Respektujte naše pravidla a bude se vám u nás moc líbit

Česká identita nestojí na velkých gestech, ale na sdílených, nikde nezapsaných hodnotách

Houbaři. Také bezvěrci, milovníci hokeje, xenofobové, rasisté a lhostejní lidé. Opravdu? No, tak trochu možná. Pro někoho. Někdy. Ale jak je to doopravdy? Jací vlastně jsme my, Češi a Češky? Jaká je místní identita a k čemu nám vlastně otázky s ní související jsou? Institut Solvo se věnuje různým tématům, vlajkovou lodí zůstává rozsáhlý výzkum Odolnosti v nyní již devíti státech Evropy. Závěry z něj představují Anna Shavit a Jana Hamanová.

Nicméně v rámci mnoha diskusí někdo řekl, že má-li být Česko odolné, musíme vědět, jak vlastně jeho občané sami sebe vnímají. Platí zažité stereotypy a klišé typu, že jsme všichni ateisté, že jsme proti migraci a bojíme se islámu? Mnohá zjištění byla překvapivá a velmi zajímavá.

Co tedy říct o dnešním Česku? Máme to tu dost rádi, chceme tu žít. Platí mnohé zažité stereotypy, ty ale často vedou k tomu, že se opravdu pořád dobře známe, chceme si navzájem pomáhat a zemi pořád vnímáme, či aspirujeme na to, jako „společenství” (i když je to někdy „společenství vlastníků”). Hodně a rádi cestujeme, máme poměrně dobrý přehled o zemích, kam jezdíme, a očekáváme, že se stejně budou chovat i ti, co jezdí k nám. Frustruje nás, když turisté a obecně cizinci nedodržují pravidla, která ale nechceme nikomu říkat, protože nám to připadá nesvobodné a omezující. Možná nedůstojné. A možná jsme prostě hrdí. Možná je to také proto, že nám připadají samozřejmá, ale zároveň máme pocit, že jejich vymáhání by mohlo vést ke konfliktu, který si často jen představujeme a který vůbec nemusí nastat.

Přečtěte si esej Michaela Žantovského o Václavu Havlovi: Největší Čech

Často o sobě mluvíme jako o rasistech a xenofobech, ale náš vztah k cizincům, migraci nebo islámu je dán především obavou o naši kulturu a zvyky. Vzhledem k naší pasivní povaze je pro nás velmi dobře představitelné, že jiná kultura agresivně přetlačí tu naši. A tomu se preventivně bráníme — pokud cizinci mají kulturní zvyky podobné jako my, chtějí pracovat a nechtějí nám dominovat, tak nám nevadí. Vietnamci, Ukrajinci. A Slováky za cizince stále nepovažujeme.

V rámci skupinových diskusí se pak ukázalo, že máme velmi silný názor na islám, do velké míry daný médii, ale také vlastní zkušeností s cestováním. My přece víme, jak se máme obléct do mešity a jak se chovat v muslimských zemích, zároveň se nám nelíbí postavení žen, chování mužů k nim a podobně. Obavy pak vycházejí z našeho strachu, že my pravidla nenastavíme a taky nechceme nikoho omezovat v jeho víře, ačkoli na ni máme poměrně přísný názor.

Jsme nesmírně praktičtí, to ale nemusí nezbytně znamenat, že si vše vyrobíme doma, ale v organizaci svých životů a obecně fungování hodně sázíme na praktičnost a konkrétnost. Abstraktní myšlenky a filozofování jsou nám naopak dost vzdálené. Možná nás dobře vystihuje slovo „intimita”, intimní vyznávání hodnot i postojů.

Čtěte také:

Jsme vlastenci, ale tak po svém a neokázale — intimně. Stejně tak je pro nás mimořádně intimní otázka víry, není to téma, které někomu chceme vnucovat, ale ani nechceme moc vysvětlovat, jak to s vírou máme, a nepotřebujeme ji spojovat s viditelnými znaky a rituály a církvemi. Institucionální víru nebereme.

Výsledky výzkumu je možné shrnout v rámci těchto deseti bodů, které jsou vlastně takovým průvodcem po současném Česku.

1) Vlastenectví po svém

Jsme hrdí na naši zem, vážíme si její přírody a kultury, ochoty pomáhat. Nejsme hlasití vlastenci, spíše intimní, ale Česko (ano, tento název nikoho nerušil ani v Ostravě či Olomouci) máme velmi rádi. Nicméně deklarovaná ochota ho bránit byla nejvyšší právě v Ostravě a paradoxně nejnižší v Praze. Obecně se respondenti nejvíce shodovali na kladném vztahu k přírodě, kulturnímu dědictví, a vysoce pozitivně byla hodnocena schopnost se semknout a pomoci v charitě či na začátku války na Ukrajině. Jsme hrdí na sportovní výsledky. Zde je možné pouze říct, že není výhodnou politickou taktikou naše vlastenectví zpochybňovat a pohrdat jím.

