Jan Kofroň: Je Univerzita Karlova na TOP místě, nebo na chvostu?

Pár poznámek k rankingům univerzit aneb Polemika s Michalem Půrem

Nedávno Michal Půr rozpoutal menší X-bouři, když se opřel do Univerzity Karlovy. Ve zkratce, řekl, že UK je v žebříčcích na chvostu. Přitom UK se nyní umísťuje na 265 (loni 246) pozici z cca 1500 hodnocených univerzit. Tento argument dotáhl (či spíše přetáhl), když pravil, že „Cokoliv mimo TOP 50 nestojí za řeč“. Musím dokonce přiznat, že několik mých akademických kolegů si tyto zlé větičky nesouhlasně zvýrazňovalo jinobarevkou.

Necháme-li žerty stranou, samotné otevření otázky, nakolik jsou naše univerzity kompetitivní a nakolik jejich umístnění zaostává za očekáváními je jistě na místě. Pojďme se tedy podívat, (i) zda je přítomnost v první padesátce běžná alespoň pro bohaté menší a střední státy západní Evropy a (ii) do jaké míry je náš výsledek v zásadě očekávatelný s ohledem na strukturální faktory (totiž bohatství a počet obyvatel).

Zkraje řekněme, že budeme pracovat s žebříčkem QS. Ten má jistě svá problematická místa (umístění některých čínských univerzit – zejména ve společenských vědách – občas budí rozpaky), ale jde o žebříček poměrně hojně využívaný, takže jej nemá smysl ignorovat.

Je však dobré zdůraznit, že QS žebříček pracuje s některými indikátory, které výrazně nahrávají bohatým zemím zejména z anglosaského světa. Patří sem třeba podíl zahraničních studentů, či podíl mezinárodních akademiků, nebo poměr studentů na akademika apod. Je jasné, že bohatší (zejména) anglosaské univerzity zde budou mít výhodu.

Kdo je v první padesátce a v první stovce?

Začněme od konce, silnější – a dle mého názoru přepjaté – tvrzení Michala Půra je to, že pod padesáté místo „to nestojí za řeč“. Tohle tvrzení by snad dávalo smysl, pokud bychom měli dokonale propustný vzdělávací globální systém, jenže k tomu se ani neblížíme. Přinejmenším dokud bude financování záviset na národních penězích a národních studentech, bude pro drtivou většinu univerzit (pozn. nerozlišuji mezi univerzitami a vysokými školami) podstatnější, kde se nachází v národní, nikoli mezinárodní hierarchii. To neznamená, že globální pozice je irelevantní, nelze ji ale absolutizovat.

Pro malou ilustraci, představte si, že má (ne nutně jen francouzský) zaměstnavatel na výběr mezi dvěma jinak totožnými kandidáty, jeden ale absolvoval nejlepší francouzskou univerzitu (globálně 41. místo) a druhý absolvoval sedmou nejlepší britskou univerzitu (35. místo globálně), opravdu by zde někdo přidal kredit absolventovi (až) sedmé nejlepší britské univerzity? Globální ranking má jistě svou hodnotu, pochybuji ale, že jej někdo bere takto doslova.

Čtěte také: Karel Křivan: Fialovo Spolu jako Trpišovského Slavia. Rozhoduje fanouškovství

Ať tak, či onak, otázkou je, nakolik lze vůbec čekat, že se univerzitám z menších, středně bohatých států podaří dostat do elitní padesátky, či stovky. Než se zaměříme na tuto otázku, je dobré ukázat (viz graf 1), že prvních 50 a 100 pozic je dominováno univerzitami americkými (tvoří zhruba 30 a 25 %). Podíl univerzit z dalších států (Čína, Británie, Francie, Kanada, či Německo) je již výrazně menší.

Dominance USA je dána několika faktory. Za prvé jde o mimořádně bohatou zemi, která díky tomu dokáže vytvořit extrémně silné zázemí minimálně pro několik desítek univerzit (přitom toto zázemí pochází i ze soukromých zdrojů). Tomuto finančnímu zázemí logicky nedokáže většina států světa konkurovat. Zároveň jde o velkou zemi s obrovským bazénem talentů, které navíc umí Američané přitáhnout i ze zahraničí. Jen málokterá země může nabídnout něco srovnatelného (buď chybí finanční zázemí, nebo otevřenost, nebo oboje). Zároveň, americké univerzity se po 2. světové válce staly centrem poznání a vytvořily těžko zreplikovatelný ekosystém, který je atraktivní i pro ne-Američany. Je sice možné, že se v budoucnu poměr třeba čínských univerzit srovná s těmi americkými, půjde však o proces trvající desetiletí.

