Rusko dokázalo převést významnou část obranného průmyslu na dlouhodobý válečný režim. Zvýšilo produkci obrněné techniky, munice, raket, protivzdušné obrany, elektronického boje a zejména dronů. Vyrobit zbraň ale není totéž jako vytvořit bojeschopnou armádu. Limitem zůstávají lidé, specialisté, výcvik, logistika, některé kritické komponenty a technologicky nejsložitější systémy.
Rok 2026 může být důležitým zlomem u ruských pozemních sil. Podle některých současných odhadů se postupně vyčerpává kvalitnější část sovětských zásob tanků a obrněné techniky, kterou lze relativně rychle a ekonomicky vracet do služby. Neznamená to, že ruské sklady budou prázdné, ale že Moskva bude stále více závislá na nové výrobě a náročnějších opravách.
Dělostřelectvo současně ukazuje, že průmyslovou kapacitu nelze měřit pouze počtem vyrobených granátů. Kritickou součástí jsou hlavně, jejichž životnost při intenzivní palbě rychle klesá. Podle podkladů, se kterými pracuji, se nová ruská výroba může pohybovat kolem 50 hlavní ročně, zatímco potřeba intenzivní války je minimálně ve stovkách a potenciálně v nízkých tisících kusů. Rusko proto modernizuje mimo jiné Závod č. 9 v Jekatěrinburgu, který vyrábí dělostřelecké a tankové kanóny a zůstává závislý na zahraničních přesných obráběcích technologiích.
Ruské letectvo je proti pozemním silám v podstatně lepším stavu a Moskva současně rozšiřuje výrobní základnu. Největší omezení však nemusí představovat počet Su-30, Su-34 či Su-35, ale AWACS, tankovací letouny a další „high-value enablers”. Rusko má omezenou flotilu A-50/A-50U a nástupnický A-100 stále nevstoupil do sériové výroby. Pro dlouhodobé pokrytí prostoru od Pobaltí přes Polsko k Černému moři by podle mého orientačního odhadu potřebovalo řádově 10 až 15 moderních AEW&C letounů.
Naopak u raket a dronů prokázalo Rusko schopnost rychle přecházet k masové výrobě. Závod v Jelabuze podle CSIS dosáhl produkce přes 5 500 bezpilotních prostředků měsíčně a Moskva současně rozšiřuje výrobu proudových Geranů. Pro NATO proto nemusí být bezprostředně největším problémem dalších deset ruských tankových divizí, ale schopnost Ruska vytvářet rozsáhlé kombinované salvy dronů, balistických raket a střel s plochou dráhou letu.
V nejbližší době proto může být pro Moskvu lákavější testovat soudržnost NATO operacemi těsně pod prahem otevřené války než vstoupit do rozsáhlého konvenčního konfliktu s celou Aliancí. Velká válka s NATO by vyžadovala nejen další stovky tisíc vojáků, ale několik let obnovy pozemních sil, zásob, letectva a klíčových podpůrných schopností.
Ruský průmysl válku přežil – a změnil se
Jedním z nejdůležitějších poznatků války na Ukrajině je skutečnost, že předpoklady o rychlém vyčerpání ruského obranného průmyslu se nenaplnily.
Nová studie Center for Strategic and International Studies podrobně analyzuje Uralvagonzavod, Almaz-Antey, KRET, Kalašnikov a výrobce dronů Uškujnik. Jde o podniky pokrývající široké spektrum ruské vojenské produkce od tanků přes PVO a elektronický boj až po přesné zbraně a drony.
Závěr je poměrně jednoznačný. Sankce Rusku výrobu prodražily, komplikují přístup k některým zahraničním součástkám a obranný průmysl naráží na nedostatek pracovní síly. Výrobu však nezastavily. Rusko rozšířilo kapacity i specializovanou pracovní sílu a podle CSIS pravděpodobně dokáže udržovat vysoké tempo produkce ve vybraných kategoriích zbraní a postupně obnovovat strategické rezervy.
