Ivana Tykač: Petr Pavel a Filip Turek jako nesoulad poslušnosti a autonomie
O dvou generacích moci a dvou pamětech svobody
Sleduji každý den v médiích kauzu, která mě tak trochu frustruje svou značnou bezvýznamností a nulovým vlivem na každodenní život nás všech, přičemž o tom každý den čteme. I když už téměř není co k tomu dodat. Téměř. Napadl mě… esej.
Proč prezident Petr Pavel tak ostře vystupuje proti Filipu Turkovi a co to vypovídá o porevolučním Česku?
Napětí mezi oběma muži není jen osobní ani čistě politické. Je to střet dvou generací moci, dvou zkušeností se státem a dvou představ o tom, odkud pramení legitimita mluvit o svobodě, odpovědnosti a budoucnosti země.
Filip Turek je typickým produktem porevoluční generace. Narodil se v roce 1985 a dospíval do světa, kde už nebylo třeba bojovat s totalitou, ale vyrovnávat se s jejím dědictvím. S přebujelou regulací, s morálním mentorováním shora, s pocitem, že „někdo ví lépe“, jak mají lidé žít. Jeho styl – často označovaný jako „macho“ – je méně ideologií, víc gestem autonomie. Je to jazyk generace, která se nechce nechat vychovávat, protože žádnou totalitu nezažila, ale zažívá dohled.
Turek je navíc obklopen zvláštní aurou: europoslanec, tedy symbol evropské legitimity, a současně hlasitý kritik evropského regulačního étosu. Hned napoprvé. A když se hnutí Motoristé dostalo do pozice, která otevírá reálný vstup do Poslanecké sněmovny, rozhodl se opustit mandát v Evropském parlamentu a vstoupit do české politiky s ambicí řešit domácí agendu – dokonce uvažovat o postu ministra. Právě tady se střet vyhrotil.
Pavlova schizofrenie
Do debaty vstupuje prezident Pavel – bývalý voják, vysoký představitel struktur NATO, ale také člověk formovaný armádou Československé socialistické republiky a někdejší člen KSČ. Členství ukončil ve svých 28 letech. Muž, jehož životní dráha je pevně zakotvena ve státu jako instituci, v hierarchii, v řádu, v odpovědnosti definované shora. Když tedy prezident Pavel varuje před Turkovými výroky a zpochybňuje jeho vhodnost pro ministerské funkce, nečiní tak jen jako hlava státu, ale jako nositel určité paměti moci.
Čtěte také: Největší zklamání z ODS: strach z reality
Zde vzniká pocit schizofrenie, kterou mnoho lidí cítí velmi silně. Člověk, jehož kariéra se mohla za jiných historických okolností odehrávat na opačné straně železné opony, dnes kárá představitele porevoluční generace za „neodpovědnost“ a „nevhodná vyjádření“. Není těžké si představit – a je to provokativní, ale legitimní myšlenkový experiment – že kdyby se listopad 1989 opozdil o několik let, Petr Pavel by nebyl symbolem euroatlantické integrace, nýbrž loajální součástí struktur Varšavské smlouvy. Ne proto, že by byl zlý, ale proto, že byl systémově kompatibilní.
A právě tato kompatibilita se systémem je klíčem k pochopení jeho odporu vůči Turkovi. Turek je neukotvený, nehierarchický, nerespektuje jazyk institucionální opatrnosti. Je to projev svobody, která se neptá na svolení. Pro člověka Pavlovy generace a zkušenosti je to nebezpečné – ne nutně ideově, ale existenciálně. Zpochybňuje to totiž představu, že legitimita vychází z řádu, z funkce, z minulých zásluh.
Když prezident kritizuje Turka v souvislosti s možným vedením resortu životního prostředí, vlastně tím implicitně říká: „Na tuto roli je třeba být kompatibilní s institucemi, jazykem, mezinárodním konsenzem.“ Turek naproti tomu reaguje: „Na tuto roli je třeba být kompatibilní s realitou lidí, kteří už nechtějí být řízeni expertní morálkou.“ To není jen spor o klima či EU.
