Jan Kofroň: V multipolárním světě idealismus a slabost nemají místo
Dosavadní řád končí, přichází ekonomický a vojenský pragmatismus
Americký zátah na Nicoláse Madura určitě není něčím, co by bylo právně zcela OK (šedá zóna v nejlepším). Komentáře některých ale vyznívaly tak, jako by do této doby byly intervence mocností v souladu s mezinárodním právem. Přitom ve většině případů (USA nevyjímaje) byly tyto intervence přinejmenším stejně sporné jako poslední americký zásah.
Americké invaze na Grenadu (1983), či do Iráku (2003) byly krajně problematické též. Čínská Invaze Vietnamu (1979) ještě více. A ruská anexe Krymu (2014), a zejména pak od roku 2022 stále probíhající agrese proti Ukrajině, je již popřením zcela všeho, co mezinárodní právo hlásá. Venezuela v tomto spíše zapadá do širšího trendu, než že by z něj vybočovala. Namítnete-li, že Trump si akci nenechal posvětit kongresem, máte pravdu, ovšem obejití kongresu není v podobných situacích v USA výjimečné.
Pokud máte pocit, že se s Venezuelou zhroutil tzv. rule-based mezinárodní řád, nemohu než tázavě pozdvihnout obočí. Pokud byste se totiž zeptali kdekoliv mimo Evropu, jen málokdo by vám odkýval, že tu po roce 1945 byl nějaký rule-based řád.
Ostatně, i v Evropě a jejím okolí to do roku 1990 platilo jen pro její západní část. Zapomnětlivým připomeneme třeba sovětskou invazi do Československa (1968), nebo tureckou invazi na Kypr 1974 (v jejímž důsledku na třetině ostrova stále funguje Tureckem podporovaný, ale jinak neuznaný, Severní Kypr). Pokud tu tedy nějaký řád byl, týkal se poměrně úzké geografické oblasti. Ano, měli jsme štěstí, že jsme v ní zhruba třicet let žili.
Část liberálního komentariátu ještě začala tvrdit, že Trumpův zásah ve Venezuele dává Číně právní precedens k napadení Taiwanu. Tato konstrukce je již zcela bizarní, vždyť drtivá většina států Taiwan považuje za součást Číny a ta tedy v případě invaze žádné zapeklité právní otázky řešit nemusí. Ještě jednodušeji, naše podpora Taiwanu je z pohledu Číny naopak ukázkou naší ochoty ohýbat mezinárodní právo, když nám to vyhovuje.
Čtěte také: Babišovy čistky ve vládě, primátor z Praha Sobě a poražený Orbán
A přesto, bylo by chybou říkat, že je vše při starém. Oproti minulosti se USA (specificky Trump, Rubio mluví jinak) ani neobtěžují zásah rámovat přes nějaké vznešené hodnoty. Tohle je vskutku nóvum a nevěstí to (pro nás) nic dobrého.
Ostatně Trump pár hodin po zajmutí Madura jasně připoměl, že USA potřebují (nyní dánské) Grónsko – což v kontextu Venezuely muselo znít Dánům jako výhružka. V jistém smyslu i my v Evropě teď můžeme nahlédnout mezinárodní politiku v její opravdovosti - power is power - na to jsme nebyli zvyklí a pro některé to je šok.
Na evropských spojencích už nezáleží
Co je podstatné, základ tohoto obnažení podstaty mezinárodní politiky souvisí (byť asi ne výlučně) se změnou rovnováhy moci. Posledních deset let se svět před našima očima transformoval do bi/multi-polarity. Konec unipolarity představuje pro USA šok (protože najednou cítí, že přichází o své výsadní postavení), což vyvolává také volání po změně (zjevně neudržitelné) zahraniční politiky. Amerika cítí, že musí výrazně umenšit své globální zapojení, že musí nově vytyčit priority zahraniční politiky a že musí i zvážit výhodnost řady spojenectví.
Amerika teď trochu zoufale hledá, jak se vypořádat s čínskou hrozbou. A Trumpova politika kromě jiného vychází z přesvědčení, že USA musí pevně kontrolovat západní polokouli – a když na to dojde tak bez ohledu na hodnoty, či mezinárodní právo. Evropští spojenci a jejich názory jsou v tomto ohledu nepodstatní. Jestli ale Trumpova politika americké problémy vyřeší, či prohloubí, ukáže až budoucnost.
Čtěte také: Inovovati budeš: Jak funguje soužití ultraortodoxních Židů, high-tech ekonomiky a raket
Pro nás je ale nejpodstatnější, že s nástupem multipolárního světa skončilo období, kdy jsme měli naši bezpečnosti v zásadě garantovanou (právě ochotou USA nás chránit). V multipolární éře hodnotovou a postojovou politiku vytlačí ekonomický a vojenský pragmatismus. Řečeno s Thukididem: „Silní teď budou činit, co mohou, a slabí budou trpět, co musí.”
Americká akce ve Venezuele nezbořila mezinárodně politický řád. Jasně ale ukázala, že ten dosavadní (pro nás velmi výhodný) řád končí. O to překvapivěji v tomto kontextu zpětně vyznívá větička z programového prohlášení nové vlády: „Dle našeho názoru nedošlo k žádné systémové změně takového charakteru, která by vyžadovala přehodnocení typu, účelu nebo velikosti Armády České republiky.” Jeden by řekl, že zřetelnější ta systémová změna snad již být ani nemůže.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.