Graf 1: Kdo obsazuje TOP 60 a 100 míst v žebříčku QS

Data: QS 2026

Podobně jako USA, velké a bohaté evropské a neevropské státy pochopitelně těží ze své velikosti a samozřejmě i finančního zázemí, které vlády a soukromý sektor, dokáží vytvořit (byť s USA se měřit nemohou). Dodejme i, že je na první pohled zřejmé, jak velkou výhodu mají anglosaské země. V první padesátce, či alespoň stovce najdeme i několik zemí do cca 10 milionů obyvatel (Švýcarsko, Singapur, Švédsko, Nový Zéland, Irsko a Belgii), jde však vždy o státy mimořádně bohaté. Zkrátka, bohaté a zároveň velké státy mají výhodu.

Podívejme se nyní na prvních dvacet evropských univerzit, pokud vynecháme právě univerzity Britské, Francouzské a Německé, které pochopitelně mohou těžit ze silného ekonomického zázemí, jakož i velké populační základny (viz Tab. 1). Povšimněme si, že do padesátého místa nalezneme jen tři univerzity (dvě švýcarské – ETH Zürich, Lausanne EP a jednu Nizozemskou – Delft UT). Přitom „bezpečně v první padesátce jsou jen dvě švýcarské univerzity. Mimochodem jen deset univerzit se pak vejde do první stovky.

Pokud bychom přijali kritérium Michala Půra doslova, museli bychom říci, že jen Švýcaři mají skvělé vysoké školy. Pokud zaujmeme méně vyhrocený postoj, můžeme tvrdit, že excelentní VŠ z menších a středních evropských států má krom Švýcarska, i Nizozemsko a Švédsko. Další státy se v této dvacítce již chlubí reálně jednou, či dvěma univerzitami. S výjimkou Ruska (to jsme záměrně nevyškrtli i přes jeho populační velikost) však jde opět o státy velmi bohaté, se silnou výzkumnou tradicí a ve většině případů se silnými kontakty na další (zejména západní univerzity).

Již tento letmý pohled umožňuje vyslovit dva předpoklady. Zaprvé, masa hraje roli. Být velkým státem nestačí, ale v první padesátce se reálně objevují menší státy jen výjimečně (Švýcarsko, a Singapur představují opravdu výjimku). Zadruhé, ekonomická vyspělost představuje téměř nezbytnou podmínkou, pokud se nebavíme o opravdu populačně velkých státech. Za třetí, nelze podceňovat výhodu anglosaského jazyka (nejen na univerzitě, ale především v širší společnosti) pro nejvyšší pozice v žebříčku QS.

Tabulka 1: TOP 20 univerzit evropských států bez UK, Francie a Německa

Pozn: Státy s více jak třemi zástupci jsou barevně odlišeny

V tomto smyslu by mohlo být zajímavé podívat se na několik s Českem snad trochu srovnatelných států. Tabulka 2 proto nabízí počet univerzit v kategoriích do 100., 200., 300., 400. a 500. místa pro Taiwan, Izrael, Rakousko a Česko. Ve všech případech jde o státy bohatší než Česko, nicméně, krom Taiwanu (který má 23 milionů obyvatel) o státy zhruba stejně populačně silné.

Tabulka 2: Srovnání Taiwanu, Izraele, Rakouska a Česka

Jak je vidět, pouze (populačně dvojnásobný) Taiwan má alespoň jednu univerzitu v první stovce a celkově má v první pětistovce osm škol. Rakousko má sice jednu univerzitu v druhé stovce, nicméně chybí mu zástupce ve stovce třetí, kde má Izrael dva a Česko jednoho zástupce. Česká situace je určitě o něco horší než ta izraelská, či rakouská, v globále však rozdíly nejsou velké a spíše se zdá, že hlavní problém je poměrně velká propast mezi Univerzitou Karlovou a dalšími našimi předními univerzitami. Výše řečené neříká, že bychom s naší situaci měli být spokojeni, ale ukazuje, že naše pozice možná koresponduje s naší velikostí a omezeným bohatstvím jakož i určitou jazykovou (a historickou) izolovaností od hlavních výzkumných oblastí.

