Michal Půr: Berlínský mráz a konec infrastrukturní nevinnosti

Jak metr spálené mědi přepíše pravidla evropské bezpečnosti

Když se v časných ranních hodinách 3. ledna nad zamrzlou hladinou Teltowského kanálu v jihozápadním Berlíně vyvalil hustý, olejovitý dým, málokdo z probouzejících se obyvatel čtvrtí Steglitz a Lichterfelde tušil, že sledují pohřeb jedné z největších iluzí moderní Evropy. Nebyl to spektakulární výbuch, který by připomínal akční film; šlo o tichý, metodický žár několika metrů mědi a polymerů pod betonovou deskou nenápadného kabelového mostu.

Přesto tento lokální incident dokázal během několika minut paralyzovat život 45 tisíc domácností a odhalit, že technologická pýcha německé Energiewende stojí na hliněných nohou fyzické zranitelnosti, kterou se evropské elity dekády snažily ignorovat. Berlín, město, které se po pádu zdi stalo symbolem sjednocování a digitálního progresivismu, se během pěti mrazivých dnů stal symbolem návratu k brutální mechanice přežití.

Zvažoval jsem dlouho, zda se k tomuto tématu vrátit, ale musím říct, že mě trápí poměrně velký nezájem českých médií. A pokud celý incident popisují, činí tak z pohledu zasažených obyvatel. Jejich osud mi není lhostejný, ale chybí mi pochopení pro význam také události. Levicový extremismus jistě zaslouží odsouzení, ale celý útok nese rysy, které by mohly zneužít i jiné radikální skupiny. Na jakémkoliv jiném místě Evropy. Vybral jsem si také pár měst, včetně Prahy, abyste měli alespoň základní představu, co je skutečně ve hře.

Anatomie hrdla: Proč právě Teltowský kanál?

Abychom pochopili rozsah tohoto systémového selhání, musíme opustit světla tiskových konferencí a sestoupit k samotné topografii berlínské energetiky. Teltowský kanál, dokončený v roce 1906 jako mistrovské dílo wilhelmovského inženýrství, slouží jako klíčová vodní cesta protínající jih města. V průběhu 20. století se však jeho břehy staly něčím víc než jen dopravní tepnou; staly se logickým koridorem pro veškerou kritickou infrastrukturu. V oblasti Lichterfelde, v těsném sousedství monumentální plynové elektrárny s kombinovaným cyklem, která dominuje místnímu panoramatu, se přes kanál klenou kabelové lávky. Jsou to nenápadné ocelové a betonové konstrukce, které nenesou auta ani pěší, ale svazky vysokonapěťových kabelů o napětí 110 kV.

Právě zde leží urbanistická past. Z logistických důvodů – snahy o snadný servis a minimalizaci zásahů do soukromých pozemků – se v těchto koridorech koncentruje více nezávislých tras najednou. Pachatelé z ledna 2026 prokázali děsivou znalost této „infrastrukturní archeologie“. Neútočili na náhodný stožár. Vybrali si bod, kde se v jediném úzkém hrdle sbíhají hlavní i záložní přívody pro rozsáhlé oblasti jihozápadního Berlína.

Čtěte také: Poláci chápavější než Češi. V EU energetice se nehraje na klimatické cíle, ale na notifikace

Útok na kabelovou lávku v místě, kde kabely opouštějí zem a stávají se na pár metrů přístupnými pod konstrukcí mostu, byl učebnicovým příkladem využití „společného bodu selhání“ (Single Point of Failure). V momentě, kdy žár z hořících akcelerantů dosáhl kritické teploty, došlo k jevu, který inženýři nazývají „common-mode failure“: incident, který vyřadí primární i redundantní systémy současně, protože oba sdílejí stejnou fyzickou slabinu.