Čtěte také:
Varování tajných služeb a politiků začínají připomínat období před válkou na Ukrajině
·Nechci šířit paniku ani tvrdit, že ruský útok proti NATO bezprostředně přijde. Znepokojuje mě něco jiného: západní zpravodajské služby a nejvyšší političtí představitelé začali o možnosti ruské eskalace mluvit nezvykle otevřeně.
Právě slovo „vybraných” je ale důležité. Armáda není součet tanků. Rusko musí současně vyrábět nebo opravovat tanky, BVP, obrněné transportéry, dělostřelectvo, hlavně, PVO, elektronický boj, rakety, letadla, motory, logistická vozidla a stále větší množství dronů.
Rychlost obnovy ruské armády proto nakonec nemusí určovat zbraň, kterou dokáže vyrábět nejrychleji, ale nejslabší článek celého řetězce.
Sovětské sklady přestávají být řešením
Největší problém představují pozemní síly. Rusko vstupovalo do války s přibližně třemi tisíci tanky v aktivní službě a tisíci dalších strojů uloženými ve skladech. Často uváděný potenciál kolem 11 tisíc tanků byl ale do značné míry papírový. Zahrnoval techniku velmi rozdílného stáří a technického stavu, přičemž část byla použitelná především jako zdroj náhradních dílů.
Právě sovětské zásoby umožnily Rusku v prvních letech války nahrazovat ztráty podstatně rychleji, než by dovolovala samotná nová výroba. Staré T-62, T-72 a T-80 bylo možné vytáhnout ze skladů, opravit a modernizovat. Tento model se ale blíží svým limitům.
Některé současné analýzy předpokládají, že právě během roku 2026 bude stále obtížnější získávat ze skladů další tanky a BVP v dostatečně dobrém stavu pro ekonomicky smysluplnou renovaci. To neznamená, že Rusku v roce 2026 „dojdou tanky”. Znamená to, že se bude zhoršovat kvalita zbývající techniky a porostou náklady i čas potřebný k jejímu návratu do služby. Jedna z analýz odhaduje pokles operační tankové zásoby z přibližně 3 300 strojů na začátku invaze na zhruba 2 250 koncem roku 2026, pokud bude pokračovat současné tempo války.
Tím roste význam skutečné nové výroby. Uralvagonzavod může podle mého odhadu při maximálním využití kapacit vyrábět řádově 300 až 400 nových tanků ročně. Vedle toho pokračují generální opravy a modernizace starších T-72, T-80 a T-90.
Podobný proces probíhá u bojových vozidel pěchoty. Kurganmašzavod, patřící do struktury Rostecu, produkci BMP-3 výrazně zvýšil. Rostec letos uvádí, že dodávky obrněné techniky jsou již přibližně trojnásobné proti předválečné úrovni a dále rostou. Z dostupného tempa lze pracovat s odhadem kolem 540 BMP-3 ročně, byť Rostec přesný roční údaj veřejně nepotvrzuje.
Pět set BVP ročně zní jako vysoké číslo. Jenže jedna ruská motostřelecká divize může potřebovat 300 až 350 BVP a obrněných transportérů. A zde se dostáváme k podstatě problému.
Vyrobit tank je jednodušší než vytvořit tankový prapor
Ruská tanková divize může tabulkově potřebovat přibližně 320 až 330 tanků, 150 až 200 BVP či obrněných transportérů a 110 až 130 dělostřeleckých systémů. U motostřelecké divize lze pracovat přibližně s 220 tanky, 300 až 350 BVP či OT a 130 až 150 dělostřeleckými systémy.
Ani to ale není celá divize. Potřebuje PVO, průzkum, drony, elektronický boj, ženisty, spojení, logistiku, opravárenské jednotky a zdravotnické zabezpečení. Nad ní musí existovat armádní dělostřelectvo, raketové jednotky, PVO, logistické struktury a velení.
Vytvoření pouhých deseti nových těžkých či mechanizovaných divizí by proto znamenalo potřebu řádově 2 200 až 3 300 tanků, několika tisíc BVP a obrněných transportérů a více než tisíce dělostřeleckých systémů.
