Spor o poplatky pro ČT a ČRo, který vyhnal lidi do ulic, a koruna v Ústavě, která nás má zachránit před eurem. Obě témata spojuje jedno: pohodlně zakrývají, že vláda ani opozice nemají co říct k problémům, kterým naše země čelí.
V sobotu ve 4:36 ráno poslala Sněmovna do druhého čtení zákon, který ruší poplatky za Českou televizi a Český rozhlas. O den později zaplnily Staroměstské náměstí tisíce lidí, v Brně se jich sešly zhruba čtyři tisíce a Milion chvilek už svolává Letnou. A v pondělí vláda přihodila další porci: podpořila návrh Motoristů a SPD zakotvit českou korunu do Ústavy.
Kdo by sledoval jen titulky, myslel by si, že se tu rozhoduje o osudu republiky. Nerozhoduje.
Demokracie je i to, co se vám nelíbí
Začnu tím nepopulárním. Babiš šel do voleb s tím, že poplatky zruší. Vyhrál. Teď je ruší. To není útok na demokracii, to je demokracie v té nejnudnější podobě: vláda dělá, co slíbila. Můžu s tím nesouhlasit, můžu proti tomu protestovat. Ale tvrdit, že změna financování dvou institucí ohrožuje svobodu, je trochu jako protestovat proti výsledku voleb, tedy paradoxně proti demokracii.
Neříkám, že způsob, jakým to koalice dělá, je v pořádku. Pevně stanovený čas hlasování, devět hodin debaty, šedesát pět poslanců, kteří se nedostali ke slovu, a hlasování za svítání. Důležité zákony se ve 4:36 opravdu neschvalují. A ani čísla nejsou nevinná. ČT má dostat 5,74 miliardy, zhruba o miliardu méně, než letos plánovala z poplatků. Rozhlas 2,065 miliardy, asi o 400 milionů méně. Valorizace přijde až po deseti procentech kumulované inflace. To je vzkaz „budete hodní, nebo budete chudí“, jen napsaný úředním jazykem. A Motoristé, kteří v programu z roku 2025 psali, že nechtějí financovat veřejnoprávní média ze státního rozpočtu, dnes přesně tohle prosazují.
Čtěte také:
Triumvirát pro Strakovku: Rakušan, Repa a Burgr
·Andrej Babiš umí pochválit jen tak, aby to bolelo. Když 17. října 2026 gratuloval Starostům k senátním volbám, dodal, že Vít Rakušan bude příštím premiérem. Bylo to míněno jako vtip. Vyznělo to jako přiznání. Hnutí ANO toho dne nezískalo ve druhém kole jediný senátorský mandát, v Praze skončilo čtvrté a jeho předseda mluvil o „katastrofě“.
Jenže druhá strana není o nic méně pragmatická, jen svůj pragmatismus balí do velkých slov. Minulá vláda, jejíž lidé roky odmítali zvyšování poplatků, je v roce 2025 zvedla a rozšířila na mobily a notebooky. Kdo si dnes vzpomene na slova Martina Baxy v Otázkách Václava Moravce ze dne 3. července 2022: „Koncesionářské poplatky naše vládní koalice zvyšovat nechce. Myslím, že jsou k tomu správné důvody.“ Stejní politici dnes stojí na pódiu a mluví o konci demokracie.
Debata, která se nikdy nevedla
Nejvíc mi na celé věci nevadí výsledek, ale absence jakékoli systémové úvahy. Veřejnoprávní média fungují v zásadě stejně třicet let. Mediální trh se mezitím změnil k nepoznání: přišel internet, sociální sítě, streamovací platformy a teď generativní AI, která mění, jak lidé vůbec hledají informace. Co má veřejnoprávní médium dělat v roce 2030? Proč? Za kolik? Kdo ho bude kontrolovat a jak ho chránit před kteroukoli vládou, i před tou, kterou volím já?
Tuhle debatu nevedla minulá vláda a nevede ji ani ta současná. Jedni mají po ruce kalkulačku a kohoutek, druzí transparent. Je to boj o moc mezi zájmovými skupinami. Jeden tábor je pragmatický otevřeně a bezohledně, druhý skrytě, zahalený do slov o ohrožení demokracie. A drtivá většina lidí, kteří ráno vstávají do práce, to za zásadní téma nepovažuje.