Zasažené oblasti – Lichterfelde, Steglitz a Zehlendorf – nejsou náhodné periferie. Jsou to rezidenční bašty berlínské vyšší střední třídy, sídla prestižních výzkumných ústavů Společnosti Maxe Plancka a domovy tisíců seniorů v moderních pečovatelských zařízeních. Je to území, kde je život bezezbytku digitální a elektrifikovaný. Když se v 6:13 ráno rozvody v těchto čtvrtích odmlčely, nenastala jen tma. Nastalo okamžité zastavení civilizačního stroje. Moderní plynové kotle, vybavené sofistikovanou elektronikou, bez proudu netopí. Výtahy v domech s pečovatelskou službou se zastavily mezi patry. Platební terminály v místních supermarketech zhasly a zanechaly obyvatele v digitální pasti – v čtvrti, kde „cash“ už dávno nebyl králem, najednou nebylo jak koupit balenou vodu nebo potraviny.

Inženýrské dilema: Proč nepomohlo „přepnutí“?

V prvních hodinách krize se politické vedení města, v čele s primátorem Kaiem Wegnerem (CDU), snažilo veřejnost uklidnit mantrou o „robustní síti“ a „možnostech přesměrování“. Realita v dispečinku společnosti Stromnetz Berlin však byla mnohem temnější. Veřejnost, zvyklá na okamžitou odezvu internetu, se domnívala, že elektřinu lze přesměrovat stisknutím tlačítka. Jenže fyzika vysokonapěťových sítí v mrazu nezná zkratky.

Berlínská síť sice disponuje kruhovým propojením, ale toto propojení je dimenzováno na výpadek jednoho prvku – kritérium N-1. Útok u Teltowského kanálu však zničil celé svazky kabelů, což odpovídá scénáři N-2 nebo N-3. Pokud by se inženýři pokusili o okamžité přesměrování celého výkonu (přesahujícího 150 MW) přes okolní, již tak zatížené transformovny, riskovali by kaskádový kolaps a blackout minimálně v celém Berlíně. Tepelné limity zbývajících kabelů v mrazivém počasí, kdy odběr elektřiny pro vytápění vrcholí, nedovolovaly žádné riskantní manévry. Jakýkoli pokus o násilné „nahození“ by mohl vést k požárům v dalších uzlech, což by uvrhlo do tmy miliony lidí místo desítek tisíc.

Čtěte také: Jan Kofroň: V multipolárním světě idealismus a slabost nemají místo

Následovala logistická noční můra. Vysokonapěťové kabely s izolací z XLPE (zesítěný polyethylen) po požáru nelze „opravit“. Musí se vyřezat celé zničené úseky, často v délce desítek metrů, a nahradit novými. Každá taková operace vyžaduje montáž tzv. kabelových spojek – technologicky extrémně náročných prvků, jejichž instalace trvá zkušenému týmu 12 až 24 hodin v podmínkách absolutní čistoty. Provádět takovou práci na břehu kanálu, v mrazu, pod provizorními stany a za neustálého dohledu kriminalistů, bylo nadlidským úkolem. Pět dní, které Berlín strávil v nejistotě, nebylo projevem neschopnosti techniků, ale přiznáním, že proti fyzické destrukci uzlu je moderní stát v podstatě bezbranný.

Je nesmyslný argument o schopnostech ukrajinských inženýrů, kteří bojují s výpadky během celé války. Rozdíl je právě v infrastruktuře. Ukrajinci po letech bombardování vědí, že nemohou takto kritickou infrastrukturu shlukovat na jedno místo. Je to diametrálně odlišný přístup. Ani ukrajinský inženýr by nedokázal berlínskou šlamastyku spravit o mnoho rychleji.

Vulkangruppe: Geneze technologického nihilismu

Abychom pochopili identitu útočníků, musíme se vrátit hluboko do historie německého radikalismu. Skupina vystupující pod názvem Vulkangruppe není klasickou hierarchickou organizací, ale spíše ideologickou „franšízou“ v rámci levicově-anarchistického spektra. Jejich stopy vedou až do roku 2011, kdy se poprvé přihlásili k žhářským útokům na kabelové šachty Deutsche Bahn v Berlíně.

