Petr Mlejnek: Putinův systém klanů. Kdo drží skutečnou moc v Rusku
Pozadí ideologů režimu, aparátu vnitřního teroru a nacionalismu
Válka na Ukrajině odhalila slabinu systému, který Vladimir Putin budoval více než dvě desetiletí. Na povrchu působí Rusko jako centralizovaný stát řízený jedním mužem. Ve skutečnosti jde o soustavu mocenských klanů, které soupeří o peníze, bezpečnostní aparát, státní zakázky, ropu, média, justici i přístup k prezidentovi. Poprvé jsem o klanech kolem Putina psal na Neovlivní v lednu 2023. Od té doby se ukazuje, že sledování mocenských vzestupů a pádů jednotlivých skupin nám napovídá, jakým směrem se bude vyvíjet mocenská politika Ruské federace. Právě proto se k tématu opakovaně vracím.
Putin dlouho fungoval jako hlavní rozhodčí mezi těmito skupinami. Rozděloval zdroje, trestal příliš ambiciózní hráče a udržoval rovnováhu mezi bezpečnostními složkami, oligarchy, zbrojaři, ropnými magnáty, pravoslavnými ideology a bývalými osobními strážci. Válka však tuto rovnováhu narušila. Čím déle konflikt trvá, tím více se ukazuje, že loajalita jednotlivých klanů není zadarmo. Každý z nich chce podíl na válečné ekonomice, kontrolu nad represivním aparátem a místo v budoucím uspořádání moci.
Stráže: osobní ochranka jako politická třída
Nejbližší Putinův mocenský kruh tvoří lidé, kteří svou kariéru nezačali jako politici, ale jako ochránci prezidentova těla. Jejich hlavním kapitálem není ideologie ani ekonomická odbornost, ale absolutní osobní loajalita.
Viktor Zolotov, šéf Rosgvardie, představuje nejtvrdší část tohoto klanu. Jeho moc vychází z kontroly nad Národní gardou, tedy polovojenskou silou určenou především k potlačování vnitřních nepokojů. Zolotov není stratégem moderní války ani ideologem režimu. Je spíše mužem pro krizový okamžik, kdy by bylo třeba použít sílu proti vlastnímu obyvatelstvu nebo proti části elity. Po Prigožinově vzpouře význam Rosgvardie ještě vzrostl, protože Kreml pochopil, že armáda ani bezpečnostní služby nemusí být v domácí krizi dostatečně spolehlivé.
Alexej Djumin je jiný typ „strážce“. Bývalý Putinův osobní pobočník se postupně proměnil v jednoho z možných nástupnických kandidátů. Má za sebou spojení se speciálními operacemi, anexí Krymu, regionální správou i obranně-průmyslovým komplexem. Jeho výhodou je, že kombinuje osobní blízkost k Putinovi, vojenský obraz a administrativní zkušenost. Právě proto může být pro část elit přijatelnější než čistý represivní silovik.
Dmitrij Mironov hraje méně viditelnou, ale velmi důležitou roli. Jako člověk spojený s personální politikou v bezpečnostních složkách má vliv na obsazování klíčových míst. V autoritářském systému je kontrola kádrových spisů často stejně důležitá jako kontrola zbraní. Mironov může rozhodovat o tom, kdo stoupá, kdo padá a kdo je považován za loajálního.
Dmitrij Kočnev a Alexej Rubežnoj reprezentují druhou tvář tohoto klanu: kontrolu nad prezidentovou fyzickou bezpečností, informacemi a přístupem k hlavě státu. Federální ochranná služba není jen prezidentská ochranka. Je to uzavřený mocenský aparát s přístupem k nejcitlivějším informacím o pohybu, zdraví, komunikaci a zvycích ruské elity. V systému, kde je fyzická blízkost k Putinovi zdrojem moci, má FSO mimořádný význam.
Čtěte také:
Alexandr Kurenkov, šéf ministerstva pro mimořádné situace, ukazuje, jak se i civilní instituce militarizují. Jeho resort se stále více zapojuje do agendy civilní obrany, krytů, mobilizační infrastruktury a příprav společnosti na dlouhou konfrontaci. I zde je patrný trend: bývalí osobní strážci postupně obsazují instituce, které mohou být klíčové při domácí krizi.
Kovalčukové: ideologové, bankéři a mediální inženýři režimu
Klan kolem Jurije Kovalčuka patří k nejvlivnějším nevojenským strukturám Putinova Ruska. Jeho moc nestojí na tancích, ale na penězích, médiích, ideologii a přístupu k prezidentovi.
