Palestinismus: nová ideologie, kterou se bojíme pojmenovat

Ve jménu solidarity se šíří myšlení, které upírá lidem práva podle toho, na čí straně stojí

Ať se protestuje ve Francii, v Německu, v Anglii, v USA nebo u nás, palestinská vlajka se objevuje na akcích, které s palestinskou otázkou velmi často nijak nesouvisejí. V posledních letech jsem ji viděl na berlínském průvodu hrdosti, na klimatickém pochodu i na obsazených univerzitních chodbách v New Yorku a Londýně. Byla na demonstraci odborů a na pražském pochodu, kde před ní mluvili studenti FAMU a Filozofické fakulty. V říjnu 2026 vlála také na francouzském protestu proti cenám paliv a za zlepšení vzdělávání, zatímco o pár ulic dál hořela auta a rozbíjely se výlohy.

Pro způsob myšlení, který pod palestinskou vlajkou spojuje nejrůznější křivdy světa, používám slovo palestinismus. Rozumím jím radikální politickou ideologii, která z palestinské otázky dělá univerzální vysvětlení světové nespravedlnosti. Podle vztahu k Izraeli rozděluje lidi na viníky a nevinné a přijatelnost prostředků posuzuje podle toho, komu jejich použití prospívá. Má své texty a slovník, vytváří politická spojenectví a její prosazování má konkrétní důsledky pro lidi, o kterých mluví.

Za nebezpečné považuji především sbližování části radikální levice s islamismem. Jejich představy o společnosti se v zásadních otázkách rozcházejí, přesto dokážou vystupovat společně ve jménu „spravedlnosti“. Pomáhá jim slovník, který umožňuje tyto rozpory odsunout. Palestinismus tak může proměnit opravdový lidský soucit v podporu myšlenek, jejichž důsledky by řada příznivců sama odmítla. Vidím v tom anticivilizační myšlenky zabalené do hávu solidarity. K jejich šíření stačí přijmout určitý výklad světa a předávat ho dál na sociálních sítích. Člověk přitom nemusí být členem žádné politické organizace, klubu ani strany.

Za zvlášť tragické považuji důsledky pro samotné Palestince. Jejich potřeby ustupují do pozadí a jejich utrpení se stává argumentem v cizích politických sporech. Lidé, kteří se na ně odvolávají, pak pod záminkou pomoci prosazují vlastní politické cíle.

Přiznám se, že jsem slovo palestinismus dlouho nechtěl používat. Zní jako nálepka a právě nálepkování tomuto myšlení vytýkám. Zdráhání má ale i další důvody. Kritika propalestinského hnutí může člověku vynést obvinění, že nenávidí muslimy nebo Araby. Může také vyvolat dojem, že odmítá uznat skutečné utrpení. V Gaze zemřely desítky tisíc lidí a utrpení dětí nelze odbýt jako propagandu. Soucit s nimi ale nesmí být podmíněn politickým postojem. Stejně samozřejmý musí zůstat i tehdy, když jde o izraelské děti zavražděné nebo unesené 7. října. Znepokojuje mě okamžik, kdy člověk začne před uznáním cizího utrpení zkoumat, zda oběť patří na správnou stranu konfliktu. Právě takového posunu se může dopustit i ten, koho na demonstraci původně přivedla obyčejná lidskost a soucit.

Soucit, který se promění v program

Na palestinismu mě znepokojuje právě tato proměna. Člověk přijde na demonstraci z pochopitelného rozhořčení nad smrtí dětí a postupně začne hájit ideologii, která tam, kde vládne, odpírá lidem svobodu a odpůrce umlčuje násilím. Nemusí si přitom všimnout, kdy se jeho postoj změnil. Takový posun může začít přijetím slov, kterými zastánci palestinismu vysvětlují a ospravedlňují násilí. Jde především o ta slova a o ztrátu jejich původního významu. Je to bitva o výklad skutečnosti, kterou podle mě začínáme prohrávat.

