Poláci chápavější než Češi. V EU energetice se nehraje na klimatické cíle, ale na notifikace
Martin Pacovský: Pragmatismus vítězí nad technokracií a politickými hesly
Energetická transformace patří k nejfrekventovanějším pojmům evropské politiky posledních let. Objevuje se v programech vlád, v investičních prezentacích, ve strategických dokumentech i v debatách o konkurenceschopnosti Evropy. Prakticky každá země dnes deklaruje ambici dekarbonizovat energetiku, snížit emise, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů a současně zachovat dostupné ceny energie pro domácnosti i průmysl.
Česká republika i Polsko v tomto ohledu na první pohled říkají velmi podobné věci. Obě země chtějí opustit uhlí, obě považují jádro za klíčový pilíř budoucího mixu, obě mluví o nutnosti rozvoje obnovitelných zdrojů a obě zdůrazňují sociální rozměr transformace. Přesto dnes jejich energetické trajektorie vypadají výrazně odlišně. Rozdíl totiž neleží v cílech. Leží v exekuci.
A v prostředí Evropské unie má exekuce velmi konkrétní podobu: notifikaci podpůrných a finančních mechanismů u Evropské komise. Bez notifikace zůstává i sebelepší strategie politickým prohlášením. S notifikací se z ní stává investovatelný rámec, který lze promítnout do finančních modelů, úvěrových smluv, ratingových analýz a dlouhodobých rozhodnutí kapitálu.
Energy transition jako řízení systému, ne souboru technologií
Jedním z největších omylů veřejné debaty je pohled na energetickou transformaci jako na součet jednotlivých technologií. Kolik větru, kolik soláru, kolik jádra, kolik plynu. Tento pohled je mediálně vděčný, ale pro investory a pro fungování energetického systému je zavádějící.
Energetická transformace není technologický katalog. Je to řízení složitého socio-ekonomického systému, který musí fungovat v reálném čase, v reálných cenách a v reálném politickém prostředí.
Polsko si tento fakt uvědomuje velmi pragmaticky. Transformaci chápe jako dlouhodobý průmyslový projekt, ve kterém stát hraje aktivní roli: nastavuje rámce, přebírá část rizik a nese politickou odpovědnost za dopady. Technologie jsou nástrojem, nikoli cílem.
Čtěte také: Jan Kofroň: V multipolárním světě idealismus a slabost nemají místo
Český přístup je technokratičtější a více fragmentovaný. OZE, jádro, flexibilita, teplárenství, ETS i sociální kompenzace se řeší paralelně, často odděleně, s různými časovými horizonty a různými politickými garanty. Výsledkem je systém, který je možná na konci promyšlený, ale pomalý a obtížně exekuovatelný.
OZE: když podpora nestačí a rozhoduje investiční jistota
Rozdíly v přístupu se velmi dobře ukazují na obnovitelných zdrojích. Nejde přitom o ideologii ani o klimatické cíle. Jde o investiční použitelnost.
Onshore vítr: fyzika, regulace a stát
Polsko má výrazně lepší přírodní podmínky pro onshore větrné elektrárny než Česká republika. Vyšší průměrné rychlosti větru znamenají vyšší využití instalovaného výkonu a stabilnější výrobu. Samotná fyzika by ale nestačila.
Klíčové je, že Polsko dokázalo vytvořit notifikovaný aukční mechanismus, který investorům poskytuje dlouhodobý cenový rámec. Po zrušení restriktivního pravidla 10H (nejbližší umístění věže větrné turbíny nesmí být menší než 10x její výška) se pipeline projektů znovu otevřela a trh se rychle rozhýbal. Projekty se dnes nejen připravují, ale skutečně staví, refinancují a konsolidují.
V Česku je situace opačná. Přírodní podmínky jsou slabší a investiční rámec se teprve formuje. Přestože byly přijaty legislativní změny, bez jasných a dlouhodobých notifikací zůstává bankovní financování obtížné a kapitál opatrný. Realitu výstavby (ne)vidíme kolem sebe.
Offshore vítr: pro Česko irelevantní, analyticky klíčový
Offshore větrná energetika není a nemůže být relevantní technologií pro Českou republiku, která nemá přístup k moři. Její význam v tomto textu proto není technologický, ale institucionální.
Polsko během několika let připravilo a notifikovalo rámec pro výstavbu offshore větrných parků v Baltském moři v objemech desítek miliard eur. Tyto projekty kombinují energetiku, přenosovou infrastrukturu, průmyslovou politiku, evropské právo i geopolitiku.