Jurij Kovalčuk je často popisován jako Putinův osobní bankéř a ideolog. Jeho význam spočívá v tom, že propojuje finanční zdroje s propagandou a strategickou vizí režimu. Přes mediální struktury ovlivňuje televizní obraz světa, který se dostává k milionům Rusů. Zároveň patří k lidem, kteří posilovali Putinovo přesvědčení, že Rusko vede historickou civilizační válku proti Západu.
Michail Kovalčuk představuje vědecko-technologickou tvář tohoto klanu. Jeho role není pouze akademická. V Putinově systému slouží věda jako součást státní ideologie, vojenské soběstačnosti a technologické mobilizace. Kovalčuk prosazuje představu, že ruská věda se musí oddělit od Západu a sloužit národní bezpečnosti. To zapadá do širší logiky válečného státu.
Sergej Kirijenko je politický manažer systému. Dohlíží na vnitřní politiku, volby, gubernátory, propagandistické kampaně a militarizaci společnosti. Jeho síla spočívá v administrativní kontrole. Není typickým silovikem, ale umí přetavovat ideologii Kremlu do konkrétních politických projektů, mládežnických struktur, okupační správy a digitální propagandy.
Boris Kovalčuk jako šéf Účetní komory představuje novou generaci mocenských dědiců. Jeho pozice umožňuje klanu sledovat rozpočtové toky a kontrolovat, jak jiné skupiny nakládají se státními penězi. V ruském systému to není neutrální audit, ale potenciální zbraň v klanových konfliktech.
Alexandr Beglov v Petrohradu zajišťuje regionální základnu klanu. Petrohrad není jen druhé největší město Ruska. Je to symbolický a personální zdroj Putinova režimu. Kdo kontroluje Petrohrad, kontroluje významnou část ekonomických, politických a historických vazeb současné elity.
Drážďanský a zbrojní klan: Čemezov, Rostec a válečná ekonomika
Sergej Čemezov je jedním z nejdůležitějších mužů válečného Ruska. Jeho moc vychází z Rostecu, tedy obrovského státního konglomerátu, který ovládá stovky podniků obranného průmyslu. Čemezov není jen manažer. Je to správce průmyslové páteře války.
Jeho výhodou je staré osobní pouto s Putinem z doby působení v Drážďanech. V současné fázi války je však ještě důležitější jeho schopnost dodávat armádě munici, obrněnou techniku, elektroniku, drony, optiku a další vojenské systémy. Válečná ekonomika posiluje právě takové hráče, kteří dokážou propojit stát, průmysl a bezpečnostní aparát.
Čtěte také:
Denis Manturov je vládním rozhraním tohoto klanu. Jako vysoký představitel vlády odpovídá za průmysl a obrannou výrobu. Jeho úkolem je převádět požadavky Kremlu a Rostecu do výrobních plánů, rozpočtů a státních zakázek. V praxi tak propojuje civilní ekonomiku s vojenskou mobilizací.
Sergej Kulikov představuje technologickou a inovační větev této skupiny. Jeho přesun do Rusnana symbolizuje proměnu ruských inovací: od modernizačního projektu směrem k vojenskému a sankčně odolnému průmyslu. Mikroelektronika, nové materiály a dual-use technologie se staly pro režim otázkou přežití.
Nikolaj Tokarev z Transněfti doplňuje zbrojní klan o energetickou infrastrukturu. Ropovody nejsou jen ekonomickým aktivem, ale strategickou tepnou režimu. Tokarevova role vzrostla zejména po přesměrování ruské ropy na východní trhy.
Ropníci: Sečinův stát ve státě
Igor Sečin patří k nejtvrdším hráčům Putinova systému. Jeho moc stojí na Rosněfti, energetických příjmech a vazbách na bezpečnostní složky. Sečin zosobňuje model ruského státního kapitalismu, v němž se politická loajalita, tajné služby, soudy a obrovská korporátní aktiva spojují do jednoho mocenského mechanismu.
Sečin není pouze ropný manažer. Je to politický predátor. Jeho kariéra je spojena s likvidací Jukosu, rozšiřováním Rosněfti a tvrdým postupem proti rivalům. Zatčení ministra Alexeje Uljukajeva ukázalo, že Sečin dokáže zasáhnout i proti členům formální vlády.
Ivan Tkačev, spojený s vojenskou kontrarozvědkou FSB, je jedním z nejdůležitějších bezpečnostních nástrojů této skupiny. Jeho význam spočívá v kontrole nad armádním prostředím, vojenskými rozpočty a loajalitou generálů. V době války je taková pozice mimořádně citlivá.
Gennadij Timčenko představuje flexibilnější, soukromější a obchodnější část ropného impéria. Jeho síla vychází z dlouhodobého napojení na export ropy, plynu, petrochemii a logistiku. Po sankcích a embargu vzrostl význam lidí, kteří dokážou organizovat obcházení omezení, stínové flotily a neprůhledné obchodní řetězce.
