V této krizi nás (opět) zachrání uhlí. Co v té příští?

Černá labuť z Hormuzu nevrací české uhlí do hry, ale zpívá mu na rozloučenou. Využijme toho

České uhlí se ocitlo v učebnicovém stavu kvantové superpozice. Na jednu stranu se z něj „díky” hormuzské krizi na dobu neurčitou stal opět lukrativní byznys, na druhou stranu to má z mnoha jiných důvodů tak jako tak do pár let spočítané. České uhlí je živé i mrtvé! Kolem projel tleskající Erwin Schrödinger s kočkou v neprodyšné a neprůhledné krabici s radioaktivním nuklidem a nádobou plnou jedovatého plynu.

Koho ta krabice s kočkou zaujala, tomu např. ozřejmím, proč by se měl přeorientovat na pomyslnou krabici s uhlím. Následně vysvětlím, proč by neměla zajímat jenom nás, nýbrž celou střední a východní Evropu. A teprve pak do té krabice společně nahlédneme. Na závěr se pak kromě krabice pokusím otevřít i kultivovanou polemiku o tom, co máme při oné labutí písni o českém uhlí vlastně dělat – jestli jen nečinně popíjet čaj a chroupat sušenky či rovnou tancovat, nebo konečně najít plnohodnotnou náhradu (za to uhlí, ne za tu píseň či dokonce za tu labuť).

Pamatujete na rok 2022? Kromě jednoho přesluhujícího ruského diktátora tehdy zešílely i ceny zemního plynu a emisní povolenka (za což jsme si teda mohli sami). Do toho jak na potvoru padly covidem odložené odstávky francouzského jádra, sucho, bezvětří a pocovidové probuzení asijského tygra. A protože jsme v Evropě předchozích dvacet let dělali vše pro to, aby naše energetika stála na počasí plus dovezeném plynu, nemohlo to dopadnout jinak, než že nám zešílely i ceny elektřiny a tepla (podrobněji to rozebírám například tady).

Čistě z pohledu elektroenergetiky nebylo kde brát, a tak po celé Evropě jelo skoro kontinuálně naplno všechno, co má kotel (či reaktor) a turbínu. V Česku dosahoval ve více než polovině provozních hodin podíl uhelných zdrojů na zatížení přes 50 % a v některých situacích dokonce až 88,5 %! Jen celková roční výroba elektřiny z hnědého uhlí se tak vrátila k úrovni z let 2015–2019.

Asi nemá cenu připomínat, jak moc tehdy stouply ceny energií. Vzpomenete si ale taky na všechny ty blackouty v Česku i celé Evropě v průběhu roku 2022? Já taky ne. Žádné totiž nebyly. Navzdory všem nepříznivým okolnostem nenastal fyzický nedostatek energie (pravda, vděčíme za to i řadě „svetrových” opatření).

Nejsem odpůrcem, ale ani žádným zvláštním příznivcem uhlí. Jsem si vědom toho, že do jeho uhlíkové stopy by se vešla noha King Konga, že víc fujtajblů vypouští do vzduchu už jen mazuťáky či břidličáky i že bourat vesnice kvůli tomu, abychom mohli něco spálit v kotli, je na 21. století trochu barbarské.

Odpovězme si však poctivě na otázku, kde bychom bez tohoto jediného domácího stabilního zdroje v roce 2022 byli (a rovnou i na otázku, zda na to místo svítí slunce). Uhlí tenkrát dost zachránilo situaci. Bohužel za něj dodnes nemáme plnohodnotnou náhradu, a to ani v přípravě, natož ve výstavbě.

Čtěte také:

V tomto článku na datech demonstruji, že OZE v Česku nahrazují zatím pouze uhlí, nikoliv uhelné elektrárny. O letních víkendech už sice nastávají hodiny, kdy uhlí skoro nepotřebujeme, v zimě by ovšem laické oko aktuální český energetický mix obtížně odlišilo od jeho předka z roku 2015 (to odborníkovo by to poznalo podle černého uhlí a plynu). Konečně v aktuální energetické krizi jede i v létě většina bloků „velké pětky” (či šestky, chcete-li), jako by se v Krušných horách už nikdy nechumelilo.

