Klimatologové dvacet let strašili svět přehnaným číslem. Problém zůstává
Scénář oteplení planety o 4,5 °C nebyl business as usual
V dubnu 2026 vyšla v časopise Geoscientific Model Development studie, která uzavřela jeden z nejdéle trvajících metodologických sporů v dějinách klimatické vědy. Mezinárodní tým vedený D. P. Van Vuurenem oznamuje nový rámec klimatických scénářů pro sedmou generaci klimatických modelů CMIP7. Výsledek: scénář označený SSP5-8.5, který se dvacet let citoval jako výchozí bod pro všechno od pojišťovacích modelů po národní adaptační strategie, v novém rámci neexistuje. Byl vyřazen jako fyzikálně a ekonomicky nepravděpodobný.
Toto je dobrá zpráva (a není jediná). Ale je to dobrá zpráva z důvodů, které jsou nepříjemné pro obě strany klimatické debaty – pro tu aktivistickou i pro tu skeptickou.
Co je klimatický scénář a proč není předpovědí
Klimatický scénář není předpověď počasí. Není to ani prognóza vývoje ekonomiky. Je to něco jiného: podmíněná možnost. Koncept scénáře je vždy stejný: „za těchto předpokladů by se fyzikální systém pravděpodobně zachoval takto“. Vědci, v tomto případě klimatologové, nevytvářejí jeden scénář – vytvářejí celou rodinu scénářů pokrývající škálu od optimistických po extrémní, aby ukázali, jak velká je šíře možných výsledků v závislosti na lidských rozhodnutích.
Lze si to představit jako stupnici. Na jednom konci leží svět, kde emise rychle klesají a oteplení zůstává pod 2 °C. Na druhém konci je svět, kde spotřeba fosilních paliv dále roste a teplota se do roku 2100 zvýší o 4 až 5 °C. Scénáře se označují technickými zkratkami jako RCP (Representative Concentration Pathways) nebo SSP (Shared Socioeconomic Pathways), za kterými následuje číslo – to vyjadřuje, kolik extra energie atmosféra zadrží v roce 2100 ve wattech na metr čtvereční. Zjednodušeně: čím vyšší číslo, tím horší scénář. RCP2.6 a SSP1-1.9 jsou optimistické případy. SSP5-8.5, který byl právě vyřazen, byl nejextrémnější – odpovídá oteplení zhruba o 4,5 °C do roku 2100.
SSP5-8.5 konkrétně popisoval svět s rychlým hospodářským růstem poháněným masivním rozvojem fosilních paliv, především uhlí. Nebyl to „normální svět“. Byl to jasně označený extrém. A přesto se tak netvářil. Toto rozlišení – scénář versus předpověď, extrém versus normál – bylo metodologicky zásadní. Vědci o tom věděli. Velmi jasně rozuměli rozdílu. A pak seděli a mlčeli, když noviny začaly psát o „oteplení o 4,5 °C do roku 2100“ jako o faktu, nikoli o podmíněném extrému.
Jak se z nejhoršího případu stal „normální svět“
Scénář RCP8.5 vznikl kolem roku 2007 jako 90. percentil tehdejší distribuce emisních trajektorií. Byl navržen jako horní mez možného – extrém – nikoli jako pravděpodobný výsledek. Aby svět dorazil na tuto hodnotu, musela by se světová spotřeba uhlí na hlavu do roku 2100 zhruba šestinásobně zvýšit. I v roce 2007 to bylo vzdálené – tehdy Čína spouštěla svůj uhelný boom a solární energie byla stále ještě kuriozita za desetinásobek dnešní ceny.
Justin Ritchie z University of British Columbia zdokumentoval ve studiích z let 2017–2020, jak se tyto předpoklady rozešly s realitou. Světová spotřeba uhlí na hlavu je od roku 2013 zhruba konstantní – žádný exponenciální nárůst. Ekonomická intenzita – množství CO₂ vydaného na jednotku HDP – klesá rychleji, než integrované modely předpokládaly. Scénář SSP3-7.0, druhý nejextrémnější z rodiny, který už také neplatí, počítal s globální populací blížící se 13 miliardám v roce 2100. OSN dnes odhaduje vrchol kolem 10–11 miliard.
