Největší lži Aleny Schillerové a Zbyňka Stanjury

Koho zachránila vysoká inflace a proč se nikdy nedá vyrůst z dluhů

V úterý Sněmovna téměř jistě přehlasuje veto prezidenta, změní fiskální pravidla a uvolní si prostor pro masivní zvýšení výdajů. Tedy zadlužení. Už před volbami Alena Schillerová prohlašovala, že státní rozpočet a jeho deficit nejsou cíl, ale nástroj. Tak už to vidíme v praxi. Do posledního srpna také musí ministerstvo financí vládě předložit návrh rozpočtu na příští rok. Dosud ho sestavuje v utajeném režimu, jak to zavedl Zbyněk Stanjura v roce 2024. Tehdy tu netransparentnost Schillerová označovala za podvod na občanech (a měla pravdu), teď to dělá sama. Což se dalo čekat, proč by si měla svazovat ruce.

Také připomeňme, že loni Stanjura celý návrh rozpočtu do posledního srpna ani nestačil celý dodělat. Národní rozpočtová rada k tomu tehdy uváděla, že „neobsahuje všechny podkladové dokumenty (např. objem platových prostředků organizačních složek státu a příspěvkových organizací, druhové členění příjmů státního rozpočtu či výdaje na programové financování kapitol), které jsou nutné pro posouzení jeho reálnosti a úplnosti.”

Stanjurovy čachry s čísly

Stejně jako už to bylo běžnou praxí dříve, Stanjurův rozpočet byl nereálný v řádech desítek miliard, využíval triků s nadhodnocenými příjmy (výnosy z povolenek, jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele nebo pojistné) a naopak zcela podhodnocenými výdaji. Ve Státním fondu dopravní infrastruktury bylo ze státního rozpočtu nekrytých 37 miliard (fond není přímo součástí rozpočtu, jeho příjmy a výdaje se ale počítají do celkového schodku veřejných financí), pravidelně docházelo k chronickému podhodnocování výdajů na podporu OZE, zneužívala se výjimka na obranné výdaje, kdy mělo 20 miliard směřovat na dopravní stavby. Jak konkrétně vypadalo kreativní sestavování rozpočtů, jak občas někdo Stanjurovo počínání nazývá, popisuje tento text stejně jako v něm citovaná zpráva kontrolního úřadu.

To tedy byly praktiky minulé vlády. Při sestavování rozpočtu na letošní rok si rozpočtová rada kladla otázku, jak chce stát vzhledem k výdajům na obranu a energetiku v dalších letech všechno ufinancovat a snižovat strukturální saldo meziročně alespoň o půl procenta HDP bez toho, aby zredukoval priority, snížil tempo růstu výdajů nebo razantně nezvýšil příjmy. A odpověď jsme dobře věděli dopředu. Nijak, prostě se pravidla změní.

Stanjura podváděl a čachroval s čísly, aby se vešel do zákonných rámců a mantinelů. Schillerová hned při přepracování původně ještě Stanjurova rozpočtu na letošní rok dala najevo, že to bude dělat jinak. „Fiskální odpovědnost stojí na odpovědné, aktivní a realistické politice na příjmové i výdajové straně,” tvrdí ministryně. Neplatila pro ni žádná pravidla. Přišla s absurdním tvrzením, že na rozpočet projednávaný mimo řádný termín (Sněmovna musí návrh rozpočtu obdržet do 30. září) se platné výdajové rámce definované zákonem nevztahují, takže navrhla schodek 310 miliard a překročení povoleného rámce o 63 miliard neřešila. Mimochodem, zakomponovat do nových fiskálních pravidel právě to, že pravidla platí jen pro řádný termín, se nakonec Schillerové nepovedlo a její pozměňovací návrh vypadl. Vyděsil totiž i koaliční poslance a členy vlády.

Už neexistuje žádný strop

Novelizovaná fiskální pravidla a nový fiskálně-strukturální plán na období 2027 až 2030, který nám musí odsouhlasit Evropská komise (která s ním nemá problém), umožní vládě překročit schválené výdaje rozpočtu až o deset procent (to dnes znamená téměř o 250 miliard) bez souhlasu Sněmovny, jen na základě doporučení Bezpečnostní rady státu, což je její vlastní poradní orgán. To je ta nejděsivější změna. Výjimka pro výdaje na obranu nad dvě procenta, které se nebudou započítávat do výdajových rámců, se prodloužila do roku 2036. Stejně tak se nebudou počítat výdaje na tzv. liniové stavby. To je opět velmi kreativní, protože neexistuje strop a spadají tam dálnice, silnice první třídy, železniční koridory a všechno další.

