Měl Trump pravdu?

Ropa teče. Jenže Trumpovo vítězství je dražší, než se tváří

V březnu 2026 procházela Hormuzským průlivem téměř jen íránská ropa. Teherán tehdy dokázal něco, co se před válkou zdálo příliš riskantní a odvážné i pro nejradikálnější síly íránského režimu. Íránské tankery pluly dál, zatímco lodě jeho sousedů z regionu čekaly v přístavech. V září už z Perského zálivu odcházelo nejméně 16,5 milionu barelů neíránské ropy denně. Podle analytické společnosti Kpler, která sleduje pohyb tankerů a nákladů, se vývoz ostatních producentů vrátil na předválečný průměr. Íránský vývoz po obnovení americké námořní blokády zůstal téměř na nule.

Spojené státy a jejich partneři totiž dokázali Írán připravit o výhodu v obchodě s ropou, aniž by předtím museli způsobit pád režimu. To se přitom vždy zdálo být nutnou podmínkou a Donald Trump ji převrátil na hlavu. Výsledek se však nedá vysvětlit jedním úderem ani jediným prezidentovým výrokem. Vznikal měsíce práce námořnictva, diplomatů, finančních úřadů, pojišťoven a producentů ropy. Opět tu platilo pravidlo, které na Blízkém východě platí možná víc než kdekoli jinde: pod povrchem probíhají mnohem rozsáhlejší procesy, než se na první pohled zdá a než o jakých nás informuje většina médií. Zda je to z neznalosti, analytické neschopnosti, nebo záměru, nechám na vašem posouzení.

V Íránu se mezitím prohlubovala hospodářská krize, o které se opět příliš nepíše, ale vedení země tvrdošíjně odmítá přijmout americké podmínky, což znalce místních poměrů nepřekvapuje. Trumpovo skutečné vítězství je tedy užší a skromnější než vítězný obraz, který by si Bílý dům přál vytvořit. Protože je situace kolem Íránu z velké části zkreslována, stojí za to uznat velmi důležitá, i když zatím průběžná vítězství a zamyslet se, zda strategie americké administrativy nemůže být v delším horizontu správnou odpovědí na otázku, kterou jsem v březnu pokládal v textu „Měla Amerika plán pro Hormuz?“, kde jsem odlišoval vojenský plán od politického konce války. Po několika měsících máme lepší představu o výsledcích armády a jejích partnerů a začíná se odkrývat i odpověď na to, zda existuje dlouhodobější politická strategie, jak s Íránem naložit. Jsem přesvědčen, že tehdy neexistovala, nebo jen v hrubých obrysech, ale všechny důkazy napovídají, že existuje nyní. Americká administrativa ji uskutečňuje a začíná dosahovat hmatatelných výsledků.

Jak se ničí ekonomika íránského režimu

Námořní blokáda by pro Washington měla omezený význam, kdyby Írán dál prodával ropu přes jiné přístavy a dokázal si za ni nechat platit. Peníze pak může v zahraničí proměnit v součástky pro zbraně, zboží pro domácí trh nebo podporu spojeneckých ozbrojených skupin. V srpnu proto americký ministr financí Scott Bessent spustil operaci Economic Outcast. Americké ministerstvo financí rozšířilo okruh činností vystavených riziku sekundárních sankcí, tedy amerických postihů i pro zahraniční firmy obchodující s Íránem, a postihlo desítky osob, společností a plavidel napojených podle jeho zjištění na íránské sítě. Americká vláda zároveň požádala další země, aby takovou činnost omezovaly na svém území.

Čtěte také:

Měla Amerika plán pro Hormuz? Fakta, která média neříkají

Írán se sankcím přizpůsoboval léta. Tankery měnily jména i vlajky, obchodníci rozdělovali převody mezi jednorázově zakládané firmy a platby mezi několik zemí. Rozdíl nynější kampaně je v souběhu několika nástrojů. Námořnictvo omezuje fyzický vývoz, ministerstvo financí hledá peníze za zásilky, které už dorazily do cíle, a diplomacie tlačí na banky i přístavy ve třetích zemích, aby konečně po mnoha letech začaly proti černým bankovním operacím íránského režimu něco dělat. Teherán tak musí najít náhradní cesty pro vývoz i pro převod peněz současně.