Je to spor o to, kdo má právo definovat odpovědnost.
Z tohoto pohledu působí prezidentova kritika jako laciné morální kázání shora – a právě to je tón, na který je porevoluční generace alergická. O to víc, když přichází od člověka, jehož vlastní minulost je se státní autoritou propojena tak těsně. Nejde o osobní selhání Petra Pavla, ale o nesoulad pamětí: paměti poslušnosti a paměti autonomie.
Čtěte také: Jan Kofroň: V multipolárním světě idealismus a slabost nemají místo
Turek může být provokativní, nedokonalý, někdy přepjatý. Ale zosobňuje svobodu, která se odmítá omlouvat. Pavel na druhé straně zosobňuje odpovědnost, která se bojí chaosu. Když se tito dva střetnou, nejde o to, kdo má pravdu v detailu nebo ve výkladu Ústavy či základních hodnot. Jde o to, zda Česká republika zůstane zemí, kde se svoboda stále poměřuje minulostí – nebo zemí, která už konečně připustí, že nová generace má právo mluvit jiným jazykem, i za cenu, že to staré struktury znervózňuje.
Naše rozhořčení není iracionální. Je to odpor vůči asymetrii, v níž bývalý nositel jedné moci poučuje nositele jiné, aniž by si plně připustil, jak křehká je jeho vlastní morální autorita v očích těch, kteří totalitu nezažili – ale žijí s jejím stínem.
Je paradoxní, že nejviditelnějším tématem prezidenta Petra Pavla je spor o nejmenování jednoho z méně významných ministrů. Váhou v mediálním prostoru přesahuje spor o rozpočet i spor o důchody. Je to už „flagship“ téma Petra Pavla, spojené s jeho prvním obdobím. Opravdu to chtěl či zamýšlel? Nemyslím. Prostě si ve světle tohoto mého pokusu o „psychologický portrét aktérů“ nemůže pomoci on či jeho skupiny poradců a přátel po boku. Sahají až k instrumentálnímu formalismu, přičemž jim nedochází, že Ústava je pouze nástroj, nástroj demokracie. A o tu jde. Či by jít mělo.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
Do jisté míry bych souhlasil. Ale. Osoba Filipa Turka je toxická. Nesouhlasím že je představitelem své generace. To by skoro všichni lítali po dálnicích přes dvě stě, stavěli stavby načerno a naprosto bez uzardění spílali cikánům a jenom tak pro srandu hajlovali. V patnácti letech to lze, snad, ještě omluvit. Ve čtyřiceti nikoli. V eseji je vybrán za představitele generace naprosto špatný člověk. To ovšem neznamená, že jej prezident ČR nemusí jmenovat do funkce ministra. Velice dobře to popsal ústavní právník Marek Antoš ve včerejším pořadu Vinohradská 12. Andrej Babiš sestavuje vládu a takový ministr je i jeho vizitkou.
Představa, že Turek zosobňuje svobodu je dost bizarní. Turek je mnohem více reprezentantem nezodpovědnosti, hoštaplerství a především pábitelství. Měl jsem ho rád, dokud byl jenom postavou z podcastů, kde zajímavě mluvil o autech a vyprávěl zábavné historky. Je to jako sedět s kamarádem u piva, vědět, že kámoš hrozně kecá, ale je to vtipný a je to neškodný. Jakmile se ale z Turka stal politik, tak promeškal příležitost se vyrovnat se svojí minulostí a získat tím politický kredit (tak jako to udělal Pavel mimochodem). Z Turka se tak stala vyprázdněná postavička, prototyp tradičního českého podvodníčka, který se děsí odpovědnosti. Jediným prvkem svobody v celém jeho příběhu je fakt, že tak činí bohužel dobrovolně.