Michal Půr: V Praze nabírá nekonečné zpoždění přes deset velkých staveb za více než sto miliard korun

Řešením je už jen omezení některých práv

To máte: Metro D, Libeňák, Palmovku, Radlickou radiálu, Městský okruh, Pražský okruh, železnici na letiště… Kdybychom chtěli oglosovat pražskou infrastrukturní realitu, stačí přepsat hlášku z filmu „Na samotě u lesa“ a je hotovo.

Když v pražské zácpě popojíždíte tempem unaveného šneka, přepadne vás trudomyslnost. Nejen proto, že vám Teslu předjede i důchodce venčící psa po chodníku, ale hlavně proto, že kam se podíváte, vidíte buď zastavenou stavbu – nebo velkolepé nic, protože se ještě ani nekoplo. Tak jsem si ty megaprojekty, které Praha pořád „už už“ má mít, sepsal a zkusil je aspoň spočítat.

Čím jsem starší, tím víc se snažím hledat na věcech i něco pozitivního. Tady mě ale napadla jen jedna „příležitost“: udělejme z toho naučnou stezku. Turisty povedeme po trase pražských stavebních pomníků, u každého stanoviště cedule s náklady a termíny dokončení – těmi původními i těmi aktuálními. Ty aktuální by se samozřejmě musely pravidelně přelepovat. K tomu vizualizace, krátký příběh a fotky hlavních hrdinů.

Teď vážně: situace je bezprecedentní. Rozvoj města se fakticky zastavil a nevidím moc důvodů věřit, že se to v dohledné době zlomí. Zdánlivých příčin je celá řada, ale v jádru je to pořád ta samá disciplína: politická neschopnost – případně schopnost dělat všechno, jen ne postavit most, tunel nebo trať. Proč?

Chráníme práva všech, jen ne investorů

Otázce, proč se nejen v Praze, ale v celém Česku nestaví a proč se velké infrastrukturní projekty mění v nekonečné seriály, se od loňského jara věnujeme v podcastu DeNIMBYzace. Z rozhovorů vychází jedno: formálně to blokují aktivisté, dotčení obyvatelé, památkáři a občas i stavební firmy, které nevyhrály tendr. Jenže ti všichni jen používají zákonné nástroje v systému, který jim politici sami postavili. Ten systém chrání práva kdekoho – aktivistů, sousedů, památkářů i neúspěšných uchazečů – jen ne investora, jeho vybraného zhotovitele a hlavně koncové uživatele. Na ty systém naopak kašle. Výsledek je jednoduchý: v Česku je prakticky nemožné realizovat velkou stavbu bez výrazného zpoždění a zdražení.

Čtěte také: Stát výrazně přidá úředníkům, EU chce transparentní odměňování. Jak se zachovají firmy?

A v Praze to platí dvojnásob. Město drží přeregulované a nepředvídatelné prostředí, které obstrukce přímo odměňuje. I proto chceme v Datarunu na DeNIMBYzaci navázat speciálním projektem o Praze. Nebudu spoilovat, jen řeknu: materiálu je víc než dost.

Zatím si čekání zkraťme procházkou po našem naučném chodníčku.

Pražské martyrium Metro D

Nejdůležitější a nejdražší položkou je druhá část linky metra D. Zakázku už poněkolikáté řeší Úřad pro ochranu hospodářské soutěže i soudy. Kvůli rekordnímu množství podání – zejména od sdružení Porr, Vinci a Marti a od společnosti Strabag – se výběrové řízení táhne čtvrtým rokem a nic moc nenasvědčuje rychlému finále.

Kdo nakonec podepíše smlouvu, je z pohledu Pražanů skoro vedlejší. I kdyby se zítra rozhodlo, stejně nebude možné plynule navázat na první úsek a stavba se bude muset minimálně na několik měsíců zakonzervovat. A konzervace v Praze, jak víme, chutná draze – o další miliardy.

Připomeňme si, o co se stavbaři od poloviny roku 2022 přou. Zjednodušeně: navzájem se osočují z nedostatečné kvalifikace a kompetence. Ano, jedna firma podezírá druhou, že neumí postavit tunel. Přitom všechny ty firmy prokazatelně postavily desítky tunelů. Jenže úřady a soudy na každé podání ochotně naskakují, protože zákony jim často ani nedávají možnost říct: „Pánové, dost.“

Čtěte také: Společnost pomatená bojem za prezidenta se dojímá sama nad sebou a nevnímá skutečné nebezpečí

Stavbaři se mezi sebou řezali odnepaměti a asi se to nikdy nezmění. Je to v DNA oboru – stejně jako věta, kterou pronese každý řemeslník, než začne: „Prosím vás, paninko, kdo vám tohle dělal?“ Problém ale není ve stavbařích. Problém je v nástrojích, které jim dáváme do rukou. Ne ve sbíječkách, ale v razítkách a administrativních tricích.

Konzervace Libeňského mostu

Metro D je objektivně nejbolavější pražské martyrium, jenže aspoň je pod zemí a člověk ho nemá pořád na očích. O to horší je rekonstrukce Libeňského mostu, kde už jsme ve fázi konzervace – pěkně na povrchu. Pilíře zabalené v igelitu připomínají venkovní showroom stavební firmy.