To všechno už zakládá dobrý důvod, proč by ta krabice s uhlím měla enormně zajímat nás v Česku. Tři jednoduché argumenty nám však vyjeví, že stejnou zvědavost by měla projevovat i celá střední a východní Evropa.

Poslechněte si také epizodu podcastu Štěpení k tématu uhelných elektráren.

Za prvé, v roce 2022 mělo Česko druhý nejvyšší čistý export za období 2015–2025 a druhý nejvyšší „špinavý” export v historii (nad 30 TWh).

Za druhé, česká elektřina v zimě prokazatelně zásobuje Rakousko a Balkán – i letos v lednu tam od nás vytékalo průměrně 1,2 GW. Tomuto fenoménu jsem ve Vysokém napětí nedávno přiřkl název „středoevropský proud” a po vzoru klimatologů varoval před jeho slábnutím.

Do třetice, když před pár týdny chybělo na Balkáně cca 2 000 MW kvůli tomu, že jaderky v Maďarsku a Rumunsku dostaly úpal, ceny ve špičkách to okamžitě vyhnalo do vyšších stovek eur za megawatthodinu. Jakkoliv lze letní cenové rošambo přičíst i jiným projevům Hitzenflaute (které rozebírám třeba zde), jasně se ukázalo, že každý chybějící gigawatt výkonu je v regionu setsakramentsky znát.

Tak. A teď konečně otevřeme tu krabici…

Kvantová superpozice č. 1: České uhlí žije!

Kupecké počty mluví celkem jasně. Roční elektrický baseload v Česku zdražil za poslední rok více než o čtvrtinu, zatímco emisní povolenky jen o 15 %. To logicky přebarvuje tzv. Clean Dark Spread (CDS) z červených do černých čísel a umožňuje provozovatelům „zamknout” prodejní cenu přinejmenším na celý příští rok. Z opatrných vyjádření výrobců lze vyčíst, že i ty nejméně rentabilní uhelné zdroje přežijí rok 2027 v běžném komerčním provozu.

Obecně se předpokládá, že do režimu „in the money” skáče uhelná elektrárna za předpokladu, že CDS dosáhne alespoň 20 eur/MWh. Jak jsou na tom v tomto ohledu aktuálně ty české, o tom lze jen spekulovat, jistou představu nám však dává pohled do Německa. Zatímco ještě na začátku června se tam CDS plazil kolem 5 eur/MWh, na konci června se už vyhříval na 28 eurech/MWh.

Proč to tak je, to názorně vysvětluje následující graf. Ještě v lednu se roční kontrakt na plyn pro Evropu pohyboval kolem 25 eur/MWh. Dnes je na dvojnásobku. Závěrné plynové zdroje tím pádem zvedají ceny pro všechny a vytvářejí až nečekaně štědrou marži pro uhlí.

Geopolitice rozumím asi jako vaření, ale připadá mi, že íránská krize se jen tak nevyřeší. Donald se s Íránci vždy dohodne tak nějak napůl (on ano, oni ne). Dovedu si tedy představit i variantu, že Hormuzský průliv zůstane efektivně uzavřen nadobro. Pokud by se tak stalo, zadělalo by nám to na drahý plyn celkem nadlouho, protože náhrada 20 % světového LNG bude nějaký pátek trvat (kolem projel uhlobaron nesměle točící palci).

Kvantová superpozice č. 2: České uhlí je mrtvé!

A teď se zase všichni uklidníme. Nepředstavujme si, že oni uhlobaroni z opačné kvantové superpozice v létě stáli frontu v Hornbachu na vidle k přehazování peněz. CDS z roku 2022 byly u nejmodernějších uhelek řádově vyšší, než jsou teď! To je jako porovnávat přes noc tažený vývar z luxusní restaurace s jeho ošizeným bráškou ze školní jídelny dohnaným magim.

Troufnu si tvrdit, že ani při další eskalaci na Blízkém východě se CDS do trojciferného světa nepodívá. Jednak mu v tom zabrání francouzská jaderná flotila, která je na rozdíl od roku 2022 v dobré kondici, a jednak emisní povolenka, která bude korigovat případné další zdražování plynu (což už se i děje).

