Občanská válka uvnitř MAGA aneb Boj o dalšího prezidenta běží naplno

Obrat jménem Laura Loomer

První srpnovou sobotu seděla Laura Loomer ve studiu stanice NewsNation a radila druhému nejmocnějšímu muži Spojených států, jak si zachránit kariéru. S viceprezidentem prý vychází velmi dobře, ujistila nejdříve diváky. Pak přešla k věci. Jestli chce JD Vance někdy bydlet v Bílém domě, musí „zničit” Tuckera Carlsona, nejsledovanějšího komentátora americké pravice a Vanceova dlouholetého přítele. Carlson je podle ní hrozba pro soudržnost hnutí MAGA a největší přítěž strany před podzimními volbami do Kongresu.

Zmíněná věta by nestála za pozornost, kdyby ji pronesl kdokoli jiný. Laura Loomer se ale pár dní předtím vrátila z Kyjeva. Přijela tam 19. července po třiceti hodinách vlakem a hned první noc přečkala v krytu další z nekonečného množství útoků na Kyjev, který ve městě zabil patnáct lidí, a před kamerami se omluvila zemi, kterou roky pomlouvala jako stát plný nacistů, a jejího prezidenta nazývala obhájcem džihádistů. „Naletěla jsem ruské propagandě a o Ukrajině jsem uvěřila spoustě nepravdivých věcí,” řekla Volodymyru Zelenskému do očí v Mariinském paláci. Deset dní chodila po městě, které v noci ostřelovaly ruské rakety, povečeřela s vrchním rabínem, kterému padl syn v boji, a prohlédla si továrnu na drony, kterou den před smrtí navštívil senátor Lindsey Graham. Trump její rozhovor se Zelenským sdílel na své síti. Americká i evropská média to vyprávěla jako příběh náhlého prozření. Jenže po návratu domů začala Laura útočit znovu, tentokrát na viceprezidenta vlastní vlády a na jeho hlavního mediálního spojence.

Kdo chce pochopit dnešní americkou pravici, musí začít právě zde. Omluva v Kyjevě znamenala důležitou změnu stran ve válce, o které se u nás prakticky nemluví. Bojuje se v ní o to, kdo zdědí „trůn” Donalda Trumpa. Municí je Írán, Izrael a Ukrajina, a proto je pro nás důležité souboj sledovat.

Dvě křídla

V MAGA neprobíhá spor o zahraniční politiku, i když se tak navenek tváří. Probíhá boj o nástupnictví. Hnutí drží pohromadě jediný člověk, kterému ústava zakazuje kandidovat potřetí. Ačkoliv se nám mnozí analytici snaží tvrdit něco jiného, hnutí MAGA nikdy nestálo na společném programu. Byla to aliance lidí, kteří se shodli na Trumpovi a skoro na ničem jiném. Libertariáni vedle náboženské pravice, izolacionisté vedle jestřábů, židovští dárci vedle lidí, kteří o židovských dárcích natáčejí útočně laděné podcasty. Dokud Trump vyhrával, nebylo nutné se ptát, co jiného kromě něj drží alianci pohromadě. Válka s Íránem je první velká zkouška toho, co z ní zbude, až Donald Trump odejde, a průběžný výsledek je pro současnou americkou pravici velmi nepříznivý. Zbývají dvě křídla, která se navzájem nenávidí víc, než nenávidí demokraty.

První křídlo si v Americe říká restrainers, zdrženliví. Vůdčí postavou křídla je viceprezident Vance, nejhlasitěji ho hájí Tucker Carlson a Candace Owens a na okraji stojí otevřený antisemita Nick Fuentes. Kořeny toho křídla nesahají k Putinovi, ale do Iráku. Stojí na přesvědčení, že americké války posledního čtvrtstoletí byly podvodem na vlastních voličích, že je vymysleli lidé, kterým v nich neumíraly děti, a že každý, kdo tlačí Ameriku do další, je hlupák, nebo cizí agent. Je to křídlo početnější a hlasitější. Joe Rogan, majitel nejposlouchanějšího podcastu v zemi, se sice k žádnému táboru nehlásí, ale o íránské válce od března opakuje, že ji nechtěl žádný konzervativec s výjimkou příznivců Izraele. Carlson po vyhazovu z Fox News vysílá bez jakékoli redakční kontroly a dál oslovuje miliony lidí.