Jak se to mohlo stát? Jednoduše: když se pod tlakem politiků a památkářů snažíte za každou cenu zrekonstruovat něco, co technicky zrekonstruovat nejde, realita vás dřív nebo později dotlačí ke změně plánu. Ideálně potichu přejdete na výstavbu repliky – tedy fakticky nového mostu. Jenže antimonopolní úřad těžko dá „lajk“ něčemu, co se původně soutěžilo jako oprava, ne novostavba. A sluší se připomenout: nebýt „teplého bonzu“ konkurence (v tomto případě Eurovie), most už mohl být letos možná hotový.

I tady ale platí: nejde o nic magického. Jen o využití dostupných zákonných prostředků. Přesně tak, jak je systém nastavený.

Baví mě představa, až – ne zda – se podobný příběh odehraje o pár kilometrů dál proti proudu Vltavy. Na Výtoni jsme zatím ve fázi popírání reality; brzy se přesuneme do fáze „pokus o citlivou rekonstrukci“. Kdybych byl uchazeč o tuhle zakázku, při podání nabídky bych měl ruce jak rosol.

A kdo ví, třeba to dopadne jako na Orlíku a budeme mít vedle sebe mosty dva: původní i nový. České řešení: když si nevybereme, postavíme oboje. Nádhera, co?

Nová Palmovka pro squattery

Legendárním příkladem zastavené stavby je Nová Palmovka. Její skelet bude z nejkvalitnějšího betonu na světě – zraje už deset let. Původně měla hostit radnici Prahy 8, po mnohaletých sporech mezi investorem a zhotovitelem má situaci zachránit Agentura EU pro kosmický program.

Nejpravděpodobnějšími nájemníky ale mezitím budou spíš squatteři, skejťáci a čichači lepidla, protože zakázku na dostavbu zase řeší kdo? ÚOHS – na podnět konkurence. V poslední iteraci uznal námitky vůči referencím specialisty elektroinstalací. Chápete to? Je tak málo elektrikářů, že i renomované mezinárodní stavební firmy uvedou do tendru nějakého domácího kutila a kvůli němu se to celé položí… (naštěstí ne celá stavba, jen tendr).

Čtěte také: Stojíme na správné straně aneb Na náměstí kvůli Juchelkovi

Jenže tohle jsou „kostlivci“, jejichž kosti už měsíce či roky chrastí po různých částech Prahy. Když mluvíme o rozvoji města jako celku, musíme přičíst i všechny ty dlouho plánované, ale dosud ani nezačaté (natož narozené) děti.

Územní řízení k Radlické radiále běží od roku 2018 a pořád nevede k územnímu rozhodnutí – takže mezitím vyprší EIA a bude se žádat znovu. Na poslední tři úseky Městského okruhu se řeší „územko“ od roku 2022 a do toho nová EIA. Pražský okruh sice nestaví Praha, ale ŘSD – zkuste to ale vysvětlit řidičům. V roce 2024 se za velké slávy rozestavěla 511 Běchovice–D1; u tří severních úseků ale pořád chybí razítka i vykoupené pozemky.

Železnici na letiště také nestaví Praha, nýbrž Správa železnic, jenže pro město je to další never ending story. Investor si zaslouží medaili za chrabrost: souboje s obyvateli městských částí 6 a 7 občas připomínají třicetiletou válku. O to cennější je, že se některé dílčí stavby podařilo dokončit, rozběhnout nebo aspoň orazítkovat. U nejproblematičtějšího úseku Dejvice–Veleslavín ovšem ještě nezačalo ani územní řízení.

Praha je ale spokojená

Když to posčítáme, jsme na více než deseti velkých stavbách za přes 100 miliard korun. Co už nestihly zdržet povolovací procesy, o to se spolehlivě postaraly stavební firmy bojující o svůj krajíc. Je to symptom téhož – jen se střídá, kdo ten zbytnělý systém právě zneužije. Termíny dokončení, které měly spadat do dvacátých let, se pomalu překulují do třicátých.

Nezpochybňuju, že se v posledních letech podařilo něco rozjet nebo dokončit – třeba Smíchov City nebo Masaryčku. Ale za prvé: vzpomeňme si, jak dlouho se o nich předtím rokovalo. A za druhé: na Prahu je to pořád zoufale málo. Dřív město umělo dělat velké věci; dneska se tváří, že výkon je nepokazit drobné.

Čtěte také: Co všechno ještě dokážeme skrýt za „vyšší dobro”?

A s tím málem se evidentně Praha hodlá spokojit. Nasvědčuje tomu i představená podoba Metropolitního plánu, od kterého si část politiků slibuje rozhýbání bytové výstavby. Jenže nový územní plán není zrovna ambiciózní – třeba v otázce výšky budov a maximálního počtu pater. Jasně: po téměř 13 letech práce je fajn, že vůbec existuje a že se snad schválí. Ale i při vědomí všech bolestivých kompromisů se člověk nemůže zbavit dojmu, že mohl být odvážnější a otevřenější výstavbě.

Pokud nechceme, aby se v harmonogramech u termínu dokončení začaly místo trojek objevovat čtyřky, musíme změnit systém, ne jeho uživatele. Uživatelé budou vždycky maximalizovat svůj zisk a prospěch – a není na tom nic nepatřičného. Jen nesmí mít v ruce procesní kyj, kterým se dá mlátit do veřejného zájmu donekonečna. Základní parametry jsou zřejmé: povolovací procesy se musí skutečně zjednodušit. A ano – přiznejme si to nahlas – bude to za cenu omezení části práv dotčených orgánů a některých účastníků. Jen tak posílíte práva investora, zhotovitele a hlavně těch, kteří to celé platí a pak to potřebují používat.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.