Když obránci demokracie vyrábějí nepřátele

Poznámka ke „kauze” Terezy Matějčkové

Demokracii nelze bránit tím, že za jejího nepřítele postupně prohlásíme každého, s kým se neshodneme. Spor kolem Terezy Matějčkové (najdete třeba zde, původní vyjádření zde) nabízí příležitost položit nepříjemnou otázku: kde končí polemika a začíná kádrování, které pod záminkou obrany společných hodnot ničí schopnost tyto hodnoty společně hájit?

Od nesouhlasu ke kolaboraci

„Pluralita nerovná se kolaborace. To, že prasárny říká někdo vzdělaný a balí je do hezkých a zdvořilých slov, neznamená, že na to nebudeme upozorňovat,“ říká Johana Šafrová v textu FORUM 24 představujícím podcast Válka s mloky, bezprostředně poté, co článek obviňuje Terezu Matějčkovou z relativizování přístupu k válce na Ukrajině a k veřejnoprávním médiím. Tohle stojí za pozornost nejen kvůli slovníku. Podstatné je, jakým způsobem se nesouhlas převádí do otázky politické a mravní příslušnosti.

Tereza Matějčková v podcastu Echo24 vytkla prezidentovi paternalismus a řekla: „Existují různé druhy nebezpečí? Ano. Ale už se v politice nemusíme shodnout, jak na to zareagovat.“ To je samo o sobě naprosto legitimní tvrzení. Shoda na existenci nebezpečí přece neznamená povinnost shodnout se na každém opatření, kterým mu hodláme čelit.

Matějčková čelí kritice i za další vyjádření, která jsou přitom všechna velmi kultivovaná. S některými lze nicméně polemizovat. Zaujala mě věta „v politice moc pravd není“. Podle mě se s ní dá úspěšně polemizovat, byť její argumentaci rozumím. V politice ovšem existují ověřitelná fakta a není možné každou lež přejmenovat na jiný úhel pohledu. Právě tak ale nelze každé rozhodnutí o tom, co s těmito fakty uděláme, vydávat za jediný „mravně“ přípustný závěr.

Kdybychom žili v ideální společnosti, po podcastu Echa by následovala věcná polemika, která by ukázala konkrétní chybu, vysvětlila její důsledky a předložila protiargument. Slovo kolaborace posouvá debatu jinam: od otázky, zda má člověk pravdu, k podezření, na čí straně vlastně stojí.

Čtěte také:

Matějčkovou nemusíme v kritice šetřit, nepotřebuje žádnou výjimku, o kterou by stejně nestála. Žádný filozof ani novinář ji nepotřebuje. Potřebuje jen to, co každý jiný účastník veřejné debaty: aby se rozlišovalo mezi chybným argumentem a službou nepříteli. A kdo chce někoho takto vážně nařknout, potřebuje nevyvratitelný důkaz.

Hodnoty nejsou stranická disciplína

Nejdůležitější je rozpor mezi obranou liberalismu a ochotou snášet skutečnou názorovou pluralitu. Liberalismus má smysl právě tam, kde spolu lidé nesouhlasí. Ve společnosti, v níž všichni říkají totéž, není tolerance odlišného názoru žádná zásluha.

Člověk může podporovat Ukrajinu, chtít pevné zakotvení země na Západě, odmítat autoritářství a současně považovat konkrétní prezidentův projev za špatný. Může chtít nezávislou veřejnoprávní televizi a pochybovat o její dramaturgii, hospodaření nebo způsobu financování. Může odmítat populisty a zároveň si nemyslet, že jejich odpůrci mají automaticky pravdu. Mezi těmito postoji není žádný logický rozpor.

Rozpor vznikne teprve tehdy, když někdo zamění společné hodnoty za povinný soubor každodenních politických stanovisek. Pak už nestačí respektovat demokratická pravidla. Je nutné správně hodnotit každou osobnost, sdílet předepsané rozhořčení a včas poznat, které pochybnosti se tento den či týden nepřipouštějí.

Takové prostředí není názorově pevné, ale křehké. Člověk se v něm musí neustále ujišťovat, zda ještě patří mezi ty s jediným správným názorem. A nejjednodušší způsob, jak svou příslušnost potvrdit, je upozornit na někoho, kdo už údajně stojí venku. I proto vidíme v politice i na sociálních sítích neustálou demonstraci hodnot (výstižnější je anglický termín virtue signaling). Dotyční se tak snaží prokázat, že stále patří do skupiny lidí se stejným názorem, kde se sebemenší odchylka trestá vyhnanstvím.

