Společnost pomatená bojem za prezidenta se dojímá sama nad sebou a nevnímá skutečné nebezpečí

Pohrdání občany, zákony i obrannými závazky

Lidé milují patos a drama. Stejně jako mají rádi pocit, že žijí v převratné době, kdy musí bojovat proti nějakému zlu. Takovému, které je jednoznačné, hmatatelné. Zkrátka společnost si vždy žádá nepřítele, viníka, na kterého je možné ukázat a vymezit se proti němu. Tím se v posledních dnech stal dvojministr zahraničí a životního prostředí Petr Macinka (spolu s odmítaným Filipem Turkem). To dobro, za které se musí bojovat, naopak ztělesňuje prezident.

Prezidentovi ale jeho podporovatelé prokazují pouze medvědí službu, nic víc. Svoji hru s vládou, kterou nejmenováním Turka ministrem rozehrál, se měl snažit vyřešit sám, a ne se stylizovat do role oběti a schovávat se za davy podporovatelů. Kvitujme proto jeho rozhodnutí pozvat premiéra na Hrad ke společnému dialogu a v něm pokračovat i na dalších společných schůzkách. A zvládl to sám, snad i bez poradce-neporadce Petra Koláře.

Znamená to tedy, že ze strany vlády nedošlo k ignorování prezidenta, o kterém o víkendu mluvil Petr Macinka. Současně nelze chápat Babišova slova o tom, že kauzu nejmenování Filipa Turka ministrem považuje za uzavřenou a že ve vládě nikdy nebude, jako kapitulaci před Hradem. Turka zřejmě ve vládě opravdu nechce, jinak by kompetenční žalobu na prezidenta podal. Motoristé už jsou děním kolem Turka také unaveni, přesto asi nelze čekat, že by Petr Macinka sklapnul podpatky a byl klid.

Pokud ale opravdu vzniká tandem Babiš a Pavel, je to dobrá zpráva i z toho důvodu, že se tím narušuje připoutání prezidenta k opozici. Spolupráce a dobré vztahy s premiérem „druhé strany“ znamenají zmírnění naprosto zbytečné hysterie. A ta hraje podstatnou roli.

Pro neutrální je tu peklo

Zdravá občanská společnost a fakt, že občané nejsou lhostejní ke všemu, co „papaláši“ konají nebo nekonají, jsou nesmírně důležité. Jenže by neměla probíhat oním trapným způsobem, kdy herci na pódiu před davy s vážnou tváří pronášejí, že se vrátil rok 1968 a je třeba znovu bojovat o Rozhlas. Pak sledujeme jen frašku. A stejně tak ukázkové rozdělování společnosti v podání bývalé ministryně spravedlnosti, nazývající současnou vládu „svoločí“. A typické burcování k tomu, aby se lidé přidali na jednu nebo druhou stranu. Protože ti, „kdo v časech velkých morálních krizí zůstávají neutrální, mají v pekle rezervována ta nejžhavější místa“. Řečeno s knězem Markem Orko Váchou. Jako vždy platí, že kdo není s námi, je proti nám.

Tímto textem lehce navazuji na komentář Jakuba Kuneše. I on se snažil vyjádřit, že to, co jsme sledovali, bylo ukázkové vrtění psem. Nemalá část veřejnosti si nechala jak většinou opozičních stran, tak aktivisty vnutit pocit, že v boji o prezidenta jde (už zase) o všechno, a v tom všem dojímání se nad ztracenou morálkou a hodnotami zapomněla sledovat, co se mezitím v pozadí připravuje nebo rovnou potichu schvaluje. Pro vládu ideální stav. Tak se můžeme přestat pohoršovat a dívat se kolem sebe.

Čtěte také: Stojíme na správné straně aneb Na náměstí kvůli Juchelkovi

Vláda má volné ruce nejen naprosto očividně obcházet pravidla a zákony při tvorbě rozpočtu a pohrdat Národní rozpočtovou radou (NRR), kterou (v čele s předsedou Mojmírem Hamplem) jak premiér, tak ministryně financí obviňují z podjatosti a politické jednostrannosti. Mojmíra Hampla lze zcela oprávněně kritizovat za to, co dopustil tím, že podporoval a obhajoval zavedení daně windfall tax. Aby ale kabinet na výtku NRR o tom, že návrh rozpočtu je v příkrém rozporu se zákonem, reagoval slovy, že „reakce NRR z hlediska politické vyváženosti působí značně jednostranně“, je docela za hranou.