To je několikaletý průmyslový projekt i v situaci, kdy Rusko nemusí současně nahrazovat ztráty na Ukrajině. Vyrobit tank je jednodušší než vytvořit tankový prapor. Vytvořit prapor je jednodušší než vytvořit divizi schopnou koordinovaného boje proti NATO.
Dělostřelectvo znovu rozhoduje – a nejde jen o granáty
Po čtyřech letech války je zároveň patrné, že ani éra dronů nezrušila význam dělostřelectva. Změnila ale způsob, jakým bychom měli jeho výrobní kapacitu posuzovat.
Debata se většinou soustředí na počet granátů. Stejně důležitá je přitom schopnost dlouhodobě udržovat samotná děla.
Každý výstřel opotřebovává hlaveň. U nejrozšířenějších ruských 152mm systémů se její praktická životnost podle konstrukce, munice a používaných prachových náplní pohybuje řádově v tisících výstřelů. Při intenzivní střelbě se zkracuje. S rostoucím opotřebením klesá přesnost, zvětšuje se rozptyl a nakonec musí být hlaveň vyměněna.
Pokud bychom pouze modelově počítali s deseti tisíci výstřely denně a efektivní životností hlavně kolem 2 500 ran, jde o ekvivalent opotřebení čtyř hlavní denně, tedy přibližně 1 460 za rok.
Čtěte také:
Michal Půr: Dva roky od pádu Bartoše. Piráti prohráli na věcné neschopnosti a dodnes to nepřiznali
·Předloni 24. září oznámil Petr Fiala, že navrhne odvolání vicepremiéra Ivana Bartoše kvůli digitalizaci stavebního řízení. Šest dní nato prezident Bartoše odvolal a Piráti si v členském hlasování 709 hlasy z 894 odsouhlasili odchod z vlády. Strana to od prvního dne rámovala jako politickou likvidaci: Bartoš mluvil o podrazu premiéra a o tom, že „nás ODS…
Neznamená to, že Rusko musí každý rok vyrobit přesně 1 460 úplně nových hlavní. Část lze získávat kanibalizací skladované techniky, část repasovat a jednotlivé systémy mají různou životnost. Výpočet ale ukazuje řád průmyslové potřeby.
Podle údajů, se kterými pracuji, se přitom nová ruská výroba hlavní pohybuje jen kolem 50 kusů ročně. Toto číslo není možné z kvalitních veřejných zdrojů spolehlivě potvrdit, a proto jej považuji spíše za orientační údaj. Podstatnější je rozdíl mezi výrobní kapacitou a potenciální válečnou poptávkou, která se při intenzivní palbě může pohybovat ve stovkách až nízkých tisících kusů.
Právě proto je zajímavý Závod č. 9 v Jekatěrinburgu, který patří mezi hlavní ruské výrobce dělostřeleckých systémů a tankových kanónů. Vyrábí mimo jiné systémy pro Msta a Koalicija-SV a kanóny pro T-62, T-72 a T-90. Jeho modernizace ukazuje další slabinu ruské válečné ekonomiky.
Výroba hlavní vyžaduje mimořádně přesné obrábění, kvalitní metalurgii a specializované stroje. Analýza ruských nákupních dokumentů ukázala, že pro modernizované provozy závodu je určeno nejméně 22 velkých průmyslových obráběcích strojů, včetně zařízení z Tchaj-wanu, Německa, Itálie a Británie. Mezi výrobci figurují například tchajwanské Kafo a Glory a německé DMG Mori, Liebherr či Hermle.
Je to dobrý příklad toho, jak sankce skutečně fungují. Nezastavily ruskou výrobu. Zvýšily ale cenu a komplikovanost získávání některých technologií, bez kterých se nejmodernější zbrojní výroba neobejde.
Průmyslová válka se proto nevyhrává jen tím, kdo dokáže vyrobit nejvíce granátů. Rozhoduje také schopnost roky vyrábět a opravovat zbraně, které je vystřelují.