Už tehdy jejich manifesty vykazovaly děsivou technickou erudici. Na rozdíl od běžných vandalů tito lidé rozuměli schématům zapojení, věděli, které optické kabely nesou signální data pro vlaky a které jsou pouze sekundární.

V průběhu druhé dekády 21. století Vulkangruppe transformovala svůj boj proti „kapitalismu“ do specifické formy technologického nihilismu. Jejich cílem se stala „infrastrukturní archeologie“ – vyhledávání slabých míst v nervovém systému moderního státu. V březnu 2024 provedla skupina svůj dosud nejvýznamnější úder: útok na rozvodnou stanici napájející továrnu Tesla v Braniborsku. Tento útok, který způsobil škody v řádu stovek milionů eur, byl jasnou generální zkouškou.

Vulkangruppe tehdy v manifestu prohlásila: „Chytré sítě jsou jen novými řetězy. Naším cílem je tma, která osvobozuje.“ Pro bezpečnostní složky to mělo být varování, že se nejedná o aktivisty, ale o lidi, kteří studují inženýrské manuály se stejnou vervou, s jakou kdysi radikálové studovali Marxe.

Rok 2025: Promarněná varování a institucionální slepota

Největší tragédií lednového blackoutu je fakt, že mu předcházelo dvanáct měsíců jasných varování. V květnu 2025 došlo k sérii koordinovaných požárů v kabelových šachtách v Lipsku, které ochromily tamní datová centra. V srpnu následoval útok na vodovodní infrastrukturu v Porýní. Ale nejdůležitější incident se odehrál 9. září 2025 v berlínském Treptow-Köpenicku.

Tehdy žháři zapálili dva vysokonapěťové stožáry v zalesněné oblasti Johannisthalu. Výpadek zasáhl 50 tisíc odběratelů a trval 60 hodin. Byl to téměř identický scénář jako ten z letošního ledna. Rozdíl byl pouze v tom, že zářijový útok zasáhl větev sítě, kterou bylo po obrovském úsilí možné částečně přemostit. Zářijový incident byl v Bundestagu i v berlínském Senátu označen za „nepřijatelný vandalismus“, ale k reálné změně ostrahy kritických bodů nedošlo.

Čtěte také: Vyprané peníze za státní benzínky aneb Pomníčky Stanjury a Síkely, které občany vyšly hodně draho

Proč? Odpověď leží v paralyzujícím regulatorním rámci. Energetické společnosti jako Stromnetz Berlin operují v režimu přísné regulace nákladů diktované Spolkovou agenturou pro sítě (Bundesnetzagentur). Každé euro investované do fyzické ostrahy, betonových bariér nebo senzorických systémů na mostech je vnímáno jako „neefektivní náklad“, který zvyšuje cenu elektřiny pro spotřebitele. V systému nastaveném na maximální ekonomickou efektivitu a minimální CAPEX nezbylo místo pro „nadbytečnou“ bezpečnost. Vulkangruppe v roce 2025 zjevně zjistila, že stát sice mluví o kybernetické bezpečnosti, ale nechává své klíčové tepny – měděné kabely na mostech – v podstatě veřejně přístupné komukoli s kanystrem benzínu a žebříkem.

Od Prahy po Paříž

Berlínská krize není anomálií; je zrcadlem, ve kterém by se měla zhlédnout všechna evropská velkoměsta. Každé z nich má své „Teltowské kanály“.

Praha je ve své struktuře možná ještě zranitelnější než Berlín. Napájení českého hlavního města je postaveno na několika málo strategických rozvodnách 400/110 kV (Chodov, Řeporyje, Malešice). Klíčová vedení 110 kV jsou v Praze často vedena v tzv. kolektorech – hlubokých podzemních tunelech, které sdílejí s optickými kabely, vodovody a plynovody.

Kolektor je z inženýrského hlediska geniální dílo, ale z hlediska bezpečnosti je to „horizontální komín“. Pokud by útočník pronikl do kolektoru a založil požár, komínový efekt by během minut zničil veškerou infrastrukturu na kilometry daleko. Oprava v podzemí by byla násobně složitější než na berlínském mostě. Praha se sice snaží o výstavbu nových uzlů (např. v Čimicích), ale tempo rozvoje podle dostupných informací zaostává za tempem růstu digitální závislosti.