Uvědomme si však, že už v roce 2028 se narodí sestra EU ETS a zatíží fosilní dopravu i vytápění novým poplatkem. To ještě zvýší ekonomický tlak na doly – a ne zrovna zanedbatelně, vždyť ceny uhlí mají stoupnout o téměř 35 %!

V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i již trochu zapomenutého strašáka jménem BREF/BAT, tedy evropské emisní limity na oxid siřičitý, oxidy dusíku, prach, rtuť a další škodliviny. V současnosti to vypadá, že značná část velkých zdrojů se stále nevejde ani do původních hodnot stanovených již v roce 2017. Tím vůbec nechci srážet úsilí provozovatelů (na vlastní oči jsem viděl, jaká je to rumařina), spíš to svědčí o tom, že naklofat pár čísel do Excelu je o dost snazší, než doplnit a upravit ekologizační zařízení tak, aby byrokraticky nařízené parametry splňovala.

A teď ten nejsilnější argument: fyzické stáří elektráren. Z „velké pětky” mají mladický elán už pouze nové Ledvice. Zbytek jsou zkušení harcovníci před důchodem. Ptám se sám sebe: Kdo by se pustil do náročných modernizačních a ekologizačních investic bez jasné perspektivy 5–10 let dalšího provozu? Sám si rovnou odpovídám: Pokud to někdo udělá, osobně si ho přijedu vyfotit. Jasně, třeba do Prunéřova se v uplynulých letech nainvestovaly opravdu velké peníze. Některé elektrárny však už jedou jen na „dobré slovo” a do první vážnější poruchy. A to bude definitivní game over.

Pak je tu ještě myšlenka přeci jen využít domácího paliva a stavět moderní uhelné bloky s vysokou účinností a nejmodernějšími ekologickými technologiemi (s výhledem na zachytávání a ukládání CO2 do budoucna). Prostě dělat to jako obdivovaná Čína. No nic, jdeme dál (to byl jen takový ztřeštěný nápad, zapomeňte na to).

Už se těšíte na tu slíbenou polemiku, že? Tak já ji s dovolením uvedu takovou sobě vlastní provokací. Kdo nevěří na pohádky a umí trochu počítat (neskromně se do této kategorie řadím), už dlouhá léta trne nad rozšiřujícím se oknem, v němž už v Česku nebudeme mít uhlí a ještě ani jeho plnohodnotnou náhradu.

Protože se tomuto trnutí poměrně nedávno dostalo sluchu ve vysoké politice, máme k dispozici záchranný mechanismus, který v případě nutnosti udrží v chodu to, co je potřeba. Poprvé se to uplatnilo na začátku letošního roku na dvou blocích Chvaletic. Radost z toho však nemá v podstatě nikdo – všichni kolem od uhlobaronů po aktivisty se takřka bezprecedentně shodneme na tom, že to není úplně to pravé energetické…

Černá labuť z Hormuzu ovšem zcela mění situaci. Uhlí zase frčí komerčně, takže záchranný mechanismus v dohledné době zřejmě nebude potřeba. A dost možná jej nepoužijeme nikdy. Pokud totiž trh udrží většinu uhlí někam za rok 2030, jeho úlohu mohou celkem plynule převzít paroplynky na kapacitních mechanismech, které nám letos schválila Evropská komise (ta je ale hodná, co?).

Pravda, ani toto řešení není zrovna ideální. Dostaneme se totiž do onoho hitového stavu, kdy jedny zdroje budeme dotovat za výrobu a druhé za nevýrobu, a zvýšení závislosti na dováženém zemním plynu zabere na další energetickou krizi asi stejně spolehlivě jako meliorace na sucho. Pořád je ale lepší dovážet ve velkém plyn než elektřinu.

Takže co nás příště ochrání, až někdo zase někam pošle stíhačky a rakety? Nebudu vám lhát. Nezbývá nám než doufat, že všem voldemortům světa na jednu dekádu dojde munice a znovu zaútočí nejdříve ve 40. letech. To už by se totiž mohlo v české energetice projevit to jediné kouzlo, které má skutečně potenciál významně posílit základnu stabilních, bezemisních a vysoce nezávislých zdrojů.

