Evropa zbrojí tempem, jaké nepamatuje, a NATO se zavázalo dojít do roku 2035 na pět procent HDP. Aby se takový závazek dal unést, prodává se jako investice: každá koruna se prý několikanásobně vrátí. Jenže čísla, o která se ta teze opírá, měří obrat v dodavatelském řetězci, nikoli přírůstek ekonomiky, a skutečné fiskální multiplikátory obranných výdajů se většinou pohybují pod jedničkou. Zbrojit je třeba. Prodávat obranný rozpočet jako investici s návratností ale znamená obhajovat správnou věc špatným argumentem a koledovat si o vystřízlivění, až se slíbený hospodářský efekt nedostaví.
Obrat není hrubý domácí produkt
V debatě o obranných výdajích kolují příjemná čísla o tom, kolik korun vygeneruje každá koruna, kterou stát utratí na obranu. V ekonomické hantýrce jim říkáme fiskální multiplikátory a právě ony jsou středobodem obhajoby prudkého nárůstu výdajů na zbrojení. Konzultanti velkých poradenských společností projektují násobné efekty nákupů zbrojní techniky, politici si tato čísla berou za svá a ospravedlňují jimi rozpočtovou neukázněnost – nejhlasitěji ti, kdo na svět hledí výhradně z pozice bojiště. S odkazem na tento údajný stimul pak rozvolňujeme fiskální pravidla. Kdo by přece odmítal utrácení s takovou návratností.
Zdroj: NATO
Při ekonomickém pohledu to ale s návratností tak závratné není. Před časem jedna známá poradenská společnost spočítala, že zakázka na dvacet velitelsko-štábních Pandurů za necelých 1,6 miliardy přinesla ekonomický přínos přes pět miliard, tedy multiplikátor 3,2. Číslo si od té doby žije vlastním životem a v debatě o zbrojních zakázkách slouží jako etalon, přestože z veřejných zdrojů nevyplývá, co se ekonomickým přínosem přesně myslí.
Kalkulace je přitom vadná už v samotném postupu. Zakázka se posuzuje izolovaně, jako výsek vytržený ze zbytku ekonomiky. Nejspíš se sečte, co přibylo u dodavatele a v jeho řetězci, a to se prohlásí za přínos. Jenže ekonomika není součet oddělených projektů, je to systém spojených nádob. Svářeč, který nastoupí do výroby obrněnců, odešel odjinud a v původní firmě po něm zbylo prázdné místo. Hala, materiál i úvěr, které si projekt vzal, byly předtím k dispozici někomu jinému. A ta miliarda šest se musela odněkud vzít: buď z daní, tedy z peněz, které by domácnosti a firmy utratily samy, nebo z dluhu, který pohltil úspory, jež mohly financovat jinou investici.
Přínos jednoho odvětví se tak zčásti skládá z toho, co jinde ubylo. Izolovaný propočet tuto druhou stranu nevidí, protože se na ni z principu nedívá. Nejde o chybu ve výpočtu, ale ve volbě otázky. Propočet odpovídá na dotaz „co se stalo u dodavatelů”, zatímco daňový poplatník se ptá „o kolik jsme na tom lépe, než kdybychom ty peníze utratili jinak nebo vůbec”. Bez srovnání s touto nenastalou alternativou se hospodářský přínos změřit nedá.
Rozdíl mezi obratem a hrubým domácím produktem je přitom prostý. Obrat sčítá faktury, HDP sčítá přidanou hodnotu. Tatáž ocel se objeví v tržbách hutě, potom znovu u výrobce převodovky a nakonec v ceně hotového stroje, pokaždé v plné výši. V HDP je ale jen jednou, v přidané hodnotě hutě. A pokud se doveze, není v českém HDP vůbec. Poměr postavený na fakturaci proto roste s délkou dodavatelského řetězce, nikoli s užitečností zakázky, a soudě podle jeho výše je pravděpodobné, že právě o takový poměr tu jde. Neměří, kolik zakázka ekonomice přinesla, ale kolika rukama peníze prošly. Jak mi ostatně napsal jeden z bývalých členů bankovní rady: „holinky a hodinky, oboje se natahuje”
O skutečných fiskálních multiplikátorech panuje v ekonomické literatuře poměrně široká shoda: efekt je tím větší, čím víc má ekonomika volných kapacit. V hluboké recesi, kdy stroje stojí a lidé jsou bez práce, se nevyužité zdroje skutečně aktivují a přínos může být výrazný. Při nízké nezaměstnanosti se zdroje hlavně přesouvají a přínos se dostavit nemusí. Česko je posledních deset let podstatně blíž druhé situaci než první.