Mezi prodanou ropou a penězi použitelnými v Íránu leží několik mezistupňů. Kupující musí přijmout náklad a zaplatit obchodníkovi. Ten potřebuje převést výnos přes banku nebo směnárnu, často pod názvem firmy, který íránské vazby neprozrazuje. Příjemce pak musí získat měnu, za kterou skutečně nakoupí zboží mimo svou zemi. Americké dokumenty popisují různé sítě a různé náklady, ale nedovolují sledovat jednu zásilku nepřetržitě od terminálu až k poslednímu příjemci. Dohromady však ukazují, kde může Washington platbu zadržet a kde mu uniká. Právě poslední krok je pro režim nejdůležitější. Obchodník může po uzavření jedné banky najít další prostředníky, jen za vyšší cenu a mnohem komplikovanější cestou. Sankční kampaň je účinná tehdy, když se náhradní cesta stane pro důležité kupce a banky příliš drahou nebo nebezpečnou.

Spojené arabské emiráty 19. srpna oznámily zastavení obchodu a finančních transakcí s Íránem. Jejich přístavy, obchodní společnosti a banky po desetiletí spojovaly Teherán se světovým trhem. Americký úřad proti finanční kriminalitě FinCEN na konci srpna označil pět emirátských poboček egyptské Banque Misr za vážné riziko praní peněz. Podle analýzy FinCEN používalo jejich účty od ledna 2024 do června 2026 celkem 103 možných íránských krycích společností, přes které prošlo přibližně 1,8 miliardy dolarů. Úřad navrhl, aby jim americké banky nevedly korespondenční účty pro vzájemné vypořádání plateb a nezpracovávaly jejich dolarové platby přes jiné zahraniční banky. Navržené omezení dosud neplatí. Údaj o 1,8 miliardy dolarů popisuje objem minulých převodů, nikoli peníze, které Američané zabavili.

Tři týdny nato Banque Misr spolu s National Bank of Egypt oznámily, že emirátská centrální banka předběžně souhlasila s tím, aby pobočky převzala National Bank of Egypt. Je to viditelná změna u konkrétní instituce, kterou FinCEN popsal. Banky nevysvětlily, proč převod připravily, ani zda zrušily účty podezřelých klientů. Ve stejném období se tlak přesunul do Turecka. Americké ministerstvo financí zařadilo na sankční seznam Golden Global Bank. Podle jeho zjištění měla převádět příjmy z ropy prodané Číně do Turecka, kde je prostředníci měnili na hotovost a zlato. Sankce blokují majetek banky v dosahu amerického práva a zvyšují riziko pro další finanční instituce, které s ní obchodují. Dne 18. září odebral turecký bankovní dohled licenci istanbulské pobočce íránské Bank Mellat a nařídil likvidaci jejího provozu. Jde o jinou instituci než Golden Global Bank. Bank Mellat ve svém oznámení americký tlak jako důvod neuvádí. Časová souvislost americký tlak sama o sobě nedokazuje, nepřímé indicie jsou však silné.

Čtěte také:

Peníze se nepohybují jen mezi bankovními účty. Americké ministerstvo spravedlnosti 14. září požádalo soud o propadnutí přibližně 61 milionů dolarů v soukromě vydávaných digitálních tokenech USDT navázaných hodnotou na americký dolar. Ministerstvo při oznámení uvedlo, že prostředky zároveň zajišťuje. V žalobě tvrdí, že přes čínské společnosti, účty na burze Binance a navazující digitální peněženky putovaly výnosy z prodeje íránské ropy. Celou sledovanou sítí mělo podle žalobce projít více než 1,5 miliardy dolarů. Žaloba se týká jen zajištěných tokenů a částka 1,5 miliardy je souhrn převodů v celé síti. Vazba celého toku na íránskou armádu je zatím tvrzením v civilní žalobě, nikoli pravomocným závěrem soudu, ale už samotný fakt, že americké úřady předkládají tyto údaje soudu, podle mého názoru výrazně zvyšuje jejich hodnověrnost. Zároveň velmi přesně zapadají do celkového schématu íránských operací.

Případ ukazuje, proč se Bessentův úřad zaměřuje také na kryptoburzy. Íránská ropa se prodá v Číně, obchodník převede platbu na digitální dolar, rozdělí ji mezi několik adres a příjemce už nepotřebuje účet u známé íránské banky. Americké ministerstvo financí proto v září sankcionovalo íránskou burzu BitBank. Tvrdí, že ji používala také firma vybírající platby za průjezd Hormuzem a že přes ni šly rozsáhlé převody ve prospěch Revolučních gard, elitní ozbrojené složky stojící mimo pravidelnou armádu. Zařazení na sankční seznam je doložený právní krok. Zpráva demokratických členů amerického senátního vyšetřovacího podvýboru ukazuje rozsah dalšího problému. Jejich analytici prozkoumali 846 digitálních peněženek, které už dříve figurovaly v sankčních nebo konfiskačních řízeních kolem Íránu a jeho regionálních partnerů. U 84 procent našli výlučné či téměř výlučné používání USDT. Analytici vycházeli z vybraného souboru podezřelých adres, výsledek proto nelze vztáhnout na všechny íránské peníze. Přesto vypovídá o tom, jak důležitou roli získal digitální dolar v sítích, které mají bankovní sankce obcházet.

