Paralyzovaná Praha se stovkami miliard na účtech. Co musí udělat nové vedení?

Praha nepotřebuje šetřit na metro. Potřebuje se naučit investovat

Praha patří mezi ekonomicky nejsilnější města střední Evropy. Má stabilní příjmy, nízké zadlužení a na bankovních účtech drží více než 200 miliard korun. Přesto se potýká s nedostatečnou dopravní infrastrukturou, nedostatkem bytů, omezenými kapacitami škol a pomalou realizací strategických investic. Tento paradox odhaluje zásadní problém: česká metropole se stále příliš soustředí na rozpočtové hospodaření a příliš málo na ekonomické řízení svého rozvoje. Nejdůležitějším úkolem příštího vedení Prahy proto bude změnit způsob, jakým město přemýšlí o penězích, investicích a čase.

Když jste bohatý, ale…

Praha je bohaté město, které nedokáže investovat do své budoucnosti. Kdybychom hodnotili finanční zdraví Prahy stejnou optikou jako hospodaření domácnosti, mohli bychom být spokojeni. Město má vysoké a stabilní příjmy, nízké zadlužení, vytváří provozní přebytky a dlouhodobě navyšuje objem úspor. Z čistě účetního pohledu jde o mimořádně příznivou situaci. Jenže Praha není domácnost. A není ani podnik, jehož cílem je generovat zisk a maximalizovat zůstatky na bankovních účtech. Je to veřejná instituce, jejíž hospodaření má vytvářet podmínky pro ekonomický rozvoj, kvalitní život obyvatel a dlouhodobou konkurenceschopnost metropole. A právě v tomto ohledu už hodnocení tak příznivé není.

Čísla jsou výmluvná. Podle Ministerstva financí dosáhly v roce 2025 konsolidované příjmy hlavního města včetně městských částí 148,1 miliardy korun, zatímco výdaje činily přibližně 124 miliard. Výsledkem byl přebytek 24,2 miliardy korun. Na konci roku přitom Praha včetně svých příspěvkových organizací držela na bankovních účtech 182,8 miliardy korun. V polovině roku 2026 se tento objem zvýšil dokonce na 205,5 miliardy. To je částka, která výrazně převyšuje celý roční rozpočet samotného hlavního města. Nelze samozřejmě předpokládat, že všechny tyto peníze jsou okamžitě volné a určené na investice. Část prostředků je účelově vázaná, část patří příspěvkovým organizacím a část musí zajišťovat běžnou likviditu. Rozsah nashromážděných prostředků je však natolik vysoký, že nelze přehlížet otázku jejich ekonomického využití.

Z pohledu ekonoma je ještě důležitější, že nejde o jednorázový výkyv. Praha opakovaně sestavuje rozpočty, které předpokládají schodkové hospodaření a vysoké investice, aby následně skončila s miliardovými přebytky. V roce 2025 realizovala investice asi za 26 miliard korun, tedy zhruba dvě třetiny z původně plánovaných 40 miliard. Ministerstvo financí vypočítalo, že Praha v roce 2025 nevyužila investiční potenciál ve výši 22,9 miliardy korun. To není částka, která by městu chyběla. Je to rozdíl mezi prostředky, které mohlo díky svému provoznímu hospodaření investovat, a skutečně realizovanými kapitálovými výdaji po zohlednění investičních transferů.

Čtěte také:

Problém pokračuje i letos. Praha dlouhodobě trpí nedostatečnou schopností přeměňovat disponibilní kapitál na fungující infrastrukturu a veřejné služby. Tím se zásadně liší od běžné debaty o fiskální politice. Zatímco nedostatek peněz lze řešit úpravou výdajových priorit, zvýšením příjmů či vhodným financováním, nedostatek realizační kapacity vyžaduje změnu řízení města.