Druhé křídlo tak chytlavé jméno nemá, říkejme mu jestřábí. Jeho nejsilnějším mužem ve vládě je ministr zahraničí Marco Rubio, v Senátu za něj mluví Ted Cruz, v médiích Ben Shapiro a rozhlasový veterán Mark Levin a peníze mu dává Republican Jewish Coalition spolu s velkými republikánskými dárci, kteří financují primárky. Kořeny sahají k reaganovským republikánům, tedy straně, která věřila, že Amerika buď drží nepřátele na uzdě daleko od svých břehů, nebo s nimi dříve či později bude bojovat na domácí půdě. Opírá se o evangelickou část voličů, pro které je podpora Izraele otázkou víry, ne geopolitiky. Je to křídlo starší a bohatší, které drží ministerstva a senátní výbory.

Čtěte také:

Síly jsou rozložené nerovnoměrně a každá strana má jinou zbraň. Zdrženliví dokážou za odpoledne otočit náladu voličů při primárkách, jestřábi dokážou zaplatit kampaň, která v primárkách prosadí vhodného kandidáta proti favoritovi zdrženlivých. Ani jedna strana nedokáže tu druhou porazit přímo, a proto se bojuje nepřímo, přes prostředníky a přes cizí války.

Dělící čára mezi nimi vede přes Izrael a přes válku s Íránem, tedy trochu jinde, než by Evropan čekal. Stačí k tomu jednoduchý souhrn posunů a názorů. Laura Loomer, pro kterou je židovská identita a strach z antisemitismu výchozím bodem všeho, se rozloučila s příklonem k Moskvě. Ben Shapiro, proizraelský do morku kostí, stál na ukrajinské straně dřív než ostatní a v dubnu přijel do Kyjeva osobně. Candace Owens, ostře protiizraelská, vystoupila v červnu na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru po boku Scotta Rittera a bratrů Tateových a v rozhovoru pro ruskou státní televizi se vyslovila pro Carlsonovu prezidentskou kandidaturu. Fuentes, který se v roce 2022 modlil za ruské vojáky, je v Putinově táboře od začátku. Carlson se k Moskvě propracoval přes dvě cesty do Ruska a přes zuřivý odpor k válce s Íránem. Kdo zůstal proizraelský, narazil na rusko-íránskou alianci uvnitř hnutí a musel si vybrat stranu. Kdo se od Izraele odvrátil, posunul se logikou nepřítele mého nepřítele k Moskvě mnohem hlouběji. Postoj k Ukrajině je až poslední článek toho vzorce, odvozený a vyměnitelný.

Michael Weiss, editor ruského exilového webu Insider, popsal tutéž mechaniku z druhé strany. Konspirační křídlo MAGA bylo podle něj odjakživa protiukrajinské a proruské, jenže teď je i protitrumpovské, protože je protiizraelské. Ta věta si zaslouží delší zamyšlení, protože je v ní celý paradox současné situace. Část Trumpova hnutí se ocitla v opozici proti Trumpově vládě, a to ne kvůli clům, imigraci nebo rozpočtu, ale kvůli válce na Blízkém východě. Candace Owens už otevřeně mluví o Carlsonovi jako o příštím prezidentovi. Většině lidí to zní jako úsměvná představa, ovšem přesně tak znělo před deseti lety i jméno Donald Trump. Ukrajinští činitelé mezitím podle Kyiv Independent soukromě říkají americkým partnerům, že Carlson podle jejich přesvědčení „pracuje pro Putina”.

Fronta mezi křídly vede zatím hlavně přes elity, komentátory, dárce a skrz stranický aparát. Voličská základna reaguje pomaleji. Že nejde o akademický spor, ukazují první „oběti”. Kentucký kongresman Thomas Massie, nejhlasitější zdrženlivý hlas ve Sněmovně, letos prohrál primárky. Sám řekl, že ho porazily rekordní výdaje izraelské lobby. Trump mu přitom porážku sliboval už od loňského léta, kdy se Massie postavil proti úderům na Írán. Vedle toho Laura Loomer od června rozpoutala kampaň za to, aby ministerstvo spravedlnosti vyšetřovalo Carlsona a Owens kvůli neregistraci podle zákona o zahraničních agentech, a v Kyjevě požádala prezidenta cizí země ve válce, aby jí předal případné důkazy o ruských platbách americkým influencerům.

Detonátor

Skutečná válka, která to vše odpálila, začala 28. února, kdy Trump oznámil „velké bojové operace” proti Íránu a americké letouny spolu s izraelskými zahájily údery na vojenské a režimní cíle. Do měsíce měla Amerika první padlé, šest vojáků při íránském úderu na kuvajtský přístav Šuajba.

