Rekordně nízká porodnost teď rozpočtu paradoxně ulevuje. Ne však na dlouho

Přílišný demografický optimismus nahrává nebezpečné rozpočtové nezodpovědnosti

Loni se v Česku narodilo nejméně dětí za posledních dvě stě čtyřicet let. Z toho plyne zajímavý důsledek pro dlouhodobé rozpočtové plány státu. Ty totiž na předpokladu o plodnosti do jisté míry stojí, píše ve své analýze ekonom J&T Banky Adam Ruschka.

Úhrnná plodnost v Česku klesla během čtyř let z 1,83 na 1,28 dítěte na ženu. Rekordní hodnota z roku 2021 byla částečně nadhodnocena sčítáním lidu, domů a bytů, které tehdy upravilo odhad počtu žen v reprodukčním věku směrem dolů, a tím početní hodnotu plodnosti mechanicky zvedlo. Propad od té doby je ale fundamentální. Plodnost klesla napříč všemi věkovými skupinami, včetně těch, ve kterých se případné odložené porody mají realizovat. Přesné číslo se může o několik desetin lišit, ale že je plodnost dnes znatelně nižší než v předchozích letech, je nepochybné. Nižší plodnost pak matematicky musí vést ke stárnutí populace — na jednoho staršího připadá méně mladých.

Údaje o plodnosti jsou přitom zásadním vstupem pro demografické výhledy obyvatel České republiky. Střední, tedy nejpravděpodobnější varianta populační projekce Českého statistického úřadu počítá s plodností 1,5. Číslem znatelně vyšším, než jaké dnes reálně pozorujeme. A na této projekci nestojí jen odhad budoucího počtu obyvatel, ale do velké míry i dlouhodobá fiskální architektura státu — například padesátiletý výhled dluhu Národní rozpočtové rady nebo kalibrace důchodové reformy. Dlouhodobý výhled dluhu se přitom v posledních dvou letech dramaticky zlepšil, z více než tří set procent HDP na necelých sto osmdesát. Národní rozpočtová rada uvádí, že zlepšení vedle konsolidace a penzijní reformy podpořila i aktualizovaná demografická projekce. Pozitivní posun v projekci dluhu tak částečně stojí na predikci demografie, jejíž základní předpoklad aktuálně neplatí.

Čtěte také:

Jaký je vliv demografie na růst ekonomiky? Vztahy jsou celkem čitelné, pokud se na HDP podíváme jako na součin několika faktorů. Když vynásobíme výkon na odpracovanou hodinu (produktivitu práce), počet odpracovaných hodin (intenzitu práce), podíl lidí, kteří pracují, k těm, kteří pracovat mohou (stav trhu práce), a konečně podíl lidí v produktivním věku na celé populaci, měli bychom dostat celkový produkt ekonomiky. Demografie hýbe především posledním členem — a aktuálně jím hýbe směrem dolů. Kdybychom chtěli negativnímu vlivu demografie na produkci zabránit, musela by přijít buď změna demografického trendu, nebo kompenzace z ostatních členů výše popsané rovnice. Výhodou tohoto pohledu je, že mění řečnickou otázku „dá se to kompenzovat?” na otázku početní. Kolik navíc musí přinést produktivita, participace nebo počet odpracovaných hodin, aby se relativní úbytek pracovní síly vyrovnal?

Ačkoli je otázka jednoduše položená, odpověď je složitá. Česká národní banka identifikovala strukturální zlom v růstu potenciálního produktu na rok 2016. Odhad potenciálního růstu české ekonomiky, který odráží růst produktivity, tehdy ČNB snížila z dříve předpokládaných tří procent ročně na dvě a půl. Dnes se v médiích běžně mluví o tom, že se česká ekonomika pohybuje zhruba svojí konstrukční rychlostí — podle prognózy ČBA vzroste letos o 2,0 %. HDP na obyvatele se drží kolem devadesáti procent unijního průměru a za poslední dekádu rostl prakticky stejně rychle jako průměr EU. Konvergence, tedy růstový motor posledních třiceti let, minimálně zpomalila, pokud se přímo nezastavila. Celkový počet obyvatel se stárnutím populace neklesá, spíše roste. Klesá ale podíl ekonomicky aktivní populace.