Co čekat?

Jak jsme řekli výše, jednoho nyní jistě napadne, do jaké míry naše postavení skutečně odpovídá naší populační velikosti a našemu bohatství (resp. výkonnosti ekonomiky). Pro tyto účely se můžeme pokusit ověřit, zda existuje (silnější, či slabší) závislost mezi populační velikostí a výkonností ekonomiky určitého státu a právě tím, jak dobře si stojí jeho univerzity.

Jak jsme naznačili výše, zaměřit se pouze na tu nejlepší univerzitu by mohlo být chybou. Je jistě rozdíl, pokud země má třeba nejlepší univerzitu na 100 příčce, ale druhou a třetí až kolem čtvrté stovky a situací, kdy by taková země měla tři univerzity kolem 150-200 místa. Můžeme se však lišit v názoru na to, jak moc by měla býti bonifikována třeba pozice v první padesátce vůči první pětistovce.

Proto pracujeme se třemi alternativními výpočty kumulativního skóre (které bude fakticky představovat naší závisle proměnnou), přičemž pracujeme pouze s prvními sedmi stovkami univerzit, pro které jsou k dispozici poměrně podrobná data (univerzity níže v žebříčku mají často jen rámcové hodnocení). Za tyto univerzity známe jejich celkové skóre, které se pohybuje mezi 100 (to má absolutní vítěz) a 25,1, které mají univerzity na onom zhruba sedmistém místě. Právě ono celkové skóre použijeme pro konstrukci kumulativních bodů.

Naše první kumulativní skóre (sum_L) sčítá body za každou národní univerzitu ohodnocenou dle následujícího vzorečku:

BODY_L = (Celkové skóre – 25,1)/(100-25,1)

Pozn. 100 odpovídá maximálnímu skóre, 25,1 nejnižšímu hodnocenému skóre.

Naše druhé kumulativní skóre (sum_c) stojí na ohodnocení, které je výrazně nelineární a vypadá takto:

BODY_c = 1/((100 - celkové skóre)+1)

Finálně třetí skóre (sum_q) stojí na hodnocení, které se blíží hodnocení prvnímu, ale snahou je o něco více bonifikovat cca první stovku univerzit a snížit rozdíly mezi posledními dvěma stovkami univerzit.

BODY_q = (celkové skóre/100)^2

Pro získání představy lze uvést jakému bodovému zisku odpovídají různé pozice v žebříčku:

Je zřejmé, že se tyto tři bodovací schémata liší poměrně výrazně. Pokud tedy nalezneme podobné výsledky pro všechny tři alternativní kumulativní skóre, těžko půjde říkat, že je výsledek závislí na zvoleném systému bodování.

Po sečtení bodů za jednotlivé země (je jich nakonec 72) je samozřejmě finální distribuce nenormální, takže následně budeme pracovat s přirozeným logaritmem těchto hodnot. Jako naše dvě klíčové nezávisle proměnné vezmeme HDP per capita (v nominálu) a počet obyvatel, jak je reportuje IMF. I v tomto případě jde o proměnné s nenormálním rozdělením, takže i zde využijeme zlogaritmování.

Čtěte také: Markéta Malá: Síkelovo proroctví a nesmyslně drahá česká elektřina. Zdražuje ji i evropský cenový algoritmus

Abychom čtenáře zcela nezahltili přeskočíme teď konstrukci a ověření regresních modelů (regresní tabulku čtenář nalezne na konci textu v příloze). Je však vhodné říci, že jde jen o prvotní nástřel OLS regresní analýzy, přičemž některé techničtější aspekty neřešíme (př. neřešíme, jak se postavit k zemím, které v první sedmistovce svou univerzitu nemají).

Co je podstatné, podařilo se nám identifikovat poměrně silnou závislost mezi naší závisle proměnnou (ve všech třech variantách) a hodnotou populační velikosti a HDP na hlavu. Tyto dvě proměnné vysvětlují cca 65-70 % variability (dle zvolené verze závisle proměnné). Existuje tedy část nevysvětlené variability, ale lze tvrdit, že naše dvě klíčové proměnné hrají rozhodující roli (zvídavý čtenář si jistě zkusí model doplnit o dummy proměnnou „angličtina jako oficiální jazyk“).