Čtěte také:

Německý zemský úřad na ochranu ústavy v Hesensku popsal ve studii z roku 2026, jak protesty po 7. říjnu sblížily různá politická prostředí. Použil přitom pojem Brückennarrative, tedy sdílené příběhy a výklady, které mezi nimi vytvářejí spojení. Společný slovník umožňuje lidem s odlišnými představami o společnosti odsunout rozpory a soustředit se na společného nepřítele. Útok na civilisty se v něm může změnit v odpor. Označení genocida se vyžaduje jako jediný přípustný výklad války a nesouhlas začne znamenat podporu zločinu. Kolonizátorem se stane civilista bez ohledu na vlastní jednání a sionistou soused, který nikdy nebyl v Izraeli. Jak daleko takový posun může zajít, ukazuje výrok Aitak Barani z frankfurtského spolku Palästina e. V. V říjnu 2023 označila pro ZDF útok ze 7. října za „zdařilou akci odporu“. Vraždění rodin v kibucech tím dostalo označení politického úspěchu. Kdo takový popis přijme, může sám sebe dál považovat za odpůrce násilí, protože o konkrétních činech útočníků už nemusí mluvit. Stačí mu souhlasit s odporem.

Stejný způsob uvažování najdeme v mnoha veřejných prohlášeních. Prvního července 2024 zveřejnila studentská koalice Columbia University Apartheid Divest na Kolumbijské univerzitě v New Yorku text, který představuje ozbrojený boj jako projev vůle utlačovaných lidí. Autoři píší, že „ozbrojený odpor proti utlačovatelům je zakořeněný v masách“, a souhlasně citují Ghazího Hamada, představitele Hamásu. Právě zde je třeba rozlišovat mezi podporou práv Palestinců a podporou organizace, která se jejich osvobozením zaštiťuje k ospravedlnění vlastního násilí. Tentýž text mluví o bydlení v Harlemu, o imperialistické třídě u moci a dvakrát odkazuje na web Samidounu. Tuto organizaci označilo americké ministerstvo financí v říjnu 2024 za krycí charitu marxistické ozbrojené Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Autoři tak spojují místní problém s bydlením s ozbrojeným bojem v Gaze a s palestinskými vězni v Izraeli. Čtenář nemusí znát poměry v Palestině, aby si jejich výklad osvojil. Stačí přijmout představu, že za různými křivdami stojí stejný nepřítel.

Spojenectví proti společnému nepříteli

Radikální levice odvozuje svůj program mimo jiné z rovnosti žen, práv sexuálních menšin a sekulárního uspořádání státu. Hlásí se k osvobození člověka od autority, kterou si nezvolil. Islamismus naproti tomu prosazuje vládu náboženského zákona a nerovné postavení mužů a žen. Odmítnutí víry v takovém uspořádání nemusí být svobodnou volbou. Představy obou táborů o společnosti se tedy v zásadních otázkách rozcházejí. Společný nepřítel přesto umožňuje politickou spolupráci, která má už třicetiletou historii.

V roce 1994 napsal britský marxista Chris Harman esej Prorok a proletariát (The Prophet and the Proletariat). Připouštěl v ní spolupráci socialistů s islamisty proti státu a imperialismu, stanovil jí však podmínky. Socialisté měli zachovat samostatnost, hájit právo kritizovat náboženství a chránit ženy a menšiny před islamistickým nátlakem. V roce 2002 spojila Muslimská asociace Británie (Muslim Association of Britain) svou demonstraci k výročí druhé intifády, palestinského povstání proti Izraeli, s protiválečným pochodem koalice Stop the War. V koalici měla hlavní slovo Harmanova strana. Společná akce nesla hesla „Nenapadejte Irák“ a „Svobodu Palestině“. V roce 2004 na tuto spolupráci navázala strana Respect.