Málokoho mohla válka s Íránem zasáhnout tak dokonale jako JD Vance. Ten vstoupil do politiky jako mariňák z Iráku a celou kariéru postavil na slibu, že už žádný americký kluk nezemře v nesmyslné válce na Blízkém východě. Když v roce 2024 přicházel na republikánský konvent přijmout nominaci na viceprezidenta, hrála mu k tomu country píseň s veršem o návratu domů z Iráku. Jenže tentýž Vance léta opakoval, že Írán nikdy nesmí mít jadernou zbraň a že „slabé malé bombardovací nálety” na to stačit nebudou. Podle NBC dával před zahájením úderů v soukromí najevo výhrady, a když padlo rozhodnutí, prosazoval aspoň rychlost, aby se plány nestihly vynést do médií a Írán nestihl udeřit první na americké cíle v regionu. Na veřejnosti válku podpořil, slíbil, že nepůjde o další nekonečnou válku, a pak na týdny prakticky zmizel ze sociálních sítí, na kterých jinak žije denně.

Čtěte také:

Podpořil válku tak úsporně, jak jen mohl, a vydrželo mu to do chvíle, než přišla dohoda s Teheránem, podepsaná sedmnáctého června na okraji summitu G7 ve Francii. Vance jako hlavní vyjednavač jednal s předsedou íránského parlamentu Ghalibáfem, což byl nejvyšší přímý kontakt obou zemí od revoluce v roce 1979. Tím se otevřelo šedesátidenní okno pro jednání o konečné dohodě. „Lodě světa, nastartujte motory. Ať teče ropa!” napsal Trump na svou síť Truth Social. Jak pevná dohoda je, popsal ovšem sám ještě týž den novinářům. Je to memorandum o porozumění, řekl, a jestli se jim nebude líbit, „vrátíme se ke shazování bomb přímo doprostřed jejich hlav”.

Křehkost memoranda se ukázala velmi rychle. Vance odložil cestu do Švýcarska, kde měl vyjednávat o podobě konečné dohody. Analytici Council on Foreign Relations napsali, že memorandum je ve skutečnosti hlavně příměří, které lze donekonečna prodlužovat, zatímco se jedná o velké dohodě. Proizraelské křídlo mezitím považovalo text za kapitulaci. Dohoda podle jeho výkladu kodifikovala íránskou roli v Libanonu a nechala vydechnout režim, který právě zabíjel americké vojáky. Ben Shapiro řekl na Fox News, že Vance jako klíčový vyjednavač „prezidentovi dobře neposloužil”.

Pak celou dohodu v podstatě roztrhal sám Trump. Osmého července prohlásil příměří za skončené a obnovil údery, Revoluční gardy o pár dní později znovu uzavřely Hormuz, Amerika odpověděla blokádou a dva týdny se bombardovalo prakticky denně. Koncem července přišla pauza, po ní íránské rakety na americkou základnu v Jordánsku a útoky Hútiů na saúdské lodě. Druhého srpna Trump odvolal chystaný úder na žádost Saúdské Arábie, Emirátů, Kataru a samotného Íránu a oznámil, že dohoda je na spadnutí. Opět. V pondělí Teherán popřel, že se vůbec vyjednává. Válka se od té doby po dnech spouští a zastavuje. Do nastalého zmatku přiletěl 28. července do Washingtonu Netanjahu se zpravodajskými informacemi o hoře Pickaxe, podezřelém jaderném komplexu u Natanzu, a Trump informace znevěrohodnil větou, která říká vše. „Bibi mi to říká proto, že chce, abych zůstal zapojený.” Rozuměj, ve válce.

Vance se tak ocitl v pozici, jakou americká politika dlouho neviděla. Vyjednal dohodu, kterou jeho vlastní prezident opakovaně torpédoval, a proizraelská média z něj udělala hlavního viníka ústupků USA. Patnáctého července si sedl na tři hodiny k Joeu Roganovi a řekl věci, které se z úst amerického viceprezidenta v minulosti neříkaly. Lidé „uvnitř izraelského systému” podle něj „nade vši pochybnost manipulují americké veřejné mínění, aby válka pokračovala donekonečna”. Popsal diskrétní a štědře financovanou kampaň proti jednáním s Teheránem, odvolal se na investigaci časopisu Time, podle které Izrael platil Trumpova bývalého stratéga Brada Parscala za vlivovou operaci mířenou na americké konzervativce, a Američanům, kteří podle něj za izraelské peníze útočí na jeho diplomacii, vzkázal, ať „jdou k čertu”, protože on zastupuje Američany. K tomu přidal, že Jeffrey Epstein měl „zjevně konexe na nejvyšší patra americké i izraelské rozvědky”, a sám sebe označil za jednoho z prvních epsteinovských konspiračních teoretiků. Na Roganovu otázku, proč prezident pořád dokola oznamuje dohodu a pak zase bombarduje, odpověděl, že směr je správný, „jen to bude hodně neuspořádané, s mnoha rozjezdy a zastávkami”. V izraelské debatě se označil za rozumného a umírněného.

