Volič dostává extrémní obsah. Podstatné mizí z dohledu

Reformy, které rozhodnou o příštích dvaceti letech, nemají v české debatě šanci

Česká politika se stále více podobá trhu, na němž se obchoduje především s okamžitou pozorností. Nevyhrává ten, kdo nejlépe pojmenuje problém, navrhne proveditelné řešení a dokáže pro ně získat politickou podporu — ideálně, jak se rádo říká, napříč politickým spektrem. Vyhrává ten, kdo v pravou chvíli zachytí emoci, vytvoří konflikt, vysloví dostatečně ostrou větu a přiměje algoritmus sociálních sítí, aby ji doručil co největšímu počtu lidí.

Politici se tak postupně stávají otroky prostředí, které měli původně pouze využívat. Sledují počty zhlédnutí, sdílení a reakcí, natáčejí videa, kopírují si navzájem styl komunikace a prostředky na analýzy směřují k tvůrcům obsahu, kteří testují témata téměř v reálném čase. Tomu pak přizpůsobují nejen způsob komunikace, ale stále častěji i samotný obsah politiky. Pěna dní tak není vedlejším produktem politické soutěže. Stává se její hlavní náplní. A to má svou ekonomickou cenu, kterou společně zaplatíme.

To nejdůležitější není naléhavé

Největší problémy české ekonomiky totiž většinou nekřičí. Nemají dramatické video, jednoznačného viníka ani řešení, které lze do kamery mobilu vysvětlit v několika větách na chodbě Sněmovny nebo, ještě lépe, při běhání, sekání pole, opravě památek nebo výletě s rodinou.

Konkurenceschopnost české ekonomiky se nezhroutí během jednoho týdne. Zhoršuje se postupně: pomalejší produktivitou, dražší energií, horší dostupností kvalifikovaných pracovníků, přebujelou regulací, slabší infrastrukturou, nízkou přidanou hodnotou či neschopností převádět výzkum do komerčně úspěšných inovací.

Politika úspěchu na sociálních sítích není debatou o chybějících dopadových analýzách ani o nadprodukci státem poskytovaných služeb v poměru k daňovému břemenu. Podobně nepozorovaně se proto bude zhoršovat i kvalita veřejných statků. Školství může dlouho formálně fungovat, přestože nedokáže připravovat dostatek lidí pro moderní ekonomiku. Zdravotní systém může dál poskytovat péči, a přitom postupně ztrácet personální i finanční udržitelnost. Sociální služby mohou přežívat v režimu permanentního nedostatku, dokud je bude vykrývat neformální péče — dokud se demografická změna nepromění v akutní krizi statisíců rodin, jejichž členové neformálně pečují a řeší dilema, zda zůstat v práci (a platit daně a povinné odvody), nebo zkrátit úvazek a starat se o nemohoucí (pra)rodiče.

Čtěte také:

Totéž platí pro bezpečnost, obranyschopnost státu i reputaci České republiky u mezinárodních partnerů. Důvěra, že jsme předvídatelná, kompetentní a spolehlivá země, vzniká mnoho let. Ztratit ji lze mnohem rychleji — třeba tím, že budeme honit lajky na českém politickém dvorečku a myslet si, že nás u toho nikdo neposlouchá.

Politická soutěž velká témata s makroekonomickým přesahem systematicky znevýhodňuje. Jejich náklady přicházejí dnes, přínosy se projeví za několik volebních období. Jsou složitá, obtížně komunikovatelná a zpravidla vyžadují spolupráci napříč vládami. Přesně tím odporují logice rychlého digitálního politického trhu. Vždy si u toho vzpomenu na otázku, proč tedy vůbec někdo sází les, který za svého života neuvidí vyrůst.

Vězňovo dilema demokratické politiky

Zpátky k politické pěně dní. Výsledkem dnešního stavu je svého druhu vězňovo dilema.

Prakticky všichni političtí aktéři mohou chápat, že by pro zemi bylo výhodné věnovat více energie dlouhodobým problémům. Každý z nich se však obává, že pokud jako jediný opustí každodenní komunikační válku na sociálních sítích, jeho soupeři získají výhodu.

Kdo se začne vážně zabývat reformou financování zdravotnictví, důchodovým systémem nebo strukturou veřejných výdajů, musí voličům vysvětlovat omezení, náklady a nepříjemné kompromisy. Jeho konkurent může mezitím nabídnout jednodušší příběh, rychlejší slib, vtipnou fotku, video s dresem oblíbeného klubu nebo aktuální kulturní konflikt.

Racionální strategií jednotlivého politika je proto účastnit se hry o pozornost, přestože výsledkem této hry je kolektivně horší politika.

Politici tento systém spoluvytvářejí, ale nelze jej vysvětlit jen jejich povrchností nebo nedostatkem odvahy. Reagují na pobídky. A dnešní pobídky zvýhodňují rychlost před přesností, konflikt před vysvětlováním a okamžitou odezvu před dlouhodobým výsledkem.

Kdo dnes vlastně rozhoduje

Historicky hrála při výběru témat zásadní roli média. Nebyla nikdy dokonale neutrální ani neomylná, ale vytvářela určitou hierarchii významnosti. Redakce rozhodovaly, čemu věnovat titulní stranu, jaké otázky klást politikům a které problémy vyžadují dlouhodobou pozornost.

Tato role slábne — logicky a pochopitelně. Sociální sítě odstranily velkou část prostředníků mezi politikem a veřejností. Na první pohled jde o demokratizaci komunikace, protože o tom, kdo má přístup do médií a kdo nemá, se vedly spory hned druhý den poté, co vyšly první tištěné noviny. Politici dnes mohou mluvit přímo, občané mohou okamžitě reagovat a menší témata mohou získat pozornost bez souhlasu velkých redakcí.