Kdo tvrdí, že negativní efekt demografie na růst bohatství na hlavu bude kompenzovat vyšší produktivita, ve skutečnosti tvrdí, že se nám při klesající pracovní síle podaří dosahovat výkonnosti, které jsme přestali dosahovat i ve chvíli, kdy rostla nejen populace, ale i velikost pracovní síly. Stárnoucí populace tak nepochybně hospodářskému růstu nepomůže, spíš naopak.

Co čeká budoucí důchodce

Nejtvrději dopadne stárnutí populace na důchodový systém. Pro zjednodušení si debatu o důchodech můžeme zredukovat na jednu účetní rovnost. V průběžném důchodovém systému, jaký má například Česká republika, musí současné odvody zaplatit současné penze. Potřebná sazba sociálního pojistného — tedy minimální procento z hrubé mzdy, které musí každý pracující v průměru odvést, aby systém zůstal finančně vyrovnaný — se proto rovná podílu průměrné penze na průměrné mzdě vynásobenému počtem důchodců na jednoho plátce.

Státním zásahem lze ovlivnit výši průměrné penze (například rychlostí valorizace), počet důchodců (například věkem odchodu do důchodu) a sazbu sociálního pojištění. Klíčové ale je, že stát nikdy nemůže upravit všechny tři nezávisle — třetí parametr vždy vyplyne z prvních dvou. Když demografickým pohybem roste počet důchodců na plátce, musíte buď zvednout odvody, nebo snížit relativní výši penzí. Případně můžete s demografií bojovat snížením počtu důchodců, například posunem věku odchodu do důchodu.

Čtěte také:

Pokud to neuděláte, máte jen jednu další možnost — financovat systém z úvěru. To ale není řešení, jen odklad problému (a volby, který parametr systému se změní) na později. Navíc kvůli úročení dluhu bude řešení v budoucnu nutně dražší, než by bylo dnes. Vládní reforma penzí z roku 2024 přenastavila tři parametry pravé strany rovnice. Současný vládní návrh plánuje dva ze tří vrátit zpět. V platnosti by mělo zůstat pouze zpomalení růstu nově přiznávaných penzí — shodou okolností to opatření, které je pro voliče nejméně viditelné —, zatímco strop důchodového věku se má vrátit na pětašedesát let a zákonem stanovená valorizace znovu zvýšit. Aktuální a plánované rozpočtové schodky jsou tak jen předzvěstí toho, s čím se budeme muset vypořádat v budoucnu, a toho, jak vysoká bude cenovka. Výše důchodů, věk odchodu do důchodu i sazba sociálního pojištění jsou politická rozhodnutí, za která nesou politici zodpovědnost před svými voliči. Bez ohledu na politické přesvědčení ale platí, že dříve či později se výše popsaná účetní identita musí vyrovnat.

Stát bude muset suplovat to, co dosud stálo na rodině

Ve zdravotnictví je efekt méně přímočarý. Individuální náklady netáhne věk sám o sobě, ale spíše blízkost úmrtí. Nejdražších je typicky posledních několik měsíců života — a drahé jsou v každém věku. Když roste věk dožití, nebo přesněji věk dožití ve zdraví, tohle drahé období se prostě jen posouvá dál. V žádném případě ale neplatí, že by stárnutí populace mělo mít na zdravotnictví rozpočtově pozitivní efekt. U dlouhodobé péče přitom platí opačný závěr, protože poptávku určuje přímo počet nejstarších lidí a právě nejstarší věkové skupiny rostou dlouhodobě nejrychleji.

Zde má stárnutí populace v českém prostředí obzvlášť zajímavý dopad. Český model dlouhodobé péče stojí z velké části na neformální péči rodiny. Generace s 1,28 dítěte na ženu tyhle pečovatele nevyprodukuje. Co neudělá rodina, bude muset suplovat stát, trh nebo komunita. Náznaky toho vidíme už dnes — v rostoucí oblibě a vytíženosti hospiců a v přeplněnosti domovů pro seniory. Samotná služba je drahá — pro jednoho seniora může stát víc, než kolik činí jeho důchod — a už dnes dramaticky zápasí s nedostatkem ochotných pracovníků.