Americké ministerstvo financí také v září postihlo dubajskou obchodní společnost Shams & Bahr Trading a směnárenské prostředníky. Tvrdí, že přes ně šly peníze z Iráku do Íránu a výnosy z íránské ropy dále k libanonskému Hizballáhu. Popsalo také nákup zlata v Dubaji a jeho převoz kurýry do Libanonu. Ropa prodaná v jedné zemi může přes směnárnu financovat výplaty nebo zbraně v jiné. Írán takto postupuje už léta. Americké úřady nyní zasahují proti konkrétním bankám, firmám a prostředníkům, kteří mu to umožňují.

Na začátku října americké ministerstvo financí sankcionovalo síť A7, spojenou především s ruským obcházením sankcí. FinCEN jejím prostředníkům připisuje více než 17 miliard dolarů zpracovaných plateb. Jeden z jejích prostředníků a sesterská firma podle FinCEN přijali téměř 140 milionů dolarů od společností zapojených do obcházení sankcí vůči Íránu. Další omezení plateb přes americké banky FinCEN teprve navrhl.

Dne 15. října americké ministerstvo financí sankcionovalo iráckou International Development Bank a dvě íránské banky působící v zónách volného obchodu. Popsalo také síť, která převáděla výnosy z ropy přes Hongkong do Emirátů a Turecka, měnila je na zlato a hotovost a odvážela lety Mahan Air do Íránu. Irácká banka podle ministerstva posílala do Íránu dolarové zisky každý měsíc. Washington tak dál hledá cesty, kterými se režim dostává k penězům navzdory blokádě. Samotné vyhlášení sankcí ovšem ještě nedokládá, že všechny takové převody skončily.

Čtěte také:

Největší mezera zůstává v Číně. Kpler uvádí, že od března 2025 odebrali tamní kupci 382 milionů barelů íránské ropy, zatímco Indie, Jižní Korea, Tchaj-wan, Japonsko a Evropa dohromady jen čtyři miliony. Jde o součet za delší období, nikoli o dnešní měsíční tok. Američané mohou postihovat menší obchodníky a směnárny, aniž by se střetli s největšími čínskými bankami. Silnější zásah by mohl omezit íránské příjmy rychleji, ale také vyvolat konflikt s Pekingem a zasáhnout další obchod. Washington dosud neukázal, že je ochoten uvalit nejtvrdší sankce na velké čínské finanční instituce, i když podle dostupných informací má podkladů pro tvrdou reakci více než dost.

Ve svém starším textu o zdánlivém chaosu americké zahraniční politiky jsem hledal lidi, kteří dokážou převést Trumpovy výroky do práce úřadů. V íránském případě Bessent řídí finanční kampaň a ministr zahraničí Marco Rubio poskytuje jeho snahám diplomatické krytí a řeší dohody se spojenci, aby se plány Bessentova úřadu daly uskutečnit tam, kde je potřeba. Podle reportáže Axios bylo spojencům zároveň vysvětlováno, že Spojené státy prozatím neplánují novou velkou údernou kampaň, ale výrazně zesílí blokádu a hospodářský tlak. Americká kampaň tak používá zásahy s různým účinkem, ale s odhodláním, které u amerických administrativ v podobných případech nebylo zvykem.

Jak Írán získal průliv

Vyplatí se krátce připomenout situaci. Hormuz je na nejužším místě široký jen několik desítek kilometrů. Teherán nepotřeboval porazit americké loďstvo, stačilo mu přesvědčit majitele tankerů a kapitány, že za proplutí mohou zaplatit lodí nebo životem. Miny, rakety, drony a rychlé čluny vytvářely hrozbu, kterou nebylo nutné naplňovat každý den. Stačily občasné útoky, které vyvolávaly strach a neúměrně zvyšovaly riziko pro majitele tankerů i pojišťovny. Ve chvíli, kdy se obchod zastaví z obavy před útokem, dosahuje hrozba maximálního účinku i bez palby.

Na začátku války se právě to podařilo. Podle Kpleru tvořila v březnu íránská ropa přibližně 1,6 milionu z 1,8 milionu barelů denně, které průlivem procházely. Írán prodával, zatímco Kuvajt, Katar a další producenti nemohli spoléhat na běžný přístup k trhu. Zastavený tanker přitom pro výsledek konfliktu znamená něco jiného než zasažený vojenský cíl: promítá se do státních rozpočtů zúčastněných zemí i do cen paliv daleko za hranicemi regionu.