Neinvestovat není zadarmo. Praha platí třikrát

Odkládání investic je někdy vnímáno jako projev rozpočtové odpovědnosti. Pokud se projekt nerealizuje, nevzniká výdaj a peníze zůstávají městu k dispozici. Rozpočet vypadá lépe, úspory rostou a politici mohou hovořit o odpovědném hospodaření. Odklad investice ovšem může být ve skutečnosti velmi drahým rozhodnutím, i když se jeho náklady neobjeví v rozpočtové tabulce. Existují přinejmenším tři hlavní nákladové kanály.

Prvním je ztráta reálné hodnoty finančních rezerv, pokud jejich výnos nepokryje inflaci. Peníze na účtech nejsou automaticky uchovatelem hodnoty: jejich kupní síla závisí na inflaci a dosaženém úrokovém výnosu. Pokud úročení nestačí pokrýt růst cen, zejména cen toho, na co jsou peníze určeny, reálná hodnota městského majetku klesá. Držba hotovosti má svou ekonomickou cenu a u prostředků určených na investiční stavební projekty to platí dvojnásob.

Druhým nákladem je zdražování investičních projektů nad rámec obecného růstu cen. Inflace spotřebitelských cen totiž není totéž co růst cen stavebních prací, technologií, pozemků nebo projektové přípravy. Oddalování projektu vystavuje město cenovým rizikům, která mohou jeho budoucí financování významně prodražit. V mezičase navíc ubývá volných stavebních kapacit, protože jsou zasmluvňovány jinde, a materiál zpravidla zdražuje.

Třetím a často nejvýznamnějším nákladem je ztráta společenských a ekonomických přínosů, které by dokončená investice poskytovala. Ekonomie pro to používá pojem náklady obětované příležitosti. Pokud město odloží výstavbu infrastruktury, přichází o hodnotu, kterou by přinášela. U dopravních projektů jde o čas, který lidé zbytečně tráví v kolonách, o vyšší provozní náklady, znečištění, hluk nebo ekonomické ztráty způsobené špatnou dostupností některých lokalit. U bytové výstavby znamená odklad pokračující tlak na ceny bydlení, omezenou pracovní mobilitu a horší dostupnost metropole pro zaměstnance, které její ekonomika potřebuje. U škol jde o nedostatečné kapacity, delší dojíždění dětí a dodatečné organizační i finanční náklady rodin. U vodohospodářské infrastruktury může být výsledkem vyšší riziko škod, neefektivní provoz nebo ztracené možnosti rozvoje území.

Druhou stranou jsou ušlé přínosy investic: vyšší produktivita, úspory času, lepší zdraví, dostupnější služby, vyšší atraktivita města a širší možnosti ekonomické aktivity. Dokud infrastruktura nestojí, tyto přínosy nevznikají.

Čtěte také:

Právě tady mohou ležet největší ekonomické ztráty. Roční odklad projektu může zvýšit jeho stavební cenu o stovky milionů korun a zároveň připravit obyvatele a firmy o společenské přínosy v obdobném či vyšším rozsahu. Musíme proto změnit způsob, jakým o investicích uvažujeme. Cena projektu není jen částka na faktuře. Při rozhodování o veřejných investicích je stejně důležité vyčíslit ekonomické náklady jeho odkládání, protože rozhodnutí neinvestovat není beznákladovou alternativou. A to samozřejmě neplatí jen pro Prahu.

Metro D není prasátko, na které si Praha musí šetřit

Jedním z častých argumentů pro hromadění prostředků je potřeba financovat velké strategické projekty. Praha musí postavit metro D, rozvíjet dopravní infrastrukturu, školy, čistírny odpadních vod a další významné stavby, a proto si na ně musí našetřit. Podívejme se na tento argument podrobněji.