Co je to vlastně fiskální multiplikátor
Zjednodušeně řečeno: multiplikátor nad jedna znamená, že koruna veřejných peněz (na obranu, zdravotnictví, školství, transfery a podobně) zvedla HDP o víc než korunu, protože zapojila zdroje, které ležely ladem. Jak je to možné? Ta koruna se rozdělila na mzdy a zisky, lidé ji dostali a část utratili – a to je nová poptávka, kterou nikdo z rozpočtu nefinancoval. Někdo si za ni koupil boty, ševcovi to zvedlo zisk a ten si za to také něco koupil. Aby to fungovalo, musí být v ekonomice volné kapacity, tedy nezaměstnaní lidé a stojící stroje. Proto je efekt nejsilnější v recesi – pokud ji ovšem stát včas pozná.
Čtěte také:
Pravda o českém dluhu
·Debata o návrhu státního rozpočtu na rok 2027 se přirozeně soustředí především na číslo schodku. Zda je 389 miliard korun hodně, nebo málo. Zda je deficit skutečně 389 miliard, když část výdajů odchází mimo státní rozpočet. Zda vláda dodržuje domácí a evropská fiskální pravidla a jak rychle kvůli tomu poroste státní dluh.
Multiplikátor pod jedna naopak znamená, že HDP vzrostlo o méně, než kolik stát vydal. Část peněz odteče do dovozu, protože stroj se koupil v zahraničí a stimuloval cizí ekonomiku. Část si lidé uspoří. Část si stát vezme zpátky na daních. A hlavně: pokud jsou volné kapacity vyčerpané, nová zakázka nikoho nezaměstná navíc, jen přetáhne svářeče z jiné firmy, kde po něm zbude díra. V obranném průmyslu přibylo, jinde ubylo, čistý přírůstek je malý a závisí na produktivitě. Multiplikátor pod jedna tedy neznamená, že se peníze ztratily nebo že šlo o nesmysl. Znamená, že jde o přesun – redistribuci –, nikoli o tvorbu. Získali jsme obrněnec, ale ekonomika jako celek nevyrostla o jeho cenu, protože zdroje na jeho výrobu chyběly jinde.
Důležité je také, že multiplikace nějaký čas trvá. Nedostaví se v okamžiku výdaje, ale rozprostře se do několika let, jak peníze postupně prostupují reálnou ekonomikou.
Co říkají skutečné odhady
Nejužitečnějším shrnutím pro domácí debatu je přehled, který v říjnu 2025 zveřejnili ekonomové ČNB. Konstatují, že u obranných výdajů bývá multiplikátor nižší než u investic do vzdělání či infrastruktury, protože podstatná část prostředků míří do zbrojních dovozů. Nejcitovanější akademické práce uvádějí hodnoty zhruba mezi 0,5 a 1,6. Takové rozpětí samo o sobě nic neřeší. Užitečnější, než hledat jedno správné číslo, je vědět, na čem závisí. A tady je literatura pozoruhodně jednotná. Potíž je v tom, že téměř ve všech hlavních ohledech hraje česká situace proti nám.
Nejsilnějším kanálem je dovozní náročnost. Postaví-li stát most, zůstane přidaná hodnota výstavby doma. Koupí-li stíhačku, zaplatí mzdy montérům v Texasu a domů se vrátí jen servis, výcvik a část komponent. Ekonomové ČNB proto upozorňují, že v takovém případě multiplikátory klesají až k nule, zvlášť pokud jsou výdaje kryty rozpočtovými škrty. ECB pracuje s historickými průměry, podle nichž má vládní spotřeba dovozní podíl kolem deseti procent a vládní investice zhruba třiceti procent. Dalo by se namítnout, že kupujeme schopnost, kterou doma nevyrobíme, a ekonomický přínos je vedlejší. Jenže ani tu schopnost nedostaneme ihned. Dodací lhůty se počítají na roky, výrobní kapacity jsou obsazené a fronta roste, protože stejné systémy objednává celá Evropa naráz. Platíme tedy dnes, domů se vrátí zlomek a bojeschopnost přibude až za půl dekády.
Druhou rozhodující proměnnou je způsob financování – a není to tak technický detail, jak se zdá. Kryje-li se výdaj vyššími daněmi, okamžitě vytěsňuje soukromou spotřebu a investice a výsledný dopad na HDP může být dokonce záporný. Dluhové financování bývá krátkodobě prorůstové, ovšem jen do chvíle, než si soukromý sektor spočítá, že se dluh jednou zaplatí vyššími daněmi. ECB tento mechanismus rozebírá podrobně: při očekávaném zdanění práce vychází multiplikátor podstatně nižší, protože domácnosti si dopad na budoucí příjem započítají okamžitě. Konkrétní hodnotu pro tento scénář ovšem nevyčísluje.
