Cena za zrušení koncesionářských poplatků

Aneb polemika nejen s Michalem Půrem

Zrušit, či nezrušit? To je to, o čem na poli koncesionářských poplatků běží. Ve veřejné debatě to vypadá, jako kdyby nic mezi tím neexistovalo. Buď jsou poplatky nesmyslným přežitkem, který má stát jednoduše převzít na sebe a rozpustit ve státním rozpočtu. Na straně druhé se každá zmínka, byť jen o stagnaci, nebo dokonce snížení poplatků interpretuje jako útok na samotné základy české demokracie a předzvěst maďarského či slovenského scénáře.

Rovnou na začátku proto vyjasním, že moje pozice je v tomto sporu někde uprostřed. Koncesionářské poplatky chci zachovat, ale nikoliv proto, že bych považoval jejich nezvyšování za ohrožení demokracie. Jednak tento argument považuji za přehnaný, ale také ho považuji za krajně urážlivý vůči značné části české novinářské obce. V Česku působí celá řada novinářů, kteří svoji práci dělají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, někdy navíc v náročnějších podmínkách než ve veřejnoprávní instituci. Říkat tak, že naše demokratická kultura stojí a padá s výší poplatku, implicitně naznačuje, že bez veřejnoprávních rozpočtů v určité výši by přestala existovat profesionální kontrola moci, kvalitní veřejná debata i seriózní zpravodajství.

Co je vidět, to bolí

Vysvětleme si jednu vlastnost koncesionářského poplatku, která se často opomíjí: Placení tohoto poplatku je viditelné. Obrazně řečeno – musíte „sáhnout do kapsy“, vyndat z ní peníze a někomu je odevzdat. Bez ohledu na to, zda chcete, nebo ne – což zkrátka bolí. To je přesně důvod, proč jsme si mohli všimnout, jakou debatu vzbudilo nejen zvýšení koncesionářských poplatků, protlačené exministrem Martinem Baxou, ale třeba zvýšení daně z nemovitých věcí, která funguje na stejném principu.

Jen pro upřesnění, koncesionářský poplatek je podle metodiky ESA 2010 daňovým příjmem. Osobně jsem měl pocit, že hlavním bodem konsolidačního balíčku bylo právě zvýšení daně z nemovitých věcí a ne například zvýšení sazby nemocenského pojištění pro zaměstnance, které má na peněženky občanů mnohem větší dopad.

Čtěte také: Krutá pravda o povolenkách

Důvod je nasnadě – ve vnímání lidí existuje obrovský rozdíl mezi daněmi, které musíte zaplatit tak, že „vyndáte peníze z peněženky“ a daněmi, které sice platíte, ale děje se tak skrytě v rámci nějakého v zásadě neviditelného mechanismu, jako je tomu například v případě daně z příjmů a odvodů na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Klidně se s vámi vsadím, že kdyby došlo ke zvýšení odvodů na zdravotní pojištění i třeba o jeden procentní bod, nevzbudilo by to ani zdaleka takový poprask jako zavedení poplatků u lékaře ve výši nižších desítek korun.

Nepochopení soukromých médií

Nerozumím tak jedné věci u odpůrců veřejnoprávních médií. Proč je jejich cílem koncesionářské poplatky zrušit? Pokud ke zrušení poplatků dojde, bude pro vládu mnohem jednodušší každoročně měnit rozpočet veřejnoprávních médií, a to samozřejmě i směrem nahoru. Právě poplatky byly svým způsobem zárukou toho, že nebude docházet k markantnímu navyšování rozpočtů (a také že se poplatek řadu let nenavyšoval) – ať už za vlády, kterou dotyčný má rád, ale za příští vlády, kterou rád mít nemusí. A když už by došlo ke zvýšení poplatků, vyvolalo by to opět bouři a nutnost nést politické náklady, jako tomu bylo za vlády Petra Fialy.

Stejně tak úplně nerozumím některým zástupcům soukromých médií, kteří si stěžují na nekalou konkurenci ze strany veřejnoprávních médií. Tedy lépe řečeno, rozumím důvodu jejich pocitu znevýhodněnosti. Nechápu ale, proč vidí řešení v rušení poplatků. Ve chvíli, kdy instituce disponuje miliardami korun z vybraných daní, může vstupovat do oblastí, ve kterých již silná soukromá nabídka – například na poli zábavní produkce. Soukromá média si přitom na svou činnost musí vydělat na trhu a nesou plné podnikatelské riziko. Veřejnoprávní instituce toto riziko nenese v plném rozsahu – její příjem je zajištěn zákonem. Nemělo by snad být jejich zájmem, aby se co nejvíce omezila činnost ČT a ČRo, ale zachoval se model koncesionářských poplatků, který bude činit budoucí pokusy o navýšení rozpočtu krajně nepopulární?

Občané, nejdřív zaplaťte, zdůvodnění dodáme později

Na mě jakožto na poměrně náročného voliče působí počínání současné vlády, ale i vlády předchozí, poměrně zvláštně. Zásadním problémem celé anabáze okolo poplatků bylo, že neproběhla uspokojivá debata o účelu veřejnoprávního média. Tedy zejména, jaké služby a v jakém rozsahu má veřejnoprávní médium poskytovat. Mají být součástí veřejnoprávní služby zábavné pořady? A co sportovní přenosy? Programy, ve kterých se vaří či tančí? Za sebe bych se bez tohoto všeho obešel – a to, co opravdu chci sledovat, za to si rád zaplatím.

