Trump lepší než Obama? A k čemu tedy byla válka?

Pro koho je opravdu výhodná nová dohoda s Íránem

Poznámka na úvod: Vycházím z návrhu memoranda o porozumění, který zveřejnily agentura Bloomberg a televize Al Arabiya. Oficiální finální text dosud nebyl zveřejněn a některé detaily se mohou do podpisu změnit. Přesto je již nyní možné porovnat základní principy nové dohody s jadernou dohodou JCPOA z roku 2015, kterou Donald Trump během svého prvního mandátu ostře kritizoval a následně od ní Spojené státy odstoupily.

Co obsahuje návrh nové dohody

•⁠ ⁠Spojené státy, Írán a jejich spojenci okamžitě ukončují nepřátelské akce na všech frontách, včetně Libanonu.

•⁠ ⁠Vzájemný respekt k suverenitě a územní celistvosti, nevměšování se do vnitřních záležitostí.

•⁠ ⁠Jednání o konečné dohodě do 60 dnů s možností prodloužení této lhůty.

•⁠ ⁠Spojené státy okamžitě zruší námořní blokádu íránských přístavů, do 30 dnů obnoví lodní dopravu na předválečnou úroveň a do 30 dnů od dosažení konečné dohody stáhnou vojska.

•⁠ ⁠Írán zajistí bezpečný průjezd obchodních lodí Hormuzským průlivem po dobu 30 dnů, včetně odminování.

•⁠ ⁠Spojené státy a regionální partneři vytvářejí plán na obnovu a rozvoj Íránu s finančními prostředky ve výši nejméně 300 miliard dolarů.

Dovolím si srovnat tuto dohodu s JCPOA. Donald Trump v roce 2018 označil JCPOA za katastrofální dohodu. Tvrdil, že Barack Obama poskytl Íránu rozsáhlé ekonomické úlevy výměnou za dočasná omezení jaderného programu. Kritici tehdy upozorňovali, že dohoda neřeší balistické rakety, neřeší podporu Hizballáhu, Hamásu ani iráckých šíitských milic a neřeší dlouhodobé regionální ambice Teheránu.

Právě proto Trump od JCPOA odstoupil. Po přečtení návrhu současného memoranda si však nelze nevšimnout několika překvapivých podobností:

Stejně jako v roce 2015 dostává Írán přístup k ekonomickým výhodám.

Stejně jako v roce 2015 se ruší sankce.

Stejně jako v roce 2015 se odkládá definitivní řešení některých klíčových jaderných otázek do budoucích jednání.

A stejně jako v roce 2015 se prakticky vůbec neřeší balistický raketový program.

K čemu tedy byla válka?

Právě zde si dovolím položit otázku, kterou si dnes kladou mnozí analytici. Pokud se vracíme k modelu, ve kterém Írán získává ekonomické úlevy výměnou za příslib omezení jaderného programu, pak je legitimní se ptát, jaký strategický výsledek válka přinesla.

Samozřejmě existují i významné rozdíly. Írán utrpěl rozsáhlé škody na protivzdušné obraně, raketové infrastruktuře, obranném průmyslu a ekonomice. Režim přišel o část vojenských kapacit a jeho ekonomická situace je výrazně horší než před válkou.

Čtěte také:

Pokud skutečně vznikne systém, který zabrání Íránu získat jadernou zbraň, pak lze válku zpětně označit za strategicky úspěšnou.

Jenže právě zde začíná další problém. Jaderná bomba není totéž co balistické rakety. Návrh dohody potvrzuje, že Írán nebude vyrábět jaderné zbraně. Nikde však nevidíme obdobně jasné omezení balistického programu. Přitom právě balistické střely představují hlavní nosič potenciální jaderné hlavice.

Jinými slovy, pokud bude Teherán nadále vyvíjet rakety dlouhého doletu, hypersonické systémy a nové generace balistických střel, zůstává mu infrastruktura potřebná pro případné budoucí obnovení jaderných ambicí.

To byl jeden z hlavních argumentů Trumpovy administrativy proti JCPOA. Dnes se zdá, že stejný problém zůstává otevřený.

Proxy síly zůstávají zachovány

Podobně problematická je otázka íránských spojenců v regionu. Návrh memoranda sice hovoří o ukončení bojů v Libanonu, ale neobsahuje žádný mechanismus, který by vedl k odzbrojení Hizballáhu.

Stejně tak se neřeší budoucnost iráckých milic jako Kataib Hizballáh, Asaib Ahl al-Hak, Harakat al-Nudžabá nebo dalších skupin sdružených v rámci Popular Mobilization Forces. Neřeší se ani jemenské hnutí Húsíů.

Právě tyto organizace přitom tvoří páteř íránské strategie odstrašování v regionu. Po oslabení části konvenčních vojenských schopností Íránu může jejich význam dále růst. Teherán si díky nim zachovává možnost působit proti svým protivníkům nepřímo, bez nutnosti přímé vojenské konfrontace.

Z evropského pohledu přitom nejde pouze o problém Blízkého východu. Struktury napojené na jednotky IRGC-Quds Force byly v minulosti spojovány se zpravodajskými operacemi, sledováním exilových komunit, plánováním útoků proti odpůrcům režimu, kybernetickou špionáží a vlivovými aktivitami na evropském území.

Pokud dohoda skutečně povede k postupnému uvolňování sankcí a přístupu Íránu k dalším finančním zdrojům, vzniká legitimní otázka, zda část těchto prostředků nebude využita k obnově aktivit regionálních proxy organizací a zahraničních operací Revolučních gard.

