Petr Mlejnek: Trvalý mír silně nejistý. Írán hraje o přežití režimu a přepisuje podmínky jednání

Hlavní spor se vede o budoucí uspořádání Blízkého východu po válce

Mírová jednání mezi Spojenými státy a Íránem vstupují do rozhodující fáze. Přestože obě strany hovoří o určitém pokroku a diplomaté si prakticky každý den vyměňují nové návrhy, skutečné jádro sporu se nemění. Nejde pouze o íránský jaderný program. Stále zřetelněji se ukazuje, že hlavním strategickým cílem Teheránu je získat dlouhodobý vliv nad Hormuzským průlivem a proměnit výsledek války v geopolitické vítězství.

Nejnovější íránské návrhy naznačují, že režim nevstupuje do jednání jako oslabená strana hledající kompromis. Naopak. Teherán se chová jako aktér přesvědčený, že válku přežil v dostatečně silné pozici, aby mohl diktovat podmínky dalšího vývoje. Íránský návrh proto nestaví do centra pozornosti jaderný program, ale požaduje ukončení amerického vojenského tlaku, zrušení sankcí, uvolnění zmrazených finančních prostředků, ukončení námořní blokády a zachování zvláštního postavení Íránu v Hormuzském průlivu.

Írán chce nejprve ústupky, teprve potom debatu o jádru

Podstata íránského přístupu spočívá v tom, že všechny hlavní americké požadavky odsouvá do druhé fáze vyjednávání. Na první místo naopak staví vlastní priority.

Teherán požaduje ukončení války na všech frontách včetně Libanonu, stažení amerických sil z regionu, zrušení sankcí, uvolnění zmrazených íránských aktiv a ukončení americké námořní blokády. Teprve poté by byl ochoten pokračovat v diskusích o jaderném programu.

Pro Spojené státy je takový postup problematický. Washington by přišel o většinu svého vyjednávacího vlivu ještě předtím, než by se otevřela otázka íránského obohacování uranu, zásob vysoce obohaceného uranu nebo budoucnosti jaderných zařízení.

Írán navíc odmítá převést své zásoby vysoce obohaceného uranu do zahraničí a odmítá se zavázat k demontáži klíčových jaderných zařízení. Právě tyto otázky přitom představují základní americké požadavky.

Libanon jako hlavní překážka dohody

V posledních týdnech íránští představitelé stále častěji zdůrazňují, že další jednání se Spojenými státy nebudou možná bez úplného příměří v Libanonu. Teherán tak vytváří novou podmínku, která původně nebyla součástí americko-íránských rozhovorů.

Spojené státy mezitím zprostředkovaly částečné příměří mezi Izraelem a Hizballáhem. Přestože se zdá, že dohoda zatím funguje, zůstává mimořádně křehká.

Pro Írán a Hizballáh však není dostačující. Teherán požaduje úplné příměří na celém libanonském území a následné stažení izraelských sil z Libanonu. Předseda íránského parlamentu Mohammad Bagher Kalíbáf otevřeně prohlásil, že Írán neobnoví jednání se Spojenými státy, dokud Izrael neukončí své operace v Libanonu.

Čtěte také:

Z pohledu Teheránu nejde pouze o ochranu Libanonu. Jde především o zachování Hizballáhu jako nejdůležitějšího spojence Íránu ve východním Středomoří a jednoho z hlavních pilířů jeho regionální strategie.

Hrozba rozšíření války

Současně s diplomatickými požadavky zesiluje Teherán i informační a psychologický tlak. Íránští představitelé stále častěji naznačují možnost rozšíření konfliktu daleko za hranice Libanonu.

Velitel jednotek Quds Esmail Ghání opakovaně zdůrazňuje připravenost íránské sítě spojenců reagovat na případné obnovení amerických nebo izraelských útoků. Teherán tím usiluje o zvýšení tlaku na Spojené státy, aby přiměly Izrael k dalším ústupkům.

Tyto hrozby mají především odstrašující charakter. Jejich cílem není bezprostředně zahájit novou válku, ale vytvořit dojem, že pokračování izraelských operací proti Hizballáhu může vést k mnohem širšímu regionálnímu konfliktu.

Hormuzský průliv zůstává skutečným cílem

Zatímco pozornost světových médií směřuje k Libanonu, Írán pokračuje v budování svého systému kontroly nad Hormuzským průlivem.

Revoluční gardy nadále vydávají povolení k průjezdu lodí a propagují vlastní systém kontroly námořní dopravy. Teherán se snaží vytvořit novou realitu, ve které bude mezinárodní lodní doprava postupně přijímat íránská pravidla jako standardní součást provozu.