Eduard Chudajnatov funguje jako operátor majetku a prostředník mezi formálním podnikáním a skutečnými vlastníky. V ruském systému jsou podobné osoby klíčové, protože umožňují skrývat majetek, přesouvat aktiva a vytvářet zdání nezávislého byznysu.
Alexandr Novak je technokratická tvář ropného klanu. Navenek působí jako profesionální správce energetiky, ale jeho vazby na Rosněfť z něj činí důležitý článek Sečinova vlivu ve vládě. Jeho úkolem je udržet ruské energetické příjmy navzdory sankcím, cenovým stropům a změně obchodních tras.
Rotenbergové: státní zakázky, infrastruktura a měkké znárodňování
Klan Rotenbergů je založen na osobním přátelství s Putinem a na schopnosti proměňovat státní zakázky v soukromé bohatství. Arkadij Rotenberg je symbolem tohoto modelu. Není ideologem ani bezpečnostním šéfem. Je hlavním stavitelem režimu.
Jeho projekty mají často politický význam. Krymský most nebyl pouze infrastrukturní stavbou, ale symbolem anexe Krymu a Putinova imperiálního projektu. Rotenbergové se specializují na zakázky, u nichž se ekonomická návratnost podřizuje politickému významu.
Igor Rotenberg, syn Arkadije, představuje druhou generaci klanu. Systém Platon z něj udělal soukromého příjemce veřejných plateb. Tento model je pro Putinovo Rusko typický: stát vytvoří povinnost, občané nebo firmy platí a privilegovaný soukromý subjekt inkasuje garantovaný výnos.
Čtěte také:
Boris Rotenberg zajišťoval finanční infrastrukturu rodiny. Jeho vazby na bankovní sektor, sport a černomořský region ukazují, že klan není jen stavební, ale také finanční a společenskou sítí.
Oleg Belozerov, šéf Ruských železnic, je pro Rotenbergovy strategický partner. Železnice jsou klíčové pro ekonomiku, vojenskou logistiku i megaprojekty. Po roce 2022 získaly ještě větší význam kvůli přesunům vojenské techniky, zásobování fronty a rozšiřování východních dopravních tras.
Válečný klan: armáda jako nástroj přežití režimu
Valerij Gerasimov ztělesňuje konzervativní vojenskou vertikálu. Jako náčelník generálního štábu je jedním z mála lidí s přístupem k nejcitlivějším vojenským rozhodovacím mechanismům včetně jaderné struktury. Jeho přežití ve funkci navzdory neúspěchům na Ukrajině ukazuje, že Putin dává přednost loajalitě a kontinuitě před odpovědností.
Gerasimov je pro režim důležitý právě proto, že zosobňuje institucionální armádu. Není charismatický rebel typu Prigožina. Je to poslušný vykonavatel prezidentovy války. Jeho slabinou je však odpovědnost za dlouhou a nákladnou válku bez rozhodujícího vítězství.
Igor Kosťukov, šéf vojenské rozvědky, představuje druhou tvář válečného klanu. GRU je nástrojem sabotáží, speciálních operací, kybernetických útoků a destabilizačních operací v zahraničí. V době, kdy Rusko nedokáže dosáhnout rychlého vítězství konvenční silou, roste význam operací pod prahem otevřené války.
Kosťukovův význam spočívá v tom, že GRU propojuje bojiště na Ukrajině s hybridní válkou proti Evropě. Sabotáže, útoky na logistiku, kybernetické operace a operace psychologického vlivu jsou součástí širší ruské strategie.
Čekisté: FSB jako páteř vnitřního teroru
Alexandr Bortnikov je tváří staré bezpečnostní gardy. FSB pod jeho vedením není jen kontrarozvědka. Je to aparát politické kontroly, ekonomického dohledu, represe a vnitřního teroru. Jejím úkolem je chránit režim před opozicí, regionálními elitami, sabotážemi, nespokojeností a potenciálními spiklenci.
Bortnikovova pozice však může slábnout kvůli věku a zdravotnímu stavu. To zvyšuje význam jeho možných nástupců.
Sergej Koroljov je jedním z nejpravděpodobnějších kandidátů na převzetí FSB. Jeho profil ukazuje typickou logiku Putinova systému: kontakty na podsvětí, bezpečnostní aparát a státní moc se nevylučují, ale často doplňují. Koroljov není veřejná figura. Právě proto může být nebezpečný. V systému založeném na tajných spisech, kompromitujících materiálech a neformálních vazbách má šedý kardinál často větší moc než ministr.