Čtěte také:

Zároveň se však významná část moci přesunula od editorů k algoritmům. Ty nerozlišují mezi důležitým a nedůležitým, ale mezi obsahem, který vyvolá reakci, a obsahem, který ji nevyvolá.

Politici se následně snaží oslovit co nejširší část voličů, často pomyslného voliče uprostřed, jehož názory určují výsledky voleb. Paradoxně k tomuto středovému voliči promlouvají prostřednictvím nástroje, který zvýhodňuje krajní formulace, spory a emocionálně vyhrocený obsah.

Nejde tedy jednoduše o vítězství politických extrémů nad umírněným středem. Jde spíše o situaci, kdy se i umírněná politika učí používat jazyk a metody digitálního konfliktu. Středový volič zůstává rozhodující, ale soutěž o jeho pozornost se odehrává podle pravidel nastavených algoritmy.

Nestačí čekat na odvážné jednotlivce

Má tento problém řešení? Vždy bude potřeba, aby existovali lidé ochotní velká témata otevírat, i když za ně nezískají okamžitou odměnu. Politika bez osobní odpovědnosti, odborné autority a odvahy není možná. Spoléhat se pouze na jejich příchod je ale slabá strategie. Instituce nemohou být postaveny na naději, že se čas od času objeví dostatečně schopný a odvážný člověk, který půjde proti logice systému. Vězňovo dilema politické pěny dní lze prolomit pouze tehdy, když se změní pravidla hry a pobídky jednotlivých aktérů.

První cestou je vytváření stabilních míst pro dlouhodobou politickou dohodu. Některá témata by neměla být z volební soutěže odstraněna, ale měla by mít institucionální prostor, v němž se rozhoduje na základě delšího horizontu. Standardně jde o různé nezávislé rozpočtové, demografické nebo zdravotní rady, pravidelné zprávy o stavu země, závazné výdajové rámce a strategické dohody napříč parlamentními stranami.

Takové instituce nemohou nahradit politiku — a to ani tehdy, když je politici zrovna kritizují, protože se jim nelíbí jejich nálezy. Mohou však zvýšit cenu ignorování problémů. Když Národní rozpočtová rada nebo obdobná instituce každoročně zveřejní srozumitelný a důvěryhodný účet budoucích závazků, je pro politickou reprezentaci obtížnější předstírat, že problém neexistuje.

Druhou cestou je návrat médií k jejich kurátorské a kontrolní úloze. Média nemohou porazit sociální sítě v rychlosti ani objemu obsahu. Mohou však nabídnout něco, co algoritmus sám nevytvoří: kontext, kontinuitu, institucionální paměť a schopnost vracet politiky k otázkám, které by jinak nejraději opustili. Skutečnou veřejnou službou není pouze přinášet odpovědi politiků na dnešní konflikt ani plnit závazek tím, že jim k tomu poskytujeme kolbiště. Je jí zejména opakované kladení otázky, co konkrétně udělali s problémem, o němž se mluvilo před rokem, před třemi lety nebo před minulými volbami.

Čtěte také:

Třetí cestou je změna způsobu, jakým se dlouhodobá témata komunikují. Složitost není omluvou pro nesrozumitelnost. Odborná veřejnost někdy sama přispívá k tomu, že významná témata prohrávají — vyčleňuje je do úzkého chlívku akademických debat, které nabízí dlouhé dokumenty, technický jazyk a výčty rizik. O tom něco vím. Když srozumitelně nedokážete vysvětlit, co problém znamená pro běžný život lidí, proč by se jím měl politik zabývat?

Hezkým příkladem je konkurenceschopnost české ekonomiky. Není to abstraktní ukazatel — rozhoduje o mzdách, pracovních příležitostech a schopnosti financovat veřejné služby. Stejně tak demografická změna není jen statistika. Rozhoduje o tom, zda rodina najde péči pro stárnoucího rodiče. Fiskální udržitelnost není účetní posedlost tabulkami. Je to otázka, zda stát bude schopen plnit své základní funkce i během příští krize. Velká témata nemusí být nudná. Často jsou jen špatně přeložena do jazyka veřejné debaty.

Politika potřebuje dvojí čas

Demokracie bude vždy žít v krátkém čase. Vlády musí reagovat na mimořádné události, nálady veřejnosti i každodenní problémy. Nelze po politicích požadovat, aby sociální sítě ignorovali nebo aby se nezabývali tím, co občané právě řeší. Zdravá politika však musí současně fungovat ve dvou časových horizontech.

V prvním reaguje na dnešek. Ve druhém připravuje zemi na svět, který vznikne za deset nebo dvacet let. Dnes mezi těmito horizonty vzniká stále větší nerovnováha. Politika je přehlcena okamžikem a podinvestována do budoucnosti. Spotřebovává pozornost rychleji, než vytváří schopnost řešit problémy.

Prolomit tuto logiku nebude možné hned a jedním opatřením. Vyžaduje to politiky ochotné přijmout dlouhodobou odpovědnost, média, která se nevzdají práva určovat významná témata, odborné instituce schopné překládat složitost do srozumitelných voleb a veřejnost, která nebude hodnotit politiku jen podle toho, kdo nejrychleji reagoval na poslední příspěvek nebo kdo přebil politického konkurenta vtipným videem připraveným PR agenturou placenou z našich daní.

Jinak budeme dál velmi efektivně diskutovat v politické pěně dní, která do několika dnů zmizí, a velmi neefektivně řešit to, co rozhodne o podobě země na několik příštích desetiletí.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.