Britské vládní vyšetřování Muslimského bratrstva ze 17. prosince 2015 uvedlo, že bratrstvo Muslimskou asociaci Británie „ovládalo“ a že se asociace „stala politicky aktivní zejména v souvislosti s Palestinou a Irákem“. Od 21. října 2023 pořádá londýnské pochody za Palestinu koalice šesti organizací. Patří do ní Palestine Solidarity Campaign, Stop the War, Muslimská asociace Británie a Friends of Al-Aqsa. Jedenáctého listopadu 2023 odhadla policie účast na 300 000 lidí. Harmanovy podmínky přitom staví účastníky podobných koalic před otázku, zda dokážou hájit práva žen a menšin také proti vlastním islamistickým spojencům. Právě o jejich ochotě takové zásady důsledně prosazovat mám vážné pochybnosti.

Čtěte také:

Konkrétní podoby spolupráce zachycuje už zmíněná studie německé zpravodajské služby v Hesensku. Sleduje období od 7. října 2023 do 6. února 2024. V té době proběhlo v této jediné spolkové zemi 90 propalestinských akcí, dalších 22 úřady zakázaly nebo pořadatelé zrušili. Na stejných demonstracích se objevovala antiimperialistická levice, například Palästina e. V. a Migrantifa Rhein-Main, komunistická mládež SDAJ a turecká radikálně levicová organizace Young Struggle. Vedle nich se účastnily také islamistické spolky Islamische Religionsgemeinschaft Hessen a Realität Islam. Pravicoví extremisté podle studie chyběli. Za vrchol sbližování úřad označil vznik sítě Kufiya-Netzwerk v prosinci 2023. V Berlíně se podpora násilí projevila už v den útoku na Izrael. Sedmého října 2023 odpoledne, zatímco v Izraeli ještě probíhaly vraždy, rozdávali aktivisté Samidounu na Sonnenallee v Neuköllnu baklavu na oslavu „vítězství odporu“. Ministerstvo vnitra Samidoun zakázalo 2. listopadu 2023.

V dubnu 2024 rozpustila berlínská policie konferenci Palästina-Kongress. Měli na ní vystoupit bývalý řecký ministr financí Yanis Varoufakis a britsko-palestinský chirurg Ghassan Abu-Sittah. Varoufakis po 7. říjnu označil násilí na civilistech za neospravedlnitelné, současně však výslovně odmítl odsoudit útok Hamásu. Požadavek takového odsouzení podle něj sloužil k vynucování podpory Izraele. Právě tento rozpor mezi odmítnutím konkrétních zvěrstev a neochotou odsoudit útok, při kterém se odehrála, vyvolal kritiku. Abu-Sittah čelil vedle své lékařské práce v Gaze kritice za pochvalná vyjádření o palestinských ozbrojencích. Podle deníku The Jewish Chronicle například v roce 2018 označil Ahmada Džarrára, spojovaného s vraždou izraelského rabína, za hrdinu. Berlínský správní soud označil 26. listopadu 2025 rozpuštění konference za nepřiměřené a protiprávní.

Ve Francii se vztahy mezi politickou reprezentací a islamistickým prostředím zabývala parlamentní vyšetřovací komise. Ve zprávě představené 17. prosince 2025 věnovala pozornost také některým zvoleným zástupcům radikálně levicového hnutí Nepoddajná Francie (La France insoumise, LFI). Zabývala se jejich vazbami na islamistické prostředí a využíváním palestinské otázky k získávání muslimských voličů. Podle zprávy se strategie části poslanců LFI „zřejmě stupňuje s ohledem na komunální volby 2026 a je nyní znepokojivá“. Hnutí zprávu označilo za zaujatou a nelegitimní. Vláda mezitím zahájila kroky k rozpuštění propalestinské organizace Urgence Palestine, na jejíchž demonstracích poslanci Nepoddajné Francie vystupovali. Komise se tedy zabývala i jednáním volených zástupců a tím, jak palestinskou otázku využívají ve své politice.

Filozofické propojení části radikální levice s islamismem proto pro mě představuje hlubší problém než jednotlivá organizační vazba. Sociální sítě umožňují, aby se určitý výklad událostí šířil daleko za okruh lidí, kteří ho původně formulovali. Člověk ho převezme a předá v diskusi nebo ve své komunitě, aniž ví, odkud pochází a jakému politickému programu pomáhá. Nemusí kvůli tomu vstoupit do žádné organizace. Stačí, když se určitý výklad v okruhu lidí, kterým důvěřuje, stane samozřejmostí.

