Kdyby NATO muselo během několika hodin přesouvat vojska na východní křídlo, Česká republika by narazila na problém, o kterém se u nás téměř nemluví. Vláda může spojence pustit přes naše území, jenže v míru nemusí mít k dispozici všechny nástroje, kterými by jim okamžitě zajistila dopravu, civilní techniku, pracovní sílu nebo další kapacity. Z české byrokracie a dopravních úzkých hrdel se tak může stát bezpečnostní riziko.
Aktivace článku 5 Severoatlantické smlouvy se v české debatě často redukuje na otázku, kolik vojáků a techniky by Armáda ČR dokázala vyslat do boje. V prvních dnech případného konfliktu ale může být stejně důležitá jiná otázka: dokážeme přes Českou republiku rychle dostat spojenecké jednotky tam, kde je NATO potřebuje?Právě tuto debatu dnes vede Německo.
Německá lekce: obranu zpomalí administrativa, ne rakety
V případě války v Evropě by se Německo stalo hlavním logistickým centrem NATO. Přes jeho území by mířily desetitisíce vojáků a obrovský objem techniky ze západní Evropy k Polsku a dál na východní křídlo. Německý Operationsplan Deutschland (OPLAN DEU) proto neřeší jen Bundeswehr, ale také železnice, silnice, policii, energetiku, sklady, zdravotnictví a soukromé společnosti.
A právě německý příklad ukazuje, že moderní kolektivní obrana může narazit na něco mnohem banálnějšího než ruské rakety — na pravomoci, povolení a administrativu.
AfD ukazuje, jak snadno lze obranu zpomalit
Zvlášť citlivý je případ Saska-Anhaltska. Kdyby tam AfD převzala zemskou vládu, sama by nemohla změnit zahraniční politiku Německa ani zastavit jeho členství v NATO. Mohla by však využít zemské pravomoci k tomu, aby praktickou realizaci některých obranných opatření komplikovala.
Přes Sasko-Anhaltsko vedou důležité dopravní a logistické trasy do Polska. Regionální orgány přitom mají pravomoci v oblasti dopravy, policie i části infrastruktury. Teoreticky tak mohou vznikat průtahy při vydávání povolení, při policejním zabezpečení konvojů nebo při využívání místních kapacit.
Čtěte také:
Kreativní manipulace Aleny Schillerové
·Přelom srpna a září je krásné období. Rodiče se konečně dočkají návratu dětí do školy, ekonomové se konečně dočkají návrhu státního rozpočtu na příští rok. Jenom děti mají smůlu dvakrát. Nejenže končí prázdniny a musí zpátky do lavic, ale ještě se dozvědí, jak vysoký účet jim dospělí letos vystavili k budoucímu zaplacení.
Berlín by případný odpor zemské vlády nakonec překonal. Problémem ale není výsledek. Problémem je čas. Při přesunu aliančních sil může být zpoždění o několik hodin či dní vojensky významné. V tomto smyslu má dobře vedená administrativní obstrukce podobný efekt jako sabotáž železniční tratě. A tady začíná český problém.
Článek 5 neznamená automaticky český válečný stav
Pokud by NATO aktivovalo článek 5, Česká republika se nemusí ve stejném okamžiku nacházet ve válečném stavu ani ve stavu ohrožení státu.
Spojenecké jednotky se mohou přes naše území přesouvat ještě před válkou — právě proto, aby posílily odstrašení a útoku zabránily. Přesuny mohou začít i bezprostředně po rozhodnutí NATO, zatímco český právní systém stále funguje v mírovém režimu. A tady vzniká mezera.
Vláda může za zákonem stanovených podmínek umožnit průjezd nebo pobyt spojeneckých jednotek. To ale ještě neznamená, že může okamžitě disponovat všemi civilními prostředky, které k jejich přesunu potřebuje.
Česká branná legislativa totiž stále v řadě oblastí pracuje s logikou, že nejsilnější nástroje státu nastupují až po vyhlášení vyššího krizového stavu. Pracovní povinnost, pracovní výpomoc nebo některé mechanismy poskytování věcných prostředků jsou spojeny především se stavem ohrožení státu nebo válečným stavem. Právně je to pochopitelné. Vojensky to ale může být problém.
Spojenecký tank může čekat na civilní tahač
Představme si jednoduchou situaci. NATO rozhodne o rychlém posílení východního křídla a přes Českou republiku mají během 48 hodin projet stovky kusů těžké techniky.
Armáda nemá neomezený počet podvalníků, železničních vagónů ani tahačů. Musí využít civilní kapacity. Pokud je ale stát nemá předem smluvně zajištěné, nemůže v běžném mírovém režimu jednoduše přijít k soukromé logistické firmě a nařídit jí, že od této chvíle bude přepravovat tanky NATO.
Stejné je to s pracovní silou. Stát může potřebovat řidiče, mechaniky, techniky, obsluhu skladů nebo pracovníky dalších soukromých společností. Dokud jsme právně v míru, vláda nemá automaticky k dispozici všechny nástroje, které by měla po vyhlášení stavu ohrožení státu.
Vzniká tak absurdní situace: spojenecké jednotky už mohou být na cestě, ale některé mechanismy potřebné k jejich podpoře ještě právně nejsou plně aktivovatelné. Přesně v této oblasti podle mě česká branná legislativa neodpovídá dnešnímu charakteru odstrašení.
HNS musí fungovat před válkou, ne až po jejím vyhlášení
Host Nation Support, tedy podpora spojeneckých vojsk na území České republiky, není služba, kterou lze začít organizovat ve chvíli, kdy první konvoj přijede na hranice. Musí být připravena dopředu.