2) Rodina jako absolutní hodnota

Rodina je absolutní hodnota a základ. Napříč všemi věkovými skupinami. Základní etické rámce, ač mohou silně připomínat Desatero, si přinášíme právě z rodiny. Nepůjdeme položit život za stát, ale rodinu budeme bránit. Zároveň si chceme sami rozhodovat o tom, jak má rodina vypadat. Více než 80 procent respondentů souhlasilo s výrokem, že stát má rodinu podporovat a ne definovat. Ačkoli o sobě říkáme, jak jsme nesnášenliví, je nám zcela „jedno”, kdo se s kým bude sezdávat. Napříč republikou není problém se stejnopohlavními sňatky. Lze to shrnout do lapidárního: když chtějí, ať se berou a ať tomu klidně říkají manželství.

3) Kult práce

Vzhledem k probíhající demografické krizi a AI, která bude postupně proměňovat pracovní trh, je zajímavý přístup k práci. Jsme velmi orientováni na práci, můžeme mluvit až o kultu práce. Vnímáme svoji sociální hodnotu skrze to, co děláme, jakou máme práci. Pracovitost je hodnota, ale i styl života. Je možné to považovat za pozitivní, ale také to otevírá mnoho otázek, souvisejících s ochotou se adaptovat na proměňující se pracovní prostředí. Náš vztah k práci se také velmi odráží v našem vztahu k ostatním a k cizincům. Nejvíce patrné je to v případě migrace, která Česko rozděluje na dvě poloviny, ale na čem se téměř všichni shodneme, je, že každý, kdo k nám přijde, musí pracovat, a ne brát sociální dávky.

4) Víra jako intimní věc

A jak to je tedy s naší vírou a s naším ateismem? Nejsme ateisté a nejsme a nebudeme v církvi. Víra je intimní věc, není to něco, co bychom měli prezentovat navenek. Je to bytostně osobní tematika. A naše nedůvěra k církvím jako k institucím je opravdu hluboká. V rámci výzkumu se ukázalo, že většina lidí pro to má historizující vysvětlení. Odpor k církvi nám ale nebrání být spirituální a mít rádi kostely; do nich ale jdeme za zklidněním, tichem a také se radovat z krásy samotné stavby.

Praktikujících věřících a členů církví je u nás 6 procent. Nepraktikujících věřících pak 15 procent. Polovina respondentů uvedla, že „v něco nad námi” věří. Ženy jsou obecně více pozitivně nakloněny spiritualitě. Nicméně 82 % občanů si myslí, že se morálka klidně obejde bez organizovaného náboženství, 72 % uvádí, že víra je intimní záležitost. A církev má mezi lidmi špatnou pověst kvůli snaze „mluvit lidem do života” (53 %), své touze po majetku a moci (31 %), agresivnímu prosazování víry (25 %), přílišné svázanosti pravidly a tradicemi (24 %) a podle 28 % populace nemá pozitivní přínos v dnešním světě.

Čtěte také:

5) Společenství, ne jen individualisté

Pořád vnímáme Česko více jako společenství než jenom jako skupinu individualistů. V rámci focus groups se také často objevovala nostalgie po společných aktivitách, které Čechy spojují.

6) Citlivost na chování společnosti

Jsme velmi citliví na chování společnosti. Vadí nám bezohlednost a lhostejnost. Ale na prvním místě v tom, co nám vadí, a zmínila to téměř polovina lidí, se objevilo chování politické reprezentace. Zde je možné vyzdvihnout, že jako společnost víme, co je správné a víme, co je špatné chování. Víme, že když se někomu ubližuje, máme se ho zastat; to, že to ne vždy uděláme, je druhá věc. Jde vlastně jen o to využít tento potenciál, aby se z deklarace stala realita — jde o to nahradit kondicionál („pomohl bych”) standardním „pomohu”.

7) Cestování a úspěch venku

Rádi a často cestujeme, vážíme si spoluobčanů, kteří uspěli venku. Jsme mimořádně zcestovalí napříč generacemi, ale i sociálními skupinami. Motivace pro cestování jsou různé, ale do velké míry zůstává zvědavost, touha objevovat a prostě jet na zkušenou. S tím také souvisí, že si opravdu vážíme lidí, kteří uspěli v mezinárodní konkurenci. Rádi cestujeme a pak se rádi vracíme domů.

8) Pravidla, která neumíme vyslovit

Jedno z nejpřekvapivějších zjištění je náš postoj k pravidlům. Potřebujeme pravidla, ale neumíme je formulovat a vymáhat. Neumíme se ozvat. Trváme na dodržování daných pravidel chování v České republice, ale odmítáme ta pravidla přesně formulovat, protože nám to přijde nesvobodné. Dostáváme se tak často do velkého stresu, kdy čekáme, že ostatní ví, co mají dělat a jak se mají chovat, a pokud to neví, my jim to neumíme v klidu a bez emocí říct. A z této obavy „budoucího konfliktu” vzniká frustrace, která se následně projeví agresivním chováním nebo vulgárním jazykem. Bojíme se konfliktu, nechceme někomu říkat, jak se má chovat, ale přesně víme, jak se má v které situaci chovat, a když se tak nechová, tak nás to mimořádně stresuje. Na eskalátorech se stojí vpravo, v tramvaji se netelefonuje nahlas, na ulici se nekřičí a podobně.

