Stojíme na správné straně aneb Na náměstí kvůli Juchelkovi

Navždy oddělené světy reálné politiky a morálních gest

Když se první únorovou neděli sešly v Praze desetitisíce lidí na podporu prezidenta Petra Pavla, vlastně jsem se tomu příliš nedivil. Je to spor, který má výrazné aktéry, okolo kterého planou ostré emoce a celkem jednoduchý příběh. Je navíc v zásadě velmi snadné si vybrat, komu budete fandit a kdo je pro vás za hlupáka. Demonstrace byla tak vyvrcholením týdenního, místy až dětinského, sporu o to, kdo co komu psal a čeho se domáhal. Respektive o to, kde končí tvrdé politické vyjednávání a kde začíná vydírání – politické i trestněprávní. Nechávám stranou to, že podle mého měl prezident jmenovat Filipa Turka ministrem a že úvahy o trestněprávní rovině zaslaných zpráv ve mně vyvolávají spíše pobavení.

Jenže touto kauzou začíná problém, který je větší než Turek, Macinka, Pavel i Babiš. Epizoda s SMS totiž dokonale ilustruje, jak snadno se dá v Česku vytěsnit debata o podstatných věcech. Neříkám, že styl komunikace českého ministra je irelevantní, ale posloužila jako dokonalý vysavač pozornosti pro ostatní dění, které je navíc s příchodem nové vlády velmi turbulentní. Vše se totiž točí okolo výrazných mediálních sdělení, morálních postojů a ikonických fotek z náměstí. Politika se v takové chvíli mění na divadlo gest a signálů, kde je výsledek měřitelný hlavně v počtu lajků a v tom, kdo na koho křičí hlasitěji, kdo má lepší slogan a kdo působí mravněji. A mezitím, téměř mimo záběr kamer, běží věci, které budou mít pro život v Česku reálné dopady desítky let.

A to je přesně ten mechanismus, který se v Česku opakuje pořád dokola: veřejný prostor se nechá vtáhnout do morálního souboje o symboly, zatímco hmatatelné náklady a dlouhodobé závazky zůstávají bez pozornosti. Virtue signalling tady funguje jako náhražka politiky: hlavně ukažme, že jsme na té jediné správné straně.

Politika gest versus realita

Rozum zůstává stát nad tím, že v podstatě bez povšimnutí zůstalo bezkonkurenčně nejzásadnější téma – žonglování ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky ohledně reformy důchodů. Jedná se o záležitost, která je násobně důležitější než to, kdo komu a jak posílal zprávy. Mimochodem, tyto zprávy nepřišly přímo prezidentovi, ale Petrovi Kolářovi. Proč probíhá komunikace v tak zásadní otázce, jako je složení vlády s panem Kolářem, když jsme před dvěma lety slyšeli, že „jediný Kolář na Hradě bude protokolář“?

Čtěte také: Co všechno ještě dokážeme skrýt za „vyšší dobro”?

Ale k důchodům. Bližší pohled ukazuje, že skutečně nejde o drobné – podle projekce by se v padesátých letech český důchodový účet dostal do průměrného záporného salda 3,6 % HDP, což by v dnešních číslech znamenalo asi 290 miliard korun. Díky reformě Mariana Jurečky (což je jedna z mála věcí, za kterou lze vládu Petra Fialy chválit) se toto saldo snížilo asi o 190 miliard.

Sice ještě neznáme paragrafované znění nového návrhu, ale pokusíme se odhadnout dopady podle toho, co bylo oznámeno v médiích. Změny, které chystá současná vláda, by téměř anulovaly reformní snažení vlády předešlé. Grafika níže vychází z HDP roku 2025 a ukazuje, jaké dopady budou mít jednotlivé varianty důchodového systému v už zmiňovaných padesátých letech, kdy očekáváme největší zátěž penzijního systému. Zjednodušeně řečeno – demografická situace z padesátých let je pro lepší představivost převedena do roku 2025.

