Írán, Amerika a Izrael v pasti vlastní převahy

Válka bez jasné fronty. Hormuz, Libanon a boj o kontrolu nad eskalací

Současný konflikt mezi Íránem, Spojenými státy a Izraelem se mění ve vleklou regionální válku, jejíž jednotlivé fronty jsou navzájem propojené. Bojuje se ve vzduchu, na moři, prostřednictvím raketových útoků na americké základny, v Hormuzském průlivu i v jižním Libanonu.

Složitost konfliktu spočívá v tom, že žádná ze stran nedokáže dosáhnout jednoznačného vítězství. Spojené státy a Izrael mají výraznou převahu ve vzduchu a mohou systematicky ničit íránskou infrastrukturu. Írán však nemusí porazit americké námořnictvo. Stačí mu vytvářet tak vysoké riziko, aby se obchodní lodě, pojišťovny a státy Perského zálivu začaly chovat podle jeho pravidel.

Podobný problém řeší Izrael v Libanonu. Může oslabovat Hizballáh, obsazovat část jihu země a ničit jeho vojenské kapacity, ale nedokáže odstranit politické a sociální prostředí, z něhož tato organizace vyrůstá. Vojenská převaha tak ani v Hormuzu, ani v Libanonu automaticky nepřináší politickou kontrolu.

Írán nemusí Hormuz ovládnout

Hormuzský průliv je v nejužším místě široký pouze 21 námořních mil. Hlavní lodní trasy sice vedou převážně ománskými vodami, ale jejich blízkost k íránskému pobřeží dává Teheránu významnou výhodu.

Írán nepotřebuje velké oceánské námořnictvo. K ohrožení dopravy mu stačí malé rychlé čluny, mobilní odpalovací zařízení protilodních raket, drony, miniponorky a námořní miny. Jeho cílem není průliv plně ovládnout, ale zabránit protivníkovi, aby jej mohl bezpečně a předvídatelně využívat.

Teheránu stačí, aby pojišťovny a majitelé lodí vyhodnotili plavbu jako příliš nebezpečnou. Doprava se pak může prakticky zastavit, aniž by Írán průliv fyzicky uzavřel.

Čtěte také:

Malé útočné čluny mohou ve větším počtu zaměstnat obranu obchodních a vojenských plavidel. Mobilní pobřežní rakety používají taktiku rychlého odpálení a okamžitého přesunu. Miniponorky mohou přepadat lodě nebo klást miny v mělkých vodách.

Právě námořní miny představují mimořádně účinný nástroj. Není ani nutné je masově rozmístit. Už samotné podezření, že se nacházejí v plavebních drahách, může zastavit obchodní dopravu a vyvolat prudký růst pojistného.

Administrativní kontrola jako součást války

Írán kombinuje vojenské nástroje s právním a byrokratickým tlakem. Vytvořil úřad, který vydává povolení k plavbě a požaduje poplatky za průjezd. Teherán se tím snaží vytvořit dojem, že Hormuzský průliv podléhá jeho správě, přestože mezinárodní právo garantuje lodím právo tranzitního průjezdu.

Skutečným cílem není fyzicky kontrolovat každé plavidlo. Írán chce vytvořit nový režim, v němž se rejdaři před cestou budou obracet na íránské úřady, platit poplatky a respektovat íránské podmínky.

Tím by se z vojenské hrozby postupně stala faktická administrativní kontrola nad jednou z nejdůležitějších energetických tras světa.

Spojené státy vedou vyčerpávací kampaň

Americká reakce spočívá v systematickém ničení íránských radarů, velitelských stanovišť, komunikačních uzlů, raketových odpalovacích zařízení a menších námořních sil. Washington současně blokuje íránské přístavy a zvyšuje hospodářské náklady režimu.

Z výběru cílů lze vyvodit, že Spojené státy neprovádějí pouze jednotlivé odvetné údery. Vedou dlouhodobou vyčerpávací kampaň, jejímž cílem je postupně zbavit Írán schopnosti ohrožovat lodní dopravu a americké základny.

Problémem je rozptýlená povaha íránských sil. Malé čluny, mobilní odpalovací zařízení, tunely, miny a podzemní sklady nelze zničit jedním velkým útokem. Každý zásah snižuje íránské schopnosti, ale nemusí odstranit celkovou hrozbu. Plnohodnotné odminování průlivu navíc nebude možné, dokud budou pokračovat boje. Minolovky by se samy staly cílem raket, dronů a rychlých člunů.

Spojené státy tedy mohou ničit íránskou infrastrukturu, ale nedokážou okamžitě garantovat, že průliv bude bezpečný také pro komerční dopravu. Írán určuje míru rizika, zatímco Washington určuje cenu, kterou za to Teherán zaplatí.

Hormuz je otevřený i uzavřený

Před válkou proplouvalo Hormuzským průlivem přibližně 180 lodí denně. Během nejintenzivnějších bojů tento počet prudce klesl a ani po dočasných příměřích se nevrátil na původní úroveň. Část pokračující dopravy tvoří plavidla napojená na Írán, Čínu a Rusko. Pro většinu západních obchodních společností se však cesta stala ekonomicky nevýhodnou.

Pojištění válečných rizik několikanásobně zdražilo a v některých případech může jeho cena převyšovat hodnotu převáženého nákladu. K tomu se přidávají administrativní překážky, možné íránské poplatky a riziko napadení nebo zadržení lodě.

Američtí představitelé mohou správně tvrdit, že průlivem lze fyzicky proplout. Současně je však pravda, že za současných podmínek by se o to pokusil pouze velmi odvážný, nebo spíše nezodpovědný kapitán.

