Jan Kofroň: Proč by pád režimu v Íránu překvapil
O slabé opozici a významu pozemní invaze
Když Donald Trump přicházel do Bílého domu, zaklínal se tím, že výrazně umenší americkou angažovanost ve světě. Ostatně i nová bezpečnostní strategie USA se nesla v tomto duchu. Minimálně na Blízkém východě se ale tento záměr začíná rozplývat.
Když v červnu 2025 USA provedly menší počet zacílených úderů, šlo ještě mluvit o tom, že se jedná o velmi omezenou a spíše demonstrativní akci. Tuto sobotu zahájená akce již však těžko snese tuto nálepku. I proto, že Donald Trump opakovaně řekl, že by se obyvatelé Íránu měli stávajícího režimu zbavit. To samozřejmě neznamená, že svržení režimu je snad očekávaným vyústěním operace, ale jasně to naznačuje, že cíle USA nejsou již jen demonstrativní.
Oč jde?
Napjaté vztahy mezi USA a Íránem se datují od islámské revoluce a následného zajetí amerických diplomatů. Z pohledu iránského režimu jsou pak USA dlouhodobě označovány za velkého satana (tím malým je Izrael). V posledním čtvrtstoletí je pak hlavním předmětem sporu íránský jaderný program a samozřejmě i program vývoje balistických raket, jakož i iránské vlivové působení v celém regionu skrze spřátelené skupiny (Hutiové v Jemenu, Hizballáh v Libanonu apod.). V neposlední řadě do hry vstupuje i Izrael, který je na jednu stranu silně navázán na USA, na stranu druhou považuje (poměrně oprávněně) Írán za hlavní bezpečnostní hrozbu (íránský teokratický režim Izrael neuznává a periodicky mu hrozí zničením).
USA by rády jaderný a balistický program Iránu ukončily. Stejně tak by rády umenšily iránský vliv celé oblasti. Z pohledu Izraele zůstal Irán jediným vážným protivníkem. Případný kolaps Iránu, či jeho režimu, by samozřejmě výrazně posílil pozici Izraele. Dodejme však, že vztahy Iránu jsou napjaté i s řadou arabských států v Perském zálivu.
Čtěte také: Modlení za dobré počasí: klíčová kompetence evropské energetiky
Jenže dosáhnout výrazné změny íránské bezpečnostní a zahraniční politiky je poměrně obtížné. Irán je jednak poměrně velký (1,6 milionu km²) stát s velkou populací (přes 90 milionů), jednak v jeho čele stojí režim, který je dlouhodobě uvyklý značné mezinárodní izolaci. Neměli bychom také přehlížet, že íránský režim (potažmo nemalá část Íránců) nebude a nemůže mít velkou důvěru v USA. Irán je dlouhodobě pod poměrně rozsáhlými sankcemi, jeho generálové ale i vědci se v minulosti stali terči útoků Spojených států a Izraele a i poslední kolo leteckých úderů přichází v okamžiku, kdy Írán signalizoval (těžko říci, jak upřímně) ochotu k ústupkům. Řada amerických spojenců v regionu navíc podporovala Irák během krvavé iránsko-irácké války v osmdesátých letech.
Zkrátka, Irán nežije v jednoduchém regionu a je celkem pochopitelné, že se bude snažit mít – řečeno slovy D. Trumpa – silné karty v rukou. Těmito kartami jsou právě jak jaderný program (a potenciálně i jaderné zbraně), tak i program balistických raket.
Americký útok na Írán z června 2025 byl Trumpem obhajován právě jako krok, který na dlouhou dobu zastaví íránský jaderný program. Jenže přestože škody iránskému jadernému programu (ale i PVO) nebyly malé, současná akce USA a Izraele jasně ukazuje, že šlo o velmi relativní úspěch.
Bombardování, ale co dál?
Američané a Izraelci zahájili v sobotu sérii náletů. Jen izraelské letectvo provedlo údajně 500 leteckých útoků. Prozatím USA a Izrael neztratili jediné své letadlo. Je tedy zjevné, že protivzdušná obrana Iránu je notně prořídlá a pokud přežívá, pak spíše na úrovni PVO krátkého dosahu, nikoli jako integrovaný systém pokrývající většinu teritoria včetně vyšších letových výšek. V tomto smyslu se zahájení operace podařilo.
Zároveň se podařilo zlikvidovat desítky předních pohlavárů teheránského režimu (kromě jiného byl zabit i ajatolláh Chameneí, ministr obrany, i řada generálů). Irán téměř okamžitě vyslal stovky raket a dronů proti různým cílům v regionu. Primární pozornost soustředil na americké základny v oblasti a Izrael, ale jeho drony zasáhly třeba i civilní budovy ve Spojených arabských emirátech.
Čtěte také: Cena za zrušení koncesionářských poplatků
Americké a izraelské nálety, pokud budou pokračovat několik dalších týdnů, budou schopny zlikvidovat či těžce poškodit stacionární cíle (letiště, radary, přístavy), případně neukrytou vojenskou techniku (lodě, přesouvající se těžkou techniku apod.). Pravděpodobně budou schopny poškodit i část cílů ukrytých v podzemí. Jenže zároveň je Irán, jak jsme řekli, velkou zemí, kde lze cíle rozptýlit a skrýt. Nelze tedy očekávat, že by iránská armáda rychle přišla o všechnu svou techniku.