Původní americká představa rychlého vojenského vítězství nevyšla. Údery oslabily íránské síly, ale nezbavily Revoluční gardy možnosti ohrožovat pobřeží a obchod. Americká námořní blokáda íránských přístavů začala 13. dubna. Námořnictvo USA zastavovalo lodě plující do íránských přístavů i z nich a nutilo je změnit kurz. Dohoda ze 17. června a dočasná výjimka pro prodej ropy umožnily íránský vývoz obnovit, v červenci však Washington blokádu zavedl znovu.

Americké síly během léta útočily na pobřežní radary, pozorovací stanoviště a prostředky, kterými Írán dokazoval svou sílu v průlivu. Velitelství amerických sil pro Blízký východ, CENTCOM, oznámilo odminování mezinárodní plavební trasy a ochranu průjezdu americkým námořnictvem. Z veřejných zpráv nelze vyčíslit, jakou část íránských zařízení kolem průlivu americká armáda zničila. Radary lze obnovit a miny znovu položit, útoky ale vytvořily prostor, v němž bylo možné zkusit obnovit provoz a udržovat koordinovanou vojenskou kontrolu nad oblastí, ne stoprocentní, ale dostatečnou.

Průliv se však neotevírá pouhým prohlášením. V březnu upozornila Lloyd’s Market Association, sdružení pojistitelů londýnského trhu Lloyd’s, že pojištění válečných rizik (pokud to překládám špatně, omlouvám se odborníkům z pojišťoven) zůstávalo v nabídce mnoha pojišťoven a majitelé tankerů je stále mohou využívat. Z oslovených pojišťoven bylo 88 procent ochotno krýt riziko poškození lodí a více než 90 procent chtělo pojišťovat náklad. Lodě přesto nevyplouvaly. Jejich majitelé se obávali o posádky, o možnosti jejich záchrany a o bezpečný přístav pro loď v případě zásahu ze strany Íránu.

Čtěte také:

Teprve souběh omezeného vojenského zajištění, dostupného pojištění a nových logistických tras začal rozhodnutí rejdařů měnit. V červenci zveřejnila stejná asociace vzorovou doložku pro pojistné smlouvy. Pokud ji smlouva převezme, krytí lodi zaniká, jakmile se zaplatí íránský poplatek za průjezd. Írán tím může ztratit jednu z možných cest, jak spojit hrozbu útoku s vybíráním peněz za bezpečný průchod. Doložka není všeobecným zákazem pro každou loď na moři. Ukazuje ale, že zápas o Hormuz se vedl také v pojistných smlouvách.

Lloyd’s List Intelligence zaznamenal v září nejméně 379 průjezdů lodí bez vazeb na Írán. Kromě období červnového příměří to byl nejsilnější měsíc od začátku války. Kontejnerových lodí však proplulo jen patnáct. Část velkých přepravců se průlivu dál vyhýbá. Počet průjezdů tak potvrzuje změnu proti jaru, nikoli návrat obchodu do normálu.

Říjnový vývoj zároveň ukazuje, jak křehký ten posun je. Podle přehledu britského střediska UKMTO, které sbírá hlášení obchodních lodí, bylo mezi 8. a 14. říjnem hlášeno dvanáct útoků na obchodní lodě v Hormuzu a jeho okolí a jedna loď byla ztracena. Obnovený vývoz proto stále vyžaduje ochranu a její cenu producenti ani jejich zákazníci nepřestali platit.

Nové cesty, jak vyvážet ropu

Zářijových 16,5 milionu barelů denně ještě neznamená, že tolik ropy proplulo samotným Hormuzem. Kpler do vývozu počítá také kondenzát, lehkou kapalnou směs získávanou při těžbě plynu. Před válkou procházelo průlivem 83 procent neíránského vývozu z oblasti, v září podle Kpleru 60 procent. Dalších 23 procent odcházelo přes přístavy v Ománském zálivu, především emirátskou Fudžajru, a 17 procent přes Rudé moře. Od ostatních producentů Zálivu dostával svět podobný objem surové ropy jako před válkou, ovšem po jiné trase.

Producenti mají v rámci nových tras odlišnou pozici. Saúdská Arábie a Emiráty mohou část ropy dostat k moři potrubím mimo Hormuz. Kuvajt a Katar takovou cestu nemají, Irák jen pro menší část vývozu. Pro Saúdy a Emiráty je ochrana průlivu pojistkou pro případ výpadku dalších možností, ostatní bez ní běžně prodávat nemohou. Z toho plyne i odlišná ochota přijímat riziko a platit za americkou ochranu.