Jestřábí křídlo však jeho slova četlo zcela jinak. Floridský kongresman Randy Fine, jedna z nejvlivnějších židovských postav strany, nazval jeho slova „naprosto nemístnými a upřímně řečeno nechutnými”. Jerusalem Post odpověděl textem s titulkem, že viceprezident začal používat antisemitské tropy, a připomněl, že Vance dlouhodobě odmítá odsoudit Carlsona, Owens a Megyn Kelly za rehabilitaci Fuentese. Už o měsíc dřív přitom Vance veřejně vyčinil izraelským ministrům, že útočí na „jediného silného spojence, který jim na světě zbyl”. Během jediného měsíce tak viceprezident Spojených států stihl vyjednávat s Teheránem, poslat izraelské kritiky k čertu a spojit jméno Epstein s Mossadem, a to vše v nejposlouchanějším podcastu planety. Každá z těch vět byla určená jasně a cíleně dovnitř republikánské strany a pro voliče v primárkách roku 2028.

K Ukrajině se v celé té při dostal jen tak mimochodem. Na dubnové akci Turning Point USA se pochlubil, že jednou z věcí, na které je nejpyšnější, je zastavení přímých amerických dodávek zbraní Kyjevu.

Čtěte také:

Publicista Dan Day z American Conservative shrnul Vanceovu situaci suše. Jako zastánce zdrženlivosti byl během bojů v nemožné pozici a teď se pokouší urovnat konflikt, který podle něj nikdy neměl začít. Ještě v únoru Vance vyhrál anketu konference CPAC s jednašedesáti procenty. Půl roku války stačilo, aby se z korunního prince stal kandidát s nejistou pozicí, o kterém se uvnitř strany musí začít vyjednávat.

Jen jeden muž vyšel z těchto úvodních výstřelů bez škrábnutí. Ministr zahraničí USA. O memorandu neřekl skoro nic, a právě jeho mlčení se ukázalo jako nejlepší tah.

Tichý vítěz

Když Trump v červnu oznamoval dohodu s Íránem, stál ministr zahraničí kousek za ním a tvářil se jako člověk na cizím pohřbu. Bývalý mluvčí izraelské vlády Eylon Levy tehdy sdílel video z tohoto vystoupení s jedinou větou, Rubio nevypadá šťastně. V normální době je to poznámka pod čarou. Ve chvíli, kdy Vance našlapoval při jednání s Teheránem rétorickým minovým polem, bylo Rubiovo mlčení srozumitelnou odpovědí nejen pro jeho tábor, ale i pro zahraniční partnery. Rubio za celé týdny neřekl o memorandu skoro nic, a proizraelský tábor si mlčení přeložil přesně tak, jak potřeboval, totiž jako nesouhlas, který si ministr nemůže dovolit vyslovit.

Rubiova cesta k této roli začala porážkou. V roce 2016 ho Trump zesměšnil přezdívkou Malý Marco a rozdrtil ho v primárkách tak důkladně, že vypadal politicky mrtvý. Rubio se z té porážky naučil jedinou lekci, která v Trumpově straně platí, tedy že přežije ten, kdo je disciplinovaný, ne ten, kdo má pravdu. Deset let poté mu washingtonský tisk říká Velký Marco. V jednu chvíli držel souběžně čtyři funkce včetně ministerstva zahraničí a úřadu poradce pro národní bezpečnost a jeho projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci označil editor časopisu Commentary slovem „hluboký”. Muž, kterého Trump ponížil, se stal nejdisciplinovanějším trumpistou v kabinetu, a dnes mu proto nikdo nemůže nic vytknout.

Jeho jediný viditelný strategický tah poslední doby však nesl přesně jeho rukopis. Zatímco Vance vyjednával s Teheránem memorandum, které podle proizraelského čtení stvrzovalo íránskou roli v Libanonu, Rubio v tichosti zprostředkoval paralelní rámcovou dohodu mezi Izraelem a Libanonem, která sporný prvek memoranda torpédovala. Nemusel Vanceovu dohodu veřejně kritizovat. Postavil vedle ní svou, která memorandum v podstatě proměnila v cár papíru.