Co je možná podstatnější, USA dávají poměrně jasně najevo, že se nechtějí angažovat v pozemní invazi. To je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu to ale celkem výrazně omezuje páku, kterou USA mají na teheránský režim. Režim ajatolláhů totiž nestojí na PVO, lodích, nebo tancích. Primárně stojí na revolučních gardách, milici Basídž apod. Kontrola populace tedy stojí na lehkých policejních či vojenských silách, které se dokáží poměrně snadno ukrýt ve velkých městech. Snaha o jejich oslabení povede k velkému množství civilních ztrát. Bez pokusu o jejich oslabení ale režimu zůstane hlavní nástroj k udržení u moci. Tedy minimálně pokud se uvnitř ozbrojených sil Íránu nenajde někdo, kdo by se proti režimu postavil.
Jen bombardování skoro nikdy nestačí
Mnozí namítnou, že nynější útoky budou mít intenzitu takovou, že íránský režim musí zkolabovat. Zcela to samozřejmě vyloučit nejde, je ale dobré uvést pár historických příkladů, které ukazují, že strategické bombardování se poměrně často míjí kýženým účinkem.
Na konci druhé světové války měli spojenci téměř absolutní leteckou nadvládu ve vzduchu. Byli schopni Německu způsobovat velké ztráty a těžce poškodit průmysl i infrastrukturu. Jenže stejně bylo potřeba porazit německá vojska v poli. V době vietnamské války USA poměrně intenzivně bombardovaly severní Vietnam. Ačkoliv opět dokázali způsobit vietnamským komunistům nemalé ztráty, Severo-Vietnamci se svého cíle – totiž porážky a anexe jižního Vietnamu – nevzdali, a nakonec jej i úspěšně dokončili.
Či z ještě nedávnějšího soudku. Američané a spojenci poměrně intenzivně bombardovali území Islámského státu. Ten leteckým úderům dokázal čelit jen rozptýlením sil a jejich maskováním, či promícháním s civilní populací. Přesto i zde Islámský stát letecká kampaň sama o sobě nezničila – k tomu bylo třeba pozemní operace.
Čtěte také: Krutá pravda o povolenkách
Aby to nevypadalo, čas od času pouze letecké údery stačí. Třeba v roce 1999 srbský prezident (autokrat) Miloševič po 78 dnech bombardování couvl a de facto akceptoval ztrátu Kosova. Následně byl z prezidentského úřadu vypuzen a skončil v Haagu před válečným tribunálem. Podtrhněme však ještě jednou oněch 78 dní.
Je samozřejmě dobré dodat, že Irán nemá takovou podporu Číny a Ruska (tehdy Sovětského svazu) jako Severní Vietnam. Irán také není nacistickým Německem (ne v organizační či vojenské oblasti). Iránský režim navíc v ekonomické rovině (i vlivem sankcí) vrávorá a i kvůli tomu se nespokojenost s režimem čas od času přelije do ulic, na což režim reaguje nevybíravou represí. Četné etnické menšiny jistě mohou případného oslabení režimu zkusit využít.
Jenže v tento okamžik nejde ani říci, že by proti režimu stála nějaká vojensky významnější opozice (tak jako v Kosovu stála proti srbským silám UCK). Mimochodem, v tomto kontextu se zdá, že údery na Írán přicházejí příliš pozdě – totiž v okamžiku, kdy se režimu podařilo stabilizovat situaci po mohutných protestech zejména mladších lidí na začátku roku.
To samozřejmě neznamená, že Irán může komfortně vyčekat několik týdnů leteckých úderů. Kdyby nic jiného, íránská ekonomika dále utrpí, což legitimitu režimu neposílí a delší konflikt by vskutku mohl dát příležitost opozičním silám. Zároveň režim tuší, že dokud nebude na spadnutí pozemní invaze, či pokud se uvnitř bezpečnostního aparátu někdo nepřidá k opozici, šance na kolaps režimu jsou spíše malé.
Na místo závěru
Z pohledu Iránu, ale i USA, dává smysl pokusit se najít dohodu. Otázkou je, kam až budou představitelé Íránu ochotni zajít, respektive jak moc budou USA tlačit na to, aby případná dohoda přesahovala předchozí jadernou dohodu (kterou proti doporučení expertů opustil D. Trump v r. 2018). Ostatně Trump nyní dává najevo, že je k jednání ochoten a na výše zmiňovaný cíl změny režimu může zítra klidně zapomenout.
Z pohledu Izraele je situace komplikovanější. Izrael potřebuje podporu USA. To i proto, že pro izraelské letectvo není lehké udržet intenzitu leteckých úderů po několik týdnů. A zatímco pro USA Irán přímou bezpečnostní hrozbu nepředstavuje, z pohledu Izraele jde o hrozbu zásadní. V Jeruzalémě si teď jistě mnozí říkají, že lepší příležitost k oslabení Iránu se jen tak naskytnout nemusí.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.