vámi. Já jsem s vámi.“ Nebylo to prázdné gesto. McCain byl republikánský senátor, prezidentský kandidát z roku 2008, válečný hrdina, který strávil pět a půl roku jako zajatec ve vietnamském Hanoji a odmítl předčasné propuštění, protože by to znamenalo předběhnout spoluvězně. Celý svůj politický život věnoval jedné myšlence. Amerika má ve světě roli, a ta role je stát na straně svobody proti autoritářům.

Putin pro McCaina nebyl obchodní partner ani soupeř, se kterým se dá vyjednávat přes sociální sítě. McCain se na Putina podíval a řekl větu, kterou si Rusko dodnes pamatuje: „Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem tři písmena: K, G a B.“ Říkal to v roce 2008, v prezidentské debatě. O sedm let později, po anexi Krymu, varoval: „Nic Vladimíra Putina nevyprovokuje víc než slabost.“ Předpověděl přesně, co Putin udělá. Popsal zábor východní Ukrajiny, pozemní koridor na Krym, a pokud mu to projde, přijdou na řadu Moldavsko a Pobaltí. O osm let později se to stalo téměř doslovně.

V roce 2018, pár měsíců před svou smrtí, zareagoval McCain na Trumpův summit s Putinem v Helsinkách: „Žádný předchozí prezident se nikdy tak ponižujícím způsobem nepoddal tyranovi.“ To řekl republikán o republikánském prezidentovi. Dnes je McCain v Republikánské straně persona non grata. Trump o něm řekl: „Já mám rád ty, kteří nebyli zajati.“ Strana, která vyhrála studenou válku díky lidem jako McCain a Reagan, dnes obdivuje muže, který chce jejich výsledky vrátit zpět.

Živná půda hnutí MAGA

Hnutí MAGA nevzniklo z ničeho. Americká střední třída se za posledních dvacet let ekonomicky i morálně propadla. Průmyslová města v Rust Beltu (průmyslovém pásu USA) jsou dnes synonymem opiátové krize a prázdných továren. Platy stagnovaly, zatímco Washington a Silicon Valley bohatly. Domácí agenda MAGA má reálné kořeny a přiznávám, že některé z nich dokážu pochopit. I když s řadou závěrů, ke kterým hnutí dochází, nesouhlasím. Fiona Hill, která pracovala jako poradkyně pro Rusko přímo v Trumpově Radě pro národní bezpečnost, napsala celou knihu o tom, jak deindustrializace amerických průmyslových měst vytvořila živnou půdu pro populismus. Tohle není obhajoba nebo abstrakce, protože je to přímá zkušenost milionů lidí, která je tak hmatatelná, jak jen může být.

To, co jsem nedokázal nikdy plně pochopit, a upřímně řečeno nemyslím, že nejsem sám, je zahraniční politika vycházející z kruhů hnutí MAGA. Domácí frustrace vysvětluje protekcionismus, odpor k imigraci, nedůvěru k Washingtonu. Ale nevysvětluje, proč by americký dělník z Ohia, kterému zavřeli továrnu, měl obdivovat Vladimíra Putina. A přesto podle průzkumu Pew Research z března 2025 považuje Rusko za nepřítele USA jen 40 procent republikánů. Je to obrovský kontrast oproti 69 procentům na začátku války v únoru 2022. Mezi lety 2015 a 2017 se počet republikánů s pozitivním pohledem na Putina více než zdvojnásobil.

America First. Proud starý sto let

Trump nevynalezl americký izolacionismus. Podědil ho. V roce 1940 vznikl America First Committee s více než 800 000 členy. Tvář hnutí se stal Charles Lindbergh, národní hrdina amerického letectví, který obdivoval německou Luftwaffe, přijal vyznamenání od Göringa a v projevu v Des Moines označil za válečné štváče „Brity, Rooseveltovu administrativu a židovskou rasu.“ Pearl Harbor izolacionismus na čas pohřbil. V devadesátých letech ho oživil Pat Buchanan, Reaganův bývalý ředitel komunikace, který kombinoval izolacionismus s protekcionismem a odporem k imigraci. Buchanan byl Trumpův prototyp, ale bohudík bez sociálních sítí a bez dostatečné voličské základny. Americký izolacionismus nikdy nebyl o obdivu ke konkrétnímu nepříteli, ale o odmítnutí angažmá za mořem, společně s jedním vedlejším efektem. Není to obdiv k Putinovi a jeho Rusku, ale v podstatě lhostejnost k tomu, co a jak dělá. A lhostejnost a sympatie se zvenku těžko rozlišují.