Čtěte také:

Nemluvím samozřejmě o všech liberálech. Předmětem kritiky je právě tento způsob jednání, nikoli kolektivní vina lidí, kteří se hlásí k určitému politickému směru. Bylo by absurdní psát proti nálepkování a současně prohlásit celý liberální tábor za sektu. Stejně absurdní je ale předstírat, že se z kádrování stane liberální jednání jen proto, že ho provozuje člověk s demokratickým přesvědčením.

Proč se vyplatí vyrobit zrádce

Sociální sítě nabízejí pro takové jednání nepříjemně vhodné podmínky. Algoritmy prokazatelně zesilují nepřátelský obsah vůči politickému soupeři. To je důvod, proč dlouhodobě zastávám tvrdý regulační postoj.

To, že sociální sítě prohlubují příkopy, poškozují mentální zdraví a obecně podporují nenávist ve společnosti, není vedlejším produktem debat. Je to jejich účel: majitelé platforem jsou obdobou dealerů, kteří místo drog prodávají nenávist, na níž si můžete vytvořit závislost. Čím víc neklidu a nenávisti, tím lépe funguje jejich byznysmodel.

Politicky může být výhodné člověka přesvědčit. Pro získání pozornosti může být výhodnější ho před publikem ponížit. Tyto dva cíle bychom neměli zaměňovat.

Zvlášť lákavým terčem se v takové logice může stát někdo názorově blízký. U přesvědčeného protivníka se nesouhlas předpokládá. U člověka, který sdílí značnou část našich východisek, lze nesouhlas představit jako zradu. A zrada nabízí silnější příběh než obyčejný rozdíl v názoru.

Tady už nejde o hledání co nejširší shody pro obranu demokracie. Jde o soutěž, kdo dokáže přesněji vymezit hranice vlastní skupiny. V té může být člověk úspěšný, i když politické věci, kterou údajně hájí, právě škodí.

Anonymita není důkaz. Odpovědnost ale nemizí

Do toho vstupují anonymní a pseudonymní účty. Samotná anonymita není provinění a neměla by být záminkou k omezování svobody projevu. Člověk může mít dobrý důvod chránit své jméno, zaměstnání nebo rodinu. A z toho, že několik účtů používá podobný slovník, ještě nelze vyvodit, že je někdo společně řídí či platí.

Problém nastává tehdy, když se anonymita spojí s osobními útoky a nepoměrem odpovědnosti. Jeden člověk do sporu vstupuje se svým jménem a profesní pověstí. Druhý může rozšiřovat podezření, aniž sám riskuje srovnatelný zásah do vlastního života. Formálně mají oba možnost odpovědět. Prakticky ale nenesou stejné riziko.

Rozhodující je pak chování lidí a institucí, kteří vlastní jméno mají. Když novinář, politik nebo redakce takový útok převezme, opatří ho svou důvěryhodností. Nemůže si ponechat výhodu jeho dosahu a odpovědnost odmítnout s vysvětlením, že cizí příspěvek jen sdílel.

Není přitom nutné dokazovat existenci nějakého ústředí. Špatná veřejná debata se obejde i bez spiknutí. Stačí, když se dost lidí shodne, že proti správně vybranému terči jsou přijatelné prostředky, které by proti sobě považovali za nepřijatelné.

Jak vyklidit prostor radikálům

Je otázkou, zda samotné urážky nemohou lidi změnit v extremisty. Každý přece odpovídá za své názory a žádná nepříjemná zkušenost neomlouvá podporu násilí nebo diktatury. Ani tato otázka ale nemá jednoduchou a jasnou odpověď.

Představme si člověka, který má výhradu k nějakému politickému rozhodnutí. Místo odpovědi dostane podezření z nepřátelských úmyslů. Když se pokusí vysvětlit, co skutečně řekl, debata už se nevede o jeho argumentu, ale o tom, zda jeho vysvětlování není další důkaz viny.