Židovští republikáni, léta jedna z nejspolehlivějších opor Trumpovy koalice, se začali s podporou přesouvat k Rubiovi. Ben Shapiro řekl v rozhovoru pro New Yorker, že by v primárkách „pravděpodobně” podpořil Rubia proti Vanceovi. Eric Levine, člen vedení Republican Jewish Coalition, který pro stranu vybírá peníze od velkých dárců, mluví o „drtivé podpoře” Rubia mezi dárci. Právník David Bernstein předpovídá, že Rubiova nominace by znamenala výrazný posun židovských voličů k republikánům. Bývalá senátní poradkyně Valerie Greenfeld popisuje z Jeruzaléma, že mezi americkými voliči v Izraeli je Rubio jasná volba, a dodává větu, která shrnuje, o co tu běží, čím více Vance mluví o Izraeli a antisemitismu a spojuje se s Carlsonem, tím je to pro něj horší. Vedle Rubia se o tentýž prostor hlásí i senátor Cruz, který varuje před antisemitismem na pravici při každé příležitosti, ale jasným favoritem proizraelského tábora je Rubio. Má úřad, postavení, funkce, viditelnost a Trumpovu pochvalu. Úřad si přitom potichu opevňuje. Do Rady pro národní bezpečnost dosadil v posledních týdnech několik vlastních lidí včetně náměstka poradce pro národní bezpečnost.

Pro nás je na celém portrétu nejdůležitější věc, která se snadno přehlédne. Rubio není výrazně proukrajinský. Jeho „jestřábství” se týká Íránu a Izraele, v ruské otázce vykonává Trumpovu mírovou politiku a žádnou vlastní iniciativu nebo přemíru názorové rozmanitosti nepřidává. Třiadvacátého července seděl v Manile pětatřicet minut naproti Sergeji Lavrovovi a poté mluvil o připravenosti Ameriky pomoci ukončit „nesmyslnou válku” na Ukrajině. Jeho úřad zároveň vzkázal, že bez pokroku Washington od role prostředníka ustoupí. Prvního srpna oznámil, že v příštích týdnech přijde nový pokus o restart jednání mezi Moskvou a Kyjevem, a Trumpovi vyslanci Witkoff s Kushnerem mají podle všeho přijet do Kyjeva na Den nezávislosti 24. srpna. Pro Ukrajinu z toho plyne střízlivé poučení. Vítězství jestřábího křídla v nástupnické válce neznamená automatické zlepšení vztahů USA a Ukrajiny, jen přežití architektury tlaku na Moskvu, tedy sankcí, zbrojního průmyslu a logiky odstrašení, na které se ukrajinská věc dá napojit. Je to nicméně podstatně více, než nabízí křídlo zdrženlivých.

Výmluvná je i jeho hlasovací minulost v Senátu. Rubio tam strávil čtrnáct let jako spolehlivý jestřáb vůči Moskvě, jenže v dubnu 2024, když Senát rozhodoval o balíku pomoci Ukrajině za 61 miliard dolarů, hlasoval proti. Byl to jeho vklad do boje o místo viceprezidenta. Hlas pro Ukrajinu se nehodil.

Čtěte také:

Mezitím prosakují další drobné náznaky, že boj o nástupnictví se rozhořel naplno. Rubio nedávno pustil do světa video ze svého briefingu, sestříhané jako kampaňový spot o naději pro Ameriku, a stalo se ihned virálním. O dva týdny později svolal vlastní tiskový briefing Vance. CNN tu sekvenci popsala jako první nabídky voličům v primárkách, které oficiálně neexistují, a připomněla, že oba muži, čtyřiapadesátiletý ministr a jednačtyřicetiletý viceprezident, předvádějí méně brutální politiku, než jakou dělá jejich šéf. Oba přitom shodně tvrdí, že se žádné soutěže ani závodu neúčastní. Zprávy ze zákulisí však hovoří jasně. Konkurz probíhá a místy to vypadá, že Donald Trump se tím náramně baví. Zlí jazykové by řekli, že mu to připomíná jeho vlastní televizní pořad The Apprentice.

Zdrženliví si mezitím našli proti Rubiovi zbraň a nepřekvapí jakou. Rubia začali obviňovat, že slouží izraelským zájmům před americkými a že jeho kandidaturu tlačí Izrael. Je to zrcadlový obraz obvinění, která létají na Vance kvůli Teheránu a Kataru, a říká to o souboji uvnitř MAGA to hlavní. Obě křídla využívají zahraniční politiky pro vnitrostranickou likvidaci protivníka. Otázka, kdo je čí agent, se v americké pravici bohužel stala zcela běžnou součástí prostředí, ve kterém se rozhoduje o dalším prezidentovi.