Potěmkinova vesnice

V roce 2013 podepsal Putin zákon zakazující propagaci netradičních sexuálních vztahů vůči nezletilým. Na Západě v liberálních a progresivistických kruzích nastalo pobouření. Na americké konzervativní pravici něco zcela jiného. Byl to obdiv. Putin to pochopil a od té doby systematicky buduje image obránce tradičních hodnot proti „dekadentnímu Západu.“ Marlene Laruelle z George Washington University upozorňuje na paradox, kdy Putin sice tvrdí, že tradiční hodnoty odlišují Rusko od „satanského Západu”, ale samotný tento narativ nevznikl v Moskvě. Vyrostl z amerických kulturních válek konce 20. století, ze kterých ho Putin převzal a reexportuje zpět jako ruský produkt.

A na americkou pravici to funguje. Marjorie Taylor Green označila Rusko za silného ochránce křesťanství. Michael Flynn, Trumpův bývalý bezpečnostní poradce, rámoval Putina jako „obránce rodiny a Boha.“ Tucker Carlson nabídl Putinovi a ruskému filozofovi Alexanderu Duginovi (jednomu z nejhlasitějších zastánců genocidy na Ukrajině) platformu před miliony amerických diváků.

Výzkum Sarah Riccardi-Swartz z Northeastern University ukazuje paradox, který stojí za pozornost. Křesťanští nacionalisté v USA jsou příznivě nakloněni Putinovi jako politické osobnosti, i když k Rusku jako zemi jsou ambivalentní. Nejde o Rusko, ale o Putina jako symbol toho, po čem touží.

Obraz, který Putin prodává, ale nemá s realitou téměř nic společného. Míra potratů v Rusku je čtyřikrát vyšší než v USA. Rozvodovost o šedesát procent vyšší. Podíl praktikujících pravoslavných věřících nepřesahuje jedno procento populace. Rusko pronásleduje baptisty, svědky Jehovovy a každého spojeného s ukrajinskou pravoslavnou církví. Philip Gorski z Yale to pojmenoval přesným termínem, který u nás známe až moc dobře. Potěmkinova vesnice. Ve třicátých letech cestovali levicoví idealisté do Sovětského svazu a viděli tam ráj, který neexistoval. Dnes konzervativní pravice hledí na Putinovo Rusko a vidí křesťanskou civilizaci, která rovněž neexistuje. Mechanismus je identický. Je jím projekce vlastních tužeb na vzdálený režim, o kterém víte jen to, co vám ten režim ukáže.

Vůdce mluví, strana následuje

Republikánské postoje k Rusku se mění ne podle toho, co Rusko dělá, ale podle toho, co říká Trump. V březnu 2022 považovalo Rusko za nepřítele 69 procent republikánů. V březnu 2025 to kleslo na 40 procent. Podíl republikánů bez jakékoli důvěry v Putina spadl z 61 na 43 procent za rok. Anne Applebaum, historička a nositelka Pulitzerovy ceny, to vidí velmi ostře, kdy podle ní Trump osobně nemá strategii a nemyslí ve strategických kategoriích, nemá dlouhodobý plán a jedná nepředvídatelně. To není ideologie, ani nutně zlý úmysl, to je jeho osobnost. Bohužel miliony lidí jí přizpůsobují svůj pohled na svět.

Čtěte také:

Realisté

Uvnitř MAGA existuje vrstva, která nemá s obdivem k Putinovi nic společného a která si zaslouží, aby byla popsána zcela samostatně. Elbridge Colby, náměstek ministra obrany pro politiku, říká: skutečná hrozba je Čína, Amerika má omezené zdroje, Evropa si musí poradit sama. Curt Mills, šéfredaktor The American Conservative, tedy magazínu, který v roce 2002 spoluzaložil Pat Buchanan, říká totéž: Rusko a Blízký východ nejsou americká záležitost. Tohle není hloupé a není to proruské. Je to strategická kalkulace, která má logiku a s určitými výhradami se s ní dá pracovat. Problém je, že tato promyšlená pozice žije pod jednou střechou s lidmi, kteří Putina aktivně obdivují – s Tuckerem Carlsonem, Marjorie Taylor Green, Michaelem Flynnem. Heslo „žádní nepřátelé napravo“ znamená, že seriózní realisté sdílejí politický prostor s lidmi, kteří šíří ruskou propagandu, a neříkají nic.

Katedrála

Při přípravě tohoto textu jsem narazil na vrstvu MAGA, o které se v českých médiích prakticky nemluví, a která mě znepokojila více než cokoli jiného. Ne proto, že by byla hlasitá, ale právě proto, že je sofistikovaná. Velmi sofistikovaná.

