Markéta Malá: EU dojela na pětiletky dotačního kapitalismu. Stačí uspokojení z konání dobra

Křetínského kritika lead by example stojí za pravidelné připomínání

V uplynulých dnech proběhlo v některých kruzích docela nepochopitelné nadšení z toho, jak EU pod tlakem některých členských států a vlivem situace ustupuje v klimatických ambicích. Místo cíle snížení emisí do roku 2040 o 90 procent padla na Radě EU dohoda na 85 procentech (zbytek má být outsourcování dekarbonizace mimo unii), že se dohodly revizní klauzule u jiných opatření a odklad startu ETS 2 na rok 2028 a my to prezentujeme jako úspěch.

Je skvělé, že stanovením emisních cílů plníme klimatický zákon, ke kterému Česko v roce 2021 zavázal Andrej Babiš, jak mnozí připomínají. Ale proč pořád setrváváme v nastavení, že nějaké cíle plnit musíme? Nastavíme další pětiletku, desetiletku, zřejmě pro vnitřní uspokojení z konání určitého dobra. Ale kde je střízlivé uvažování, kde je přítomnost v realitě a konec chování vedoucího k destrukci? Jak byznysového prostředí, tak odolného průmyslu.

Dostáváme se také k věčné otázce, proč tvoříme a schvalujeme legislativu, o které všichni trochu příčetní dopředu vědí, že nelze naplnit. Tedy naplnit bez toho, aby to dotčený průmysl a energetika za krátkou dobu překotné realizace přežily. A nebavíme se jen o automobilkách, které původně samy souhlasily s rokem 2035 jakožto konečným pro nová spalovací auta, a podporovaly ho. Došlo k tomu, že ani masivním dotováním elektromobility se chování spotřebitelů ovlivnit nepodařilo. Nemluvě o situaci, kdy se dotace zkrátí nebo úplně zastaví. To pak všichni začnou křičet: Ale my ty cíle nemůžeme splnit, je to netržní, pojďme to změkčit, potřebujeme pomoc. Kolik času a prostředků by se ušetřilo, kdyby byznys nereálné návrhy a cíle rovnou v zárodku odmítl a kdyby evropští úředníci nereálnou legislativu vůbec nemuseli tvořit. Protože se stejně buď změní nebo (v lepším případě) úplně zruší.

Likvidační růst plateb

Jsme v situaci, kdy navíc technologie a zdroje, se kterými se v těch pětiletkách nebo desetiletkách počítalo, nejsou dostupné nebo jsou vysoce nákladné. Elektrifikace těžkého průmyslu, zelený vodík ve velkém. Bohužel utopie. EU (ale i další země) posledních pět let štědře investují do výzkumu, výroby, skladování a využití takzvaného „čistého” vodíku vzniklého elektrolýzou vody za použití zelené energie. Jenže výroba zeleného vodíku byla a je drahá, náklady neklesají. Stejně tak nákladná je jeho přeprava a distribuce. Ceny jsou odtržené od toho, co by za ně průmysl byl ochotný zaplatit. Výsledek je, že se stejně jede dál na už také cíleně drahých fosilních palivech, nebo se výroba ukončuje.

Čtěte také: Petr Dušek: Elektřina „zdarma“ stojí Němce miliardy korun

Když jsme u žádané elektrifikace, emisní cíle se mohou docela brutálně propsat do přenosové sítě, respektive jejího dalšího rozvoje. Podle nedávných výpočtů společnosti EGÚ Brno budou jen v Česku dodatečné náklady v období let 2030 až 2040 dosahovat 574 miliard korun. Investice do sítí se pak samozřejmě propíšou do regulovaných plateb, které by mohly do roku 2040 vzrůst pro podniky na vysokém napětí a velmi vysokém napětí až čtyřnásobně. Což je likvidační.

Akutně závislí Němci

Problém s nedostatkem elektřiny na jedné straně a zároveň se silně nedostatečnou přenosovou sítí těžce zkoušenou příliš rychlým rozvojem OZE jde samozřejmě nejlépe ilustrovat na Německu. To už přešlo z pozice pozice významného exportéra elektřiny do pozice významného importéra. Data ukazují, že loni Němci z Česka dovezli o 2,8 TWh víc elektřiny, než k nám vyvezli. Na vině je samozřejmě úplný odchod od jádra, který je logicky nevysvětlitelný, jde jen o čistou ideologii (záběry z nedávného odstřelu dvou chladících věží odstavené elektrárny Gundremmingen zaručeně vyvolávají pocit zmaru). Do toho je stále v plánu konec uhlí v roce 2038. Ale v tuto chvíli je záchranou. Už zase vstupujeme do období roku, kdy často nastává Dunkelflaute. Nesvítí, nefouká, podmínky pro výrobu ze zelených zdrojů jsou špatné a ceny na spotu dosahují klidně vysokých stovek eur. Němci pak masivně elektřinu dovážejí a pálí uhlí i horší věci.

