Česká republika dnes čelí nejen vnějším bezpečnostním hrozbám, ale i stále výraznějšímu problému uvnitř vlastní politiky. Armáda, její velení a zejména náčelník Generálního štábu se opakovaně stávají součástí politických sporů, které by měly zůstat v odpovědnosti politického vedení Ministerstva obrany a vlády. Nejde jen o politickou kulturu, ale o důvěryhodnost ozbrojených sil, jejich vnitřní soudržnost a v konečném důsledku o bezpečnost státu. Cílem tohoto textu není určit jediného viníka ani zpochybnit právo politiků kontrolovat armádu. Popisuje mechanismus, v němž se odborná vojenská autorita stává součástí stranického soupeření, a odpovědnost všech zúčastněných za jeho omezení.
Zvlášť nebezpečná je v době, kdy Rusko vede válku proti Ukrajině a proti evropským státům používá vlivové operace a dezinformace. Jejich cílem není jen přesvědčit veřejnost o určitém názoru, ale také narušit důvěru mezi občany, politickým vedením a institucemi odpovědnými za obranu. Pokud se podaří vytvořit dojem, že velení stojí na jedné straně politického konfliktu, přestává být pro část společnosti nestrannou institucí. To je výhodné pro každého, kdo chce stát oslabit, a to bez ohledu na to, zda domácí spor vznikl spontánně, nebo byl zvenčí zesilován.
Kde končí odpovědnost politiků a začíná odpovědnost vojáků
Politické vedení rozhoduje o obranné politice, stanovuje priority, zajišťuje financování a nese politickou odpovědnost. Ministr obrany je členem vlády a odpovídá za řízení resortu. Armáda je naproti tomu vojenským nástrojem státu: připravuje se na obranu země a plní úkoly stanovené zákonem, včetně závazků z členství v NATO. Jejím posláním není obhajovat politická rozhodnutí vlády, polemizovat s opozicí ani se vyjadřovat k ideologickým a historickým sporům.
Náčelník Generálního štábu má poskytovat politickému vedení odborná doporučení, upozorňovat na nedostatky v obranyschopnosti, formulovat požadavky na schopnosti armády a odpovídat za velení v rozsahu svých pravomocí. Neměl by veřejně obhajovat každé politické rozhodnutí ministerstva, stejně jako by politici neměli využívat jeho odbornou autoritu k potvrzování vlastních argumentů. Civilní kontrola armády znamená demokratickou odpovědnost civilních orgánů za obrannou politiku, nikoli právo proměnit vojáky v účastníky stranického konfliktu.
Neutralita přitom neznamená mlčení. Když náčelník upozorní na nedostatek munice, personálu nebo protivzdušné obrany, nevstupuje do politiky, ale plní odbornou povinnost. Politickou otázkou se jeho vyjádření stává teprve tehdy, když slouží k podpoře konkrétní strany nebo k útokům na její odpůrce.
Rozhodnutí ministerstva není rozhodnutím armády
Typickým příkladem směšování kompetencí jsou spory o vztah Ministerstva obrany k veteránským a historickým organizacím včetně Českého svazu bojovníků za svobodu. Podpora, financování nebo spolupráce s takovou organizací je rozhodnutím politického vedení resortu a může být předmětem kritiky i parlamentní kontroly. Veřejnou politickou odpovědnost za něj ale nemá nést náčelník Generálního štábu.
Je třeba rozlišovat politickou odpovědnost ministra a vlády od odborné a velitelské odpovědnosti náčelníka. Podle § 7 zákona č. 219/1999 Sb. je Generální štáb součástí Ministerstva obrany, zabezpečuje velení armádě a jeho náčelník je podřízen ministrovi. Tato podřízenost je základem demokratického řízení ozbrojených sil, neznamená však, že by náčelník automaticky nesl politickou odpovědnost za každé rozhodnutí resortu. Při hodnocení konkrétní kauzy je rozhodující pravomoc, podklady, postup rozhodování a skutečný autor rozhodnutí. To platí i pro spory o záštity nad veřejnými akcemi nebo o prezentaci vojenských cvičení: nejprve je nutné zjistit, zda rozhodoval ministr, jiný oprávněný představitel resortu, nebo vojenský velitel.
Přesto se kritika ministerstva často přenáší na armádu. Jednou je náčelník autoritou potvrzující správnost politického rozhodnutí, podruhé terčem kritiky za věc, která do jeho kompetence nespadá. Hranice mezi vojenskou odborností a politickou odpovědností se tak postupně rozmazává.
Polsko a Pobaltí
Polsko, které vnímá ruskou hrozbu jako bezprostřední, má politickou neutralitu ozbrojených sil zakotvenou v ústavě. Článek 26 stanoví, že armáda zachovává neutralitu v politických záležitostech a podléhá civilní a demokratické kontrole. I tak se tam vedou ostré debaty o jejím zneužívání. V roce 2026 se v parlamentu řešilo využívání vojenských uniforem a symboliky pro stranické a volební účely a zazněla připomínka dřívějšího závazku oddělit uniformu od politického obleku, tedy nedělat z vysokých důstojníků kulisu politických vystoupení. Vysoké výdaje na obranu tak samy o sobě politickou neutralitu nezaručují. Musí ji každodenně respektovat politici i velení.
Estonsko, Litva a Lotyšsko počítají s tím, že ruská agrese nemusí začít klasickou invazí, ale kombinací kybernetických útoků, sabotáží, informačních operací a politického nátlaku. Proto věnují pozornost i odolnosti institucí a společnosti. V Estonsku je politická neutralita vojenské služby chráněna ústavou a voják v činné službě se nesmí účastnit činnosti politické strany. Litva zákonem rozděluje odpovědnost mezi parlament, prezidenta, vládu, ministra obrany a vojenské velení a její ústava v článcích 140 a 141 vymezuje odpovědnost civilních a vojenských představitelů vůči parlamentu a omezuje politickou činnost vojáků v činné službě.