800 tisíc lidí není nová armáda
Stejný problém existuje u lidí. Podle hodnocení ukrajinské vojenské rozvědky ruští generálové požadují možnost získat dalších přibližně 800 tisíc vojáků. Toto číslo není veřejně potvrzeným ruským mobilizačním plánem a je nutné jej chápat jako ukrajinské zpravodajské hodnocení.
Ještě důležitější je otázka, kolik lidí dokáže ruská armáda skutečně absorbovat. Rusko nemůže jednoduše mobilizovat 800 tisíc mužů a během několika měsíců z nich vytvořit desítky divizí. Musí je ubytovat, vystrojit, vyzbrojit, vycvičit a především získat velitele a specialisty.
Ani půl milionu nových vojáků navíc neznamená půl milionu bojovníků v první linii. Moderní armáda potřebuje dělostřelce, logistiku, PVO, raketová vojska, ženisty, spojení, elektronický boj, zdravotnictví a rozsáhlé týlové struktury.
Rozsáhlá mobilizace je navíc politickým rozhodnutím Vladimira Putina. Generální štáb může požadovat další vojáky, ale Kreml musí zároveň počítat s dopadem odebrání stovek tisíc mužů na pracovní trh a ekonomiku. A právě zde vzniká jeden z největších ruských paradoxů. Rusko potřebuje stejné lidi na frontě i v továrnách.
Ambice pod křídly: Kreml přestavuje letecký průmysl
U letectva je situace jiná. Ruské vzdušné síly neutrpěly proporcionálně takové ztráty jako pozemní armáda a Moskva si uchovala významnou část flotily Su-30, Su-34 a Su-35.
Kreml současně investuje do rozšiřování výrobního zázemí hlavních leteckých závodů. V Kazani se rozvíjejí kapacity spojené s programy Tupolevu, zejména Tu-160M a Tu-214. U samotného Tu-214 plánuje ruská United Aircraft Corporation zvýšit produkci až na dvacet strojů ročně.
Čtěte také:
Dunkelflaute s drahým plynem? Připravme se na elektřinu za 1000 eur
·Německo zkrotilo vítr! Takový pocit jsem měl po minulé topné sezoně, která u našich sousedů za kopci přinesla až neuvěřitelně příznivé konstelace mezi počasím a poptávkou po elektřině. Sledoval jsem provozní data týden co týden (co taky jiného chcete dělat, když je venku hnusně?) a připadalo mi, že vítr fakt makal podle toho, co Němci zrovna v dané chví…
Podobný proces probíhá u Suchoje v Komsomolsku na Amuru, kde vznikají Su-35 a především Su-57. Strategický význam těchto investic nespočívá pouze v několika dalších letadlech. Rusko se snaží obnovit schopnost sériově vyrábět technologicky velmi složité letecké systémy a současně zvýšit odolnost výrobního řetězce proti sankcím.
Tady se ale ukazuje rozdíl mezi výrobou dronu a moderního bojového letounu. Rusko dokáže Su-57 vyrábět. Zatím ho ale nedokáže vyrábět ve skutečně masovém měřítku.
AWACS mohou být větším problémem než počet stíhaček
Ještě důležitější jsou letouny včasné výstrahy a řízení. A-50 a modernizované A-50U vytvářejí vzdušný situační obraz, podporují stíhací letectvo a umožňují efektivnější koordinaci protivzdušné obrany. Rusko jich mělo málo už před válkou a následné ztráty situaci dále zhoršily.
Přesný počet skutečně operačních A-50U není veřejně znám. Jeden z otevřených odhadů z června 2026 uvádí, že pro periodické operační nasazení mohou být k dispozici pouze čtyři A-50U. Tento údaj je nutné chápat jako odhad, nikoli potvrzený stav ruského letectva.
Ještě podstatnější je situace nástupnického A-100 Premier. Program pokračuje ve zkouškách, ale sériová výroba dosud veřejně doložena není. Rusko zároveň pracuje na alternativě založené na Tu-214, která má být levnější a provozně méně náročná a využívat část technologií A-100. Pro konflikt s NATO je to zásadní.
Moderní letecká válka není soutěží v prostém počtu stíhaček. Vyžaduje AWACS, tankovací letouny, elektronický průzkum, datová spojení, velitelské systémy a dostatek vycvičených posádek.