Máme tu i nevyřešenou záležitost, kdy Andrej Babiš stále formálně ani nepřevedl Agrofert do nového svěřenského fondu (i když je to celé jen divadlo, které bude trvat jen po dobu, kdy bude premiérem). Ale ministr zemědělství Martin Šebestyán jako první věc už stačil prosadit navýšení peněz, které potečou do vybraných dotačních titulů, ze kterých je stejně jako tomu bylo v minulosti vyčerpají především podniky spadající pod Agrofert. Nic nečekaného, ale tak okaté počínání je k pousmání.

Babiš může připravit stát o desítky miliard kvůli Ukrajině

Často se zmiňuje otočka v zahraniční politice (myšleno proti postoji vlády předchozí). A ano, vystupování vlády směrem ven se proměňuje a dopady to zřejmě mít bude. Ale také to není nic nečekaného, voliči vládních stran většinově nesouhlasí se zvyšováním výdajů na obranu. Je úspěch, že byl Andrej Babiš schopný přemoci svou averzi vůči majiteli zbrojařské skupiny CSG Michalu Strnadovi a koaliční SPD uspokojit svými sliby o tom, jak bude muniční iniciativa dál pokračovat jen za předpokladu, že se prověří, a že ji budou financovat jiné státy. Nikdy tomu nebylo jinak, Česko od začátku jakožto koordinátor vydalo na iniciativu nízké jednotky miliard korun, zatímco díky ní mohly do země přitéct desítky miliard na daňových příjmech.

Babiš ale naopak rozhodně nepomohl českému zbrojnímu průmyslu tím, když na konci loňského roku odmítl ručit za unijní půjčku Ukrajině ve výši 90 miliard eur. Babišovi šlo sice především o gesto směrem k jeho voličům, protože s půjčkou jsme jinak souhlasili. Ale zařadili jsme se tím vedle Slovenska a Maďarska, respektive spojenci si nás tam zařadili. A platí, že ty země, které se na zárukách odmítly podílet, mohou být při evropských nákupech zbraní a techniky pro Ukrajinu znevýhodněny. Stejně tak to může ohrozit pozici českých firem při dalším podílení se na rekonstrukci Ukrajiny. Tím Babiš stát opět ochuzuje o desítky miliard.

Čtěte také: Co všechno ještě dokážeme skrýt za „vyšší dobro”?

Ten, kdo v navyšování výdajů na obranu a zlepšování obranyschopnosti nevidí logické počínání, s výše uvedeným souhlasit nebude. Přesvědčovat přesvědčené je zbytečné. Argument, že kvůli obraně se evropské státy dál zadlužují, je legitimní. Snad každý soudný ale uzná, že zadlužování kvůli v současnosti tolik potřebné možnosti bránit se je logičtěji vynaložený výdaj než tisknutí nových peněz kvůli nepromyšlené dekarbonizaci, která naopak evropskou obranyschopnost i konkurenceschopnost bolestně poškodila.

Ani 2 procenta HDP možná nesplníme

A jak je to tedy aktuálně se zvyšováním výdajů na obranu u nás? Minulá vláda prosadila postupné navyšování na 3 procenta HDP v roce 2030. I kvůli tomu se loni na jaře novelizovala pravidla o rozpočtové zodpovědnosti. Takže obranné výdaje nad dvě procenta HDP jsou z pravidel pro výši strukturálního schodku vyňaty. Alespoň to tedy mělo platit pro dobu mezi lety 2026 až 2033. Vláda Petra Fialy do původního návrhu rozpočtu zapsala k obraně 2,35 procenta HDP.

To už samozřejmě neplatí. Babišova vláda rovnou řekla, že pouze dodrží dvě procenta HDP, ale nic navyšovat nehodlá. „Upřednostnili jsme peníze českým občanům, peníze pro české občany, ne na zbrojení,“ komentoval to předseda sněmovny Tomio Okamura.

V konečně zveřejněném celém návrhu rozpočtu na letošní rok je v mandatorních výdajích u obrany zapsáno 175 miliard, což odpovídá právě 2 procentům HDP. Rozpočtované obranné výdaje pak celkově dosahují 185 miliard, což je zhruba 2,1 procenta HDP. Jenže z toho jen 155 miliard připadá na ministerstvo obrany. Dvacet miliard zůstalo schovaných v obranných výdajích na ministerstvu dopravy, ačkoliv už u Fialova rozpočtu to NRR kritizovala jako zcela nepochopitelné. Dalších asi pět miliard je započítáno do prostředků Správy státních hmotných rezerv a zbylých pět miliard se poschovávalo mezi Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB), BIS a ministerstvo vnitra.

