Tomáš Jirsa: Vybere si ODS politický comeback, koaliční přežívání, nebo rovnou eutanázii?
Čtyři klíčové komponenty pro možný návrat na scénu
Dění kolem doznívajícího 17. listopadu je dobrým startovacím bodem pro úvahu o tom, co nejzásadnější politická síla novodobé české historie ještě může nabídnout. Možná lépe řečeno - zda vůbec chce ještě něco nabízet. Protože to první, co člověka při pohledu na stranu modrého ptáka v posledních týdnech napadne, je pojem „smrtelná únava“.
Je to pochopitelné - strana se blíží polovině čtvrté dekády svojí existence, přišla za tu dobu o většinu členů (aktuální počty budou nejspíš výrazně pod 10 tisíc), má za sebou čtyři roky nepopulární vlády, kterou její předseda vedl, ale její volič ji pouze přetrpěl, nekonečnou sérii volebních proher a má obrovský problém generovat zajímavé tváře a zajímavý politický obsah. Strukturální problémy strany pomohl schovat projekt SPOLU, který vedl k překvapivému vítězství v minulých volbách, letos ale ani nasazení všeho, co tři koaliční strany měly, nezabránilo devastační prohře o více než 600 tisíc hlasů s vítězným Babišem.
Nevíme, jestli v příštích týdnech budou průzkumy samotné ODS přisuzovat druhé místo, třetí, nebo třeba čtvrté. To může být smutný pohled, ale je to vedlejší. Pobyt mezi politickými trpaslíky je pro ODS dlouhodobě smrtelný. Proč? Protože jsou dvoukolovým pohřebištěm politické autenticity. Ve fázi tvorby předvolební koalice obětujete první klíčové body programu nejmenšímu společnému jmenovateli, abyste to samé udělali v případě vládní spolupráce s dalšími - podobně malými - stranami. Výsledkem může být návrat k moci, ale jak ukazuje právě ukončené volební období pětikoalice, s bolestivým průběhem a ještě bolestivějším koncem.
Čtěte také: Jaká pokuta Babišovi hrozí, nevyřeší-li svůj střet zájmů? Prezident jeho jmenování zabránit nemůže
Příkladem toho, že nejde jen o jednu nepovedenou vládní epizodu, ale pro ODS systémový problém, je Praha. Metropole, kterou nejvýrazněji zasahuje krize dostupnosti bydlení, nezvládnutá dopravní situace a kolaps klíčových rozvojových projektů, se nachází ve stavu politického rozkladu. Kompromisně sestavená kandidátka Spolu v čele s Bohuslavem Svobodou dosáhla vítězství, ale nesourodá sestava složitě dospěla až do stávající nefunkční koalice s Piráty a STAN. Přestože se v ODS vedly živé debaty o změně na pozici primátora v polovině volebního období, což by byla jediná možnost, jak situaci řešit, zvítězilo vyčkávání. Ani ne rok před volbami v hlavním městě.
Nutné kroky
Příčin stavu, který zhmotnily volební porážky, je mnoho a do kongresu se o nich povede hodně debat. Co je ale potřeba dělat?
V první řadě přiznat problém. To zatím zvládá jen Radim Ivan, který stylem čertíka vyskakujícího z krabičky popichuje strejcokracii, která je výstižným pojmenováním stavu, ve kterém se ODS nachází. Ale nabízí víc? Martin Kupka ve složité pozici loajálního místopředsedy Petra Fialy se pojmenování stavu vyhýbá a pohled dopředu zatím také nevyjádřil jinak, než množstvím hodně abstraktních rozhovorů. Uvidíme, snad se to změní.
Ohlušující ticho narušují občasné nářky nad tím, že voliči nepochopili složitost situace a nepochopili ani brilantní výkon Zbyňka Stanjury v trojjediné roli 1. místopředsedy ODS, ministra financí a šéfa volebního štábu a poslali ho mimo politiku. Nebo zvolení matadora Marka Bendy jako „neokoukané tváře“ do aktuálně nejdůležitější funkce předsedy poslaneckého klubu. Reflexe minimální a je otázkou, jak dlouho tento zdvižený prostředníček bude ještě voliče bavit.