Jako bonus k tomu přidám malou velkou podivnost. Každý jistě slyšel o hospodářské strategii Karla Havlíčka – zde se mimo jiné píše, že v procesu tvorby legislativy je příliš málo využívána RIA (hodnocení dopadů regulace). A já souhlasím. Působí pak ale dost absurdně, když u legislativního návrhu, který má mít stamiliardové dopady, chce ministr Juchelka postupovat bez RIA a ve zkráceném mezirezortním připomínkovém řízení.

Kde že jsou ony silné hlasy napříč politickou reprezentací od těch, kteří prohlašují, že hodlají hájit zájmy mladých? Máme tu záměr nové vlády, který v zásadě destruuje udržitelnost penzijního systému, u kterého je navíc snaha jej protlačit ve zrychleném procesu a analýzy dopadu. Návrh sice prodávaný jako laskavost a sociální cit. Ve skutečnosti je to zejména účet, který se místo řešení vědomě navyšuje a posílá mladším ročníkům.

Pohodlná morálka, nepohodlná realita

Jenže to je na pochopení poměrně náročné a pro publikum ne tak chytlavé téma. Navíc debatovat o valorizačních pravidlech, věku odchodu do důchodu, zásluhovosti… to zkrátka vyžaduje ze strany politiků alespoň nějaké znalosti, kompetenci a práci. O to snazší se pak jeví obléct si flanelovou košili a vyfotit se u toho, případně chodit ve Sněmovně pozpátku. Nejde však jen o důchody. Jak moc jsou oddělené světy reálné a „hmatatelné“ politiky a morálních gest, krásně ukázal i český přístup k Ukrajině.

Čtěte také: Zavíráme Tykačovy elektrárny. Brnkačka, ne?

A tady se kruh uzavírá. Proč téma důchodů neplní náměstí? Protože je složité. Protože nevyrobí jednoduchého padoucha během pár minut. Protože vyžaduje číst tabulky, rozumět valorizacím, vědět, co znamená náhradový poměr, jak funguje průběžné financování a proč je strop 65 let populární, ale nesmírně drahý. Vyžaduje to kompetenci a práci. Přesně proto je pro část politiků i médií pohodlnější udržovat společnost v permanentním režimu kauz: je to srozumitelné, mobilizační a bezpečné. Bezpečné v tom smyslu, že po vás nikdo nechce, abyste řekli vlastním voličům nepříjemnou pravdu.

Kdy jsou vtipy o homosexuálech dovoleny?

A ještě se jednou zastavme u Havlíčkovy hospodářské strategie. ODS jsem měl vždy spojenou s ekonomickou kompetencí. Přestože projev této strany navenek nemusel být vždy nejvíce zábavný a chytlavý, měl jsem za to, že se mohu vždy spolehnout alespoň na ekonomickou odbornost jejich členů. Ptám se tak, kde že je jejich hospodářská strategie? O hospodářské strategii Karla Havlíčka jsem vedl dlouhé debaty a našel v ní mnoho bodů, které považuji za naprosto nesmyslné. Ale přesto musím konstatovat – alespoň něco mají. Od bývalé vlády slyším téměř jen morální apely. Nic víc mi jakožto „náročnějšímu” voliči nenabízí, bohužel.

Na závěr ještě jeden rozměr celé kauzy Hrad vs. ministr zahraničí, který považuji za obzvlášť odpudivý. Jde o systematické vtipkování na účet Petra Macinky, které se strefuje do sexuální orientace jeho, případně i dalších. A právě tady se ptám, kde jsou ony morální autority a hlasití obránci hodnot, kteří jinak velmi správně tvrdí, že sexualita nemá být předmětem útoků a posměchu. Osoby veřejně činné samozřejmě mají povinnost snést vyšší míru kritiky i posměchu, ale to platí jen do chvíle, než se kritika přestane týkat jejich veřejného působení a začne se opírat o osobní charakteristiky, které s výkonem funkce nijak nesouvisejí.

Autor Jakub Kuneš je ekonom, působí jako ředitel Liberálního institutu.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.