Čtěte také: Praha, královna neinvestování, která sedí na penězích. Z daní a poplatků vybírá víc, než potřebuje

Právě bez schovaných 20 miliard na ministerstvu dopravy by vláda těžko splnila i ta 2 procenta HDP. Jenže my je možná opravdu nenaplníme, protože silně pravděpodobně NATO tyto položky neuzná ani jako výdaje související s obrannou infrastrukturou. Tou výstavba dálnic není. Buďme ale fér. Dvě procenta totiž za loňský rok dost možná nesplnila ani Fialova vláda. Na loňském summitu NATO se totiž dohodla přísnější pravidla metodiky a platí dvě kategorie výdajů. Do roku 2035 mají spojenecké země vydávat 3,5 procenta HDP čistě na armádu a 1,5 procenta právě na zmíněnou dopravní či jinou infrastrukturu, která ale přímo s obranou souvisí. Ekonomika navíc loni rostla rychleji, než se počítalo (zřejmě o 2,5 procenta HDP), takže tím spíš předchozí vládě podíl obranných výdajů na HDP nebude vycházet.

Andrej Babiš se s tím ale vypořádal po svém, když tvrdí, že žádný závazek zvyšovat obranné výdaje nemáme a že nová pravidla (3,5 plus 1,5 procenta) si odsouhlasila současná opozice. Takže vyřešeno. Američany asi takové řešení zajímat nebude, berme ale Babišova slova především jako divadlo pro domácí voliče.

Uspokojení důchodců

Velkým neštěstím budou ministrem práce a sociálních věcí Alešem Juchelkou už ohlášené změny v důchodech, o jejichž dopadech na brutálně vysoký deficit důchodového účtu dosahující v (z hlediska demografie) kritických padesátých letech stovek miliard píšeme v již zmíněném komentáři. Juchelka pracuje na novele, která by vrátila to, co správně udělalo ministerstvo za jeho předchůdce Mariana Jurečky. Žádné pozvolné zvyšování odchodu věku do důchodu na 67 let (k čemuž by poprvé došlo až v druhé polovině padesátých let) a žádná nižší valorizace. Juchelka chce zastropovat věk na 65 letech a valorizace vrátit z jedné třetiny růstu reálných mezd na polovinu. Co lze chválit, je jen slibovaná podpora pracujících seniorů.

Ani jeden z efektů, které měla mít Jurečkova opatření, se přitom nestačil projevit. Nárůst důchodového věku za 65 let má začít působit až ve třicátých letech, snížené valorizace by se zase projevily až v okamžiku, kdy reálné mzdy překročí svoji úroveň z roku 2021. Změny v důchodových parametrech by přitom celému nešťastnému průběžnému důchodovému systému pomohly k tomu, že by až do roku 2032 byl důchodový účet v přebytku.

V přebytku teď důchodový účet bude díky růstu reálných mezd, kdy se na důchodovém pojištění bude vybírat více, než kolik stojí každoroční lednové valorizace. V dalších desetiletích bude pád do deficitů nevyhnutelný. Pokud ale projdou Juchelkovy plány, bude propad do hlubokého záporu hodně rychlý. Další perličkou je, že vláda chce rezervní účet, na který se přebytky z důchodového pojištění ukládají na „horší“ časy, rovnou zrušit, protože s přebytky ani nepočítá.

Čtěte také: Zavíráme Tykačovy elektrárny. Brnkačka, ne?

Jde o smutné a krátkozraké uvažování, protože Babišova vláda činí, jak činí, jen kvůli naplnění slibu početné důchodcovské skupině voličů. Mezi velkou částí této věkové skupiny panuje nepochopení toho, že jich se žádné parametrické změny týkat nebudou. Juchelka jim svými plány na výši důchodů zároveň nijak nepřilepší. Vzhledem k tomu, jak žalostně nízká je porodnost (za loňský rok se patrně narodilo méně než 80 tisíc dětí, nejnižší číslo v historii měření od konce 18. století) a jak stárnou silné ročníky, by ale ponechání Jurečkovy „reformy“ dost pomohlo těm, kdo na současné seniory vydělávají. Těžko vymyslet ekonomické změny, kterými by šla vláda víc proti vlastním občanům.