9) Kritika sebe sama

Do určité míry s tím souvisí to asi nejdůležitější zjištění výzkumu. Jsme k sobě mimořádně kritičtí a nechválíme se. Máme velmi vyvinutou schopnost hledat chyby a upozorňovat na ně, a to až do míry, kdy to není rozlišující moudrostí, ale stává se to překážkou rozvoje. Na místě by bylo více se soustředit na podporu toho, co funguje, co umíme. Chválit není slabost.

10) Čeština jako pojivo

Máme rádi češtinu. A co se ukázalo jako jednoznačně spojující aspekt, je vztah k jazyku; jsme hrdí na to, že je to jazyk komplikovaný a máme ho rádi. Je to i důležitý prvek integrace, protože velmi oceňujeme, pokud se cizinec pokouší česky mluvit — je to jedna z věcí, kdy si dovolíme se na něj usmát a rádi mu pomůžeme.

A kdo je tedy typický Čech? Jedním z úkolů, které na respondenty výzkumu čekaly, bylo popsat typického Čecha. A dospěli k následujícím charakteristikám: muž středního věku, který je oblečen prakticky, spíše nenápadně, ale čistě. S velkou pravděpodobností bude mít psa, chalupu a podobné praktické zájmy. Je spíš uzavřený, ale má rád svou rodinu a je pracovitý — ale práci (myšleno zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost) vnímá především jako povinnost a zdroj financí. Je spíš pasivní, k autoritám nedůvěřivý, ale netroufá si na odpor. Je flexibilní a nápaditý, vymýšlí vlastní řešení, nemá úplně rád příkazy a nařizování. Určitě má smysl pro humor, je ochoten pomáhat druhým, ale nepůsobí sebevědomě.

Čtěte také:

Takový obraz Čecha jsme dostali v sedmi různých městech, od osmi různých skupin lidí (skupiny v Praze jsme dělali dvě). Určitě namítnete, že jsou to klišé, která si o sobě stále čteme, a tak se v nich utvrzujeme. Možná, ale je fakt, že fungují — tvoří jeden ze společných jmenovatelů, které máme, něco, co nás spojuje, i když máme jinak rozdílné názory na fungování světa. Dokážeme se navzájem najít ve světě, identifikovat se. A nehodnotit, jestli jsou to dobré charakteristiky, nebo špatné — opravdu není třeba se stále kritizovat.

Možná nejdůležitějším zjištěním celého výzkumu není to, že bychom objevili „typického Čecha”. Takový člověk neexistuje. Ukázalo se ale, že existuje soubor společných představ, hodnot a nepsaných pravidel, díky nimž se navzdory rozdílným názorům, generacím či regionům stále poznáváme jako jedno společenství. Česká identita není postavená na velkých gestech ani hlasitém vlastenectví. Je praktická, nenápadná, často kritická sama k sobě, ale zároveň hluboce zakořeněná v každodennosti. A právě porozumění této identitě může být jedním z předpokladů větší společenské odolnosti — protože společnost, která rozumí sama sobě, lépe zvládá změny, konflikty i nejistotu budoucnosti.

Co s tím?

Češi si sami sebe váží, váží si svých tradic, kultury a způsobu života a je jasné, že si přejí, aby žili a přežili jako národ, který o sobě rozhoduje. V tom jsme velice silní.

Bylo by určitě skvělé, aby všichni, kdo přicházejí na naše území, chtěli být českými občany. To nezahrnuje jen jazyk a zvyklosti, ale také aktivní občanství, protože jen takové tvoří občana, a jen takový občan tvoří občanskou společnost.

Nechceme být na našem vlastním území cizinci. A už vůbec nechceme být poučováni, ani nechceme rozklad našich hodnot, stylu života a nepsaných pravidel. Prostě, kdo chce být na českém území, musí přijmout česká pravidla.

Jaká to tedy jsou? No, měli bychom se to naučit vysvětlit. To bude to nejtěžší. Vysvětlit cizinci na ulici, zahraniční mamince na dětském hřišti, partičce mladých turistů v MHD, že u nás se takhle prostě nechováme. Zvládneme to? Respondenti v průzkumu říkají, že ano. Může to být jen projekce, jak se sami chtěli vidět. Ale co my, co to teď čteme? Oslovíme cizince hlučně telefonujícího na hlasitý odposlech v tramvaji? Možná jednou ano. Pak to půjdeme všichni společně zapít.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.