V září 2016, dva měsíce před volbami, se v Claremont Review of Books objevila esej pod pseudonymem Publius Decius Mus. Jmenovala se „Let číslo 93“ a to podle letadla United Airlines, které 11. září 2001 unesli teroristé a jeho cestující zaútočili na kokpit. Autor, jak se později ukázalo, muž jménem Michael Anton, napsal: „2016 je let číslo 93: zaútoč na kokpit, nebo zemřeš. Možná zemřeš tak jako tak. Ale pokud to nezkusíš, smrt je jistá.“ Rush Limbaugh, tehdy nejposlouchanější komentátor v Americe, přečetl esej celou ve svém pořadu. Recenzenti později napsali, že více než cokoli jiného právě tenhle text učinil podporu Trumpa intelektuálně věrohodnou. Bez Antona neexistuje intelektuální trumpismus a bez organizace Claremont neexistuje Anton.

Claremont Institute byl založen v roce 1979 čtyřmi studenty politického filozofa Harryho V. Jaffy. Jaffa vykládal americkou ústavu jako pokračování antické politické filozofie a Lincolna jako zachránce republiky. Z toho vyrostl myšlenkový směr, který tvrdí, že Amerika je v ústavní krizi srovnatelné s pádem Říma a že právě progresivismus znamená opuštění zakládajících principů. Kde. Kde Heritage Foundation, klasický republikánský think tank, píše řečí běžné politiky, tam Claremont dodává filozofické zdůvodnění, proč současný stát potřebuje ne reformu, ale „znovuzaložení.“

Jednou z nejviditelnějších tváří institutu je dnes Spencer Klavan, který je editorem Claremont Review of Books a moderátorem hlavního podcastu této organizace. Klavan má doktorát z Oxfordu ze starověké řecké literatury a Platóna čte v originále. Z hlediska svých znalostí odvozuje, že Trump je strukturální nutností pro záchranu americké republiky. V eseji „Čest ve světě, který se zbláznil“ napsal: „Donald Trump sám obnovu cti a soudnosti našeho veřejného života nezajistí – to musíme my. Přiznávám však, že nám to půjde mnohem snadněji s Trumpem v úřadě.“ Logická struktura identická s Antonovým letem 93, jen v kultivovanějším balení. V roce 2016 to bylo „Trump je nouzové řešení.“ V roce 2024 je to „Trump je strukturální nutnost v dějinách Republiky.“

A tady se vše propojuje se zahraniční politikou. Claremontovská logika je přímočará a stojí za to ji sledovat krok po kroku. Anton v Claremont Review of Books napsal, že „nejnaléhavější hrozby pro přežití Ameriky jsou hrozby domácí.“ Rusko má potíže překročit Dněpr, natož Vislu. Pokud je hlavní nepřítel doma, tak je jednoznačně v liberálním establishmentu, v administrativním státě, v progresivní kultuře. NATO v tomto úhlu pohledu není organizace na obranu svobody Západu, ale je to prodloužení liberálního řádu, který Claremont chce svrhnout. A pokud je NATO problém, pak Putin není nepřítel. Je buďto irelevantní, nebo dokonce přirozený spojenec proti společnému protivníkovi.

Čtěte také:

Anton dnes řídí strategické plánování americké zahraniční politiky jako Director of Policy Planning na Ministerstvu zahraničí USA. Napsal Národní bezpečnostní strategii 2025, která prohlašuje za zásadní zájem USA „znovunastolit strategickou stabilitu s Ruskem“ a explicitně podporuje „vlastenecké evropské strany“ – většinou krajně pravicová hnutí. Max Bergmann z washingtonského CSIS to okomentoval přímo a řekl, že strategie fakticky „vyhlašuje válku evropské politice, evropským politickým lídrům a Evropské unii.“ Data Pew Research z dubna 2026 ukazují, kam tato logika vede v praxi. Poprvé v historii průzkumů většina republikánů (šedesát procent) říká, že USA z členství v NATO netěží. Pozitivní pohled na NATO má jen 42 procent konzervativních republikánů. Strana, která NATO vybudovala, dnes většinově říká, že NATO nemá cenu.

Glenn Ellmers, další senior fellow Claremontu, v roce 2021 napsal větu, která ukazuje, kam tato filozofická legitimizace vede: „Většina lidí žijících dnes ve Spojených státech nejsou Američané v žádném smysluplném slova smyslu.“ Když vám filozof řekne, že většina vašich spoluobčanů není vašimi spoluobčany, přestal mluvit o filozofii. Mluví o něčem jiném.