Nedostatek stabilních řiditelných zdrojů, které zajistí spolehlivou dodávku energie a vyrovnají síť, by chtěli řešit poměrně velkým zvýšením výkonu v plynových elektrárnách. Podle Bundesnetzagentur (energetický regulátor) by výkon v řiditelných zdrojích měl dosahovat až 36 GW. Vláda přišla s plánem na stavbu plynovek o výkonu až 20 GW. S tím má ale zase problém Brusel. Protože plynové zdroje se jako záložní musejí silně dotovat ze strany státu pomocí kapacitních plateb (kdy se platí za připravenost zdroje najet). Takže to naráží na dovolenou podporu na evropském trhu. Proto už údajně ministryně hospodářství a energetiky Katherina Reicheová stáhla plán jen na maximálně 12,5 GW výkonu.

Nepokrytá poptávka

Dost neveselý výhled přinesla zkraje roku zveřejněná poslední zpráva provozovatelů evropských přenosových sítí (ENTSO-E). Ta uvádí, že podstatný objem kapacity fosilních zdrojů se do roku 2030 stane „neživotaschopným”, protože budou na trhu dále vytlačovány zelenými zdroji. Vysoká poptávka po elektřině během peaků povede ke zvýšeným investicím do nových vyrovnávacích zdrojů. Ale jen za předpokladu, že investoři budou mít slíbené jistoty (viz kapacitní platby) nebo dlouhodobé kontrakty, uvádí zpráva. Stejně jako to, že rizika nedostatku elektřiny, jsou „významná” a týkají se celé Evropy. A že pokles kapacity fosilních zdrojů může být do roku 2030 rychlejší než čekáme.

Nezapomeňme také na ukazatel LOLE (Loss Of Load Expectations) udávající počet hodin v roce, kdy nelze předpokládané zatížení plně pokrýt dostupnými zdroji. Takže počet hodin, kdy hrozí, že elektřina pro všechny nebude. V roce 2028 riziko rychle roste. V Česku může po téměř dvacet hodin v roce hrozit neschopnost pokrýt poptávku. V Německu jde o 18,8 hodiny.

Zdroj: ENTSO-E

Němcům trvalo přes dvacet let, než jim došlo alespoň to, že jejich štědrá podpora OZE a neřízená výstavba s jejich nedostatečnou přenosovou sítí není slučitelná. Proto teď čteme o „revizi” Energiewende. Ačkoliv to žádná dramatická revize není. Celá Energiewende byla a je především o odchodu od jádra, což bylo dokonáno. Přesto je dobře, že se teď Němci chtějí soustředit víc na bezpečnost dodávek, spolehlivost sítě a dostupnější cenu elektřiny. Samozřejmě, jeden by řekl, že to by společnost, která chce fungovat a prosperovat, měla automaticky zajišťovat a poskytovat. A ne si tu bolest a potíže sama způsobovat. Ale tak jednoduché to není. Takže nechybí cíl vytvořit „trh s elektřinou, který zajišťuje bezpečnou, dostupnou a emisně neutrální dodávku elektřiny alespoň s 80% podílem OZE”.

Pionýři za desítky miliard eur

Nedostatečná přenosová síť a špatně propojený průmyslový jih se severem, kde větrníky u moře elektřinu vyrábí, je dlouhodobý problém. Prudký rozvoj OZE s sebou nese nutnost zvyšovat kapacity sítě a její pružnost. To jsou ty obří vedlejší náklady zelených zdrojů, které se pořád špatně politicky přiznávají. Podle nových plánů se tedy mají další OZE stavět tak, aby jejich připojení bylo pro síť únosné.

Čtěte také: Martin Pacovský: ETS 2 jako politický experiment. EU chtěla dát uhlíku cenu, způsobila jen nedůvěru a nejistotu

Na obtíž začaly být i dotace ve výši desítek miliard eur, které se provozovatelům vyplácejí. Německo si totiž už na konci 90. let nastavilo unikátní více než štědrou provozní podporu OZE, která měla sloužit jako impuls k jejich rozvoji. Což se povedlo. Německo se stalo průkopníkem na trhu, ale tím to asi končí. Protože jak kvůli zmíněným sítím, tak z hlediska finančního jde o naprosto neudržitelný model. Teď se tedy místo provozní podpory půjde přes investiční dotace, aby nové zdroje alespoň trochu reagovaly na tržní signály. A v dobách záporných cen bude podpora stopnutá. Když se podíváme k nám, slíbená provozní dvacetiletá podpora stále dojíždí u solárních elektráren z let 2009 a 2010. A daň, která se za tenhle politický nesmysl zaplatila a ještě zaplatí, je hodně vysoká.