Na základě tohoto zjištění můžeme zkonstruovat očekávané kumulativní body pro jednotlivé státy. Jak ukazuje graf 2, Česko je (téměř) přesně tam, kde bychom očekávali (tj. na přímce) na základě naší populační velikosti a úrovně HDP. Pozorný čtenář si navíc jistě všiml, že státy, jejichž kumulativní body jsou výrazně pod očekáváním (korespondujícím bodem na regresní přímce) jsou zvýrazněny červeně, zatímco zeleně jsou zvýrazněny ty státy, které si vedou nad očekávání dobře. I zde je mimochodem vidět, že třeba Polsko, Slovensko, ale do určité míry i Izrael si vedou hůře, než bychom čekali. Naopak státy jako Británie, Austrálie, Malajsie, Nový Zéland a čínský Hong-Kong performují výrazně nad očekávání.

Graf 2: Predikované kumulativní body (x) vs. Skutečnost (y – sum_q)

Samozřejmě, někdo by mohl říci, že tento výsledek je daný specifickou konstrukcí kumulativních bodů. Pro ověření této teze se čtenář níže může podívat na analogický graf, který vznikl na základě regresí, kde byla jako závisle proměnná položena 2. verze kumulativního skóre. Výsledek (zejména pro Česko) je však v zásadě totožný. Zdá se, že i zde je Česko téměř přesně tam, kde by šlo čekat dle naší populace a bohatství.

Graf 3: Predikované kumulativní body (x) vs. Skutečnost (y- sum_c)

Pozn: USA nejsou zobrazeny (zobrazení odlehlých států by zhoršilo citelnost zbytku grafu).

Finálně se můžeme pokusit o totéž s „lineárním“ přepočtem bodů. Nebudeme však čtenáře dlouho napínat a rovnou řekneme, že ani zde nevidíme odlišný příběh. Zkrátka částečné úpravy konstrukce kumulativních bodů neovlivňují základní vyznění. A zároveň Česko patří k těm, jejich pozice je překvapivě stabilní, a navíc téměř dokonale odpovídá našim strukturálním podmínkám.

Graf 4: Predikované kumulativní body (x) vs. Skutečnost (y – sum_L)

Celkový verdikt je poměrně jasný. Výsledky v žebříčku QS v případě Česka reflektují základní charakteristiky Česka. Na jednu stranu se tak příliš naší pozicí nejde chlubit, stejně tak ji ale nelze moc kritizovat. Samozřejmě by bylo skvělé, kdybychom dokázali takříkajíc boxovat nad naší váhovou kategorii (což se mimo anglosaské země daří v Evropě třeba Finsku, Švédsku, či Nizozemsku). Zároveň skutečně výrazné zlepšení (tj. právě na úroveň třeba Švédska, nebo Belgie) je téměř nepředstavitelné bez výrazného zvýšení naší ekonomické výkonnosti. Mimochodem to je bod, který neplatí jen pro stav našeho vysokého školství.

Na místo závěru, jak poskočit v žebříčku a nic nezlepšit?

Silná kritika Univerzity Karlovy i dalších českých institucí není tedy na místě. To však neznamená, že bychom nemohli bažit po zlepšení naší pozice. Pokud by nám nevadilo jít ad absurdum, je zde několik možných cest, jak se skokově dostat o pár desítek míst výše.

V rámci UK fungují tři lékařské fakulty. Pokud z nich vybereme (resp. postavíme) jen jednu a to tak, aby měla zároveň vysoký podíl citací na osobu a vysoký podíl zahraničních studentů a zbylé dvě fakulty převedeme pod jiné univerzity, dojde ke zlepšení některých dílčích parametrů hodnocení (které jsou vztahovány k počtu akademických pracovníků, resp. studentů). Že to zřejmě nijak pozitivně neovlivní kvalitu přípravy lékařů v Česku je jedno – klíčový je přece posun po žebříčku.

Podobně, některé univerzity nemají pedagogické fakulty, ty fungují jako samostatné instituty. Vzhledem k tomu, že naše Pedagogická fakulta nebudou (pochopitelně lákat velké množství zahraničních studentů (a stejně tak i výzkumníků) při jejím formálním vyřazení z UK lze počítat s několika místy v žebříčku k dobru.