Přeprava je také dražší. Část ropy propluje Hormuzem na lodích, které ji v Ománském zálivu předají tankerům pro dlouhou cestu do cílových přístavů a samy se vracejí pro další náklad. V srpnu se takto překládalo více než 70 procent surové ropy, která průlivem prošla. Každá překládka vyžaduje další plavidlo, další posádku, čas a prostor, kde může dojít k nehodě nebo útoku. Ropovod mimo průliv zase potřebuje chráněný terminál na druhém konci. Nový způsob vývozu funguje, protože se producenti naučili rozdělit riziko mezi více míst. Riziko tím však nezmizelo a náklady rostou.

Kpler napočítal nejméně 63 velkých tankerů, které v kyvadlové dopravě opakovaně vozí ropu mezi přístavy uvnitř Zálivu a místy překládky za Hormuzem. Jádro tvoří 35 lodí. Každá z nich absolvovala nejméně tři zpáteční plavby a dohromady zajišťují tři čtvrtiny takových cest. Tanker, který dříve odvezl náklad až k odběrateli, se nyní po vyložení u Fudžajry nebo ománského Soharu vrací do průlivu a na cestu do Asie či Evropy čeká druhá loď. Kapacita té první je po měsíce vázána na krátký, nebezpečný úsek a na trhu chybí jinde.

Čtěte také:

Přesný stav je navíc mnohem obtížnější zjistit než dříve. Mnohé lodě při průjezdu vypínají zařízení vysílající jejich polohu. Kpler proto skládá obraz z družicových snímků, změn ponoru, pohybů v přístavech a ověření v cíli plavby. U části nákladů dokáže potvrdit vývoz, ale ještě ne zemi původu. Za září takto eviduje přibližně 3,4 milionu barelů denně a k íránské ropě je nepočítá. Ani u nejlépe sledované komodity neumíme každému barelu okamžitě přiřadit celou cestu a původ.

Údaj Kpleru měří minimální potvrzený vývoz surové ropy a kondenzátu od 1. do 28. září. Nezahrnuje všechny druhy energie ani automaticky neříká, kolik paliv bylo vyrobeno a dodáno odběratelům. Mezinárodní energetická agentura IEA uváděla za srpen, tedy za jiné období, než jsem nyní popisoval, že vývoz ropných produktů a zkapalněných ropných plynů (LPG) ze států Zálivu byl o 3,7 milionu barelů denně nižší než v únoru. Vývoz motorové nafty a plynového oleje dosahoval jen přibližně čtvrtiny předválečného stavu. Zářijové tankery se surovou ropou tu mezeru samy nezaplní.

Účet za návrat k „normálu“

Svět byl mezitím nucen používat své vlastní zásoby. Podle IEA klesly pozorované zásoby od února do srpna o 507 milionů barelů. Když se v září zlepšil tok surové ropy, přestala se část problému zvětšovat. Vyčerpané zásoby se tím ale nedoplnily a omezené dodávky z rafinerií ani vysoké ceny nafty nepominuly. Evropský čtenář to pozná na účtence z čerpací stanice, i když se vývoz surové ropy vrátil na předválečný průměr.

Náklady na nové trasy se dělí mezi několik plátců. Rejdař potřebuje další loď a posádku, obchodník platí za překládku a čekání, producent buduje náhradní trasu a hlídá oba její konce. Kterou část nakonec zaplatí odběratel, záleží na smlouvách, které nejsou veřejně dohledatelné. U paliv se však dražší doprava přidává k nedostatku hotového produktu, a tím zvyšuje jeho cenu. IEA uváděla na začátku září velkoobchodní ceny motorové nafty v USA téměř dvojnásobné proti době před válkou, v Evropě a Asii byly podle agentury rovněž výrazně vyšší. Stejná zpráva očekávala pokles světové poptávky po ropě v roce 2026 o 2,5 milionu barelů denně. Celoroční výsledek ještě neznáme. Vysoké ceny tlačí spotřebu dolů, ale z prognózy nelze určit, jak velkou roli by v poklesu hrály nedostatek paliv, slabší výkon ekonomik nebo dobrovolné úspory.

Mezinárodní měnový fond 1. října ocenil šest arabských monarchií Perského zálivu za to, že odkloněním dodávek zabránily většímu světovému otřesu. Současně očekává, že jejich ekonomiky letos jako celek poklesnou. Vlády podle fondu pomáhaly domácnostem a firmám, uvolňovaly bankám peníze a odstraňovaly překážky v dopravě. Úspěch měřený vyvezenými barely proto není roven účetnímu zisku z prodeje. V části regionu se ropa vrátila na trh za cenu vyšších veřejných výdajů, dražší přepravy a čerpání cenných zásob.