Pro českou debatu je podstatné nikoli mechanické převzetí litevského modelu, ale jasné vymezení odborné role vojáků a politické odpovědnosti civilního vedení. Ani pobaltský model nelze idealizovat, politické spory o rozpočty a personálie existují i tam. Důležité je uspořádání, v němž vojáci formulují odborná stanoviska a politické orgány nesou odpovědnost za rozhodnutí, a občané tak vnímají armádu jako instituci státu, nikoli jedné vlády.
Proč se politizace hodí Rusku
Ruské vlivové působení nespočívá jen v šíření nepravd. Využívá i existující společenské konflikty a prohlubuje nedůvěru k institucím. Politický spor o armádu je pro to vhodným prostředím. Pokud jedna část společnosti začne považovat náčelníka Generálního štábu za představitele politického tábora, ztrácejí jeho odborná vyjádření váhu. Pokud jiná část považuje každou kritiku velení za útok na bezpečnost státu, vzniká opačný problém: místo odborných argumentů rozhodují politické sympatie. Nepřátelská informační operace přitom nemusí vytvářet nový konflikt, stačí zesílit ten existující. Upozornění na nedostatek munice nebo záloh pak může být v polarizovaném prostředí vyloženo jako podpora vlády či kritika opozice a samotné bezpečnostní sdělení se oslabí.
Čtěte také:
Zbrojme, jen z toho nedělejme investici do budoucnosti
·Evropa zbrojí tempem, jaké nepamatuje, a NATO se zavázalo dojít do roku 2035 na pět procent HDP. Aby se takový závazek dal unést, prodává se jako investice: každá koruna se prý několikanásobně vrátí. Jenže čísla, o která se ta teze opírá, měří obrat v dodavatelském řetězci, nikoli přírůstek ekonomiky, a skutečné fiskální multiplikátory obranných výdajů …
Je ale třeba nepřekračovat hranici mezi analýzou a obviněním. Ne každý útok na armádu je ruskou operací a ne každý kritik velení vědomě pomáhá cizí mocnosti. Vlivové operace však mohou využívat legitimní domácí spory, aniž by jejich aktéři měli s cizí mocí cokoli společného.
Kdo má chránit náčelníka před politickým tlakem
Především politické vedení ministerstva. Ministr může požadovat odborné podklady, řídit resort a rozhodovat v mezích svých pravomocí, musí ale respektovat, že velení má vlastní odbornou odpovědnost a jeho autorita nemůže sloužit jako nástroj politické komunikace. Náčelník naopak musí mít možnost poskytnout nepříjemné doporučení: že rozhodnutí ohrožuje připravenost armády, že plánované schopnosti nejsou financovány nebo že politická očekávání neodpovídají vojenským možnostem. Pokud se velení začne obávat, že každé takové upozornění bude vykládáno jako neloajalita, stát přijde o nezávislé vojenské poradenství.
To ovšem neznamená, že by náčelník měl stát mimo kritiku. Jeho rozhodnutí, způsob velení i výsledky musí být přezkoumatelné, kritika ale má mířit na vojenské kompetence, ne vytvářet dojem politického soupeře. Politici by také neměli očekávat, že vojáci budou veřejně vstupovat do sporů o financování spolků, personální politiku civilních částí resortu nebo ideologické otázky. Odpovědnost za taková rozhodnutí mají nést ti, kdo je skutečně přijímají.
Co si vzít z Polska a Pobaltí
Česko nepotřebuje další deklarace o apolitičnosti armády. Část pravidel už vyplývá z právního řádu, ale konkrétní hranice odpovědnosti a postavení náčelníka zůstávají předmětem odborné a veřejné debaty, a vedle důsledného uplatňování současných pravidel proto stojí za zvážení i jejich zpřesnění. Veřejná komunikace ministra a náčelníka by měla být jasně oddělena: ministr vysvětluje politické priority, rozpočet a legislativu, náčelník vojenské schopnosti, připravenost, výcvik a odborné důsledky rozhodnutí.
Politici mají respektovat vojenskou odbornost i tehdy, když je politicky nepohodlná. Parlamentní kontrola má být důsledná: poslanci mají právo vyžadovat informace, klást náčelníkovi otázky a kriticky posuzovat jeho stanoviska i výsledky velení. Problém nastává teprve tehdy, když je kontrola zneužívána k osobnímu nebo stranickému střetu a z velitele se stává symbol politického tábora. A potřebujeme bezpečnostní konsensus, který nebude záviset na tom, kdo právě vede ministerstvo.
Armáda musí patřit státu, nikoli politickému táboru
Domnívám se, že jedním z podceňovaných rizik je vtahování profesionálních vojáků do konfliktů, za které nenesou odpovědnost. Náčelník Generálního štábu nemá být mluvčím ministra ani terčem útoků za rozhodnutí civilního vedení. Armáda musí být podřízena civilní moci, ale civilní moc nesmí armádu zneužívat k vlastní politické legitimizaci. V prostředí ruských hybridních operací je důvěra veřejnosti v ozbrojené síly součástí obranyschopnosti. Pokud budou vojáci opakovaně vtahováni do politických sporů, riskujeme, že ve chvíli skutečné krize nebude část společnosti důvěřovat ani jejich odborným varováním.
Vlády přicházejí a odcházejí, armáda musí sloužit České republice, její ústavě a občanům, nikoli momentálním politickým zájmům. A schopnost tuto hranici respektovat je jedním z ukazatelů vyspělosti demokratického státu.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