Porušování zákona o 63 miliard

Ještě se podívejme na Alenu Schillerovou a její ministerstvo financí. Tam proběhly velké čistky, z pozic vrchních ředitelů odešli schopní makroekonomové. Rozpočtová rada se asi oprávněně obává, že o dodržování zákonů a pravidel se už teď na resortu nebude snažit nikdo. Ti, kdo by chtěli, na to raději rezignovali nebo brzy rezignují. Vláda s novým návrhem rozpočtu zcela jasně zákon o pravidlech rozpočtové zodpovědnosti porušila. Ten hlavní rozdíl mezi počínáním Aleny Schillerové a jejího předchůdce Zbyňka Stanjury je v tom, že minulá vláda o rozpočtu mnohokrát lhala, nadhodnocovala a podhodnocovala příjmy a výdaje, pomáhala si zcela neférovým zdaněním jedné společnosti a slibovala dodržení deficitu, i když ho pak o 10 miliard překročila.

Jenže teď jsme v ještě úplně jiné situaci. De facto pro vládu neplatí nic a při sestavování rozpočtu se ničím neřídila. A když na to byla rozpočtovou radou upozorněna, řekla Schillerová, že na rozpočet projednávaný mimo řádný termín (sněmovna musí návrh rozpočtu obdržet do 30. září) se platné výdajové rámce definované zákonem nevztahují. To je naprosto absurdní, protože pak jsme ve stavu, kdy nemusí platit vůbec nic nebo si můžeme zákony vykládat zcela volně.

Platí, že plánovaný schodek ve výši 310 miliard znamená překročení povoleného rámce o 63 miliard.

Národní rozpočtová rada@rozpoctova_rada

@rozpoctova_rada rada trvá na svém hodnocení vládou schváleného návrhu státního rozpočtu na rok 2026. Svůj postoj opírá mimo jiné o následující argumenty:⬇️🧵

12:14 PM · Jan 30, 2026 · 5.38K Views

---

1 Reply · 14 Reposts · 80 Likes

Vysvětlení je jednoduché. Maximální povolený schodek vychází na letošní rok na 237 miliard. K tomu je možné nad rámec schodku připočítat mimořádné výdaje, kterými měla být první půjčka na Dukovany ve výši 18,5 miliardy (ta ale není nutná, protože zdaleka nemáme schválenou notifikaci u Evropské komise), a k tomu 30,7 miliardy na již zmíněné vyšší výdaje na obranu nad dvě procenta HDP. Vláda ale využila navýšení u obrany jen o 10 miliard (tedy o více než 20 miliard méně). To znamená, že maximální povolený schodek vychází na 247 miliard. Rozdíl mezi tímto číslem a schodkem ve výši 310 miliard nám dává právě 63 miliard. O tolik se vláda pohybuje mimo zákon. Ne o 24 miliard, jak se snaží tvrdit. To by platilo jen v případě, že se plně využijí mimořádné výdaje.

Ministerstvo financí už rovnou přišlo i se změnou rozpočtových pravidel, což je výživné čtení. Chce do nich zapracovat i evropskou směrnici, která umožňuje, aby mohla vláda zvýšit výdaje rozpočtu až o deset procent, a to kvůli zhoršené mezinárodní bezpečnostní situaci a s cílem zjednodušit procesy rozpočtového hospodaření. Jak ale reagovala rozpočtová rada, jde pouze o únikovou klauzuli, která Evropské komisi může sloužit až k ex post hodnocení evropských fiskálních pravidel. V žádném případě se tím ale vláda nemůže ohánět při sestavování rozpočtu podle platné národní legislativy.

Půjde to rychle

Schillerová tedy říká, že jediné, co bude dodržovat, je výše deficitu veřejných financí pod 3 procenty HDP a dluhová brzda ve výši 55 procent HDP. Tedy tzv. maastrichtská kritéria. Už letos se výše deficitu posune zřejmě na 2,2 procenta HDP a pokud se bude takto pokračovat dál, jsme na 3 procentech klidně už za rok. Stejně tak vůbec nebude těžké dostat se na 55 procent HDP v zadlužení. Už jsme téměř na 45 procentech.

A právě tohle zajímá i investory, kteří si náš dluh kupují. Už teď si půjčujeme za poměrně vysoký úrok 4,6 procenta (což je ale dáno i tím, že máme docela vysoko úrokové sazby na úrovni 3,5 procenta, tedy vyšší než inflace) a ten se může dostat na konci roku i k 5 procentům. Pokud dá vláda trhům najevo, že rozpočtová pravidla se nebude zdráhat rozvolnit, schodky budou o vysoké desítky miliard vyšší než ty v předchozím roce a mandatorní výdaje státu se ještě víc rozjedou (důchody, dávky, platy, obsluha dluhu atd.), půjde to rychle.

Jsou to všechno věci, které nejsou tak přímočaré a přitažlivé jako souboj mezi Hradem a Motoristy. Zato jsou ale schopné napáchat nedozírné škody na dlouhá desetiletí. Nenechme je zastínit pěnou dní.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.