Každý odpovědný investor musí vědět, z jakých zdrojů bude financovat své závazky. Velké infrastrukturní projekty vytvářejí významné nároky na peněžní toky v horizontu mnoha let. Praha si samozřejmě musí zachovat dostatečné rezervy a dlouhodobou finanční stabilitu, třeba i pro případ mimořádných událostí. Z toho ale v žádném případě nevyplývá, že by veškeré strategické investice měla financovat pouze ze svých minulých úspor.

V tržní ekonomice existuje kapitálový trh právě proto, aby umožňoval realizovat ekonomicky smysluplné investice v okamžiku, kdy přinášejí největší užitek. V soukromém sektoru je zcela běžné, že podnik financuje výstavbu výrobního závodu, logistického centra nebo infrastruktury úvěrem či emisí dluhopisů. Nevytváří nejprve po desítky let hotovostní rezervu odpovídající celkové ceně investice. U veřejné infrastruktury má tento princip ještě silnější mezigenerační rozměr. Metro nebo most budou sloužit několik desetiletí, a je proto ekonomicky obhajitelné, aby část nákladů takové investice byla rozložena v čase a financována dlouhodobým dluhem. Dluhopis sám o sobě není projevem nezodpovědnosti, ale při financování infrastrukturních či jiných strategických staveb může být nástrojem spravedlivého rozdělení nákladů mezi generace.

Dluhové financování samozřejmě není automaticky výhodné. Ekonomický smysl má tehdy, pokud očekávané společenské přínosy převýší celkové náklady investice včetně financování a město dokáže bezpečně splácet dluh.

Praha má pro takový přístup mimořádně příznivé výchozí podmínky. Její přímé zadlužení je ve srovnání s objemem příjmů a finančních rezerv nízké. Disponuje vysokými provozními přebytky a stabilním daňovým základem. To je silná vyjednávací pozice vůči bankám, institucionálním investorům i evropským finančním institucím. Představme si například program municipálních rozvojových dluhopisů určený na dopravní infrastrukturu, školy nebo vodohospodářské projekty. Investor by financoval konkrétně vymezený infrastrukturní program s transparentním harmonogramem, finančními parametry a průběžným vykazováním výsledků a dlužníkem by bylo jedno z nejbohatších měst v Evropě s vysokým ratingem. Takové nástroje by mohly rozšířit finanční flexibilitu města, zvýšit transparentnost a lépe sladit dobu financování s ekonomickou životností realizovaného majetku.

Máme vůbec dost projektů?

Tady se dostáváme k jádru pražského problému. Město může mít na bankovních účtech stovky miliard korun a mimořádně příznivé možnosti financování. Nic z toho ale samo o sobě nepostaví jedinou stanici metra, novou školu nebo bytový dům. K tomu jsou potřeba připravené projekty, povolení, vyřešené majetkoprávní vztahy, kvalitní dokumentace, transparentní výběrová řízení, profesionální investiční řízení a schopnost koordinovat jednotlivé instituce. Právě tady Praha naráží na strukturální omezení. Tomu, zda jsou prostředky v rozpočtu reálně využitelné v plánovaném období a jaké výsledky mají přinést, se věnuje velmi malá pozornost. Výsledkem je paradoxní situace, kdy se v rozpočtu objevují vysoké investiční ambice, které se následně nedaří naplnit.

Čtěte také:

Nevyčerpané miliardy se převádějí do dalších let a rezervy se postupně kumulují, zatímco potřeby města zůstávají nevyřešené. Rychlé utrácení peněz samo o sobě žádnou ekonomickou hodnotu nevytváří. Špatně připravené projekty, předražené zakázky a chybné investice mohou napáchat větší škody než jejich odklad. Město musí posílit schopnost investovat a zvýšit kvalitu investičního rozhodování.

Strategické řízení města se proto nesmí omezit jen na investiční rozpočet. Praha v roce 2026 rozpočtovala provozní výdaje přibližně 96 miliard korun, z toho jen na provoz dopravy připadá více než 31 miliard. I relativně malé zvýšení efektivity má významný finanční dopad. Při řízení měst a obcí často vidíme rozpočtový paradox: veřejná správa je velmi zdrženlivá u dlouhodobě přínosných investic, zatímco současně toleruje neefektivitu opakujících se provozních výdajů.