Čtěte také: Vyprané peníze za státní benzínky aneb Pomníčky Stanjury a Síkely, které občany vyšly hodně draho
Offshore vítr zde funguje jako zátěžový test státu. Pokud je stát schopen zvládnout takto komplexní projekt, je pravděpodobné, že zvládne i jiné části energetické transformace. A Polsko tímto testem prošlo.
Jádro: shoda na cíli, rozdíl v exekuci
Jaderná energetika je dalším příkladem, kde se rozdíl mezi Českem a Polskem neodehrává na úrovni proklamací, ale na úrovni exekuce.
Polsko má dnes schválenou státní podporu Evropskou komisí pro výstavbu své první jaderné elektrárny. Projekt má jasně definovanou roli státu, strukturu financování a rozdělení rizik. To neznamená, že je bez problémů. Znamená to, že je modelovatelný.
Česká republika má rovněž politickou shodu na potřebě nových jaderných bloků. Proces notifikace financování je však složitější a časově delší. Pro kapitál je rozdíl zásadní: notifikovaný projekt je aktivum, nenotifikovaný projekt je zatím jen plán.
Polsku a schválení notifikace na jeho nové jaderné bloky se věnoval i poslední díl podcastu Štěpení. Poslechněte si ho celý ZDE.
Samozřejmě ale není možné srovnávat technické schopnosti k výstavbě a provozu jaderných elektráren, tam je mezi Českem, s jeho mnoha desetiletými zkušenostmi, a Polskem, samozřejmě propastný rozdíl. Čas ukáže, jestli ekonomická a regulatorní převaha nebo technické a inženýrské schopnosti, hrají silnější hru.
ETS2: odmítnutí jako politický signál, ne právní realita
ETS2 patří k nejcitlivějším bodům současné energetické debaty. V českém veřejném prostoru se stále častěji objevuje tvrzení, že by Česko mělo ETS2 odmítnout. Tento postoj je politicky srozumitelný, ale právně nereálný.
Reálná otázka nezní, zda jej přijmeme, ale jak zvládneme implementaci a dopady. Ty se projeví především v cenách tepla, bydlení a dopravy – tedy v segmentech s vysokou sociální citlivostí.
Polsko ETS2 od počátku rámuje jako otázku sociální stability a otevřeně vstupuje do konfliktu s Bruselem. Konflikt zde není selháním, ale vyjednávací strategií. Český přístup byl do nedávna spíš opatrnější a technokratický. To snižuje politické napětí, ale zvyšuje riziko chaotické implementace bez ohledů na důsledky.
Teplárenství: místo, kde se transformace láme
Energetická transformace se v našem prostředí nerozhoduje primárně na trhu s elektřinou, ale v teplárenství. Právě zde se potkává energetika se sociální realitou.
Polsko má dlouhodobě notifikované podpory pro vysoce účinnou kogeneraci a modernizaci teplárenských soustav. Teplárenství je chápáno jako strategická infrastruktura, nikoli jako přechodný problém.
Čtěte také: Markéta Malá: Síkelovo proroctví a nesmyslně drahá česká elektřina. Zdražuje ji i evropský cenový algoritmus
V Česku je sice formálně teplárenství deklarováno jako priorita, ale exekuce transformace je pomalejší. Notifikace se připravují dlouho, parametry se mění a investoři obtížně modelují dlouhodobý vývoj cen tepla.
Koncentrace trhu v Česku: když síla hráčů nahrazuje rozhodování státu
Rozdíl v exekuční schopnosti české a polské energetiky nelze vysvětlit jen pomalými notifikacemi nebo nedostatkem politické odvahy. Jedním z klíčových, ale veřejně málo pojmenovaných faktorů je koncentrace trhu a reálná moc nejsilnějších hráčů, která v českém prostředí často supluje – a někdy paralyzuje – roli státu jako strategického rozhodovatele.
Česká energetika je mimořádně koncentrovaná. Na relativně malém trhu působí omezený počet velmi silných hráčů, z velké části privátních, s dlouhodobě zajištěným cash flow, vertikální integrací a hlubokým napojením na regulatorní i politické prostředí. Tito aktéři nejsou pouze účastníky trhu – jsou jeho spolutvůrci. Mají kapacitu formovat veřejnou debatu, ovlivňovat regulatorní parametry a nastavovat tempo změn.