Zdroj: Fossil fuel consumption per capita
Zeke Hausfather z Berkeley Earth a Glen Peters shrnuli tento argument v roce 2020 přímo v komentáři v časopise Nature: RCP8.5 se stává rok od roku méně pravděpodobným a neměl by se nazývat „business as usual“. Vědecká komunita doporučení přijala vlažně. Scénář zůstal dominantním v tisícovkách studií, protože produkuje nejdramatičtější výsledky – a dramatické výsledky se lépe publikují.
Existovala také upřímná obava: přiznat, že referenční scénář je extrémní, by mohlo poskytnout argumenty klimaskeptikům. Tato obava může být z určitého pohledu pochopitelná, ale popírá samotný princip vědy. Výsledkem je korektura, která měla přijít v roce 2018, ale přišla až v roce 2026. O devět let později.
Jak zmizel podmíněný extrém a vznikl „mediální fakt“
Mechanismus, který vedl od „90. percentil emisních scénářů“ k titulku „oteplení o 4,5 °C do roku 2100“, je krásný příklad toho, jak vědecké sdělení ztrácí podmíněnost v každém překladu.
Vědec napíše ve své studii „za předpokladů scénáře SSP5-8.5 klimatický model předpovídá oteplení o 4,2–4,8 °C do roku 2100“. Tiskový mluvčí univerzity vydá zprávu: „studie ukazuje, že Země se do roku 2100 otepluje o 4,5 °C“. Novinář napíše titulek: „klimatologové varují: do konce století bude o 4,5 °C tepleji“. Podmíněnost zmizela a všichni mlčeli. Vědci, tiskový mluvčí i novináři. Kdo se ozval, byl ostrakizován.
Čtěte také:
Konkrétní důsledky tohoto jevu sahají daleko za akademický svět. Národní klimatické hodnotící zprávy USA, Velké Británie, Německa, Kanady, Austrálie, Japonska a Nizozemska všechny používaly RCP8.5 nebo SSP5-8.5 jako referenční scénář. Síť NGFS, koordinující klimatické stresové testy pro více než 140 centrálních bank, kalibrovala svůj scénář Hot house world na RCP8.5 – a na tomto základě běžely stresové testy ECB, Bank of England, Banque de France i amerického Fedu. Pojišťovací prémie, náklady na adaptační infrastrukturu a bankovní regulační požadavky na kapitál byly vyšší, než odpovídalo pravděpodobnému riziku. Tohle není abstraktní metodologická otázka.
Když aktivismus přehlušil vědu – a věda mlčela
Problém nezůstává jen u novinářů. Část klimatické vědecké komunity se do mediálního přehánění aktivně zapojila nebo mu aktivně nebránila. Profesor Ulf Büntgen z University of Cambridge to v roce 2024 pojmenoval přímo v recenzovaném komentáři v npj Climate Action: klimatičtí vědci se stávají klimatickými aktivisty, a to je problém, protože vědci by neměli mít předem dané zájmy na výsledku svého výzkumu. Stejně tak varoval před aktivisty, kteří se vydávají za vědce – označil to za zavádějící formu instrumentalizace, která podráží důvěryhodnost oboru. Büntgen je v akademické obci kontroverzní – Katharine Hayhoe a kolegové mu přímo v témže časopise odpověděli, že hodnotově neutrální věda je „nedosažitelná i nežádoucí”, a klimatologové z NASA GISS na blogu RealClimate jeho premisu označili za „prostě neudržitelnou”.