A v podobné situaci je i Právnická fakulta. Celkem pochopitelně české právo nepřitahuje kvanta zahraničních studentů. Stejně tak pochopitelně naši právníci budou zřejmě vždy z nemalé části publikovat v domácích právních časopisech – jenže to znamená nižší citační ohlas. Opět tedy platí, že formální vyřazení právnické fakulty by zřejmě přispělo k pár místům. A opět platí, že takové řešení by žádný skutečně pozitivní efekt nepřineslo. Zkrátka šlo by o administrativní změny, které by se snažily optimalizovat UK (či jinou českou univerzitu) tak, aby v žebříčku QS dopadla, co nejlépe. Že by to nijak našemu vysokému školství nepomohlo, je přitom zcela jasné.

Výše uvedené návrhy snad nikoho nenapadnou realizovat, snad všichni by ale jistě souhlasili například s větším tlakem/motivací k publikacím v kvalitních zahraničních časopisech (jak se dnes říká ideálně 1., či alespoň 2. kvartil v databázi WOS). I zde se ale hodí poukázat na možné negativní dopady. V některých zejména menších sub-oborech totiž to, co je považováno za aktuální a hodnotné v zahraničí, není to samé, co bychom za hodnotné považovali my.

Čtěte také: Tomáš Jirsa: Vybere si ODS politický comeback, koaliční přežívání, nebo rovnou eutanázii?

Pokud tedy bude třeba v určitém sub-oboru dominovat silně postmoderní přístup, náš výzkumník s více tradičním přístupem bude mít poměrně velký problém. To obvykle neznamená, že by publikovat v zahraničí nemohl, ale v průměru nebude mít stejně početné a stejně vysoce umístěné výsledky jako, kdyby přijal oborovou módu. To se samozřejmě týká i tematického zaměření. Některá témata jsou bezesporu klíčová pro nás, ale z pohledu světové vědy může jít o témata třetího řádu – což ovlivní jejich zajímavost pro editory a recenzenty zejména těch nejvýznamnějších oborových časopisů. Pokud se budeme snažit maximalizovat naši vědeckou produkci, velmi rychle dojde k tomu, že se naši výzkumníci tematicky i epistemologicky začnou podobat těm západním. Zda je taková nápodoba vždy pozitivní, je otázkou přinejmenším spornou.

Abychom si to demonstrovali na konkrétním příkladě. Evropská bezpečnostní studia byla v posledním čtvrtstoletí silně dominována konstruktivistickými přístupy (v některých případech poměrně konvenčními, v jiných případech silně navázanými na feministickou teorii, postkolonialismus atp.). Řada – z našeho východoevropského pohledu klíčových – témat jako třeba konvenční odstrašení, faktory efektivity bojové činnosti (v konvenčním konfliktu), či otázka relativní vojensko-ekonomické výhodnosti profesionální vs. branecké armády, byla téměř vypuzena z hlavních evropských sub-oborových časopisů (rozuměj těch s vysokým impakt faktorem). Nechť si každý sám odpoví, zda (by) nám (při daných incentivách zcela racionální) následování evropské akademické módy pomohlo posílit naši obranu, či alespoň vyprodukovat kompetentní odborníky pro potřeby politického řízení našich ozbrojených sil a veřejné diskuse o problematice obrany? S trochou nadsázky, pokud chci, aby se naši sociální vědci co nejvíce přiblížili svým západoevropským kolegům, nemohu pak brečet nad sílící pozicí „woke“ ideologie na některých oborech.

Tím samozřejmě neříkám, že máme rezignovat na snahu publikovat v prestižních žurnálech, upozorňuji jen na to, že absolutizace i této (za mne zcela pochopitelné) metriky může pro některé subobory vygenerovat nezamýšlené důsledky, nad kterými se pak budou mnozí rozhořčovat.

Výše uvedené nemá být čteno jako obhajoba statusu quo, ale jako určité varování před:

1. Nerealistickými očekáváními. Naše očekávání i ambice prostě musí vycházet z karet, které máme v ruce. Ano máme se s nimi snažit sehrát co nejlepší partii, ale zázraky čekat nejde. Pokud by se během dvaceti let podařilo UK posunout na cca 150 místo, bude to mimořádný úspěch.

2. Nekritickým idealizováním podobných žebříčku jako jen od QS. Opět, to neznamená, že je nemáme vnímat, ale bylo by chybou neuváženě tlačit na umělý posun výše po žebříčku – z takového zlepšení si naše ekonomika stejně jako státní správa, či širší populace nic neodnese.

Tabulka: Regresní koeficienty pro alternativní specifikace závisle proměnné

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.