Co takové spojenectví stojí

Historický příklad důsledků podobného spojenectví nabízí Írán. V roce 1979 podpořila část tamní levice včetně komunistické strany Túde Chomejního a nový režim. Spojoval je odpor k šáhovi a Spojeným státům. Túde podpořila duchovenstvo i proti liberální a levicové opozici. V únoru 1983 však režim zatkl jejího předsedu Núreddína Kijánúrího, členy ústředního výboru a přes tisíc straníků. Kijánúrí se v televizi doznal ke špionáži pro Sovětský svaz a strana byla zakázána. Revoluční soudy posílaly na popraviště její řadové členy stejně jako další levicové a liberální odpůrce, kteří pomáhali revoluci zvítězit. Společný nepřítel umožnil spolupráci. Po vítězství už o přípustných hranicích nesouhlasu rozhodoval islamistický režim, který své někdejší spojence nepotřeboval.

Rozpory mezi dnešními spojenci se projevují i při mnohem méně dramatických událostech. Jeremy Corbyn a Zarah Sultana oznámili v červenci 2025 vznik nové britské levicové strany Your Party. Nová strana vzešla ze sdružení Collective, ve kterém byla zastoupena také kampaň The Muslim Vote zaměřená na muslimské voliče. Corbyn pro ni na podzim 2025 vyhlásil „absolutní opozici vůči sionismu“. Sultana prohlásila v parlamentní debatě 2. července 2025: „We are all Palestine Action“, tedy „Všichni jsme Palestine Action“. Výrok pronesla tři dny předtím, než 5. července 2025 vstoupil v účinnost britský zákaz skupiny Palestine Action podle protiteroristického zákona.

Čtěte také:

Do června 2026 londýnská policie zatkla přes tři tisíce lidí pro podezření z veřejného vyjadřování podpory této organizaci, mimo jiné prostřednictvím transparentů. Samotné zatčení neznamená prokázání viny. Soud sice 15. června označil zákaz za zákonný, ale spor pokračuje a na 4. a 5. listopadu 2026 je naplánováno projednání u britského Nejvyššího soudu. Your Party se opírala o čtyři nezávislé poslance zvolené v červenci 2024, kteří ve volební kampani kladli důraz na podporu Palestinců. Uspěli v obvodech s velkým podílem muslimských voličů. Jeden z nich, Adnan Hussain, se v září 2025 dostal s vedením do sporu o práva transgender lidí. Čtrnáctého listopadu, po necelých čtyřech měsících, odstoupil ze zakládající skupiny strany s odkazem na „trvalé vnitřní spory“ a „skryté předsudky“ vůči muslimským mužům. Shoda na palestinské otázce tak nedokázala překonat rozdílné představy o vztazích uvnitř vlastní strany a o právech lidí, které měla zastupovat.

Další rozpor se týká práv sexuálních menšin, která islamisté odmítají uznat. Na různých evropských průvodech hrdosti se přitom roky objevují palestinské vlajky vedle duhových a heslo Queers for Palestine, kterým lidé ze sexuálních a genderových menšin vyjadřují podporu Palestincům. Podpora palestinských práv ovšem musí zahrnovat i práva sexuálních menšin v palestinské společnosti. Organizace, které je potlačují, si zaslouží stejnou kritiku, jakou jejich západní podporovatelé požadují doma. Právě takovou důslednost od nich očekávám a nenacházím ji.

Nejvážnější důsledky podpory Hamásu však nesou samotní Palestinci. Lidskoprávní organizace Human Rights Watch popsala už v roce 2018 svévolné zatýkání a mučení kritiků jak pod vládou Hamásu v Gaze, tak pod Palestinskou autonomií na Západním břehu. Politický program Hamásu z roku 2017 používá jazyk osvobození a lidských práv, zároveň však zachovává nárok na celé území Palestiny a odmítá legitimitu Izraele. Západní podporovatel teroristického hnutí může věřit, že pomáhá svobodě lidí v daleké zemi. Měl by si ale položit jednoduchou otázku: jak by se pod vládou organizace, kterou podporuje, žilo člověku, který chce stejně jako on kritizovat náboženství, organizovat opozici nebo odmítnout válku? Odpověď nevyřeší historické příčiny konfliktu. Ukáže však, jakou svobodu by vítězství takového hnutí lidem skutečně přineslo.