Zase zpět do Německa. Ten, kdo všemi experimenty trpí asi nejvíc, je tamější průmysl. Takže se mu přerozdělí další balík peněz z rozpočtu. Vláda dlouhodobě dotuje podnikům část regulované ceny. Tím argumentuje i naše nová nastupující vláda, když tvrdí, že na sebe státní rozpočet musí vzít i tu část platby za OZE, kterou hradí spotřebitelé. Aby se konkurenceschopnost českých podniků zvýšila. Jenže v německém případě s jeho čerstvě plánovanou Industriestrompreis, tedy cenou elektřiny pro průmysl, je řeč o zavedení stropu na cenu silové elektřiny. Podrobně o tzv. průmyslovém tarifu a o tom, pro které podniky a za jakých podmínek bude platit, píše Mirek Hašek v textu zde.

To už je docela podstatný zásah do trhu a do zmiňovaných rádoby rovných podmínek pro soutěž na evropském trhu, kdy už není nutné hrát si na to, že všichni mají stejná pravidla, a ta platí a jsou předvídatelná. Mnozí se proto podivují, že je tak neférová pomoc v Bruselu tolerována. Je. Protože spadá pod už docela známou Dohodu o čistém průmyslu (Clean Industrial Dealu) s úsměvným podtitulem Plán pro konkurenceschopnost a dekarbonizaci

Součástí dealu je tzv. rámec pro státní pomoc a podporu (State Aid Framework). Ten umožňuje „zrychlené postupy pro oznamování a schvalování podpůrných opatření ze strany Evropské komise”. Stejně tak nabízí „nová pravidla veřejné podpory pro kapacitní mechanismy, dočasné snížení cen elektřiny pro uživatele s vysokou spotřebou energie s cílem zajistit přechod na levnější čistou elektřinu”.

Zvrhlý trh

Takže ano, situace je taková, že kdo na to má stejně jako Němci, také ze státního rozpočtu vytáhne desítky až stovky miliard, nechá si dát razítko od Komise a nebohému průmyslu pomůže. A kdo na to nemá, bude mít smůlu. Dotační kapitalismus zvítězil a říkat tomu trh je zvrhlé.

Nikde na světě se ještě dekarbonizace nestala „hnací sílou růstu průmyslu”, jak by si EU přála. Nemáme stabilní dodávky elektřiny (sami jsme si to způsobili skrze zpoplatňování emisí, kdy se fosilní zdroje stávají nerentabilními, a OZE jsou netržně upřednostňovány), bez státního dotování jsou ceny vysoké (nejdříve jsme je uměle zdražili a pak je různě zastropujeme a zalijeme penězi). Je dost bizarní v z této pozice mluvit o „posílení konkurenceschopnosti” další dekarbonizací.

Čtěte také: Miroslav Hašek: Německý plán pohřbí český průmysl. Jaké scénáře jsou ve hře

Hodí se připomenout, co letos v únoru napsal Daniel Křetínský pro Die Welt nejen v souvislosti s tristními výsledky německé ekonomiky. „První velkou chybou je, že EU věnuje veškerou svou pozornost klimatickým cílům, jako je snižování emisí, a nevěnuje téměř žádnou pozornost otázkám, jak zachovat prosperitu a jak HDP bude profitovat z tranzice na bez/nízko-uhlíkovou ekonomiku.”

Myšlenka na počátku možná byla ušlechtilá, pak ale přešla do zahleděnosti do sebe sama a spasitelského komplexu. Když vymažeme sedm procent celosvětových emisí, určitě tím zachráníme planetu, i když sami nepřežijeme. Zřejmě tak nějak. EU a Německo si zvolily filozofii Lead by Example (jít příkladem), vybudovat „čistou” ekonomiku a zároveň udržet prosperitu.

Jenže je (nás) nikdo nenásleduje. Protože ostatní demokratické i nedemokratické státy a kontinenty přirozeně tuší, že když si zničí vlastní zdroje, není na čem stavět. Evropa to má těžké, protože ty vlastní zdroje z velké části nemá a je závislá na jejich dovozu. V tomto je samozřejmě argument o budoucím přechodu na čistší, nefosilní zdroje energie (protože uhlí je konečné), validní. Místo opravdového, udržitelného řešení se ale EU zaklíná dobrými úmysly, přitom sama sebe učinila těžce zranitelnou. A bohužel směšnou.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.