Čtěte také:

Zůstává mimorozpočtový účet na Dukovany. Výdaje na ně nebudou zvyšovat saldo rozpočtu ani se nepropíší do výdajových rámců. Budou postaveny úplně mimo. Nezapomeňme ale, že půjde o desítky miliard ročně, které si stát bude muset půjčit a poslat je investorovi do stavby bloků, společnosti EDU 2.

Každopádně, novela vytváří prostor utratit ročně navíc klidně až 200 miliard. A proto ji Schillerová potřebuje schválit před dokončením rozpočtu na příští rok. Protože u něj už avizovala schodek vyšší než letošní, údajně pod 400 miliard. Vyšší než 400 miliard byl pouze v roce 2021 a mezi 300 a 400 miliardami jen opět v covidových letech 2020 a 2021. Vzhledem k tomu, že není krize, ekonomika roste kolem 2 procent, inflace je na cíli a nezaměstnanost dramaticky neroste, je to samo o sobě šílené číslo.

Podle původního plánu měl deficit veřejných financí dosáhnout příští rok 0,9 procenta HDP, maximální povolená výše měla být 150 miliard. V roce 2027 „jen” 126 miliard. Podle nově protlačených pravidel se ale bude moct schodek příští rok rozvolnit až na 2,8 procenta. To navíc v realitě znamená překročení 3 procent, o kterých Schillerová od začátku mluví jako o jediném stropu. Umožní nám to totiž evropská úniková doložka, která vládě dovoluje navýšit deficit až o 0,4 procenta HDP i při obranných výdajích pod 2 procenta HDP. Takže toho využijeme. Jakási konsolidace má proběhnout v letech 2028 až 2029, kdy by se měl dostat deficit i pod 2 procenta. Kdo věří tomu, že v předvolebním a volebním roce vláda na výdajích nebo na příjmech získá v dnešních cenách kolem 100 miliard, je silně naivní nebo hloupý.

A co teprve strukturální deficit. Ten je mnohem podstatnější, protože ukazuje, jak moc máme v trvalém nesouladu příjmy a výdaje bez ohledu na to, jak se zrovna daří ekonomice. Letos dosahuje k 2,4 procenta HDP a Schillerová ho chce místo snižování k procentu a méně navýšit příští rok skoro ke třem procentům.

Musíme se postarat o lidi

Minulý týden pronesl Andrej Babiš v televizi kouzelnou formulku: Musíme se postarat o lidi, a to děláme. To úplně stačí, je v tom pro jeho voliče všechno. Rostoucí zadlužení není podle premiéra problém, protože peníze do nemocnic, silnic a dálnic a do platů mají přednost. To se krásně poslouchá. Stejně jako vyprávění Aleny Schillerové o tom, že „vyrosteme z dluhu”, tedy že se státní dluh bude vůči HDP snižovat, protože ekonomika pojede, škrty ve výdajích nebo změny v příjmech nejsou nutné a do toho nám přeci přijde 15 miliard z šedé ekonomiky. To je další kouzelné slovíčko, které na lidi správně působí, a proto ho Schillerová tak ráda používá. Posvítíme si na ty, kdo se chovají nečestně, získáme jednotky miliard a budeme to všude říkat. A ještě nezapomeňme na „škrty v provozních výdajích ministerstev a úřadů”, které dají asi 11 miliard. Tohle vláda tak ráda dává do poměru k tomu, že mezitím navyšuje mandatorní výdaje o vysoké desítky miliard ročně.

Realita je taková, že státní dluh letos dosahuje 44 procent HDP, soustavně roste a Česko patří k zemím s nejrychlejším zhoršováním pozice v žebříčku zadlužení celé EU. Ze čtvrté nejméně zadlužené země v roce 2020 jsme loni spadli až na deváté místo. Od roku 2019, tedy od posledního roku bez covidu, vyrostl z úrovně 30,8 procenta HDP na současných 44 procent. Tenhle nárůst jde ještě za Babišovou první vládou, která bezúčelným předvolebním rozhazováním, které ani nesouviselo s covidem, masivní zadlužování, a hlavně inflaci, nastartovala. A Fialova vláda v tom pak úspěšně pokračovala. Tehdy ještě přispěla ČNB, která od nástupu Aleše Michla do čela bankovní rady přestala úrokové sazby navyšovat. A to i přes tlaky skrze dovezenou inflaci, tak skrze domácí jádrovou inflaci.