Ilustrací celého mechanismu je film An Inconvenient Truth (2006), který právě slaví dvacet let. Al Gore v dokumentu, jenž získal Oscara i Nobelovu cenu míru, vizuálně předvedl, co by se stalo, kdyby roztál grónský ledovec – vlna by zatopila pobřežní velkoměsta. Tvrzení bylo technicky podmíněné scénářem nejhoršího případu, ale prezentované způsobem, který diváci snadno přijali jako výhled na blízkou budoucnost. Britský Vysoký soud v roce 2007 rozhodl, že film lze ve školách promítat, ale pouze s průvodními materiály opravujícími devět faktických nepřesností – pasáž o stoupání hladiny moří označil za „zřetelně alarmistickou”. Gore přitom byl v jádru správně: klimatická změna je reálná, způsobená člověkem a závažná. Ale mediální zkratka z podmíněného scénáře nejhoršího případu na brzy nás to zaplaví byla přesně ta, před níž Hausfather a Peters varovali čtrnáct let po premiéře – a která se pak v průmyslovém měřítku opakovala se scénářem SSP5-8.5 na úrovni celé vědecké komunity. Dvacet let uplynulo, film slaví výročí a vědci právě pohřbívají scénář, který fungoval na stejném principu. Ironie je dokonalá.
Dalším příkladem je rok 2019, kdy 1 500 vědců podepsalo prohlášení na podporu Extinction Rebellion, skupiny, která v té době bránila lidem v cestě do práce, blokovala londýnské mosty a lepila se na ploty Buckinghamského paláce. Prohlášení tvrdilo, že vědecké metody byly vyčerpány a přišel čas na přímou akci za hranicemi zákona. Greta Thunberg ve svém projevu na summitu OSN v roce 2019 opakovaně citovala konkrétní vědecká tvrzení – část z nich přesná, část vytržena z kontextu. Celková mediální smršť okolo ní fungovala na principu, který lze charakterizovat následovně: aktivisté vědu občas nadhodnocují a zneužívají, ale vědci mají dilema – jejich korekce by zněly jako obrana fosilního průmyslu, a tak raději mlčí.
Pielke Jr. a Ritchie ve svém přehledovém článku v Energy Research & Social Science z roku 2021 kvantifikovali rozsah: scénář s nejvyššími emisemi byl nejčastěji citovaným scénářem jak v páté hodnotící zprávě IPCC (34 % zmínek), tak v americkém Národním klimatickém hodnocení z roku 2018 (57 % zmínek), tak v dopadové části AR6 (53 % zmínek). Dramatické projekce přitahují mediální pozornost – a mediální pozornost přitahuje financování. Tato „mediální zkratka“ je systémová vlastnost produkující předvídatelné výsledky.
Výsledkem bylo dvacet let klimatické debaty, v níž nejdramatičtější scénář fungoval jako výchozí bod, organizace jako Just Stop Oil a Extinction Rebellion operovaly ve veřejném prostoru s podporou části vědecké komunity a vědci, kteří upozorňovali na metodologické problémy – Hausfather, Ritchie, Pielke – byli marginalizováni nebo obviňováni z poskytování argumentů klimatickým skeptikům. Věda jako instituce selhala ve schopnosti bránit vlastní metodologickou integritu před využitím k politickým účelům.
Nový rámec CMIP7: co přináší a co znamená
Paper van Vuurena et al. (2026) uzavřel konsensuální proces zahájený v červnu 2023. Nový rámec má sedm scénářů pojmenovaných tentokrát srozumitelně: High (vysoké oteplení, odpovídá zhruba 3–3,5 °C do roku 2100), High-to-Low (začíná vysoko, pak klesá), Medium, Medium-to-Low, Low a Very Low. Dva extrémní – nejčastěji citované – scénáře SSP5-8.5 a SSP3-7.0 v tomto rámci neexistují.
Nový nejextrémnější scénář High odpovídá radiačnímu působení 6,7 W/m² v roce 2100. Starý SSP5-8.5 byl na 8,5 W/m², starý SSP3-7.0 na 7,0 W/m². Jinými slovy: nový nejhorší případ je méně horší než druhý nejhorší případ. Roger Pielke Jr. spočítal, že kumulativní emise CO₂ v novém scénáři High jsou oproti SSP5-8.5 o 9 % nižší.