Čtěte také:

Takový člověk nemusí změnit jediné politické přesvědčení. Může prostě přestat diskutovat. Může dojít k závěru, že veřejný prostor nestojí za čas, nervy a ohrožení pověsti. Jeho místo ale nezůstane prázdné. Zůstanou v něm lidé ochotní snášet konflikt i lidé, kteří z konfliktu žijí. Vsadím se, že ve svém okolí najdete řadu jedinců, kteří prostě sociální sítě opustili, protože už nechtěli snášet nízkou kvalitu diskuse.

Mnozí z nich určitě s úlevou hledají publikum, které je alespoň vyslechne. Pokud ho najdou u radikálů, mohou se jejich záměrům ochotně odevzdat. Radikálům stačí říct jedinou větu: „Podívejte se, jak se k vám chovají ostatní.“ Neberte to jako omluvu radikálů. Je to varování jejich odpůrcům. Jestliže někoho bez dostatečného důvodu vykážeme z prostoru legitimní debaty, neměli bychom se tvářit překvapeně, když se ho pokusí získat někdo jiný.

Největší škoda přitom nemusí být vidět na člověku, kterého právě napadáme. Vzniká u mlčící většiny, která si může odnést poučení, že určitou otázku je bezpečnější vůbec nepoložit. Veřejná debata pak vypadá jednotněji, než společnost ve skutečnosti je, a její účastníci si mohou začít plést ticho se souhlasem.

Komu taková debata prospívá

A teď se konečně dostaneme k Rusku. Jeho snahou je podrývat důvěru, rozdělovat společnost a oslabovat demokratické instituce. Z toho ovšem neplyne, že každý, kdo přispěje k domácí hádce, pracuje pro Kreml.

Kdybychom kritiky Matějčkové prostě označili za skutečné ruské agenty, zopakovali bychom přesně chybu, proti níž protestujeme. Ve vzduchu nicméně visí otázka, zda jejich způsob komunikace neposiluje právě nedůvěru a vzájemné odcizení, které se Rusko snaží využívat.

Dobrý úmysl není zárukou dobrého výsledku. Člověk může upřímně odmítat Putinův režim a současně jednat tak, že ztěžuje spolupráci mezi lidmi, kteří by se na obraně proti němu dokázali shodnout. Není kvůli tomu kolaborant.

Stejně důležitý je význam slov. Pokud se označení proruský začne používat i pro obyčejný nesouhlas, oslabujeme jeho vypovídací hodnotu. Až bude potřeba upozornit na skutečně doložené vazby, financování nebo propagandistickou činnost, část publika už může slyšet jen další kolo známé hádky.

Demokracie není odměna za správný názor

Jak tedy máme reagovat na lidi, kteří relativizují ruskou agresi, šíří lež nebo obhajují autoritářství? Máme snad mlčet? Samozřejmě že ne. Máme říct přesně, co udělali, doložit to a vysvětlit, proč je to nebezpečné. Nemáme však přesnost nahrazovat intenzitou rozhořčení.

Požadavek na věcný argument není požadavkem na laskavý tón. Ostrá polemika má ve veřejném životě své místo a nikdo nemá nárok na všeobecné uznání. Rozdíl mezi kritikou a kádrováním nespočívá v tom, zda se dotčený člověk cítí příjemně. Spočívá v tom, zda kritika odpovídá tomu, co skutečně řekl a udělal.

A nezáleží ani na tom, zda napadený člověk patří mezi „naše“. Demokracie by byla velmi chudá, kdyby chránila prostor k nesouhlasu jen slušným lidem se správnými hodnotami. Její pravidla potřebujeme také pro protivné, omylné a politicky vzdálené spoluobčany.

Obrana demokracie musí umět něco náročnějšího než rozeznat své stoupence. Musí udržet prostor, v němž lze být rozhodným odpůrcem ruské agrese a zároveň nesouhlasit s prezidentem, vládou, redakcí nebo většinou vlastních známých. Pokud takový prostor zmenšujeme, nepomůže nám, že to děláme pod správnou vlajkou.

Člověk se nestává liberálem tím, že to o sobě napíše. Pozná se to mimo jiné ve chvíli, kdy někdo, koho respektuje, vysloví názor, který se mu vůbec nelíbí. Právě tehdy se ukáže, zda chtěl svobodnou společnost, nebo jen společnost, která s ním souhlasí.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.