Čtěte také: Společnost pomatená bojem za prezidenta se dojímá sama nad sebou a nevnímá skutečné nebezpečí

Další velkou chybu vidím v tom, že před zvýšením poplatků neproběhl robustní a veřejně prezentovaný audit hospodaření ČT a ČRo. Vůči koncesionářům mi přijde možná až pohrdavé, že nejprve došlo ke zvýšení poplatků, ale až nový ředitel ČT následně nařídil hloubkový audit. Neměl by snad takový audit předcházet tomu, než budeme po daňových poplatnících požadovat více peněz? Ještě k tomu v situaci, kdy se rozšířil okruh poplatníků i na společnosti. To mi sice přijde naprosto absurdní z hlediska logiky věci, ale nutno konstatovat, že účel to zkrátka splnilo – vybralo se více.

Nová vláda tak může těžit z chyb vlády předchozí, zejména pak z odporu veřejnosti poplatkům a z faktu, že nikdy neproběhla jasná a široká debata o účelu veřejnoprávních médií. Pokud tento účel nebyl přesně vymezen za vlády Petra Fialy, pak by vláda Andreje Babiše dělala z čistě strategického hlediska chybu, kdyby jej nyní detailně stanovovala ve chvíli, kdy plánuje financovat veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu.

Konec poplatků vám neuleví

Přesně definovaná role totiž znamená přesně vymezit rozsah služby, čímž by došlo k vytvoření legitimního rozsahu financování. Jinými slovy: čím přesněji definovaný účel, tím více omezení. Nejasně definovaný účel dává volnost. A z hlediska vlády, která chce mít při nastavování rozpočtu co nejširší manévrovací prostor, je volnost vždy pohodlnější než závazek. Odpor veřejnosti k poplatkům jako takovým pak samozřejmě usnadní jejich zrušení a převedení financování na státní rozpočet.

Nemohu si odpustit ještě jednu poznámku. Od současné vládní koalice jsem slyšel, jak „odpuštění“ koncesionářských poplatků uleví občanům. Rád bych řekl, že to je zavádějící tvrzení, protože občané si provoz ČT a ČRo stejně zaplatí, akorát tomu tak bude z jejich daní přes státní rozpočet. Realita je však ještě horší – jistě jste si všichni všimli, že příjmy státu ani zdaleka nestačí na pokrytí výdajů státu, a proto si stát na provoz veřejnoprávních médií jednoduše půjčí nejen od mladé generace, ale i od doposud nenarozených dětí. Koneckonců stejný model jsme viděli u platby za podpory obnovitelných zdrojů energie, kterou si na sebe převzal stát – a platit bude z peněz, které (světe div se) nemá. Přijde mi to krajně trapné vůči mladým lidem. Dokázal bych překousnout situace, kdy by stát budoval kritickou infrastrukturu a financování řešil zadlužením. Asi bych si to vnitřně odůvodnil tím, že tuto infrastrukturu buduje i právě pro mladé. Ale aby například současní kojenci v budoucnu museli splácet účty za televizi jejich rodičů? To je odpornost.

Drahá střední cesta

Shrnuto a podtrženo. Jsem přesvědčen, že zachování poplatků by mělo být ve vlastním zájmu obou táborů – jak odpůrců veřejnoprávních médií, tak jejich zastánců. Pro ty první představují politicky viditelnou brzdu. Každé jejich zvýšení bude silně nepopulární a bude nutno nést politické náklady. Pokud by se financování přesunulo do státního rozpočtu, tato brzda zmizí a vláda získá mnohem širší manévrovací prostor – včetně možnosti veřejnoprávní rozpočty postupně zvyšovat. Pro zastánce je zase poplatek důležitou pojistkou institucionální nezávislosti. Jakmile se financování veřejnoprávních médií stane součástí státního rozpočtu, stává se zároveň součástí každoročního politického vyjednávání.

Čtěte také: Stát výrazně přidá úředníkům, EU chce transparentní odměňování. Jak se zachovají firmy?

I v případě, že by nikdo externí nezasahoval do produkovaného obsahu veřejnoprávních médií, už jenom samostatná existence rozpočtové páky může vytvářet přirozený tlak na zaměstnance a na jejich chování, což je skvělý způsob, jak podkopat důvěryhodnost celé instituce. Pokud tedy někdo tvrdí, že koncesionářské poplatky jsou nadbytečná zátěž, pak ať myšlenku dotáhne a veřejnoprávní média buď zrušme, nebo jim alespoň zásadně zužme rozsah. Ale jestli tato média chceme zachovat, pak je fér zachovat i model, který jejich existenci činí pro veřejnost viditelnou a politicky nákladnou – tedy koncesionářské poplatky.

Co je z mého pohledu ale naprosto nepřijatelné, je dnes nejvíce skloňovaná třetí cesta: ponechat činnost veřejnoprávních médií v současném rozsahu, jen jejich účet schovat do státního rozpočtu. To je sice pohodlné dnes, ale zároveň je to elegantní způsob, jak poslat účet dál – na mladé a na děti, které se ještě ani nenarodily. Jestli existuje ve společnosti tak velký odpor proti veřejnoprávním médiím, tak zrušme většinu provozu ČT a ČRo, zachovejme zpravodajství a poplatek snižme na nižší desítky korun – nebo tato média privatizujme. Nechci žít ve státě, kde se kojenci zadlužují proto, aby dospělí nemuseli platit za provoz televize a rádia.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.