Čtěte také:
Abych nebyl obviněn z dezinformace tak vyřazení scénáře z metodologického standardu neznamená, že se stal fyzikálně neplatným. Pokud by emise skutečně dosáhly hodnot SSP5-8.5, klimatický systém by reagoval přibližně tak, jak model ukazuje. Takže koriguji větu – scénář SSP5-8.5 je velmi nepravděpodobný. Ale velmi nepravděpodobný není totéž, co nemožný (tímto dávám prostor novinářům k mediální zkratce).
Kde skutečně jsme: trajektorie 2,6 °C
Tady přichází část, kterou klimatičtí skeptici rádi vynechávají. Pohřeb SSP5-8.5 neznamená, že je situace v pořádku.
Climate Action Tracker, nezávislá analytická iniciativa, zveřejnil v listopadu 2025 aktualizaci projekcí oteplení. Při pokračování stávajících politik: 2,6 °C do roku 2100. Při splnění všech závazků z Pařížské dohody: 2,2 °C. V nejoptimističtějším scénáři: 1,9 °C. Všechna tři čísla leží nad cílem 1,5 °C Pařížské dohody.
Pro srovnání: v roce 2015 odhadoval CAT oteplení při tehdejších politikách na 3,6 °C. Pokrok za deset let činí zhruba 1 °C na trajektorii. To je reálný a měřitelný výsledek – dopad nasazování obnovitelných zdrojů. V roce 2025 obnovitelné zdroje poprvé v historii generovaly více elektřiny globálně než uhlí. To je historický zlom. Jenže tempo pokroku se od roku 2020 zastavilo.
Emissions Gap Report OSN 2025 je nekompromisní: při plnění stávajících závazků oteplení 2,3–2,5 °C; bez plnění závazků 2,8 °C. Ani jedno číslo nelze popsat jako bezpečné.
Eliminace extrémního scénáře nesnižuje reálné riziko klimatické změny. Snižuje pouze pravděpodobnost absolutně nejhorší varianty. Svět oteplený o 2,5–3 °C nese závažné důsledky pro ekonomiku, migraci i geopolitiku.
Horké modely: druhý problém, o kterém se málo mluvilo
Paralelně s debatou o scénářích probíhá mezi vědci druhá diskuse: zda modely šesté generace CMIP6 nepředpokládají příliš velkou citlivost klimatu na zdvojení CO₂ v atmosféře.
Klíčový parametr celé debaty se jmenuje ECS – rovnovážná citlivost klimatu. Zjednodušeně: o kolik stupňů se planeta ustálí, pokud zdvojíme množství CO₂ v atmosféře oproti předindustriální době? IPCC AR6 odpovídá: pravděpodobně 2,5 až 4,0 °C, nejlepší odhad 3,0 °C.
Problém je, že zhruba třetina klimatických modelů šesté generace vychází výše – přes 4,5 °C, v některých případech až 5,7 °C. Těmto modelům se říká „horké modely” a jejich výsledky jsou fyzikálně možné, ale při srovnání s naměřenými daty za posledních čtyřicet let se ukazuje, že skutečné oteplování soustavně podstřelují. Scafetta (2022) to dokumentoval na 38 modelech CMIP6 – a Gavin Schmidt z NASA GISS jeho metodologii zpochybnil. Spor není uzavřen.
Čtěte také:
Co uzavřeno je: IPCC AR6 horké modely při výpočtu centrálních odhadů metodologicky odstranil. Jenže to veřejně nedopověděl dost jasně. Výsledkem bylo, že média citovala rozsahy zahrnující tyto modely, aniž by zmínila, že IPCC sám je nepoužíval. Hausfather (2025) pak shrnul, kde literatura skutečně stojí: medián odhadů při stávajících politikách je 2,7 °C, rozsah centrálních odhadů 2,3–3,0 °C. Svět mířící k 4–5 °C existuje v literatuře jako možnost při souběhu nepříznivých okolností – ne jako to, co nás nejpravděpodobněji čeká.