Alexej Sedov vede strukturu, kterou lze označit za politickou policii režimu. Jeho služba se zaměřuje na opozici, aktivisty, novináře a všechny, kdo mohou být označeni za „extremisty“. Sedov představuje represivní jádro Putinova státu. V případě vnitřní krize by lidé jeho typu rozhodovali o zatýkání, čistkách a likvidaci odpůrců.
Nikolaj Patrušev zůstává ideologem silovického pohledu na svět. I když formálně oslabil po odchodu z čela Bezpečnostní rady, jeho vliv přežívá v síti lidí, které během let rozmístil do státních struktur. Patrušev reprezentuje nejtvrdší anti-západní a paranoidní proud ruské elity. Jeho pohled na svět výrazně přispěl k tomu, že Kreml chápe válku proti Ukrajině jako součást existenčního střetu se Západem.
Ortodoxní klan: náboženství, nacionalismus a soukromá mobilizace
Konstantin Malofejev představuje ideologickou a paramilitární periferii režimu, která se v čase války posunula blíže k centru. Jeho moc nestojí na formální funkci, ale na kombinaci peněz, médií, náboženského nacionalismu a dobrovolnických ozbrojených struktur.
Malofejev patřil k prvním podporovatelům ruské agrese na Donbasu. Po roce 2022 se jeho význam zvýšil, protože režim potřebuje radikální vlastenecké síly, které dokážou mobilizovat společnost, ospravedlňovat válku a vytvářet tlak na ještě tvrdší kurz.
Igor Ščegolev je spojkou mezi tímto ideologickým prostředím a státní správou. Jeho kariéra propojuje tajné služby, prezidentský aparát, telekomunikace a vazby na Malofejeva. V autoritářském státě je kontrola informací a komunikační infrastruktury jedním ze základních zdrojů moci.
Metropolita Tichon, vlastním jménem Georgij Ševkunov, je nábožensko-ideologickou oporou Putinova režimu. Jeho význam spočívá v tom, že dává politice Kremlu duchovní rámec. Válka je v tomto pojetí prezentována nikoli jako agrese, ale jako historická obnova a civilizační zápas. Taková ideologie je pro režim důležitá, protože pomáhá ospravedlňovat oběti, izolaci a dlouhodobou konfrontaci.
Co klany spojuje a co je rozděluje
Všechny tyto skupiny spojuje loajalita k Putinovi, nepřátelství k Západu a zájem na zachování systému, který jim umožnil získat majetek a moc. Zároveň je však rozdělují peníze, ambice a strach z budoucnosti.
Stráže chtějí kontrolovat fyzickou bezpečnost režimu. Čekisté chtějí udržet monopol na vnitřní represi. Ropníci chtějí chránit energetické příjmy. Zbrojaři chtějí pokračování válečné ekonomiky. Rotenbergové chtějí státní zakázky a přerozdělený majetek. Kovalčukové chtějí ideologickou a mediální kontrolu. Ortodoxní nacionalisté chtějí radikalizaci společnosti.
Putinův problém spočívá v tom, že válka posiluje všechny tyto skupiny současně, ale zároveň zmenšuje prostor, z něhož je může odměňovat. Čím více se ruská ekonomika dostává pod tlak, tím ostřejší bude boj o rozpočty, znárodněná aktiva, vojenské zakázky a kontrolu nad represivním aparátem.
Závěr: Putin jako arbitr, který ztrácí jistotu
Putinův režim není pevná pyramida, ale síť klanů, které drží pohromadě strach, peníze a osobní závislost na prezidentovi. Dokud Putin působil jako neotřesitelný arbitr, systém fungoval. Válka na Ukrajině však jeho pozici oslabuje, protože prodlužuje krizi, zvyšuje ztráty, vyčerpává ekonomiku a nutí jednotlivé skupiny připravovat se na nejistou budoucnost.
Krátkodobě může Putin reagovat dalším posílením represivních složek, zejména FSO, Rosgvardie a FSB. To by znamenalo tvrdší kontrolu společnosti, nové čistky uvnitř elit a větší militarizaci státu. Druhou možností je postupný rozpad rovnováhy, v němž se jednotlivé klany začnou chovat stále samostatněji a agresivněji.
Ruská „Hra o trůny“ proto nemusí začít veřejným bojem o prezidentský úřad. Může začít tiše: přes personální čistky, trestní stíhání, znárodňování majetku, přesuny v bezpečnostních složkách a kontrolu nad válečnými rozpočty. Právě tam se dnes rozhoduje o tom, kdo bude mít v Rusku skutečnou moc, až Putinova role hlavního arbitra přestane být samozřejmá.
Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.