Král Donald a boj princů

Nad tím vším sedí muž, který zmíněné bojiště vytvořil, vymyslel pravidla, vybral účastníky, a který si svůj výtvor viditelně užívá. Když se moderátorka Fox News Martha MacCallum zeptala Vance, jestli by si nepřál, aby ho Trump už konečně podpořil, pustila mu nejdřív klip, ve kterém ho prezident chválí jako fantastického a vzápětí začne básnit o skvělé práci ministra zahraničí. Vance se zasmál smíchem, který vypadal jako všechno, jenom ne upřímný, a odpověděl vyhýbavě. Nic jiného mu nezbývalo. Trump opakovaně jmenuje oba, Vance i Rubia, jako možné dědice, navrhuje, ať kandidují na jedné kandidátce, a k Vanceově roli v íránské válce utrousil charakteristiku, která mu příliš nepomohla. Viceprezident byl prý „filozoficky trochu jiný než já”, do války se mu možná tolik nechtělo, „ale byl docela nadšený”.

Dějiny připomínají, jak vzácný jev v americké politice je, když současný viceprezident uspěje v dalších prezidentských volbách. Naposledy se to stalo viceprezidentovi Ronalda Reagana, když v roce 1988 vyhrál Bílý dům George Bush starší, nemalou měrou díky Reaganově popularitě a rozjeté ekonomice. Sluší se však připomenout, že Reagan nikdy oficiálně Bushe staršího veřejně nepodpořil, jeho požehnání ale bylo voličům zřejmé. Vance však podobné karty nemá. Jeho prezident vede nepopulární válku a důvěra v něj je podle všech ukazatelů jemně řečeno nejistá. O to víc záleží na jediném aktivu, které se v MAGA počítá, na Trumpově požehnání. Jako správný obchodník si žolíka Trump schovává na nejvhodnější okamžik a není ani trochu vyloučeno, že výsledkem bude prostý obchod. Podpora pro toho, kdo nabídne více. Dokud Trump vládne, nemůže ten souboj vyhrát zatím nikdo, ale prohrát ho může kdokoli a kdykoli.

Případ Laury Loomer

Teprve v rámci výše popsaného dává příběh Laury Loomer smysl, a je poněkud jiný, než jaký mu dala světová média.

Laura Loomer je třiatřicetiletá aktivistka z Floridy, která o sobě říká, že je hrdá islamofobka, šířila konspiraci o 11. září jako vnitřní práci americké vlády a muslimy označila za invazivní druh. Ukrajinu nazývala zemí plnou nacistických apologetů, Zelenského obhájcem džihádistů a nacistickým Židem. Jednou vyzvala Putina, ať zemi obsadí, a psala sloupky pro ruskou státní televizi RT. To je jedna část. Druhá část vypráví příběh, který zní skoro neuvěřitelně. V dubnu 2025 přišla do Oválné pracovny se seznamem lidí z Rady pro národní bezpečnost, které označila za neloajální, a během několika dnů jich šest přišlo o místo včetně ředitele Národní bezpečnostní agentury. Trump s ní podle New York Times telefonuje zhruba jednou měsíčně a podle Financial Times byla prvním člověkem, kterému volal po vydání rozkazu k úderu na Írán. Jeden z bezpečnostních úředníků to pro média shrnul. „Spousta lidí tady se od začátku bojí, že se jejich jméno objeví na některém z jejích seznamů.” Laura Loomer je prostě a jednoduše profesionální vymahačka loajality k Donaldu Trumpovi, precizní a nelítostná. Právě proto je její proměna tak cenný signál změn uvnitř současné americké politiky.

Veřejná verze jejího obratu přitom zní až dojemně. Přijela do Kyjeva, zažila nálet, viděla Buču a prozřela. Má jedinou vadu. Nesedí datum. Podle rekonstrukce deníku Kyiv Post začala Loomer útočit na prokremelskou rétoriku už v březnu, v měsíci, kdy íránské drony dopadaly na americké základny a kdy CNN přinesla zprávu, že Moskva pomáhá Teheránu lokalizovat americký personál. Reuters v červenci doplnil, že tajné služby prověřují, zda rusky vylepšené Shahedy navedly íránské údery přímo na objekty CIA v Rijádu. Vyšetřování zatím k závěrům nedospělo, sama jeho existence ale vypovídá o povaze rusko-íránského partnerství dost. Válka se navíc pro Loomer stala doslova osobní. Na smutečních obřadech za íránského vůdce Chameneího visely podle jejího popisu plakáty s její tváří vedle Grahama a Trumpa a po Grahamově smrti zveřejnil kanál napojený na Revoluční gardy video ve stylu stavebnice Lego, ve kterém zdravotník odškrtává jméno Lindsey a jako další je na seznamu jméno Laura. Snímky z Buči jsou na světě od jara 2022 a s Loomer nikdy veřejně nijak emocionálně nepohnuly. Žádné objevení Ukrajiny a strany dobra se nekonalo. Laura zřejmě jen objevila, že Rusko stojí na druhé straně její vlastní války doma.