Kde byl zlom

Při čtení těchto textů jsem se přistihl, že si kladu otázku, kterou si asi klade každý, kdo na Claremont narazí poprvé: jak se lidé, kteří zakořenili své přemýšlení v Platónovi a Lincolnovi, dostali až sem? Odpověď není jednoduchá, ale existuje a pojmenoval ji sám Charles Kesler, jeden z nejstarších veřejných hlasů institutu.

Claremont nebyl vždycky takový. V prvních třiceti letech své existence byl pravicový, ale v rámci mantinelů liberální demokracie. Oponoval Bushovým válkám, kritizoval neokonzervativce, ale z pozice, že Amerika by měla být věrná svým principům, ne že by ty principy měla zahodit. V průběhu desátých let se to změnilo. Kesler přiznal, že institut se „vyvinul směrem k netrpělivosti.“ Mnozí v Claremontu dospěli k přesvědčení, že Amerika spadla do prudkého kulturního úpadku urychleného požadavky na rasovou a genderovou rovnost. Dospěli k závěru, že v Americe existuje neudržitelná „krize legitimity.“

Trump přišel v pravý čas. Ne jako řešení, ale jako prostředek. Bill Kristol, bývalý neokonzervativec a dnes ostrý kritik Claremontu, to formuloval přímo: „Claremont viděl v Trumpovi prostředek pro své ambice, které „vždycky měly nádech radikalismu.“ Jakmile přijmete, že nepřítel je existenciální, každý prostředek je ospravedlnitelný. Od legitimizace Putina, přes podkopávání NATO a Ukrajiny, až po tezi, že většina vašich spoluobčanů nejsou Američané.

Laura K. Field, politoložka z Niskanen Center, napsala o Claremontu esej, v níž je poznámka, která vše zajímavě rámuje „Že Claremont je bezkonkurenční ve své intelektuální podřízenosti trumpismu, by nás mělo překvapit. Právě lidé z Claremontu jsou ti, kteří měli vědět lépe. Hluboce sečtělí v politické filozofii a historii. Zároveň ale podřízenost Claremontu Trumpovi byla tou nejpředvídatelnější věcí na světě. Prosté vyvrcholení politické teorie zakořeněné v šovinismu a popírání.“

A pak je tu ironie, která to celé uzavírá. Claremont založili studenti Harryho V. Jaffy, který byl studentem Leo Strausse – politického filozofa, který v mládí podporoval antiliberální pravici za Výmarské republiky. Když se nejextrémnější pravicová strana dostala k moci, Strauss, Žid, uprchl z Německa. Strávil zbytek života učením, že liberální demokracie si zaslouží obranu, protože chrání svobodu myšlení. Jeho následovníci se v Claremontu tuto lekci aktivně odnaučili.

Budapešťská zastávka

Pro nás má celý tento příběh jednu zvlášť znepokojivou adresu. Viktor Orbán vybudoval sofistikovanou infrastrukturu pro kultivaci americké pravice. Danube Institute v Budapešti, financovaný z maďarských veřejných prostředků přes Orbánovu kancelář, platil americkým konzervativním intelektuálům za články, přednášky a přítomnost na konferencích. Za poslední tři roky přes 1,6 milionu dolarů. CPAC, hlavní konference amerických konzervativců, se konala v Budapešti čtyři roky po sobě. Claremont je jedním z amerických partnerů Mathias Corvinus Collegium, tedy té samé instituce, přes kterou Orbán americkou pravici podporoval.

Orbán byl šestnáct let faktickým mluvčím Ruska uvnitř EU. Blokoval podporu Ukrajině, prosazoval usmíření s Moskvou, a americká pravice ho za to obdivovala. V dubnu 2026 ho maďarští voliči odstavili od moci. Péter Magyar a jeho strana Tisza získali dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Orbán odešel, ale infrastruktura, kterou vybudoval, zůstává. A pro kohokoli ve střední Evropě, kdo si pamatuje rok 1968 nebo 1989, zůstává i otázka: jak je možné, že americká strana, která kdysi stála za naší svobodou, šestnáct let podporovala člověka, který ji podkopával?

Deset milionů dolarů z Moskvy

V září 2024 americké ministerstvo spravedlnosti odhalilo jednu z nejdetailnějších ruských operací. Dva zaměstnanci RT (Ruské televize) byli obviněni, že propašovali 9,7 milionu dolarů do Tenet Media v Tennessee. Firmy zaměstnávající některé z nejsledovanějších konzervativních komentátorů v USA: Tima Poola, Bennyho Johnsona, Davea Rubina. Přes sedm milionů sledujících na YouTube, dalších sedm milionů na X. Téměř dva tisíce videí, přes šestnáct milionů zhlédnutí.