Problém přitom nespočívá v jejich síle samotné. Problém spočívá v tom, že jejich zájmy jsou strukturálně protichůdné. Co je pro jednoho hráče strategickou příležitostí, je pro jiného přímou hrozbou pro existující byznys model. Transformace energetiky tak není střetem „státu versus trhu“, ale vnitřním konfliktem mezi několika dominantními skupinami, které mají srovnatelnou schopnost ovlivňovat výsledek.
Výsledkem není jasné rozhodnutí, ale regulatorní pat. Stát se ocitá v roli arbitra mezi silnými zájmy, nikoli v roli aktéra, který určuje směr. Rozhodnutí se odsouvají, parametry se změkčují, kompromisy se vrství. Každý krok vpřed je vykoupen ztrátou investiční jasnosti. Exekuce se zpomaluje a odpovědnost se rozplývá.
Mocenské vztahy rozhodují
Tento model má jeden zásadní vedlejší efekt: kapitál přestává vnímat stát jako garanta pravidel a začíná číst trh primárně optikou vnitřních mocenských vztahů. Pro investory je pak obtížné modelovat dlouhodobý vývoj – ne proto, že by chyběla regulace, ale proto, že není jasné, čí zájem bude v konkrétním okamžiku politicky silnější. V takovém prostředí se notifikace nestávají technickým procesem, ale výsledkem mocenské rovnováhy.
Polsko je rovněž koncentrovaný trh, ale funguje podle jiné logiky. Dominantní roli zde hrají státní nebo státem řízené energetické skupiny, jejichž strategické směřování je otevřeně a explicitně sladěno s prioritami státu. Konflikty existují i zde, ale jsou řešeny uvnitř systému, nikoli prostřednictvím veřejného regulatorního tlaku. Stát tak zůstává hybatelem, nikoli rozhodčím.
Rozdíl je zásadní. Zatímco v Česku se energetická politika často rodí jako výslednice několika silných, protichůdných zájmů, v Polsku je výsledkem politického rozhodnutí, které je následně technicky a regulatorně exekuováno. Právě tento rozdíl se promítá do rychlosti notifikací, investiční jistoty a schopnosti převádět strategii do reality.
Ochrana trhu a státu: lekce z případu francouzské EDF
Jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi polským a českým přístupem k energetice je způsob, jakým stát nahlíží na vlastnictví a kontrolu klíčových energetických aktiv. Zatímco v Česku se energetika dlouhodobě vnímá primárně jako regulovaný trh, v Polsku je mnohem otevřeněji chápána jako součást národní bezpečnosti.
Čtěte také: Jak oživit mrtvolu jménem kapitálový trh?
Tento přístup není nový ani ideologický. Vychází z historické zkušenosti země, která byla opakovaně vystavena externímu tlaku – geopolitickému, surovinovému i politickému – a která si velmi dobře uvědomuje, jak zásadní roli hraje energetika v ekonomické i sociální stabilitě státu. Polská energetická politika je proto od začátku méně „tržní“ v západoevropském smyslu a více strategická.
Ikonickým příkladem tohoto přístupu je případ francouzské společnosti EDF. V roce 2016 polský stát zabránil prodeji polských energetických aktiv EDF zahraničnímu investorovi a následně prosadil jejich převod pod státní kontrolu, konkrétně pod skupinu PGE. Z pohledu volného trhu šlo o velmi kontroverzní krok, který byl v zahraničních médiích často označován za protekcionismus nebo politický zásah do podnikatelského prostředí.
Z polského pohledu však šlo o něco jiného. Nešlo o odmítnutí zahraničního kapitálu jako takového, ale o ochranu strategického sektoru v klíčovém okamžiku transformace. Stát tím vyslal jasný signál: energetika není běžné aktivum, které lze libovolně převádět mezi vlastníky bez ohledu na dlouhodobé dopady. Je to infrastruktura, která ovlivňuje ceny energií, zaměstnanost, sociální stabilitu i geopolitickou pozici země.
Pro investory byl tento krok nepochybně varováním. Zároveň to ale byla i velmi důležitá informace. Polsko tím definovalo mantinely, ve kterých je ochotno se pohybovat. Neřeklo „zahraniční kapitál nechceme“. Řeklo: pokud vstupujete do polské energetiky, musíte akceptovat, že stát si ponechává právo zasáhnout, pokud vyhodnotí, že je ohrožen strategický zájem.
Z investičního hlediska je takový přístup paradoxně čitelnější než prostředí, kde stát dlouho váhá, komunikuje nejasně a klíčová rozhodnutí odkládá. Tvrdá pravidla jsou často lépe modelovatelná než měkké sliby. Kapitál se umí přizpůsobit i restriktivnímu prostředí – neumí se ale přizpůsobit nejistotě.