Třetím faktorem je čas, který u obrany hraje zvláštní roli. Zbrojní programy se oznamují roky předem a plní se postupně, takže mezi rozhodnutím a první dodanou technikou uplyne dlouhá doba. Ekonomika přitom nereaguje na výdaj, ale na očekávání. Jakmile vláda ohlásí, kolik hodlá utratit, firmy i domácnosti si spočítají, že to jednou zaplatí vyššími daněmi a dražšími úvěry, a začnou se podle toho chovat dávno předtím, než z rozpočtu odejde první koruna. ECB to doložila mimořádně čistě. Spočítala multiplikátory pro identický výdaj a měnila jedinou proměnnou – počet čtvrtletí mezi ohlášením a realizací. Čím delší odstup, tím nižší multiplikátor, a všimněte si, že vždy pod jedničkou. Stejné peníze, stejná zakázka, jiný termín, jiný ekonomický dopad. Ekonomové ČNB dodávají, že právě u takových předem ohlášených víceletých programů studie obvykle ukazují omezený dopad na HDP. Pro debatu o pěti procentech do roku 2035 z toho plyne nepříjemný závěr: čím delší závazek, tím snáz ho lze politicky slíbit a tím menší má ekonomický efekt. Kdo obhajuje dlouhý horizont hospodářským přínosem, argumentuje proti sobě.
Dynamické multiplikátory předem ohlášených rámců
Zdroj: ECB
Čtvrtý faktor jako jediný hraje pro nás, a i to jen napůl. Antonova a kolegové srovnávali, jak se multiplikátor liší podle struktury ekonomiky, a vyšlo jim zhruba 0,94 v zemi orientované na průmysl proti 0,76 v zemi postavené na službách. Česko je průmyslová země, takže tady výhodu skutečně máme. Titíž autoři ale zároveň ukazují, že multiplikátor klesá s rostoucími náklady na přesun kapitálu mezi civilním a vojenským sektorem, a to tuto výhodu do značné míry umazává. Že u nás stojí haly a v nich lidé, kteří umějí svařovat, ještě neznamená, že linka na převodovky do nákladních aut vyrobí obrněnec.
Zdaleka nejvíc ale rozhoduje, za co se peníze skutečně utratí. Obranný rozpočet není jedna položka, ale několik velmi odlišných věcí pod jedním názvem, a každá se v ekonomice chová jinak. Na jednom konci stojí vojenský výzkum a vývoj, kde multiplikátor přesahuje jedničku – ostatně i internet nebo GPS mají vojenský původ. Vojenský výzkum navíc doložitelně přitahuje soukromé investice do inovací, protože vyvinutá technologie zůstává v zemi a nachází civilní uplatnění. Na druhém konci jsou mzdy a personál, u nichž přehled ECB nachází efekty nižší a v delším horizontu dokonce záporné. Voják je pro ekonomiku spotřeba, nikoli investice, a jeho práce civilnímu sektoru chybí.
Kdyby Evropa nakupovala hlavně inovace, byl by argument o hospodářském přínosu obhajitelný. Poměr je ale opačný. Podle posledních dat tvoří výzkum a vývoj v Evropské unii jen asi 4,5 procenta vojenských rozpočtů, zatímco ve Spojených státech přibližně šestnáct. Zhruba čtvrtina až třetina evropských obranných výdajů jde na personál. Argument o inovačních přelivech tak platí pro necelou dvacetinu rozpočtu a používá se k obhajobě celku.
Zdroj: NATO
Nad tím vším visí předpoklad, o kterém se v české debatě téměř nemluví. Každá multiplikátorová úvaha mlčky počítá s tím, že v ekonomice leží nevyužité kapacity a nezaměstnaní lidé, které nová zakázka teprve aktivuje. Česko má ale dlouhodobě jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropské unii a mimořádně napjatý trh práce. Obranná expanze proto žádného svářeče, obráběče ani konstruktéra nevytvoří. Přetáhne je ze strojírenství a automobilového průmyslu a co v jednom oboru přibude, v druhém bude chybět. Navíc to, co vyrobí, nezvýší spotřebu domácností ani produktivní kapitál ekonomiky. Munice leží ve skladu a odepisuje se.
To není argument proti zbrojení, ale proti jednomu konkrétnímu způsobu, jak se zbrojení obhajuje. Obranné výdaje svůj důvod mají, jenže ten důvod je bezpečnostní, nikoli hospodářský. Zaměňovat obojí je pohodlné, protože se tím rozhodnutí zbaví nepříjemné otázky, co vlastně obětujeme – a právě ta otázka je jediná podstatná. Zbývá tedy spíš prosba než závěr. Přestaňme obranné rozpočty prodávat jako investici s návratností. Nejenže to není pravda, ale hlavně to není potřeba. Bezpečnost žádnou ekonomickou berličku nepotřebuje. A až se za pár let ukáže, že slibovaný hospodářský efekt nepřišel, dopadne to na důvěru v celý výdaj, včetně té části, která smysl dávala.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