Pokud by Rusko chtělo nepřetržitě udržovat tři hlavní vzdušné směry – Pobaltí, Polsko a Černé moře – potřebovalo by tři stroje současně ve vzduchu. Po započtení přeletů, přípravy, údržby a rezervy vychází podle mého orientačního operačního odhadu potřeba přibližně 10 až 15 moderních AEW&C letounů.
Nejde o známý ruský tabulkový požadavek. Jde o odhad potřebný pro udržování několika nepřetržitých orbit. Právě AWACS, tankery a další high-value enablers mohou být při střetu s NATO větším ruským úzkým hrdlem než samotný počet Su-30, Su-34 a Su-35.
V dronech a raketách je situace opačná
Tam, kde lze výrobu industrializovat a využít komerčně dostupnější technologie, je ruský obraz podstatně nebezpečnější.
Nejlepším příkladem jsou drony. CSIS letos analyzoval rozsáhlou expanzi výrobního komplexu v Jelabuze. Z původních několika budov vznikl komplex až 116 objektů na ploše přes 2,8 milionu metrů čtverečních. Podle veřejných odhadů se tam dnes vyrábí více než 5 500 bezpilotních prostředků měsíčně. Čínské komponenty, obráběcí stroje a logistické řetězce přitom sehrály při industrializaci programu významnou roli.
Současně přichází další změna: proudové Gerany. Ukrajinská vojenská rozvědka v červnu zveřejnila konstrukci nového Geranu-4 a uvedla, že přípravy na jeho masovou výrobu byly dokončeny do ledna 2026 a bojové nasazení začalo v květnu. V srpnu už ukrajinské letectvo uvádělo, že proudové varianty mohou v některých ruských útočných balících tvořit až dvě třetiny použitých jednosměrných útočných dronů.
To je pro NATO mimořádně důležitá změna. Případný konflikt nemusí začínat stovkami tanků překračujících hranici. Může začít kombinovanou salvou stovek dronů, proudových UAV, balistických raket, střel s plochou dráhou letu, prostředků elektronického boje a klamných cílů.
Moderní válka se tím mění v soutěž mezi výrobní kapacitou útočníka a schopností obránce regenerovat PVO a protiraketovou obranu. Právě tuto „salvo competition” označuje CSIS za jeden z klíčových průmyslových problémů moderní války.
NATO se proto nemůže připravovat pouze na ruské tankové divize. Musí se připravovat na průmyslovou válku ve vzduchu.
Rusko si musí vybrat, co bude vyrábět
To ale neznamená, že Moskva může vyrábět všechno současně. Tank, BMP-3, dělostřelecká hlaveň, Su-57, Tu-160M, A-100, Iskander, systém S-400 a proudový Geran nejsou izolované programy. V určitém okamžiku soutěží o stejné inženýry, pracovníky, elektroniku, obráběcí kapacity a rozpočtové prostředky.
Čtěte také:
Rekordně nízká porodnost teď rozpočtu paradoxně ulevuje. Ne však na dlouho
Loni se v Česku narodilo nejméně dětí za posledních dvě stě čtyřicet let. Z toho plyne zajímavý důsledek pro dlouhodobé rozpočtové plány státu. Ty totiž na předpokladu o plodnosti do jisté míry stojí, píše ve své analýze ekonom J&T Banky Adam Ruschka.
Dosavadní válka ukazuje, že Rusko je úspěšné především tam, kde může využít relativně levnou sériovou výrobu – u munice, dronů, raket, elektronického boje a modernizace starší techniky.
Podstatně obtížnější je rychle škálovat nejsložitější systémy, jako jsou moderní bojová letadla, AWACS nebo některé komponenty těžké techniky.
NATO má peníze. Rusko má válečnou ekonomiku
Celou obnovu ale musí někdo zaplatit. SIPRI odhaduje celkové ruské vojenské výdaje v rozpočtu na rok 2026 na 14,9 bilionu rublů, tedy 6,3 procenta HDP.