Čtěte také:

Zmiňovaný trvalý strukturální deficit zvyšuje náklady na obsluhu dluhu. Nejdůležitější a zároveň nejzbytečnější mandatorní výdaj, na kterém nezískáváme zcela nic, jen obrovskou měrou užírá z rozpočtu. Letos je v nominálním vyjádření na 110 miliardách, což je vůči HDP dávno přes jedno procento. Tolik dáváme jen za to, že splácíme deficity. Úroky z desetiletého dluhopisu dosahují už skoro 5 procent, což je dáno samozřejmě i aktuálně vyšší úrokovou sazbou ČNB (3,75 procenta), zároveň do nich ale investoři držící náš dluh promítají svoje obavy z rizikovosti.

Kdyby se vláda dopustila stále slibovaného zrušení parametrických změn u důchodů (na ně jde letos přes 700 miliard, což je skoro třetina výdajů rozpočtu), které minulá vláda nastavila, byl by to pro investory dost podstatný signál žádat vyšší úrok. Protože vrácení pravidelných valorizací o polovinu růstu reálných mezd místo nově nastavené třetiny (začne platit stejně až po roce 2030) plus to nejhorší – zastropování důchodového věku na 65 letech – by dlouhodobě znamenalo zvýšení výdajů na důchody o dva procentní body HDP. Tedy každý rok výdaje v řádu sta miliard vyšší.

Avizovaná reforma třetího pilíře a penzijního spoření (kterou často příznivci vlády argumentují) je určitě správně, rozhodně ale neznamená, že se mohou totálně rozjet výdaje na starobní důchody. To jsou dvě naprosto rozdílné věci. Bude zajímavé sledovat, jestli Schillerová nakonec zastropování věku dá zelenou. Zatím argumentuje tím, že je na schválení čas. Současných důchodů by se změny sice absolutně nedotkly, špatně se jim to ale vysvětluje, což hnutí ANO dobře ví. Jde o nejdůležitější voličskou skupinu, která stále tvrdí, že se na ni dostatečně nemyslí. Aktuálně tvoří lidé nad 65 let věku přibližně 21 procent populace. S lidmi od 55 let výše, kteří se o důchod intenzivně zajímají, je to 35 procent populace. To se politicky dost špatně obchází.

Výmysly o investicích

Ještě ale k růstu ekonomiky. Když Schillerová tvrdí, že nás spasí, nezapomeňme se podívat do predikce ministerstva financí, které v srpnové prognóze samo uvádí, že letos čeká ještě nižší než původně předpokládaný růst, o 1,9 procenta HDP. A příští rok o 2,4 procenta. ČNB zase počítá s růstem 2,2 procenta a příští rok 2,7 procenta. Nejenže růst HDP sám o sobě dluh nesplácí. Vzpomeňme si na 5procentní úrok, za který si půjčujeme. Nějak nám to nevychází. Naše ekonomika by musela růst alespoň trojnásobně.

Pak tu máme také oblíbené povídání o tom, že si půjčujeme na investice. Na mandatorní výdaje jde 96 procent příjmů rozpočtu. Investiční prostor se stále snižuje. A hlavně, co jsou to vůbec „prorůstové” investice. Platí, že podíl investic na výdajích je kolem 10 procent. Jenže to jsou spíš kapitálové výdaje, kam se dostane vše hmotného nad 40 tisíc korun a nehmotného nad 60 tisíc korun. Takže cokoliv si vládní aparát pořídí, zařadí se pod investici, přitom užitek pro občany může být nula.

Jak nyní často připomíná Miroslav Kalousek, důvodem změny rozpočtových pravidel rozhodně není potřeba investovat, protože prostor, i když malý, by pořád byl. Důvod je ale naprostá neochota šetřit provozní výdaje, na které nemáme, protože si na ně musíme půjčovat. Půjčené peníze se strukturálně lijí do důchodů, sociálních dávek, plateb za státní pojištěnce a do provozu státu obecně.