Co skutečně hrozí: 2–3 °C nejsou bezpečné
Dva stupně Celsia oteplení oproti předindustriálnímu období – svět je dnes na přibližně 1,2–1,3 °C – nesou podle IPCC AR6 ztrátu více než 99 % korálových útesů, výrazně vyšší frekvenci extrémních veder, posun srážkových vzorců se zásadními dopady na tropické zemědělství, arktické léto bez ledu přibližně jednou za dekádu a nárůst hladiny moří o desítky centimetrů do roku 2100.
Tři stupně přinášejí skok: tropická Afrika, Jižní Asie a Střední východ se ocitá v teplotních pásmech, kde intenzivní venkovní práce zdravotně ohrožuje. Ztráta deštných lesů Amazonie přechází z rizika do pravděpodobnosti. Kombinace těchto dopadů může generovat migrační toky, pro které nemá Evropa politické nástroje ani společenský konsensus.
Energetická transformace probíhá, ale tempo nestačí. Podle IEA investice do čisté energie v roce 2023 přesáhly 1,8 bilionu dolarů – poprvé předstihly investice do fosilních paliv. Absolutní emise CO₂ ale stále rostou, protože spotřeba energie roste rychleji, než ji obnovitelné zdroje dokážou pokrýt. Zejména v Asii, kde probíhá rozvoj, na který má každá ekonomika historické právo, ale jeho klimatické důsledky nese celá planeta.
Konsensus drží – a má jasnější hranice, než se zdálo
Vědecký konsensus na základních bodech je prakticky stejný. Globální průměrná teplota od konce 19. století stoupla o přibližně 1,1–1,2 °C. Více než 90 % tohoto nárůstu je způsobeno emisemi skleníkových plynů. Fyzikální mechanismus – skleníkový efekt – je popsán rovnicemi platnými od Arrheniuse v roce 1896. Bez snížení emisí bude oteplování pokračovat.
Co zůstává otevřené: přesná hodnota ECS a její vliv na rychlost oteplování. Regionální dopady. Chování permafrostu a mokřadů. Politická udržitelnost globální transformace v prostředí, kde USA stahují klimatické závazky a Čína staví uhelné elektrárny.
Skeptici tyto otevřené otázky používají jako důkaz, že konsensus neplatí. To je logická chyba: fakt, že nevíme přesně, jak rychle se bude ohřívat Arktida, neznamená, že nevíme, zda se ohřívá. Nejistota v detailech nevyvrací jistotu v základech.
Pohřeb scénáře, který přežil o devět let déle, než měl
Je v tom jistá hořká ironie. SSP5-8.5 byl pohřben přesně ve chvíli, kdy si část světa začíná zahrávat se směřováním zpět k fosilním palivům. USA opustily klimatické závazky. Klimatologická komunita koriguje přehánění z minulosti až v okamžiku, kdy bojuje s odlivem politické a společenské vůle.
Triumfující skeptici, kteří dnes hlásají, že „alarmisté se mýlili“ tak sami sami používají stejnou mediální zkratku. Fakt, že nejextrémnější scénář byl přehnaný a byl zneužit alarmisty, neznamená, že klimatická změna není vážný problém.
Vědecká práce vyžaduje schopnost korigovat scénáře, které přestaly odrážet realitu, a zároveň tím neposkytovat alibi pro nečinnost. Tato dvě tvrzení si neodporují.
Metodologická korekce, k níž klimatologická komunita po téměř dekádě dorazila, je dobrou zprávou pro vědu, že si stále udržuje schopnost kritického pohledu na vlastní objevy. Zpráva pro čtenáře není nebojte se, bylo to přehnané. Zpráva je: přehánění byl problém, ale problém samotný stále existuje, jen vypadá jinak, než se tu dvacet let tvrdilo.
Druhý ročník konference BESS 2026: Proměňme kapacitu v kapitál nabídne praktický pohled na to, jak monetizovat energetickou flexibilitu. V programu zazní data o výnosech, strategie pro energy trading i témata financování velkokapacitních bateriových projektů. Potkejte experty na BESS, agregaci flexibility a moderní energetiku.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
 | A guest post by
|