Nabízí se otázka, jak nepříznivý demografický vývoj kompenzovat, jak mu čelit. Prvním často zmiňovaným nástrojem, obzvláště v době generativní umělé inteligence, je automatizace. Stárnutí populace samo o sobě přitom může automatizaci urychlovat — nedostatek pracovníků středního věku zdražuje jejich práci, a firmy je proto nahrazují stroji. Čím více populace stárne, tím více strojů se nakupuje, a k poklesu produkce tak nemusí dojít. Má to ale dvě omezení. Automatizace kompenzuje produkt, nikoli daňovou základnu. Robot neplatí sociální pojištění (byť jeho majitel odvádí daň z přidané hodnoty nebo nemovitostní daň), takže se příjmová strana účetní identity z předchozí kapitoly zmenšuje. V ekonomice je prostě méně plátců. Automatizace navíc těžko vyřeší problém s dostupností péče o pětaosmdesátiletého člověka, kde poptávka poroste.

Čtěte také:

Druhou možností kompenzace je migrace. V českém případě přitom nejde o hypotézu, ale o žitou realitu. Podle nedávné studie ČNB tvoří dnes zhruba pětinu zaměstnanců cizinci, před deseti lety to byla necelá desetina. Přirozený přírůstek byl mezi lety 2019 a 2025 negativní a růst populace byl tak dán výhradně čistou migrací. Otázka tedy nezní, jestli kompenzovat migrací — už to děláme ve velkém a téměř bez veřejné debaty. Skutečné otázky jsou dvě: jakého objemu migrace by bylo potřeba, aby pracovní síla (ne celková populace) jen stagnovala, a co s tím, že migranti také stárnou. Migrace problém zmírňuje, ale neodstraňuje. Ledaže by příliv migrantů dlouhodobě rostl — což je politicky obtížně udržitelné.

Jak vypadá rozumná podpora porodnosti

Třetí možností je podpora porodnosti. Ta politicky vypadá nejpřitažlivěji, protože po nikom nechce, aby se něčeho vzdal nebo aby si zvykal na nové sousedy. Máme tu nezvykle čistý experiment hned za hranicemi. Maďarsko vynakládá na rodinnou politiku kolem pěti procent HDP — to by v českém kontextu roku 2025 odpovídalo zhruba součtu rozpočtů ministerstev vnitra, pro místní rozvoj, průmyslu a obchodu, kultury, zdravotnictví a školství, mládeže a tělovýchovy — s deklarovaným cílem dostat plodnost na úroveň prosté reprodukce. Výsledkem je, že tam loni porodnost spadla na rekordní minimum.

Aktuální ekonomická literatura přitom ukazuje, že daleko důležitější než přímá podpora rodičů je umožnění skloubit práci a rodinu. V bohatých zemích je dnes souvislost mezi zaměstnaností žen a porodností kladná. Tam, kde ženy pracují víc, mají i více dětí — a nepotřebují tak vysokou státní podporu. Dostupná péče o nejmenší děti, zapojení otcové, flexibilní a zkrácené úvazky, rychlý návrat do zaměstnání bez kariérní ztráty — to všechno pomáhá plodnost zvyšovat. A právě tady má Česko prostor pro zlepšení: zkrátit dnes dlouhou dobu, po kterou rodič může zůstat mimo trh práce (a s ní i vysoké transfery od státu), a nahradit ji lepší dostupností péče o děti do tří let a podporou zkrácených a flexibilních úvazků.

Dnešní nízká porodnost sama o sobě vysoké nároky penzijního systému za deset až dvacet let pochopitelně nezpůsobí. Ty určují ročníky dávno narozené, především silné generace ze sedmdesátých let, které se do penze přesunou v příštích dvou dekádách. Dítě, které se nenarodí dnes, by na trh práce vstoupilo až kolem roku 2050. Nenarozené dítě může naopak rozpočtu paradoxně krátkodobě ulevit. Méně dětí znamená nižší výdaje na dávky, školky a školy — a projeví se to okamžitě. Náklady přijdou o čtvrt století později.

Stárnutí populace je učebnicovým příkladem problému časové nekonzistence. Rozhodnutí, jehož přínosy leží uvnitř daného volebního cyklu, má náklady, které padají mimo něj — dokonce za horizont všech funkčních období aktuálních aktérů. Spíš než abychom se dnes zabývali tím, že musíme zvýšit porodnost (spolehlivě ani nevíme jak — a maďarských pět procent HDP je toho důkazem), měli bychom se ptát, jestli to, co si dnes kupujeme relativně levně, není levné jen dočasně. A jestli náš optimismus ohledně toho, že to budeme schopni splatit, není příliš velký.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.