Čtěte také:

Jak se vůbec ocitla na té první, popsala sama v červnovém videu, které považuji za jeden z nejcennějších dokumentů o ruské propagandě za poslední roky, protože v něm poprvé nemluví analytik, ale samotný produkt, který velmi podrobně popisuje, jak byl vyroben a proč. Když jí velké mediální platformy a sítě mazaly články a komentáře, RT (Russia Today) jí dala veřejný prostor. Putin říkal věci, které chtěla slyšet, o tradičních hodnotách a zkaženém Západě, tak mu věřila a tvořila prokremelské komentáře, kterých podle vlastních slov udělala hodně. Pak přidala větu, která pro nás zní takřka neuvěřitelně. „Část mě se ptá, jestli to Putin myslel vážně, nebo jestli to byla psychologická operace, jak si koupit pravici.” V článku o MAGA a Rusku jsem tento mechanismus popisoval zvenčí jako Potěmkinovu vesnici, do které si americká pravice promítá vlastní touhy. Laura Loomer ho teď popsala zevnitř, v první osobě. Šéfredaktorka RT Simoňanová se jí veřejně vysmála a připomněla jí vlastní sloupky. Odpověď stojí za citaci. „Klidně mé texty smažte, nebo je tam nechte, ať můžu lidem připomínat, že jsem kdysi naletěla ruské propagandě a teď vidím pravdu.”

Do Kyjeva ji nakonec dovedl Izrael, ne Ukrajina. Poslední třetina jejího rozhovoru se Zelenským se netýká fronty ani vyjednávání, týká se antisemitismu. Ptá se na prapor Azov, na Babí Jar, a v jedné chvíli řekne nahlas, co celé setkání drží pohromadě. „Já jsem Židovka, vy jste Žid, to máme společné.” Ukrajinu mimoděk popsala jako jeden obří tunel v Gaze, ve kterém jsou všichni drženi jako rukojmí.

Nejchytřejší tah celého příběhu ale vymyslel Kyjev a stojí za to se u něj zastavit. Ve druhém rozhovoru, který v Kyjevě poskytla, padla otázka na rodinné kořeny. Odpověděla, že ví žalostně málo. Od otce kdysi slyšela, že jeho prarodiče Pinkas a Anna emigrovali z Kyjeva, a víc nic. Moderátor před ni položil fotokopie z ukrajinského národního archivu, který je dohledával celou noc. Pinkus Lumer, narozen 10. února 1895, ne v Kyjevě, ale ve Vinnycji, otec Bezalel, matka Kaja, rodina zapsaná od roku 1875 mezi měšťany. Její reakce nevypadá hraně. Vinnycká židovská obec byla v roce 1941 vyvražděna, odhadem osmadvacet tisíc lidí, a předkové Laury Loomer existují v jejím rodokmenu jen proto, že odešli včas. Někdo v Kyjevě během osmačtyřiceti hodin pochopil, že u této konkrétní ženy nezaberou čísla ani mrtví vojáci, zato zabere rodokmen. Její podpora, která přišla díky konfliktu s Íránem, může s jeho skončením také odejít. Jediná vazba, kterou nelze narušit, je vědomí jejího vlastního původu.

Kyjevský kalkul

Kyjev se naučil mezi oběma tábory americké MAGA velmi dobře pohybovat. Nejlépe to bylo vidět právě v rozhovoru s Loomer. Na izolacionistickou otázku, proč mají Američané platit Ukrajinu, když sami nemají na benzin, neodpověděl Zelenskyj ani slovem o spravedlnosti. Jestřábům nabídl protiíránskou kartu. Ukrajinští specialisté od jara učí spojence v Zálivu levně sestřelovat drony, kterými Írán zabíjí americké vojáky. Zdrženlivým nabídl obchod bez hrozby smrti jediného amerického vojáka. Amerika letos vyrobí zhruba tři sta tisíc dronů, Ukrajina osm milionů, a ukrajinské výrobní týmy pošle do amerických továren zdarma. Trumpovi nabídl největší „dronovou” dohodu v dějinách. Každé křídlo si z téže odpovědi mohlo odnést to své.