Čím déle tento stav trvá, tím obtížnější bude návrat k původnímu režimu svobodné plavby. Právě proto mnozí analytici považují současnou íránskou taktiku za strategii získávání času. Každý další týden bez rozhodnutí umožňuje Teheránu dále normalizovat svůj vliv nad jednou z nejdůležitějších obchodních tras planety.

Íránu současně běží čas. Zatímco Teherán na jednáních vystupuje sebevědomě, ekonomická situace země vytváří podstatně méně optimistický obraz.

Americká námořní blokáda a sankční režim nadále omezují schopnost Íránu exportovat ropu, která představuje hlavní zdroj příjmů státu. Íránský rozpočet je na výnosech z prodeje ropy a zemního plynu závislý dlouhodobě. Právě z těchto prostředků jsou financovány státní instituce, sociální programy, Revoluční gardy, raketový program i síť regionálních spojenců.

Čtěte také:

Podle některých odhadů přichází Írán v důsledku omezeného exportu o přibližně 500 milionů dolarů denně. Situaci dále komplikuje skutečnost, že kapacity skladovacích terminálů se pravděpodobně blíží svému limitu. Pokud nebude možné ropu vyvážet, bude Teherán nucen omezovat těžbu a v některých případech uzavírat ropné vrty.

Takový krok by měl nejen okamžité ekonomické dopady, ale mohl by negativně ovlivnit i budoucí produkční schopnosti íránského energetického sektoru. Současně pokračuje vysoká inflace, oslabování měny a tlak na veřejné finance. Přestože íránské vedení hovoří o vítězství a jednání z pozice síly, ekonomická realita naznačuje, že čas nemusí pracovat v jeho prospěch.

Mírová dohoda nemusí znamenat konec sporu

Významným signálem je skutečnost, že íránské požadavky se v průběhu jednání nerozšiřují směrem ke kompromisu, ale naopak směrem k dalším podmínkám. Vedle požadavku na ukončení bojů v Libanonu se objevují požadavky na uvolnění sankcí, zpřístupnění zmrazených finančních prostředků, možnost neomezeného exportu íránské ropy, ekonomickou pomoc po válce a uznání zvláštního postavení Íránu v Hormuzském průlivu.

Bývalý velitel Revolučních gard Mohammad Ali Džafárí otevřeně prohlásil, že Spojené státy musí nejprve přijmout íránské podmínky, než bude možné jednat o dalších otázkách. Tento přístup naznačuje, že Teherán se nesnaží pouze dosáhnout příměří, ale také proměnit vojenské přežití režimu v dlouhodobé strategické vítězství.

Irák jako další bojiště íránského vlivu

Současně probíhá tichý boj o budoucnost íránského vlivu v Iráku. Právě zde působí nejvýznamnější proíránské milice sdružené v Lidových mobilizačních silách. Mezi nejvýznamnější patří Kataib Hezbollah, Harakat Hezbollah al-Nudžabá, Asaib Ahl al-Haq, Organizace Badr, Kataib Sayyid al-Šuhadá a Kataib al-Imám Alí.

Spojené státy se dlouhodobě snaží omezovat jejich vliv nejen bezpečnostními opatřeními, ale také ekonomickým tlakem na Bagdád. Klíčovou americkou pákou je skutečnost, že příjmy z iráckého exportu ropy jsou ukládány na účtech vedených ve Spojených státech. Washington tak disponuje významným vlivem na finanční toky, ze kterých je financován irácký státní rozpočet.

Vedle toho americké úřady zpřísňují kontrolu dolarových transakcí a finančních kanálů využívaných k obcházení sankcí vůči Íránu. Tyto kroky zasahují nejen samotný Írán, ale i jeho spojence v Iráku.

Právě proto se Esmail Ghání v posledních měsících intenzivně věnuje irácké scéně. Jeho cílem je zachovat politický i vojenský vliv Teheránu v zemi a zabránit oslabení proíránských struktur v době rostoucího ekonomického tlaku.

Dalším důležitým signálem je skutečnost, že Írán nevyužívá období jednání pouze k diplomacii, ale také k obnově svých vojenských schopností. Satelitní snímky a zpravodajské informace ukazují pokračující práce v okolí zařízení Fordow, ale také rozsáhlé odklízení trosek a obnovu přístupových cest u raketových základen, skladovacích prostor a podzemních komplexů zasažených během americko-izraelské letecké kampaně.