Zářijové číslo není zásluhou jediné osoby. Americké námořnictvo omezilo íránský vývoz a chránilo část plavební trasy. Saúdská Arábie a Emiráty zapojily vlastní ropovody a přístavy. Rejdaři vytvořili kyvadlovou dopravu, pojišťovny a kupující přijali její podmínky. Trumpovi lze připsat významnou roli v obratu, ale z množství vyvezené ropy nelze vyčíst, že měl od začátku hotový plán pro každý krok. To jistě neměl a tvrdit by to bylo hloupé.

Americká administrativa po neúspěchu původního válečného plánu opravuje vlastní chyby za cenu poměrně masivních nákladů. Obnovený vývoz je sice úspěch, ale je to jen dražší návrat z výpadku, který válka sama způsobila. Námořní doprovod, pojištění, ropovody a sankční diplomacie stojí peníze. Írán si zachoval rakety, Husiové dál ohrožují plavbu a svět spotřeboval značnou část ropných rezerv.

Rozhodnutí vstoupit do války a schopnost zvládnout její následky je tak třeba hodnotit každé zvlášť. Obnovený vývoz dokládá, že Američané a jejich partneři našli cestu z březnového sevření, do kterého se americká administrativa sama dostala, protože neměla plán B ani jasnou dlouhodobou strategii. Nedokládá, že válka byla nejlevnější nebo jedinou cestou k oslabení Íránu. Stejně chybný by ale byl závěr, že po špatném začátku už žádný další úspěch není možný, nebo že válka byla a je zcela zbytečná. To bychom přestali sledovat, co Washington skutečně dokáže, a jen opakovali oblíbenou mantru mnoha lidí, že vše, co Trump dělá, je špatně, a když se ukáže, že není, najdou se další důvody, proč je. Změna pohybu ropy je skutečná a zásadní posuny v regionu také.

Saúdské řešení vede kolem Jemenu

Saúdská Arábie má proti hrozbě zablokování Hormuzu vlastní obchodní pojistku. Ropu z východních polí posílá ropovodem napříč zemí do Janbú u Rudého moře. Odtud může zamířit na sever do Evropy přes Suez nebo egyptský ropovod SUMED. Takový náklad nepotřebuje Hormuz ani Báb al-Mandab, druhou úžinu důležitou pro světovou přepravu. Loď vezoucí saúdskou ropu do Asie však zpravidla pluje na jih kolem Jemenu a Báb al-Mandabem projíždí. Část vývozu se dá odklonit kolem Afriky, ale znamená to další dny a peníze.

Husiové, které Teherán vyzbrojuje a dlouhodobě podporuje, v červenci vyhlásili omezení pro lodě obsluhující saúdské přístavy. Objem saúdské ropy procházející Báb al-Mandabem poté podle Kpleru klesl v srpnu z více než 3,5 milionu barelů denně na několik set tisíc. Úžina zůstala průjezdná, ale cílený tlak na saúdskou přepravu přesto přinutil obchodníky měnit trasy. Některé tankery z Janbú zamířily na sever, jiné náklady se přesunuly zpět k přístavům v Perském zálivu.

Ve druhém zářijovém týdnu poškodil útok dronů ropovod do Janbú a přerušil tím provoz. Saúdové dokázali přesunout velký objem ropy mezi dvěma pobřežími, ale po útoku na ropovod musí část vývozu znovu zamířit do průlivu, před nímž ji potrubí mělo chránit. Čím více se vývoz rozvětví, tím obtížnější bude Íránu zastavit jej celý. Útočník však může vybírat z více cílů a sousedé Teheránu musí platit za ochranu stále delšího řetězce zařízení a přepravních kapacit.

Cena americké zdrženlivosti

Husiové v září postupovali v západním Jemenu a dostali se blíž k Báb al-Mandabu. Podle reportáže Axios z 2. října odmítl Trump saúdskou žádost o přímé americké útoky proti Husiům. Spojené státy měly poskytovat zpravodajskou podporu, ale do další vzdušné kampaně se nehrnuly. Přesný rozsah pomoci a prezidentovy motivy zatím neznáme. Bílý dům, který dříve opakovaně hrozil dalšími údery na Írán, si u Jemenu zatím vybral omezenější zapojení.