O nových Dukovanech se dlouho mluvilo jako o prosté náhradě starých Dukovan. Změnila to až nenápadná zpráva ze začátku dubna, v níž ČEZ i Státní úřad pro jadernou bezpečnost připustily, že dukovanské bloky by nemusely odejít na věčnost ve třicátých ani ve čtyřicátých letech, ale až v polovině těch šedesátých! Vyžádalo by si to sice dodatečné investice ve výši 5–6 miliard korun ročně, ale to je oproti výstavbě nových bloků pořád pakatel.

To kouzlo, o kterém mluvím, se jmenuje souběh starých a nových Dukovan, a když to aspoň trochu dobře dopadne, přičaruje do českého mixu téměř 2 000 MW netto jaderného výkonu navíc. Dohromady tedy můžeme ve 40. letech počítat s 6 095 MW z jádra. Necucám si to z prstu, čtu to v posledním Hodnocení zdrojové přiměřenosti z roku 2024 (jen ten malý modulární reaktor v Temelíně jsem se rozhodl z pietních důvodů ignorovat). Kdo namítá, že v Dukovanech nemusí být dostatek chladicí vody k provozu šesti bloků, toho odkazuji na studii, podle níž je to při zapojení hybridního chlazení zvládnutelné.

Protože Slovensko se už letos na podzim stane díky čtvrtým Mochovcům nejjadernější zemí světa, má Evropa docela slušné šance, že ve svém srdci bude mít ve 40. letech dvě silné jaderné velmoci disponující stabilní, bezemisní a vysoce nezávislou elektřinou. To ale samozřejmě nic nemění na tom, že ve 30. letech bude česká i evropská energetika naopak nejzranitelnější v novodobé historii.

Čtěte také:

Závěrečná pointa? Všechno špatné je k něčemu dobré. Ceny energií sice zase porostou, ale náš jediný domácí zdroj díky tomu o pár let odkládá svůj pohřeb. Pojďme toho využít! Je nejvyšší čas konečně nakreslit návod na novou českou energetiku – a je úplně jedno, jestli se bude jmenovat Státní energetická koncepce, nebo Důšův plán (pardon).

Tak vykopávám: Základem musí být v našich geografických podmínkách rozhodně jádro a taky teplárenství transformované na plyn, biomasu a odpad. Role biomasy by přitom měla být spíše doplňková, protože lesů zas tolik nemáme a Kanadu s Amerikou už plundrují Britové s Dány, kteří mají aspoň přímý přístup do Atlantiku.

Chybějící flexibilitu dodají paroplynky na kapacitních platbách a malé kogeneračky či vodní elektrárny, obojí snad nejvíce přehlížené technologie. Samozřejmě využijeme i reakci na straně spotřeby (byť si o tom jako příznivce zdravého kapitalistického rozvoje myslím své). Aby těch paroplynek nemuselo být tolik a aby pálily co nejméně plynu, šiklo by se rozumné množství větrníků (zatím nemáme skoro žádné). Na služby výkonové rovnováhy a vyrovnávání křivek budou do budoucna nejšikovnější vysokokapacitní baterie v kombinaci s přečerpávacími vodními elektrárnami.

Fotovoltaiku stavme především do vlastní spotřeby a ideálně s akumulací. Ani tady to však nepřehánějme, protože jinak se koncoví zákazníci kvůli „vodárenskému komplexu” nedoplatí za regulovanou složku. Posilovat a nachytřovat přenosovky a distribučky totiž budeme muset i za předpokladu, že si rozmyslíme dekarbonizaci. Jinak totiž ty nové serverovny a cloudy pro AI nebudeme mít kam připojit.

Osobně by se mi líbilo, kdyby součástí novodobého mixu byla i dvě, tři moderní uhelky spalující domácí palivo, ale bohužel je to mission impossible. Uhelný průmysl funguje na principu buď všechno, nebo nic. Dvě, tři elektrárny by rentabilitu dolu fakt nezajistily.

Chybí už jen tip na ta nešťastná třicátá léta, která kvůli dlouhodobému zanedbávání stabilních zdrojů vypadají nejen v Česku, ale i v celé Evropě dost nahnutě. A tady se vrátím k původní metafoře jistého pana Schrödingera. Až v zimě vypnou elektřinu, zajděte do zverimexu, kupte si kočku a doma si ji položte na klín. Její teplo vás zahřeje a vrnění uklidní. Mňau!

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.