A hlavně, s žádným výrazným dopadem investic na hospodářský růst a s tím, že by investice byly návratné, nepočítá ani samo ministerstvo financí. Jak upozorňovala rozpočtová rada, zmiňovaný fiskálně-strukturální plán počítá s konstantní výší národně financovaných investic, ne s nárůstem. Plus vláda sama přiznává, že neplánuje žádný investiční výdaj, který by měl multiplikátor větší než jedna. Tedy že jedna koruna utracená z veřejných peněz by do ekonomiky přinesla alespoň o korunu navíc zpět. Odhadovaný multiplikátor je na úrovni 0,7. To znamená, že jedna koruna vydaná státem nám do HDP přinese 70 haléřů. A to se vyplatí.

Čtěte také:

Tolik asi k tomu, proč vládě v žádném případě nevěřit, že chce hospodařit dobře, nepálit peníze na zvyšování mandatorních výdajů, „investovat” a konsolidovat.

Kouzla s dluhem a konsolidace v podobě krádeže

Pro úplnost a férovost ale ještě určitě připomeňme, jak zpětným pohledem konsolidovala Fialova vláda. Původně tvrdila, že bude snižovat strukturální deficit tempem jedno procento HDP ročně. To byla také lež. Horší ale je, jak ve finále konsolidace dluhu proběhla. To stěžejní, na co se přitom často zapomíná, je, jakou roli v tom celém hrála rekordně vysoká inflace.

Za roky 2022 až 2024 vzrostla cenová hladina kumulativně o přibližně 30 procent. Obecně platí, že inflace dlužníkům přeje, protože dluh požírá. Velký růst nafoukl ceny všeho. Nominálně rostl výběr daní i HDP. A nominálně samozřejmě rostl i dluh, téměř o 900 miliard, relativní zátěž dluhu vůči celkové ekonomice ale rostla podstatně pomaleji. Kdyby inflace byla kolem 2procentního cíle, v roce 2024 bychom místo 43,3 procent HDP s dluhem dosahovali už k 50 procentům. To v hodnocení rychlosti zadlužování podstatně pomohlo.

A pak je tu ten největší Stanjurův počin v podobě daně z „mimořádných zisků”. Teď už máme téměř konečná čísla, takže víme, že za tři roky na ní do rozpočtu přiteklo zhruba 120 miliard. Z toho téměř 93 miliard šlo od ČEZ. Stát si tak jako 70procentní vlastník platil daň sám sobě. To platí i u druhého největšího plátce, ČEPS, který pak daň zároveň promítl do vyšších cen elektřiny. Zhruba 160 tisíc minoritních akcionářů ČEZ přišlo během tří let o zhruba 30 miliard (a o další miliardy v podobě ušlých dividend), zbylých cca 60 miliard byla jen účetní operace, kdy, jak bylo řečeno, stát zdanil sám sebe. Drtivou část „úspor” v rámci konsolidace tedy zaplatilo okradení soukromých investorů. Nezapomínejme na to.

Zbyněk Stanjura celkově rád praktikoval postup: peníze chybí, sáhnu si pro ně jinam. A stahoval si je ze státních nebo částečně státních podniků. O tom, jak se sahalo pro vyšší dividendy do ČEPS nebo Letiště Praha a jak konkrétně to bylo s celou windfall tax, pojednává tento text.

Také platí, že celková konsolidace se skládala zhruba ze dvou třetin ze zvýšení daní a pouze z jedné třetiny ze snížení výdajů. A to i přes všechny sliby o tom, že se daně zvyšovat nebudou. Kromě zavádění nových daní se většina existujících daní zvedla a podstatná část daňových výjimek se zrušila. A největším „škrtem” v dotacích nakonec bylo zpětné přenesení plné platby podpory OZE na domácnosti a firmy od roku 2024. Což bylo v podstatě tedy jen další zvýšení daní, respektive kvazidaní.

Je dobré dívat se na hospodaření ministrů financí optikou toho, co bylo, a jen slepě nefandit jedné „správné” straně. Varovat před nebezpečím rozpočtové politiky, upozorňovat na nesmysly, výmysly, lhaní nebo podvody. Snad následující roky s Alenou Schillerovou přežijeme. Tak jako jsme je přežili se Zbyňkem Stanjurou.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.