Pro evropské bezpečnostní služby proto podpis dohody neznamená konec bezpečnostních rizik. Naopak bude důležité pokračovat v monitorování finančních toků spojených s Revolučními gardami, aktivit jednotek IRGC-Quds Force, pohybu osob napojených na íránské bezpečnostní struktury a kontaktů mezi evropským prostředím a organizacemi podporovanými Teheránem. Z pohledu evropské bezpečnosti totiž není rozhodující pouze otázka jaderného programu, ale také schopnost Íránu využívat své proxy sítě k nátlaku, zpravodajským operacím a případným útokům mimo Blízký východ.

Co je skutečně nového

Existuje však jedna oblast, která v JCPOA vůbec neexistovala. Tou je Hormuzský průliv. Írán během války ukázal, že dokáže ochromit jednu z nejdůležitějších energetických tras světa.

Přes Hormuzský průliv prochází přibližně pětina světového obchodu s ropou a významná část exportu zkapalněného zemního plynu. Kontrola nebo alespoň schopnost narušit provoz v této oblasti se stala hlavním strategickým nástrojem Teheránu.

Čtěte také:

Právě proto bude důležité sledovat, jak bude dohoda interpretována v praxi. Washington hovoří o svobodné plavbě. Írán hovoří o správě průlivu společně s Ománem. To nejsou stejné věci.

V čem se dohoda od JCPOA liší

Na rozdíl od roku 2015 nevstupuje Írán do jednání jako stát, který se vyhnul válce. Vstupuje do nich jako země, která utrpěla rozsáhlé ekonomické škody, přišla o část vojenských kapacit a čelí dlouhodobým problémům s exportem ropy, inflací a stabilitou veřejných financí. Zároveň však nelze hovořit o jednoznačné porážce Teheránu.

Pokud byl hlavním strategickým cílem režimu přežít, zachovat vládu Močtáby Chameneího, udržet Revoluční gardy, zachovat balistický program a síť regionálních spojenců, pak tento cíl splněn byl. Nedošlo ke změně režimu, nebyly zničeny všechny klíčové složky íránského bezpečnostního aparátu a Teherán si zachoval významnou část svých odstrašujících schopností.

Z pohledu vedení v Teheránu je proto výsledek války složitější. Írán nedosáhl vítězství v klasickém vojenském smyslu, ale zároveň neprohrál. Přežil, zachoval si režim, část raketového arzenálu, vliv na Hizballáh, vazby na irácké milice a možnost používat Hormuzský průliv jako strategickou páku. Právě přežití režimu je z pohledu íránského vedení nejdůležitějším měřítkem úspěchu.

Spojené státy během konfliktu jednoznačně prokázaly svou vojenskou převahu a schopnost zasáhnout cíle hluboko na íránském území. Současně však válka odhalila i některé limity americké moci. Konflikt pozorně sledovaly nejen státy Perského zálivu, ale také Rusko, Čína a další potenciální protivníci Washingtonu. Jedním z důležitých poznatků je otázka, do jaké míry jsou Spojené státy schopny současně zvládat více rozsáhlých krizí v různých regionech světa. Právě tento aspekt bude nepochybně předmětem detailních analýz v Moskvě i Pekingu.

Z pohledu Izraele je navíc otázkou, zda současná dohoda skutečně řeší hlavní bezpečnostní hrozby, které vedly k zahájení války. Izraelské vedení dlouhodobě upozorňovalo nejen na íránský jaderný program, ale také na balistický raketový program, aktivity Revolučních gard a rozsáhlou síť proxy organizací v Libanonu, Iráku, Sýrii a Jemenu. Právě v těchto oblastech však návrh dohody zatím nepřináší zásadní změnu. Není proto překvapivé, že část izraelského politického a bezpečnostního establishmentu může vnímat dosaženou dohodu spíše jako přerušení konfliktu než jako odstranění příčin, které k němu vedly.

Právě zde se znovu vrací otázka, zda nová dohoda představuje skutečně zásadně odlišný model oproti JCPOA, nebo zda jde spíše o jeho upravenou a geopoliticky aktualizovanou verzi po válce, která změnila vojenskou a ekonomickou situaci Íránu, ale neodstranila základní strategické rozpory mezi Teheránem a Západem.

Úspěch, nebo promarněná příležitost?

Z mého pohledu bude hodnocení této dohody záviset na jediné otázce. Pokud skutečně zabrání Íránu získat jadernou zbraň, bude možné ji považovat za významný úspěch.

Pokud však po několika letech zjistíme, že Írán sice nevyráběl jadernou hlavici, ale mezitím obnovil raketový program, posílil Revoluční gardy, zachoval síť regionálních milic a využil ekonomickou úlevu k obnově vojenských kapacit, pak se nevyhnutelně vrátí otázka, kterou Donald Trump pokládal již v roce 2018.

Zda totiž Spojené státy znovu neposkytly rozsáhlé ekonomické výhody výměnou za omezení pouze jedné části íránského bezpečnostního programu.

Právě proto bude rozhodující nikoliv samotný podpis memoranda ve Švýcarsku, ale následujících šedesát dní. Teprve tehdy se ukáže, zda vzniká nová a tvrdší verze dohody s Íránem, nebo zda se svět v mnoha ohledech vrací zpět k logice JCPOA, kterou Donald Trump před lety označil za jednu z nejhorších dohod moderní americké diplomacie.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.