Nejdůležitější úkol nové rady: změnit filozofii řízení města

Změna finančního řízení vyžaduje změnu způsobu, jakým se hodnotí úspěch městské politiky. Tradiční rozpočtová debata se soustředí na to, kolik peněz město vybere, kolik rozdělí a zda na konci roku vykáže přebytek, nebo schodek. To jsou nezbytné informace, ale samy o sobě nevypovídají o kvalitě řízení. Z ekonomického pohledu je mnohem důležitější vědět, jakou hodnotu město prostřednictvím veřejných výdajů vytváří, a to systematicky, plánovaně a předvídatelně. Neméně důležité je řízení finančních aktiv. Město by mělo transparentně rozlišovat provozní likviditu, krizové rezervy, účelově vázané prostředky a skutečně disponibilní investiční kapitál a pro jednotlivé složky stanovit odpovídající finanční strategii. To umožní vést kvalifikovanější debatu o tom, jak velkou rezervu město skutečně potřebuje a jakou část prostředků lze využít produktivněji.

Praha stojí před významnými strukturálními výzvami a její ekonomický rozvoj bude stále více záviset na dostupnosti bydlení, kapacitě dopravní infrastruktury, kvalitě veřejných služeb, efektivitě využití prostoru a schopnosti přitahovat a udržet pracovní sílu, a to nemyslím jen bílé límečky. To všechno jsou oblasti, v nichž mají veřejné investice zásadní význam. Dobrou zprávou je, že z pohledu veřejných financí Praha vstupuje do tohoto období v mimořádně příznivé pozici. Má významný finanční majetek, stabilní příjmy a nízké zadlužení. Disponuje tedy předpoklady, které jí umožňují financovat dlouhodobý rozvoj, aniž by ohrozila svou fiskální stabilitu, a zároveň se vypořádat s riziky, ať už globálními, měnovými, nebo politickými.

Uvažovat o rizicích je správné, ale finanční opatrnost se nesmí zaměňovat za pasivitu. Pokud město každoročně kumuluje miliardové přebytky, zatímco jeho infrastrukturní potřeby zůstávají nenaplněné, nelze takovou situaci bez dalšího považovat za důkaz úspěšného hospodaření. Z ekonomického hlediska tak může Praha zbytečně připravovat své obyvatele, firmy i návštěvníky o hodnotu, kterou by včas realizované a ekonomicky smysluplné investice přinášely.

Myslím si, že právě změna tohoto přístupu by měla být jedním z nejdůležitějších úkolů nové rady hlavního města. Praha potřebuje přestat uvažovat primárně v kategoriích ročních rozpočtových kapitol a začít strategicky řídit svůj finanční i nefinanční majetek. Potřebuje víceletý investiční plán, profesionální řízení velkých projektů, aktivní práci s financováním, důslednou kontrolu provozních nákladů a jasnou odpovědnost za výsledky. Musí se naučit hodnotit nejen to, kolik peněz určitý projekt spotřebuje, ale také jaké náklady vzniknou, když jej nepostaví. Musí pochopit, že veřejný dluh není automaticky problém, stejně jako vysoký zůstatek na účtu není automaticky úspěch. Rozhodující je účel, cena a dlouhodobá návratnost použitých finančních prostředků.

A především musí do svého rozhodování promítnout hodnotu času, a to platí univerzálně. Každý rok, kdy se nepostaví potřebná dopravní infrastruktura, nevzniknou nové byty nebo se nerozšíří kapacity škol, představuje ekonomickou ztrátu, kterou nelze napravit pouhým dodatečným proinvestováním odložených miliard. Peníze jsou prostředek, nikoli cíl.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.