Jakub Landovský: Evropa je pro USA poslední v řadě. Trump přehodnocuje spojenectví podle míry prospěchu
Ohlédnutí za (de) eskalací minulých dní
Poplach vyvolaný Donaldem Trumpem a jeho plánem zmocnit se Grónska za každou cenu, a to i s použitím vojenské síly, je prozatím zažehnán. Stejně tak uvalení cel. Americký prezident i generální tajemník NATO Mark Rutte hovoří o nové dohodě, respektive o aktualizaci dohody mezi USA a Grónskem z roku 1951, která zvyšuje americkou vojenskou přítomnost na ostrově. Více ukážou další dny.
Přinášíme pohled bývalého velvyslance při Severoatlantické alianci Jakuba Landovského. Ten v uplynulých vyhrocených dnech „zaprovokoval“ svým vyjádřením o tom, že místo Arktidy bychom se měli soustředit na situaci na východním křídle NATO a zdržet se komentářů.
Česká republika i Ukrajina se držely od situace v Arktidě v uctivé vzdálenosti. Polsko však bylo v této otázce výrazně rozdělené. Prezident Nawrocki na jedné straně a Tuskova vláda na straně druhé pochopili vážnost situace a chtěli maximálně chránit vztah s USA a NATO. Nawrocki na to ovšem šel cestou bilateralizace grónské otázky na dánsko-americkou záležitost, zatímco Tuskova vláda hrála více podle evropských not a vyslala signály podpory Dánsku. Polské vojáky ale nechtěl vyslat nikdo.
Součástí dnešního světa není jen absence vymahatelných pravidel a difuze moci, ale také posilování národní suverenity a návrat vitálního zájmu státu – bezpečnosti a přežití – na vrchol politických priorit. Pro USA, Ukrajinu, Rusko, Izrael, Čínu i Indii je cokoli v rozporu se základním, respektive vitálním zájmem státu druhořadé. Evropa, vědoma si své roztříštěnosti a celkové slabosti, stále koketuje s prosazováním vlády práva a pravidel v bláhovém přesvědčení, že právě pravidla zajišťují bezpečnost.
Není tomu tak: bezpečnost zajišťují síla a odolnost, zatímco pravidla zvyšují předvídatelnost světa v ostatních záležitostech. Česká situace naopak připomínala tu polskou: prezident se přidal ke společnému prohlášení ve prospěch Dánska a nová vláda – podle mého názoru správně – nasazení armády v Grónsku neslibovala. Našim vojákům bych úkol vzdorovat americké armádě v arktických podmínkách za bývalou dánskou kolonii na cestě k samostatnosti opravdu nezáviděl.
Vítězi jsou Rusko, Čína a jejich spojenci
Mezinárodní politika je vážná věc a pokud chcete něco říci, musíte být připraveni to prosadit. Je smutné, že americká administrativa přistoupila ke Grónsku způsobem, který antagonizuje evropské spojence, ale je to realita, kterou není třeba z naší strany přiživovat, pokud naším cílem není odvržení záruk, jež chránily evropskou bezpečnost po osmdesát let.
Skutečnými vítězi euroatlantické roztržky jsou Čína, Rusko a jejich spojenci ve světě. Pokud existuje nějaký plán – například v NATO – jak společně čelit rusko-čínskému pronikání do arktické části Atlantského oceánu a účinně zabezpečit nejen GIUKské úžiny, ale i 2,2 milionu km² grónské pevniny, pak je čas jej nejen představit, ale také podpořit konkrétními schopnostmi.
Donald Trump podepsal s hvězdou evropské politiky, finským prezidentem Alexandrem Stubbem, dohodu o výstavbě jedenácti ledoborců pro americkou pobřežní stráž. Čtyři vyrobí finské loděnice, zbytek loděnice v Texasu. Pokud chce Evropa v arktickém prostoru hrát roli, položme si otázku, kolik nových ledoborců vyrobí evropské loděnice pro nás a kolik to bude stát. Pro někoho je to otázka morálních komentářů, někdo – jako například já – sleduje situaci prizmatem realismu v mezinárodních vztazích.
Čtěte také: CSG a její cesta na burzu: Proč je Amsterdam tím správným místem
Velmoci mohou být demokratické jako USA, autokratické jako Čína či Rusko, nebo někde mezi tím, ale stále se budou chovat jako velmoci. Nevelmocenské země a jejich struktury bez schopnosti efektivní projekce síly musí tuto realitu snášet nikoli proto, že by byla spravedlivá, ale proto, že nemají alternativu. Respektive nemají alternativu k vyjednané dohodě (tzv. BATNA).
Proto je nyní klíčové jednat se Spojenými státy, i když se některé návrhy mohou tradicionalistům zdát praštěné. To se týká i výzvy USA ke společné akci v rámci článku 5 Severoatlantické smlouvy, kdy by část evropských spojenců spíše symbolicky pomohla s ochranou a monitorováním jižní hranice USA, přestože se nejedná o ozbrojený útok sousedního Mexika. Evropa už jednou prosadila navzdory USA aplikaci článku 5 na teroristické útoky z 11. září 2001.