Koruna jako billboard
Na to navázali Motoristé a SPD s korunou v Ústavě. Koalice má 108 poslanců, potřebuje 120. Senát podobné nápady opakovaně smetl a i vicepremiér Havlíček připouští, že to asi neprojde. Ani jeden poslanec ANO pod návrhem není podepsaný. Schillerová to sama nazvala „silným politickým gestem“. Přesně tak: gesto.
Koruně přitom nic nehrozí. Termín přijetí eura neexistuje, vláda ho zavádět nechce, Babiš dokonce zrušil i zprávu o připravenosti. Ústava se tu mění v billboard. A to v týdnu, kdy vláda plánuje na příští rok schodek kolem 386 miliard korun, druhý nejvyšší v historii.
Mezitím ve skutečném světě
Žijeme v době multikrize. Bezpečnostní situace se změnila a my jsme stát, který do obrany investovat příliš nechce. Nechtěl za minulé vlády, kdy se o dvě procenta HDP vedly účetní spory s NATO, a nechce ani teď. Energetika se mění od základů a my reagujeme pozdě. Francie a Německo, motory Evropy, ze které žijeme, jedou v krizovém režimu. A nedostupné bydlení, skutečně výbušné téma, které v evropských metropolích končí násilnými protesty, nevyřešila žádná vláda posledních patnácti let.
Do toho se na nás řítí technologická revoluce. My, kdo dnes ve firmách zavádíme AI, víme, že to není další módní slovo. Je to nová éra, srovnatelná s nástupem internetu. Stát na ni připravený není. Nemá strategii, neumí reagovat, nemá nic. A politici na obou stranách hrají na jedinou strunu: nenávist k druhému táboru. Výsledkem je rezignace na řešení skutečných problémů země.
Babiš, antibabiš
Takže co nás čeká? Další volby budou zase Babiš, nebo antibabiš. Prázdné pojmy.
Na jedné straně budou lidé z takzvaného demobloku, kteří slibovali obranyschopnost, ale dvě procenta HDP na armádu přesvědčivě nezajistili. Kteří odmítali zvyšovat poplatky a pak je zvýšili. Na druhé straně budou ti, kdo roztáčejí v podstatě sociálnědemokratickou dluhovou spirálu. Jak taková spirála končí, ukazuje právě Francie: její desetiletý dluhopis minulý týden vyskočil nad 5,14 %, nejvýš od roku 2002. Česko si dnes půjčuje jen asi o čtvrt procentního bodu levněji. To není důvod k oslavě, to je varování. Krátkodobě se dá dluhem leccos zalepit, dlouhodobě to narazí do zdi. A pak přijdou nápady, které už tahle vláda nosí v šuplíku: nová zdanění, debaty o sektorových daních, „jen pro ty, kdo na to mají“.
Výsledkem je stát, který neumí myslet dopředu a neumí efektivně nic řídit. Stát, který je ve vleku toho, co se děje v Evropě, a reaguje, místo aby jednal.
A to se, obávám se, nezmění žádnými parlamentními volbami. Politika v tom smyslu, v jakém ji potřebujeme, tedy jako schopnost pojmenovat problém a prosadit řešení, nám zatím skončila. Zbyla nám jen válka o symboly. Poplatky a koruna jsou jen její poslední dvě bitvy.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
Poslední dobou si říkám, že musím být úplně mimo, když mám pocit, že spory které se dnes vedou jsou naprosto zbytečné. Jsou to totiž skoro všichni v mém okolí, kdo se cítí do těhle sporů zainteresovaní a přemýšlím, že jsem asi musel propadnout nějakému duchu cynismu, když do nich zainteresovaný být nezvládnu. Útočíme na své oponenty při každé příležitosti a ani na chvilku se nezamyslíme jestli by v tom co říkají nemohlo být něco málo pravdy. Mám pocit, že se nesnažíme realitu pochopit, ale překroutit. Radši útočíme na charakter našich oponentů, než abychom se snažili vypořádat s tím co říkají. I když víme, jak se věci mají, snažíme se je prezentovat tak, aby z nich náš protivník vyšel špatně - vždycky. A to i když by mohl mít pravdu. Pak působíme nedůvěryhodně my sami, protože skoro nikdo se nemýlí ve 100 % případů. Mám pocit, že takhle se nikam nedobereme. Proto díky za tenhle článek. Možná, čím víc lidí pojmenuje, že to co se řeší není podstatné, tím rychleji se zvládneme přesunout k řešení opravdu důležitých témat.
Bohužel je to tak + absence lídrů / stran s v pozadí racionálních finančních podporovatelů, místo toho jen sledování úzce vymezených vlastních byznys cílů.