Paříž a její správce sítě RTE čelí podobnému problému s extrémní hustotou. Pařížská síť je „uzlově bohatá“, což jí dává jistou odolnost, ale její slabinou je stáří podzemních galerii. Incident z roku 1997, kdy porucha jediného kabelu odstavila 300 000 lidí, vedl k masivním investicím, ale i ty jsou dnes projektovány na technické poruchy, nikoli na úmyslnou fyzickou sabotáž s využitím akcelerantů hoření.

Vídeň je často dávána za vzor díky svému programu „Blackout-Vorsorge“. Wiener Netze investují miliardy do redundance, ale i oni přiznávají, že v husté městské zástavbě nelze vytvořit fyzicky oddělené trasy pro každý kabel. Vždy existuje bod, kde se kabely potkají v jednom mostě, jednom tunelu nebo jedné rozvodně.

Politické zemětřesení: Konec „otevřené“ infrastruktury

Důsledky pro správu věcí veřejných jsou dalekosáhlé. Prvním obětí krize se stala „transparentnost“. Po celá léta stát vyžadoval od provozovatelů sítí zveřejňování detailních map, specifikací a plánů rozvoje v rámci politiky otevřených dat. Nyní se ukazuje, že tyto mapy posloužily jako operační plány pro Vulkangruppe.

Čtěte také: Michal Půr: Nekrolog za homepage. Proč média prohrála boj o pozornost a co bude dál

Senátorka Franziska Giffey už naznačila, že éra veřejně dostupných energetických map končí. Infrastruktura se vrací do režimu „státního tajemství“, což však narazí na odpor digitální ekonomiky, která tato data potřebuje pro svůj rozvoj.

Druhou rovinou je selhání sociálního kontraktu. Obyvatelé Steglitzu a Zehlendorfu, kteří po pět dní mrzli ve svých domovech, si uvědomili, že stát jim nedokáže zajistit základní potřebu přežití. Scény z improvizovaných nocleháren v tělocvičnách, kde se lidé s vysokými příjmy rvali o možnost nabít si telefon nebo dostat teplou polévku, jsou pro politickou stabilitu Německa toxické. Kai Wegnerovo prohlášení, že jde o „terorismus“, je sice politicky srozumitelné, ale nezakryje fakt, že stát selhal ve své nejzákladnější funkci: ochraně teritoria a jeho tepen.

Budoucnost patří „brutalistní bezpečnosti“

Blackout v Berlíně nebyl technickým selháním; byl to kulturní šok. Ukázal, že čím je naše společnost „chytřejší“ a digitálnější, tím je ve skutečnosti křehčí. Závislost na elektřině se stala absolutní, zatímco naše ochota platit za její fyzickou bezpečnost klesla na minimum.

Budoucí investice se nebudou moci soustředit jen na zelené zdroje a chytré algoritmy. Budou muset směřovat k tomu, co můžeme nazvat „brutalistní bezpečností“. To znamená fyzickou separaci kabelových tras (žádné společné mosty), betonové opevnění klíčových uzlů, instalaci automatických hasicích systémů přímo v kabelových šachtách a především změnu regulatorní logiky. Odolnost musí přestat být vnímána jako „neefektivní náklad“ a musí se stát prioritou CAPEXu, i kdyby to mělo znamenat zvýšení cen energie.

Berlínské události jsou varováním pro celou Evropu. Suverenita moderního státu se už neměří jeho digitálním HDP, ale jeho schopností udržet teplo a světlo v bytech svých občanů ve chvíli, kdy někdo úmyslně přestřihne kabely v jednom zapomenutém koridoru u kanálu. Pokud se nepoučíme z historie Vulkangruppe a z promarněných varování, zůstane naše digitální budoucnost vydána na milost a nemilost každému, kdo pochopí, jak snadno lze vypnout civilizaci metrem hořící mědi.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.