Z amerického pohledu to dává smysl. Husiové přežili roky saúdských náletů a další bombardování by mohlo stáhnout Spojené státy do války bez jasného konce. Washington navíc potřebuje udržet námořní síly u Hormuzu. Náklady pozemní války a obrany pobřeží ovšem zůstanou převážně na Saúdské Arábii a jemenských jednotkách. Americká úspora je vykoupena větší zátěží spojenců. Zářijové přerušení nakládky v Janbú dokázal Rijád dočasně obejít návratem k Hormuzu. Pokud by současně selhaly průliv i trasa k Rudému moři, stejný manévr by už neměl k dispozici. Washington musí rozhodnout, jak Saúdům pomůže udržet obě trasy, aniž by se sám zavázal k další dlouhé válce. Závisí na tom totiž i ceny na jeho vlastních čerpacích stanicích, což si Trumpova administrativa velmi bolestně uvědomuje.

Dne 19. října zasáhly husijské balistické rakety výcvikový tábor vládních sil v jemenské provincii Šabwa. Podle vojenských představitelů citovaných AP zahynulo nejméně 53 vojáků. Vláda provincie požadovala urychlené dodávky protivzdušné obrany a systémů včasného varování. Finanční sevření Íránu tedy zatím nebrání Husiům pokračovat ve válce.

Zhroutí se Írán zevnitř?

Íránská ekonomika mezitím platí stále vyšší cenu. Koncem září se dolar na neoficiálním trhu prodával za více než 2,5 milionu riálů. AP popsala růst cen léků a obtížnější přístup pacientů k nim. Oslabování měny zdražuje dovážené suroviny pro domácí výrobce i běžné zboží v obchodech. Když vláda ztrácí výnosy z ropy a bankovní cesty, musí rozhodovat, komu dá omezené množství deviz.

Revoluční gardy bohužel ovládají značnou část domácí ekonomiky a mají vlastní sítě i politickou sílu vynutit si přednostní financování. Lékárna může mít problém zaplatit dovoz, zatímco bezpečnostní aparát stále získá peníze na drony a potlačení protestů. Hospodářský tlak může zmenšit schopnost režimu odměňovat své věrné, ale může ho také přimět přenést další náklady na společnost a zpřísnit represi. Civilisté pak jako obvykle pocítí následky dřív než lidé zodpovědní za rozhodnutí, které k situaci vedlo.

Hrozí také, že Revoluční gardy začnou riskovat víc, protože režimu, který vidí, že sousedé znovu vyvážejí a jemu příjmy mizí, může další útok připadat levnější než bohorovné vyčkávání. Na výběr má tankery, ropovody i americké základny a k útoku jak vlastní síly, tak spojenecké milice, jejichž míra podřízení Teheránu se liší. Hospodářské sevření se tak může stát příčinou eskalace. Washington má důvod odložit další eskalaci až za podzimní volby, o tom, zda a kdy Teherán udeří, ale nerozhoduje.

Jak poznáme, že tlak zabral?

Washington má v ruce dobrý důkaz o pohybu lodí. Kpler sleduje, kde se ropa nakládá a kam dopluje, a podle jeho dat íránské náklady po obnovení blokády téměř přestaly procházet Hormuzem. Z toho však neplyne stejně přesný údaj o penězích. Před válkou Írán vyvážel v průměru 1,7 milionu barelů denně. Kpler pozoroval během jara růst zásob v íránských nádržích a od poloviny srpna jejich hladinu kolem 67 milionů barelů. Nádrže se plnily, protože se vývoz prakticky zastavil.

Také novější pozorování odpovídají tomu, že blokáda vývoz surové ropy silně omezuje. Bloomberg 19. října na základě sledování lodí a družicových snímků uvedl, že u ropných terminálů na ostrově Charg od konce srpna nezakotvil žádný tanker. Prázdná zůstávala i ropná nakládací místa v Džásku. Jiné pohyby lodí, včetně přepravy LPG a síry, pokračovaly. Zastavení vývozu surové ropy proto nelze zaměňovat za úplné přerušení íránského obchodu.

Silnějším důkazem by byly opakované známky, že Írán nedokáže proměnit pohledávky v devizy použitelné na zahraniční nákup. Nevidíme zůstatky účtů ani to, kolik zboží režim získává přes výměnný obchod a prostředníky. Vidíme propad měny, dražší dovoz a jednotlivé uzavřené cesty financování režimu. Všechny tři jevy souvisí s blokádou, sankcemi i se snahou americké administrativy íránský režim ekonomicky udusit. Nelze však přesně určit, o kolik peněz přišly Revoluční gardy. Bessent může ztížit jejich nákupy, aniž by omezil jejich schopnost platit domácí bezpečnostní aparát.

Nejpřísnější měřítko je politické. Otevře Teherán průliv za podmínek, které dovolí nezávisle ověřit bezpečnost plavby? Umožní inspektorům zjistit stav jaderného programu? Přestane hrozit sousedům tak, aby mohli stáhnout část mimořádné ochrany lodí a terminálů? Povaha íránského režimu podle mého soudu kapitulaci neumožňuje. Hospodářský tlak ale může vytvořit nesnesitelné podmínky a s nimi tlak lidí na svržení režimu, i když to není nevyhnutelný vývoj.