Stejnou logikou Ukrajina pracuje i v zázemí. Steven Moore, bývalý šéf kanceláře republikánského kongresmana, který odletěl do Kyjeva pátý den invaze a už zůstal, vozí konzervativní skeptiky do trosek evangelických kostelů a jeho Ukraine Freedom Project si nechává měřit, jak si u republikánských voličů vede Tucker Carlson. Nepříznivě ho vidí 37 procent, loni v říjnu to bylo 19. Tvrdší sankce proti Rusku podporuje 81 procent. Nezisková organizace sídlící v Kyjevě si platí průzkumy popularity amerického komentátora mezi voliči cizí země.

Výsledky snažení jsou již vidět. Senát schválil speciální zákon nesoucí jméno zesnulého Lindsey Grahama poměrem 86 ku 11. Norma cílí na Putina, oligarchy, stínovou flotilu, a hlavně na odběratele ruské ropy, kterým umožňuje uvalit cla do sta procent, a na Trumpovu žádost k ní byly přišroubovány sankce proti Íránu.

Co zbylo po Grahamovi

Zbývá už jen zmíněný Lindsey Graham. Nechal jsem ho na konec schválně. V pátek 10. července stál Lindsey Graham v centru Kyjeva u vraků ruských tanků a oznamoval, že po roce vyjednávání má dohodu s Bílým domem o sankčním zákonu. „Máme vzorec, jak ukončit tuhle válku,” řekl. „Pomozte Ukrajině být smrtonosnější. A dejte těm, kdo podporují Rusko, najevo, že za to zaplatí vysokou cenu.” Byla to jeho desátá cesta do Kyjeva od začátku invaze. Ten den ještě stihl prohlídku továrny na drony a telefonát s Trumpem a spolupředkladatel Blumenthal řekl, že ho nikdy neviděl tak rozjásaného. V sobotu večer, pár hodin po přistání ve Washingtonu, zemřel na disekci aorty. O sedmnáct dní později seděli na jeho pohřbu ve washingtonské Národní katedrále Zelenskyj i Netanjahu, každý po vlastním dopoledním jednání s Trumpem. Graham stihl úpravy zákona domluvit ještě před poslední cestou, takže norma prošla i bez něj, pod jeho jménem a rukama jeho sestry.

Graham byl poslední velký nositel přesvědčení, že svoboda vzdálených národů je americký zájem, ne charita. Proto přestál deset cest do Kyjeva i mnohdy otevřený nesouhlas vlastního prezidenta. Pokud existuje politický ekvivalent smrti v plné zbroji, vypadá takto.

Otázka na konci se proto netýká Laury Loomer ani JD Vance. Týká se nás. O naší bezpečnosti se nyní opět fakticky hlasuje v cizích volbách, a my v nich nemáme jediný hlas. Máme jen svou případnou užitečnost. Loňský prosinec ukázal, jak s ní hospodaříme. Když pětadvacet evropských zemí schvalovalo Ukrajině bezúročnou půjčku devadesáti miliard eur, k záruce se nepřipojilo Česko, Maďarsko ani Slovensko. O ostudné kapitole letošního summitu NATO v Ankaře raději jen stručně. Česko na něm patřilo ke třem posledním zemím aliance, které neplní ani dvanáct let starý dvouprocentní závazek, zatímco se zbytek upsal pěti procentům, a prezident s premiérem přiletěli každý vlastním letadlem, protože se nedohodli, kdo zemi vede. Naše užitečnost dnes stojí na dvou věcech, které neovlivňujeme, na existenci ruské hrozby a na ochotě Ameriky být v Evropě. Obojí je něco, co se může velmi rychle měnit. Až se jednou bude přepočítávat, a jednou se přepočítávat bude, co položíme na stůl? Zelenskyj dnes Americe nabízí osm milionů dronů ročně a vlastní výrobní týmy do jejích továren. Náš premiér s ním na večeři lídrů probral, že jídelníček nebyl v ukrajinštině.

Poznámka k pramenům: Text vychází z agenturního a novinového zpravodajství posledních týdnů, především z AP, Reuters, New York Times, Washington Post, Wall Street Journal, Financial Times, CNN, NBC, The Hill a Newsweek, z ukrajinských redakcí Kyiv Post, Kyiv Independent a Ukrajinska pravda a z izraelských titulů Jerusalem Post, Times of Israel a JTA. Citace z podcastů pocházejí z přepisů a záznamů příslušných epizod, zejména z rozhovoru JD Vance u Joea Rogana z 15. července. Údaje o ruském financování konzervativních komentátorů se opírají o obžalobu amerického ministerstva spravedlnosti ve věci Tenet Media ze září 2024 a průzkumy postojů republikánských voličů o data Ukraine Freedom Project. České reálie pocházejí ze zpravodajství ČT24, iROZHLAS a Echo24.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.