Co vlastně bráníme

Slovo anticivilizační jsem na začátku použil s vědomím jeho síly. Označuji jím myšlení, které upírá jednotlivci práva podle jeho příslušnosti a ve jménu politického cíle dovoluje porušit zásady ochrany člověka. Samotný nesouhlas se Západem k takovému označení nestačí. Když se vražda civilisty stane přijatelnou kvůli jeho původu nebo místu narození, zpochybňuje se podstatná zásada svobodné společnosti. Oslavování takového činu jako osvobození navíc obrací význam samotného slova svoboda.

Svobodná společnost potřebuje důvěru, že její instituce dokážou člověka ochránit a napravit bezpráví, včetně vlastního. Potřebuje také občany, kteří rozumějí hodnotě svobody a jsou ochotni ji bránit. Americká Deklarace nezávislosti a Listina práv (Bill of Rights), tedy prvních deset dodatků americké ústavy, připomínají zásadní závazek: moc má sloužit člověku a jeho práva nemohou záviset na politické užitečnosti. Ke svobodě projevu patří i možnost radikálně kritizovat vlastní stát, jakkoli to může být jeho představitelům nepříjemné. Stejný prostor ovšem musíme přiznat druhým. Pokud pro sebe požadujeme ochranu svobody a zastrašování odpůrců omlouváme správností vlastní věci, narušujeme podmínky, které nám svobodný život umožňují.

Práva přitom nenáležejí jen lidem, kteří sdílejí evropské dějiny nebo víru. Palestinský odpůrce Hamásu potřebuje stejnou ochranu před svévolí jako izraelský kritik vlastní vlády. Civilizační hodnotu těchto zásad vidím právě v tom, že platí pro obě strany. Hnutí a ideologie, které přiznávají práva podle politické užitečnosti člověka, tuto obecnou platnost popírají. Slovník solidarity na tom nic nemění.

Stud jako politický program

Za zvlášť nebezpečný považuji okamžik, kdy uznání utrpení obětí začne vyžadovat přijetí výkladu, podle kterého je naše společnost nenapravitelně špatná. Její odpůrci tím získávají morální převahu předem, bez ohledu na vlastní jednání. Chyby své společnosti máme pojmenovávat a napravovat. Pokud ale člověku soustavně předkládáme představu, že se má stydět za svůj původ, za společnost, ve které žije, i za všechno, čeho dosáhla, můžeme v něm oslabovat pocit, že vůbec má co chránit. Právě ztráty této opory se obávám.

Připisování viny podle původu má dlouhou historii. V palestinismu může mít podobu obvinění studenta v Praze nebo podnikatele v Berlíně z účasti na útlaku, o kterém nikdy nerozhodoval. Je označen za představitele světového systému nebo za kolonizátora a připisuje se mu moc, kterou nemá. Útok proti němu pak může vypadat jako projev odvahy. Pachatel nemusí vědomě navazovat na historické pronásledování Židů, podstatné je, co konkrétnímu člověku připisuje a jaké zacházení tím ospravedlňuje.

George Orwell popsal v eseji Poznámky o nacionalismu (Notes on Nationalism) z roku 1945 schopnost politicky oddaného člověka posuzovat stejný čin odlišně podle toho, kdo ho spáchal. Jeho postřeh lze použít při čtení zprávy o napadení civilisty. Dokážeme jednání posoudit dřív, než se dozvíme jméno pachatele? Zůstane náš úsudek stejný, až zjistíme příslušnost obou? Pokud se změnil jen kvůli tomu, ke kterému táboru kdo patří, vypovídá to především o našem vlastním měřítku.