Čtěte také: Aleš Rod: Krutá pravda o parkování v Praze
Druhým krokem je strukturální reforma samotné strany. Za třetinu století se radikálně proměnilo politické prostředí. Rozhoduje se rychleji, centralizovaněji, je velký tlak na akceschopnost, nové tváře, komunikace se stala řádově důležitější součástí politiky. Přesto ODS jen kosmeticky upravovala strukturu místních, oblastních a regionálních sdružení, která je stavěná pro potřeby velké strany devadesátých let, ale paralyzující pro potřeby malé strany pro dnešní dobu.
Ta musí zvládnout 3 klíčové oblasti:
1) být think tankem, který zvládá přicházet s ideovou odpovědí no nové problémy a překlápět je do praktických politických řešení,
2) být HR základnou, která umožňuje hledání a rozvoj politických talentů a jejich průchod strukturou od politických začátků až po vrcholnou politiku,
3) být multimediálním vydavatelským domem a komunikační agenturou zároveň tak, aby myšlenkám a politikům dala odpovídající marketingový obal. Povinnou četbou jsou deníky Alastaira Campbella, který detailně popisuje, jak Tony Blair pochopil, že pro budování New Labour potřebuje kromě Giddensovy Třetí cesty (tedy ideologie) i radikální reformu zastaralé struktury Labour party.
Třetím krokem je změna politické strategie - z defenzivní na růstovou. Petr Fiala zachránil ODS v jednom z nejtěžších momentů její existence, díky image rozvážného akademika přikryl rozbitý politický brand, slabiny strany vykryl rozpuštěním ve Spolu. Ale jeho politický styl byl vždy založen na kompromisu a reakčním vztahu k agendě, kterou nastavovali jiní. Stačilo to na uklidnění vnitrostranické situace, stačilo to na postavení široké antibabišovské koalice, kde se každý cítil příjemně, a na porážku osm let vládnoucího Babiše. Nestačilo to na efektivní vládnutí a otevřelo to dveře Babišově návratu k moci.
Pokud nechce ODS být jen 4 letou přestávkou mezi prvními a druhými osmi lety Andreje Babiše u moci, musí změnit styl. Musí chtít comeback do role rozhodující politické síly. Přidat na razanci. Nastavovat agendu. „Jít do těla.“ Vyžaduje to po všech stránkách úplně jiný přístup a jiného lídra než doposud. A taky jiný vztah k menším stranám. Jak by řekl Nietzsche, vyžaduje to neotřesitelnou vůli po moci.
ODS bez identity
Čtvrtým a zásadním pilířem politického comebacku je program. Těžko říct, jestli je dnes ODS konzervativní nebo liberální strana, jestli je pravicová, středopravicová nebo jen středová. Stejně jako jestli na pojmenování mezi straníky vůbec ještě záleží, protože pojmy ztrácejí význam. Základní otázkou je, jestli nabídne řešení problémů, které občané vnímají a propojí je s osobnostní a politickou kompetencí. Vyžaduje to mnohem větší odvahu než opisování z thatcherovských osmdesátek a mnohem větší praktický obsah, než neustálé omílání „vyšších principů mravních“ a odkazu roku 89.
V době radikální geopolitické změny a nastupující technologické revoluce je čas na odvahu i při psaní programu. Je jen těžko představitelné, že strana bude zároveň pro euro i pro korunu, bude zároveň prosazovat i brzdit Green Deal, bude chtít nižší daně a zároveň je bude zvyšovat a bude poklidným přístavem pro venkovské konzervativce a zároveň vibrujícím prostředím pro městské ultraliberály.
Tři základní cesty naznačené v titulku jsou všechny reálné. Sobotkovská cesta ČSSD z pozice vítěze voleb s 20,45% v roce 2013 k 7,27% na konci volebního období a následný propad do bezvýznamnosti je varovná case study. Smíření se s realitou malé strany v nekončící sérii předvolebních a vládních koalic znamená akceptaci dnešního stavu a možnou slovenskou cestu. Pokus o politický comeback ODS do role rozhodující politické síly je tím nejambicióznějším plánem. Třeba se nepovede, ale nestojí zato to zkusit?
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.