Čtěte také:

Íránské ozbrojené síly současně obnovují spojovací systémy, logistické řetězce, velitelské struktury a bojovou připravenost jednotek. Část podzemních raketových základen a odpalovacích zařízení byla opět uvedena do provozu a Teherán se snaží obnovit schopnost vést případnou další raketovou kampaň.

To však neznamená, že se Írán vrátil do předválečného stavu. Zatímco na taktické a operační úrovni se podařilo obnovit část bojových schopností, na strategické úrovni utrpěl režim mnohem vážnější škody.

Americké a izraelské útoky nezasáhly pouze odpalovací zařízení, ale také výrobní a dodavatelský řetězec raketového programu. Terčem se stala zařízení na výrobu raketových motorů, komponentů, pohonných hmot, speciálních slitin i finální montážní kapacity.

Právě zde spočívá největší problém Teheránu. Obnovit zavalený vstup do podzemního bunkru lze během týdnů nebo měsíců. Obnovit zničený průmyslový ekosystém schopný vyrábět moderní balistické rakety je otázkou let a značných finančních prostředků. Írán tak může disponovat významnou částí předválečných zásob raket, ale jeho schopnost nahrazovat spotřebovanou munici a budovat nové zásoby je po bombardování výrazně omezenější než před válkou.

Washington nepřijme íránskou kontrolu nad průlivem

Přestože současná jednání zahrnují širokou škálu témat od Libanonu přes jaderný program až po ekonomické sankce, skutečným strategickým jádrem sporu zůstává zmíněný Hormuzský průliv.

Írán se snaží vytvořit nový systém, ve kterém by měl faktické právo rozhodovat o průjezdu lodí, udělovat povolení, vybírat poplatky a určovat podmínky plavby. Z pohledu Teheránu by takový systém představoval dlouhodobé geopolitické vítězství a významný zdroj politického vlivu.

Právě zde však naráží na zásadní problém. Spojené státy prakticky nemohou přijmout změnu režimu plavby v Hormuzském průlivu způsobem, který požaduje Írán. Takový výsledek by byl vnímán jako strategická porážka Washingtonu a jeho spojenců a současně by vytvořil precedent pro další regionální mocnosti usilující o kontrolu klíčových světových obchodních tras.

Spojené státy, státy Perského zálivu i většina západních spojenců proto nadále trvají na zachování svobody plavby podle mezinárodního námořního práva. Z jejich pohledu nemůže být dlouhodobým řešením systém založený na povoleních, selektivním přístupu, hrozbě útoků nebo ekonomickém vydírání obchodních lodí.

Právě proto zůstává otázka Hormuzského průlivu největší překážkou mírové dohody. Zatímco v některých oblastech mohou obě strany hledat kompromis, v otázce kontroly jedné z nejdůležitějších námořních cest světa jsou jejich strategické cíle prakticky neslučitelné.

Rozhodující otázkou je budoucí postavení Íránu

Při pohledu na současný vývoj je zřejmé, že hlavní spor se již netýká pouze příměří nebo jaderného programu. Ve skutečnosti jde o budoucí uspořádání Blízkého východu po válce.

Spojené státy usilují o omezení íránského jaderného programu, zachování svobody plavby v Hormuzském průlivu a oslabení regionálních struktur podporovaných Revolučními gardami. Írán se naopak snaží zachovat své strategické nástroje, ochránit Hizballáh, udržet vliv v Iráku a proměnit svou faktickou kontrolu nad Hormuzem v mezinárodně tolerovanou realitu.

Přes veškerou bojovnou rétoriku zůstává hlavním strategickým cílem íránského vedení přežití režimu. Nejvyšší vůdce Močtába Chámeneí,velitel IRGC Vahídí i bezpečnostní elity dobře chápou, že dlouhodobé ekonomické vyčerpání představuje pro Islámskou republiku větší hrozbu než samotné vojenské operace.

Právě proto se otázka „válka, nebo mír“ neomezuje na podpis dohody. Skutečným problémem je, zda výsledkem jednání bude stabilnější regionální řád, nebo situace, ve které Írán získá čas, ekonomické úlevy a prostor k obnově svých vojenských a geopolitických kapacit.

O budoucnosti regionu tak možná nerozhodne ani samotné bojiště, ani diplomatické jednání, ale schopnost Íránu vydržet ekonomický tlak dostatečně dlouho na to, aby mohl své současné vojenské přežití proměnit v dlouhodobé strategické vítězství. Zatím však platí, že v otázce Hormuzského průlivu, jaderného programu a regionálního vlivu jsou pozice Washingtonu a Teheránu stále natolik vzdálené, že cesta k trvalému míru zůstává velmi nejistá.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.