Dnes už tento údaj můžeme přepočítat přesněji. Oficiální kurz ruské centrální banky k 18. září 2026 je 84,5093 rublu za dolar. 14,9 bilionu rublů tak odpovídá přibližně 176 miliardám dolarů. Proti tomu stojí ekonomická základna NATO.
Podle nejnovějších aliančních odhadů mají evropští členové NATO a Kanada v roce 2026 vydat na základní obranné potřeby přibližně 634 miliard dolarů. Spojené státy mají podle stejné metodiky vydat přibližně 850 miliard dolarů.
Nominální poměr je tedy přibližně 176 miliard dolarů Rusko proti 634 miliardám evropského NATO a Kanady a 850 miliardám samotných Spojených států.
Evropské NATO a Kanada tedy vydávají nominálně asi 3,6krát více než Rusko a samotné Spojené státy téměř pětkrát více. To je obrovský rozdíl. Nelze jej ale interpretovat mechanicky.
Dolar vydaný v Rusku má jinou vojenskou kupní sílu než dolar vydaný ve Spojených státech. Ruské mzdy, energie a část domácích výrobních vstupů jsou levnější. Rusko navíc soustřeďuje mimořádnou část ekonomických zdrojů přímo na jednu válku, zatímco Spojené státy financují globální vojenskou přítomnost, námořnictvo, jadernou triádu a síť základen po celém světě.
Ekonomická převaha NATO proto automaticky neznamená stejnou převahu v počtu granátů, raket, dronů nebo interceptorů dostupných v prvních měsících války.
Rusko současně naráží na ekonomické limity
Ani ruská válečná ekonomika ale není bezedná. Ruská centrální banka drží základní úrokovou sazbu na 14 procentech, srpnová inflace dosáhla 6,3 procenta a aktuální konsenzus analytiků počítá pro celý rok 2026 s inflací kolem 6,6 procenta. Současně očekávají růst HDP jen kolem půl procenta.
Vysoké úroky zdražují investice právě ve chvíli, kdy stát potřebuje rozšiřovat výrobní kapacity. Zbrojní podniky současně soutěží o pracovníky s civilním průmyslem, dopravou, energetikou a stavebnictvím.
A zde se ekonomika znovu propojuje s mobilizací. Pokud Rusko odebere z ekonomiky dalších 300 až 500 tisíc mužů, musí zároveň najít pracovníky pro továrny, železnice, energetiku a logistiku.
Proto si myslím, že Rusko má dostatek zdrojů na pokračování současné války. Podstatně náročnější je financovat současně válku, rozsáhlou mobilizaci, vytvoření desítek nových jednotek, obnovu tisíců kusů techniky, modernizaci letectva a ještě budování strategických zásob pro případný konflikt s NATO.
Ukrajina dnes spotřebovává budoucí ruskou armádu
Právě zde se dostáváme k nejdůležitějšímu závěru. Dokud pokračuje válka na Ukrajině současnou intenzitou, Rusko svou vojenskou sílu současně buduje i spotřebovává.
Každý nový nebo repasovaný tank odeslaný na Ukrajinu nevytváří strategickou rezervu. Každé BMP-3 nahrazující zničené vozidlo nemůže vybavit novou divizi. Každý granát vystřelený na Ukrajině neleží ve skladu pro další konflikt. A každý nový voják poslaný k doplnění ztrát nemůže několik měsíců absolvovat kolektivní výcvik nové formace.
Stejný princip platí pro zkušené lidi. Velitel, který vede jednotku na frontě, nemůže současně působit jako instruktor nové divize. Rusko dokáže během několika měsíců získat velké množství lidí a vytvořit jednotky schopné bojového nasazení. To ale není totéž jako vytvořit kvalitní novou divizi. U té bych počítal minimálně s 12 až 24 měsíci, pokud má získat techniku, specialisty, velitele a absolvovat skutečný kolektivní výcvik.
Vybudování většího počtu vševojskových armád schopných dlouhodobého střetu s technologicky vyspělým NATO by podle mého odhadu vyžadovalo několik let.