U nás

Také pro českou debatu mají tyto otázky konkrétní význam. Federace židovských obcí evidovala za rok 2024 celkem 4 694 antisemitských incidentů, o 366 víc než rok předtím. Z toho se 96 procent odehrálo na internetu. Vedle celkového počtu je důležité také složení zaznamenaných případů. Do kategorie levicového extremismu zařadila federace 886 incidentů proti 287 v roce 2023, tedy přibližně trojnásobek. V kategorii islamismu evidovala 296 případů proti předchozím 212. Pravicový extremismus zůstal nejpočetnější kategorií s 993 případy, meziročně ale vzrostl o dvanáct procent, zatímco levicový o dvě stě. Antisemitské projevy zaznamenala federace na 73 veřejných akcích propalestinských aktivistů, skoro třikrát víc než v roce 2023. Sama ve zprávě uvádí, že „tzv. ‚propalestinský‘ aktivismus se stal krycím názvem pro výzvy ke zničení Izraele“.

Jde o údaje federace podle její metodiky, nikoli o počty odsouzených pachatelů. Ukazují však výrazný nárůst v konkrétních kategoriích. Pochody v Praze pořádají iniciativa Ne naším jménem, Palestinský klub v ČR, Sdružení přátel Palestiny, Prague 4 Palestine Youth a česká větev International Solidarity Movement. Čtyřiadvacátého března 2024 prošel Prahou průvod asi tisíce lidí pod heslem „Konec státní genocidy“. Na pódiu vystoupil Tomáš Klus a kolektiv Food Not Bombs mluvil o českém vývozu zbraní. Desátého října 2026 vyšel z náměstí Míru pochod proti „tříleté genocidě v Gaze“. Vedle bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na něm promluvily studentské skupiny FAMU Solidární a FF UK proti genocidě. Požadovaly, aby vláda uznala genocidu a zastavila dodávky zbraní Izraeli. Islamistická složka, která se ve Frankfurtu nebo Londýně objevuje vedle levice, je v českých ulicích téměř nepřítomná, což souvisí i s velikostí zdejší muslimské komunity. Část stejného slovníku a výkladu konfliktu se ale uplatňuje i v českém prostředí. Právě v tomto přenosu vidím příklad toho, jak může myšlenka cestovat bez přímé účasti všech svých původních nositelů.

Tank na hranici

Takto deformované prostředí je ideální příležitostí pro zahraniční aktéry, kteří mohou existující konflikty zesilovat a využívat naši otevřenost proti nám. Microsoft popsal v prosinci 2023 ruskou operaci Storm-1099. Její účty po začátku války v Gaze šířily nepravdivé tvrzení, že Hamás získal pro útok ukrajinské zbraně z černého trhu. Válka na Blízkém východě tak posloužila k podrývání podpory Ukrajiny. K podobnému využití konfliktu není potřeba řídit každého účastníka protestu. Zahraniční aktéři mohou pomáhat šířit výklad, který oslabuje důvěru lidí ve vlastní společnost a jejich ochotu ji bránit.

Ruský tank na hranici rozpoznáme snadno. Obtížnější je postřehnout, kdy někdo používá naše vlastní zásady k ospravedlnění jednání, které je popírá. Může přitom mluvit jazykem svobody a sám věřit, že hájí totéž co my. Ani tato obava ale neopravňuje k podezření vůči každému, kdo nese palestinskou vlajku. Obrana před palestinismem začíná zájmem o názory a jednání konkrétních lidí: co podporují, jaká práva přiznávají člověku, kterého považují za nepřítele, a zda dokážou odsoudit násilí i u spojence, který stojí na jejich straně politického sporu. Stejné otázky musíme vztahovat i na sebe. Svobodná společnost žije ze schopnosti rozpoznávat a napravovat vlastní chyby. Za jejího nejnebezpečnějšího protivníka považuji toho, kdo stejnou možnost druhým odpírá. Znepokojuje mě, kolik lidí kolem nás takové uvažování přijímá a jak snadno se šíří dál.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.