Případ EDF proto není anomálií, ale ilustrací širší polské filozofie: energetika má být transformována, ale pod kontrolou státu. Kdo tuto logiku přijme, může v Polsku dlouhodobě fungovat. Kdo očekává plně laissez-faire přístup, bude dříve či později zklamán.
Čeští investoři v Polsku: proč jich je tak málo – a proč to není náhoda
Navzdory velikosti, dynamice a dlouhodobému investičnímu potenciálu polského energetického trhu je zde český kapitál zastoupen překvapivě málo. A to zejména ve srovnání s jinými regiony střední a východní Evropy, kde jsou čeští investoři tradičně velmi aktivní. Tento fakt si zaslouží hlubší vysvětlení, protože na první pohled může působit paradoxně.
Důvodem totiž není nepřátelské investiční prostředí ani systematická diskriminace zahraničních investorů. Polsko zahraniční kapitál potřebuje a aktivně s ním pracuje. Rozdíl spočívá v charakteru trhu a v nárocích, které klade na investory. Polský energetický sektor je silně politický, strategický a dlouhodobě řízený. Vstup na trh proto vyžaduje čas, lokální přítomnost, schopnost číst politický kontext a ochotu sladit investiční strategii s národními prioritami.
Jak postupuje ČEZ a EPH
To je prostředí, na které není část českého kapitálu historicky zvyklá. Český energetický trh se po roce 1990 formoval na principech rychlé liberalizace, privatizace a relativní regulatorní neutrality státu. Polský model je odlišný – více založený na politické ekonomii než na čistém trhu. Pro investory, kteří hledají rychlou exekuci, krátký investiční horizont nebo regulatorní arbitráž, není Polsko ideálním prostředím.
To se odráží i v konkrétních příkladech. Tradiční český energetický hráč ČEZ své výrobní aktivity v Polsku v minulosti z velké části opustil a dnes zde působí především v oblasti energetických služeb a ESCO řešení. Nejde o selhání, ale o racionální reakci na trh, kde stát sehrává výrazně silnější a aktivnější roli, než na jakou byl ČEZ zvyklý v domácím prostředí.
Jiný přístup zvolila EPH, která do Polska vstoupila nepřímo prostřednictvím platformy RESInvest. Tento model umožňuje účast na růstu trhu v regulatorně podpořených segmentech, aniž by byla skupina přímo vystavena politicky citlivým částem energetického systému. Jde o ukázku adaptace investiční struktury na místní podmínky, nikoli o snahu je měnit.
Vedle těchto velkých skupin zůstává polský trh z pohledu českého kapitálu v řadě oblastí strukturálně podinvestovaný – zejména v transformaci teplárenství, flexibilních zdrojích, navazujících službách a infrastruktuře. Právě zde se otevírá prostor pro investory, kteří jsou ochotni pracovat s delším investičním horizontem a akceptovat silnější roli státu. Z této perspektivy se na polský trh dívá i ARETE, která jej nevnímá jako jednoduchý expanzní cíl, ale jako dlouhodobou investiční příležitost v prostředí, kde jsou pravidla tvrdá, avšak relativně čitelná.
Výsledkem je paradox: Polsko má pověst trhu, který „není jednoduchý“. To je pravda. Zároveň je však fér dodat, že nejde o trh nepředvídatelný. Pro kapitál, který hledá dlouhodobou expozici v energetice, může být takové prostředí ve výsledku atraktivnější než jurisdikce, kde je sice méně politického tlaku, ale více regulatorního váhání.
Závěr: exekuce místo slibu
Energetická transformace není primárně technologický problém. Technologie existují a kapitál je k dispozici. Rozhodující je schopnost státu převést politická rozhodnutí do exekuce.V Evropské unii se tato schopnost neměří cíli ani strategiemi, ale notifikacemi a rychlostí jejich realizace. Kdo má notifikaci, má projekt. Kdo projekt nemá, zůstává u záměrů.
Polsko se rozhodlo řídit transformaci tvrdě a centralizovaně, s vědomím politických nákladů. Česká republika zvolila konsenzuálnější a technokratický přístup. Otázka proto nestojí, zda Česko transformaci zvládne, ale kolik ho bude stát zpoždění – v cenách energie, v konkurenceschopnosti průmyslu a v odlivu investic.
V energetice totiž nakonec nerozhodují plány. Rozhoduje schopnost rozhodnout včas.
Autor v současnosti působí jako investiční ředitel ve společnosti ARETE.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.