Je nutné mít smluvně rezervované dopravní kapacity, sklady, pohonné hmoty, servis, ubytovací možnosti, zdravotnickou podporu a další civilní služby. Musí existovat postupy pro policii, správce silnic, železnici, energetické společnosti, kraje a soukromé firmy. A především musí existovat právní mechanismus, který umožní vybraná obranná opatření aktivovat ještě v míru.
Čtěte také:
Občanská válka uvnitř MAGA aneb Boj o dalšího prezidenta běží naplno
·První srpnovou sobotu seděla Laura Loomer ve studiu stanice NewsNation a radila druhému nejmocnějšímu muži Spojených států, jak si zachránit kariéru. S viceprezidentem prý vychází velmi dobře, ujistila nejdříve diváky. Pak přešla k věci. Jestli chce JD Vance někdy bydlet v Bílém domě, musí „zničit” Tuckera Carlsona, nejsledovanějšího komentátora americk…
Bez toho může Česká republika splnit politické rozhodnutí NATO na papíře, ale selhat při jeho praktickém provedení.
Druhé slabé místo: česká dopravní síť
Změna zákonů však nevyřeší problém druhý — fyzická úzká hrdla. Česká republika sice leží uprostřed Evropy, ale těžkou techniku po ní nelze převážet libovolně. Rozhoduje nosnost mostů, parametry tunelů, železniční kapacita, šířka komunikací, výška podjezdů a existence alternativních tras.
Nejviditelnějším problémem je D1. Ta je páteřní komunikací České republiky a už v běžném provozu funguje na hraně kapacity. V krizové situaci by se na ní mohly potkat vojenské konvoje, běžná doprava, zásobování, záchranné složky a případně také pohyb civilního obyvatelstva. Jedna vážná nehoda, sabotáž nebo poškození důležitého mostu může dramaticky snížit průchodnost celého koridoru.
Stejnou logiku ukazuje Praha. Barrandovský most, navazující komunikace u Zlíchova a tunelové systémy jsou příklady míst, kde se velký objem dopravy koncentruje do několika málo tras. Neznamená to, že právě tudy musí vést konkrétní vojenské přesuny. Znamená to však, že česká infrastruktura má řadu bodů, jejichž vyřazení vytváří okamžitý problém pro velkou část dopravní sítě. A protivník to velmi dobře ví.
Rusko nemusí ničit všechno. Stačí několik bodů
V moderní válce nemusí být cílem zničit celou infrastrukturu. Stačí vytvořit několik zácp.
Sabotáž železničního uzlu, kybernetický útok proti dispečinku, požár ve skladu, výpadek rozvodny, zablokovaný tunel nebo poškozený most mohou mít v součtu strategický účinek. A pokud se tyto incidenty odehrají právě v okamžiku, kdy NATO potřebuje přesouvat síly na východ, poskytnou protivníkovi to nejcennější — čas.
Proto nelze oddělovat vojenskou mobilitu od ochrany kritické infrastruktury. Most není jen most. V článku 5 může být součástí vojenské operace. Železniční dispečink není pouze civilní pracoviště. Může rozhodovat o tom, zda se brigáda dostane na místo včas. Energetická rozvodna nemusí být vojenským objektem, ale bez ní nemusí fungovat logistické centrum, železnice ani čerpací stanice.
Největší problém může nastat ještě před válkou
Český systém je přitom nejslabší v okamžiku, který se nejhůře právně definuje. NATO už přesouvá síly. Zpravodajské služby už varují před bezprostředním nebezpečím. Rusko už může provádět sabotážní a kybernetické operace. Vláda potřebuje prioritizovat dopravu a civilní kapacity. Ale Česká republika je stále formálně v míru.
Čtěte také:
Volič dostává extrémní obsah. Podstatné mizí z dohledu
·Česká politika se stále více podobá trhu, na němž se obchoduje především s okamžitou pozorností. Nevyhrává ten, kdo nejlépe pojmenuje problém, navrhne proveditelné řešení a dokáže pro ně získat politickou podporu — ideálně, jak se rádo říká, napříč politickým spektrem. Vyhrává ten, kdo v pravou chvíli zachytí emoci, vytvoří konflikt, vysloví dostatečně …
Pro tuto fázi podle mě potřebujeme novou generaci branné a krizové legislativy. Nejde o to dát vládě neomezené válečné pravomoci v míru. Jde o to vytvořit přesně definovaný právní režim, který jí umožní ještě před vyhlášením stavu ohrožení státu aktivovat omezený soubor opatření potřebných pro odstrašení, HNS a aliančně enabling operations. Bez toho budeme čekat na okamžik, kdy už může být pozdě.
Článek 5 může narazit na D1 dřív než na ruskou armádu
Celý problém se dá shrnout jednoduše. Česká republika může mít moderní stíhačky, nové tanky a dobře vycvičené vojáky. Pokud ale nedokáže během několika hodin otevřít koridory, zajistit civilní logistiku, uvolnit železnici, aktivovat soukromé kapacity a chránit klíčové uzly, může část těchto investic ztratit svůj význam.
Nemůžeme se tedy ptát pouze na to, zda je Armáda ČR připravena na článek 5. Musíme se ptát, zda je na článek 5 připraven český stát. A tady podle mě leží mnohem větší problém.
V případné krizi nemusí první vážné selhání české kolektivní obrany vzniknout na frontě. Může vzniknout na D1, na železničním uzlu, u chybějícího tahače nebo v paragrafu, který umožní potřebný krok až ve chvíli, kdy bude formálně vyhlášen stav ohrožení státu. Slabým článkem českého článku 5 proto nemusí být armáda. Může jím být stát, který nedokáže včas rozhýbat sám sebe.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