Proto bychom nyní neměli americké návrhy shazovat ze stolu a měli bychom se pokusit posílit transatlantickou solidaritu, která zajišťovala především evropskou bezpečnost po téměř osmdesát let. Měli bychom být vděční – což platí zejména o našich západních sousedech. My jsme byli součástí Varšavské smlouvy.
„Svět není bezpečný, pokud USA nemají úplnou a totální kontrolu nad Grónskem“?
Trump tvrdí, že Dánsko nedrží svou bývalou kolonii pevně v rukou. Dánové navíc slíbili Inuitům v Grónsku samostatnost. Poté by však už nikdo neměl kontrolu nad pronikáním Číny a Ruska do naší mocenské hemisféry: 56 tisíc původních obyvatel na území o rozloze 2,2 milionu km² představuje mocenské vakuum, které si USA nemohou dovolit. Jde především o radarové stanice a systémy včasného varování, ale také o kontrolu vstupu do severního Atlantiku přes GIUK. To vše by si však Američané mohli zajistit i v rámci stávající dánsko-americké smlouvy z roku 1951.
Dalším zájmem je rozšíření území USA, ideálně prostřednictvím koupě a cese, jako tomu bylo u Aljašky, Louisiany či u dánských ostrovů, které se od roku 1917 nazývají Americké Panenské ostrovy. USA vznikly na odporu vůči evropskému kolonialismu a na ideji tzv. Manifest Destiny, přičemž Grónsko je jednou z posledních bývalých evropských kolonií na západní polokouli. Dánové mu navíc slíbili samostatnost.
Americkým investicím Dánové nemohou konkurovat
EU nemá k situaci v Arktidě jednotnou pozici a Grónsko není součástí EU. Jde o pozůstatek koloniální minulosti na cestě k samostatnosti. Dánsko drží určité karty a mělo by se s USA dohodnout na tom, co je nejlepší pro obyvatele Grónska i Dánska. Nabídka finanční kompenzace je zatím nejasná a vysoce spekulativní, ale nejvyšší částka, kterou jsem zaznamenal, činí 700 miliard USD. Tyto prostředky by směřovaly především do Grónska.
Dánové podle dostupných informací investovali do Grónska zhruba jednu miliardu dolarů ročně. Musíme vyčkat dalšího vývoje, ale je zřejmé, že USA plánují pro Grónsko investice a rozvoj, jimž Dánsko nemůže konkurovat. Čistě geopoliticky je však Grónsko zajímavé i pro Evropu, která není bohatá na přírodní zdroje, a jeho atraktivita může růst s postupující změnou klimatu.
Čtěte také: Jan Kofroň: V multipolárním světě idealismus a slabost nemají místo
Stěžejní je jednat s USA v dobré víře a snažit se společně s Dánskem zachránit evropskou bezpečnost. USA byly vítězem dvou světových válek a zachránily svět před nacismem. Američané zajistili stabilitu během studené války a ze tří prostorů, které považovali za klíčové, byla Evropa na prvním místě, následovaná jihovýchodní Asií a Blízkým východem. Dnes je Evropa poslední v řadě a je velmi nepravděpodobné, že by se USA výrazně soustředily na konvenční obranu Evropy. Jaderný deštník a spolupráci to neohrožuje, pravdou však je, že Evropa musí na konvenční zadržování Ruska stačit sama.
Počítají se obranné výdaje a výhodné bilaterální transakce
Spojené státy nyní přehodnocují svá spojenectví podle míry prospěchu a kredibility – samozřejmě ze svého pohledu. Byl bych rád, kdyby Česká republika byla vnímána jako spojenec USA i ostatních zemí NATO, klíčové však je, jak nás bude vnímat Washington. Tam se budou počítat především obranné výdaje a výhodnost bilaterálních transakcí.
Pokud jde o potenciální eskalaci a celní války, soustřeďme se především na strategickou spolupráci podobně smýšlejících zemí – od Japonska přes Koreu a Austrálii až po případnou Indii –, které budou schopny na základě společného zájmu vyrovnávat výhodu, již získaly Čína, Rusko, Severní Korea a Írán. Mimochodem, všechny tyto země podporují ruskou agresi na Ukrajině a jsou geograficky uspořádány do sousedského bloku schopného koordinovaně usilovat o změnu světového řádu.
Konec funkce poválečného uspořádání
Na závěr ještě několik slov k Venezuele. Jan Kofroň nedávno v souvislosti s americkým zásahem proti Nicolási Madurovi konstatoval, že žádný tzv. rule-based mezinárodní řád se nezhroutil. Souhlasím s ním. Události ve Venezuele nastaly dlouho po konci tohoto řádu, který byl narušen především Ruskem – stálým členem Rady bezpečnosti OSN –, jež dlouhodobě expanduje mimo své hranice a vyhrožuje použitím jaderných zbraní.
Operace ve Venezuele by se mohly odehrát i během studené války (a podobné operace se tehdy skutečně děly). Nelze je však srovnávat se současností: teprve Rusko si z ukrajinského bojiště odnese jako agresor dobyté území. To představuje skutečný konec základní funkce poválečného uspořádání – zabránit dobyvačným válkám o území. Souhlasím proto i s profesorem Václavem Bělohradským, že poválečné uspořádání bylo klubem vyvolených. Indie je nejlidnatější zemí světa a jadernou mocností, přesto její postavení v minulém mezinárodním systému této realitě neodpovídalo.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.