Zlom může přijít po skončení intenzivních bojů
Právě proto nemusí být pro NATO nejproblematičtějším okamžikem dnešní situace, kdy Rusko vede intenzivní válku, ale období po jejím případném zastavení.
Pokud by prudce poklesly ruské ztráty a obranný průmysl zůstal ve válečném režimu, změnila by se celá matematika.
Výroba, která dnes nahrazuje zničenou techniku, by začala vytvářet čistý přírůstek. Munice, rakety a drony by mohly plnit sklady. Nově přijímaní vojáci by mohli vytvářet nové jednotky místo doplňování ztrát. Veteráni by se mohli stát veliteli a instruktory.
Právě na tuto asymetrii upozorňuje CSIS. Ruský obranný průmysl může zůstat na válečných obrátkách i po poklesu intenzity bojů, zatímco západní průmysl nemusí být mobilizován na srovnatelnou úroveň.
V prvním roce po případném zastavení intenzivních bojů by Rusko mohlo především doplňovat současné útvary a obnovovat zásoby. Během dalších dvou až tří let by mohlo vytvářet větší počet personálně naplněných a lépe vycvičených formací. V horizontu několika let by pak při zachování vysokých vojenských výdajů a průmyslové produkce mohlo disponovat podstatně obnovenou konvenční silou.
Jsme ve fázi nula
To ale neznamená, že konfrontace s NATO začne až ve chvíli, kdy budou nové ruské tankové armády připravené.
Podle mého názoru už probíhá její první fáze – fáze nula, ve které se testuje soudržnost, reakční schopnost a politická vůle protivníka, aniž by byla překročena hranice otevřené války.
Sabotáže, kybernetické operace, narušování kritické infrastruktury, elektronické rušení, informační operace a využívání prostředníků umožňují testovat reakční dobu evropských států, bezpečnostní služby, výměnu zpravodajských informací a především politickou soudržnost Aliance.
Pro Moskvu je dnes tato cesta levnější a méně riskantní než otevřený konflikt. To ale není důvod ke klidu. Je to především časové okno.
Rusko potřebuje čas. NATO ho nesmí promarnit
Rusko dnes není schopné jednoduše získat dalších 800 tisíc lidí a během několika měsíců z nich vytvořit druhou plnohodnotnou armádu.
Potřebovalo by tisíce tanků a BVP, dělostřelectvo a jeho hlavně, PVO, logistiku, miliony kusů munice, nové letecké kapacity a především velitele, specialisty a čas na výcvik. Současně ale Rusko prokázalo něco, co bych nepodceňoval: schopnost rychle rozšiřovat výrobu těch systémů, které považuje za klíčové pro současný způsob vedení války.
Rakety, masově vyráběné drony, proudové Gerany, dělostřelectvo, PVO a elektronický boj proto mohou být pro evropské NATO bezprostřednější výzvou než otázka, zda Rusko dokáže během dvou let vytvořit dalších deset tankových divizí.
Rusko nemusí vytvořit kopii americké armády, aby představovalo velmi vážný vojenský problém. Může stavět svou sílu kolem oblastí, ve kterých už dnes dokáže dosahovat masového měřítka, a snažit se kompenzovat oblasti, kde technologicky nebo průmyslově zaostává.
NATO má proti tomu ekonomické zdroje, které Rusko dlouhodobě nemůže jednoduše dorovnat. Otázkou není, zda peníze existují. Rozhodující bude, zda je evropské státy dokážou dostatečně rychle přeměnit na bojeschopné jednotky, zásoby munice, vícevrstvou protivzdušnou obranu, levné interceptory proti dronům, vlastní rakety a drony, AWACS a průmysl schopný nahrazovat ztráty rychlostí moderní války.
Rusko proto na velkou konvenční válku s NATO zatím nemá potřebnou kapacitu. Má ale průmyslovou základnu, zkušenosti z rozsáhlé války a schopnost některé druhy zbraní vyrábět v masovém měřítku. Pro vytvoření skutečně rozsáhlé konvenční síly potřebuje především čas. A právě tento čas musí NATO využít rychleji než Rusko.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