Závěry jsou poměrně jasné. Rusko influencerům neplatilo za to, aby lhali. Platili jim za to, aby zesílili narativ, ve který již stejně věřili. Sazby byly štědré – zhruba sto tisíc dolarů za video. V jednom zdokumentovaném případě RT požadovalo, aby firma vytvořila obsah naznačující, že za teroristickým útokem na moskevskou koncertní síň stojí Ukrajina a USA. Renée DiRest, expertka na dezinformace, k tomu použila přesný termín: „užiteční idioti.“ Ministerstvo zároveň zabavilo 32 domén operace „Doppelganger“, což byla kampaň řízená z Putinovy prezidentské kanceláře, která vytvářela falešné stránky napodobující Washington Post a Fox News.

Tablet Magazine v únoru 2026 popsal, jak zástupci Petera Thiela, miliardového investora a sponzora viceprezidenta Vance, se setkali s Alexanderem Duginem v Moskvě a diskutovali o eurasianismu. Thiel prý četl Duginovy Základy geopolitiky. Podle Politico měl Andy Baker, nyní zástupce poradce pro národní bezpečnost, vliv na formování Vanceovy protiukrajinské pozice včetně opakování ruských narativů. Toto jsou informace z obžalob amerického ministerstva spravedlnosti, z veřejných prohlášení samotného Dugina, z reportáží Politico a Tablet Magazine. Nejsou to konspirace.

Vedlejší efekt, ne záměr

Bylo by pohodlné říct, že hnutí MAGA je špatné, protože podkopává západní řád. Konec analýzy. Jenže MAGA v procesu podkopávání odhaluje věci, které pod povrchem existovaly již dávno. Známé pravdy o tom, že členské státy NATO léta neplnily závazky, že Evropa se schovala za rétoriku o hodnotách, že mezinárodní instituce žily ze setrvačnosti. MAGA toto vše jen brutálním způsobem nasvěcuje. Sundává růžové brýle, které by nás jednou mohly zabít.

Neodhaluje to ale proto, aby věc napravila. Je to vedlejší efekt něčeho, co má úplně jiný zdroj. Lhostejnost k aliancím, obdiv k autoritářům, personalistická politika. Diagnóza je reálná a Evropa se musí přizpůsobit. Stejně tak i my. To není Trumpova zásluha, ale dlouhodobá pravda, kterou Trump jen přestal maskovat, protože je takový, jaký je. Přijmout diagnózu ale neznamená přijmout lékaře. A rozhodně to neznamená přijmout léčbu, která spočívá v obdivu k autoritářským režimům a nahrazení strategie osobními sympatiemi a osobnostními vrtochy několika jedinců.

Smutek, ne nenávist

Nenapsal jsem tento text proto, abych jednoduše řekl jako mnozí jiní, že MAGA je zlo. To je příliš snadné a příliš málo užitečné. Napsal jsem ho, protože mě znepokojuje, co se stalo straně, na které závisel světový řád. Strana Reagana a McCaina je dnes plná hlasů, které obdivují muže odpovědného za největší pozemní válku v Evropě od roku 1945. Některé z těch hlasů byly financovány přímo z Moskvy. Jiné mluví jazykem Platóna a končí u závěru, že polovina jejich spoluobčanů nejsou Američané. A institut, který to všechno zaštiťuje, založili studenti muže, který utekl z Německa, protože pochopil, kam vede antiliberální pravice.

McCain viděl v Putinových očích KGB. Reagan viděl v Sovětském svazu říši zla. Oba z toho vyvodili, že americká odpověď musí být jednoznačná. Ne protože milovali válku, ale protože věděli, že slabost provokuje predátory. Nechci říkat čtenáři, co si má myslet. Chci pojmenovat to, co cítím. Obrovský smutek. Ne nad americkou politikou, protože to, že se mění je v pořádku, ale nad tím, že strana, která vyhrála studenou válku, pohřbila odkaz lidí, kteří ji vybojovali. A nahradila ho něčím, co by Reagan s McCainem nejen nepochopili, ale velmi důrazně odmítli. O tom jsem přesvědčen.

A Republikánská strana? Neztratila svoji duši proto, že by prohrála. Ztratila ji proto, že vyhrála studenou válku a pak zapomněla proč.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.