Řešení jaderného problému v nedohlednu

Největší neznámou zůstává íránský jaderný program. Mezinárodní agentura pro atomovou energii nemůže ověřit současný stav íránských zásob obohaceného uranu ani vše, co se děje v lokalitách, ke kterým ztratila přístup. Údaj o 440,9 kilogramu uranu obohaceného na 60 procent patří k červnu 2025. Satelitní snímky podzemního areálu Pickaxe Mountain poblíž Natanzu ukazují stavební práce, ale nepotvrzují, že tam běží obohacování.

Teherán 25. září nabídl, že do sedmi dnů znovu otevře Hormuz, pokud Spojené státy zruší námořní blokádu a splní další požadavky. Trump návrh odmítl. Zprostředkovatelé podle AP v dalších dnech pokračovali v hledání dohody. Nabídka může být známkou účinného tlaku. Může jít také o pokus získat úlevu za uvolnění omezení, které Írán sám zavedl. Bez přesnějších podmínek a způsobu kontroly není možné říct, zda by dohoda odstranila hrozbu pro lodě a jadernou nejistotu, nebo jen obojí na čas odložila.

Trump měl pravdu v tom, že íránskou ropnou páku lze oslabit kombinací blokády, ochrany plavebních koridorů a hospodářského tlaku. Zářijová čísla ukazují skutečnou změnu. Neměl by si ale připsat vyřešený Jemen, bezpečný Hormuz ani íránské rozhodnutí vzdát se jaderného materiálu. Trvalejší politický výsledek by vyžadoval dohodu, která stanoví podmínky ukončení blokády a umožní ověřovat íránský jaderný program, či závazek Íránu odevzdat jaderný materiál Mezinárodní agentuře pro atomovou energii nebo vybrané třetí zemi. Na hrozbu u Báb al-Mandabu Bílý dům zatím odpověď nemá. Získal ale čas a silnější vyjednávací pozici, než jakou měl před pár měsíci. Může ji využít k lepší dohodě, zvýšení tlaku, obnovení bojů, nebo k čekání, až se situace pro režim uvnitř Íránu vyhrotí natolik, že nebude schopen účinně zvládnout protesty, které neutěšená ekonomická situace může vyvolat. Jak se rozhodne, zatím nevíme. Trump ale 8. října oznámil, že před listopadovými volbami Spojené státy na Írán nezaútočí.

Co za to zaplatí Ukrajina

Den nato udělal Trump jiný krok, který podle mého soudu jeho politiku vůči Ukrajině posouvá katastrofálním směrem. Jeho administrativa 9. října povolila obchod s ruskou motorovou naftou včetně jejího dovozu do Spojených států. Výjimka platí až do 7. dubna příštího roku. O týden později prezident rozhodl, že nové sankce a cla podle Grahamova zákona o sankcích vůči Rusku a Íránu neuplatní. Starší sankce tím plošně nezrušil, Moskvě ale otevřel novou cestu k penězům ve chvíli, kdy dál vede válku.

Souvislost s Íránem je přímá. Ministr energetiky Chris Wright 18. října přiznal, že k drahým palivům přispěla i válka a situace v Hormuzu. Ruskou výjimku obhajoval jako pobídku k omezení bojů, která zároveň pomůže srazit ceny nafty. Jenže samotná licence obchod žádným příměřím nepodmiňuje. Slib, že Putin dostane odměnu až za ústupek, tak neodpovídá pravidlům, která Washington skutečně vydal.

Jsem přesvědčen, že Trumpovu volbu výrazně ovlivňuje potřeba rychle zlevnit paliva před volbami. Íránskému režimu americké úřady měsíce zavírají jednu cestu k penězům za druhou. Rusku teď jednu takovou cestu samy otevřely v naději, že tím získají levnější naftu a přiblíží dohodu. Riziko ponese především Ukrajina. Pokud se ruský vývoz obnoví bez ústupku Kremlu, dostane Moskva peníze a s nimi důvod věřit, že stačí vydržet, dokud její protivníky válka nezačne stát příliš mnoho.

Nemáme důkaz, že si Trump s Putinem vyměnili Ukrajinu za Írán. K takové výhradě ale žádný tajný obchod není potřeba, stačí to, co Washington sám zveřejnil. Americký prezident by měl i od Ruska požadovat ověřitelný výsledek dřív, než mu cokoli zmírní. Jinak hrozí, že část účtu za jeho íránskou válku zaplatí Ukrajinci.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.