Hormuz proto není formálně uzavřený, ale funguje jen omezeně. Írán tak dosahuje části svých cílů bez nutnosti vyhlásit úplnou blokádu.

Čtěte také:

Výhodnější postavení Číny a Ruska

Hormuzským průlivem za běžných podmínek prochází přibližně pětina světové ropy a podobný podíl zkapalněného zemního plynu. Velká část těchto dodávek směřuje do Asie.

Čína odebírá přibližně třetinu ropy přepravované průlivem a její lodě čelí menším politickým a sankčním překážkám než západní společnosti. Pokud jim Írán umožňuje bezpečnější průjezd, vzniká politicky rozdělený námořní prostor.

Západní a spojenecké lodě čelí vyššímu riziku, zatímco plavidla napojená na Čínu, Rusko nebo samotný Írán mohou získávat preferenční přístup. Peking tak nemusí do konfliktu přímo vojensky vstupovat. Může využívat levnějších dodávek, oslabování západní konkurence a rostoucí závislosti Íránu na čínském trhu. Současný konflikt se proto stává také součástí širšího americko-čínského soupeření.

Státy Perského zálivu jako spojenci i rukojmí

Bahrajn, Kuvajt, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty jsou významnými partnery Spojených států. Samy však nemají dostatečné vojenské kapacity, aby si bezpečný průjezd Hormuzem vynutily.

Na jejich území se zároveň nacházejí americké základny, kvůli nimž se stávají cílem íránských raketových a dronových útoků. Tyto státy proto potřebují americkou ochranu, ale současně nesou přímé náklady americké přítomnosti.

Zvlášť obtížné postavení má Omán. Hlavní jižní trasy vedou jeho vodami a Maskat tradičně působí jako prostředník mezi Washingtonem a Teheránem. Musí chránit mezinárodní plavbu, udržet vztahy se Spojenými státy a zároveň neztratit schopnost jednat s Íránem.

Libanon jako druhá strategická past

Podobně složitá situace vznikla v Libanonu. Izrael vážně oslabil Hizballáh, zničil část jeho vedení a raketových kapacit a obsadil část jižního Libanonu. Nedokázal však vytvořit podmínky pro úplné odzbrojení organizace.

Rámcová dohoda mezi Libanonem a Izraelem předpokládá, že Bejrút odzbrojí Hizballáh a Izrael postupně stáhne své síly. Libanonská armáda má převzít oblasti opuštěné izraelskými jednotkami.

Tento plán je však obtížně proveditelný. Libanonská vláda nemá vojenskou sílu k odzbrojení Hizballáhu bez rizika občanské války. Armáda je podfinancovaná a její vedení se obává střetu se šíitskou organizací, který by mohl zemi znovu rozdělit.

Hizballáh navíc není pouze vojenskou strukturou. Provozuje školy, nemocnice, sociální programy, média a politické organizace. Pro část šíitské společnosti nahrazuje stát, který jejich oblasti dlouhodobě zanedbával.

Hizballáh byl oslaben, nikoli odstraněn

Izrael zabil velkou část vedení Hizballáhu a zničil značnou část jeho arzenálu. Organizace se však nerozpadla. Její síla je založena na strukturách, ideologii, sociálním systému a íránské podpoře.

Čtěte také:

Hizballáh si zachoval tisíce bojovníků, část raketových kapacit a schopnost používat nové typy dronů. Současně ale politicky oslabil a ztratil řadu křesťanských, sunnitských a drúzských spojenců.

Politické oslabení však neznamená, že existuje síla schopná jej odzbrojit. Hizballáh a hnutí Amal stále ovládají všechna parlamentní křesla vyhrazená šíitům a bez jejich podpory by dohoda s Izraelem postrádala dostatečnou legitimitu. Většina libanonských šíitů odmítá jednání s Izraelem i odzbrojení Hizballáhu. Nejde pouze o výsledek propagandy. Šíitské oblasti nesly největší část izraelských úderů a statisíce obyvatel přišly o domovy.

Izraelská okupace posiluje argument Hizballáhu

Izrael odmítá odejít, dokud Hizballáh nebude odzbrojen. Hizballáh tvrdí, že se nemůže odzbrojit, dokud Izrael okupuje libanonské území.

Tento kruh vytváří strategickou patovou situaci. Čím déle izraelské jednotky zůstávají na jihu země, tím snadněji Hizballáh přesvědčuje své příznivce, že jeho zbraně jsou nezbytné.

Izraelská přítomnost může postupně začít připomínat okupaci jižního Libanonu z let 1982 až 2000. Také tehdy mělo jít o bezpečnostní pásmo, ale postupně se změnilo ve vleklý konflikt, který vyčerpával izraelskou armádu a současně posiloval legitimitu Hizballáhu.

Írán jednotlivé fronty propojuje

Teherán nevnímá Hormuz, Libanon ani útoky na americké základny jako oddělené problémy. Považuje je za části jednoho systému nátlaku na Spojené státy a Izrael.

Může nabídnout omezení útoků na lodní dopravu výměnou za zmírnění sankcí. Může působit na Hizballáh výměnou za izraelské stažení a současně využívat rozdílných zájmů Číny, Ruska, Ománu a států Perského zálivu.

Tato strategie však nese riziko nekontrolované eskalace. Hizballáh má vlastní zájmy a nemusí vždy jednat podle přání Íránu. Stejně tak může jeden útok na loď nebo americkou základnu vyvolat rozsáhlejší reakci, než Teherán očekával.

Vojenská převaha sama nestačí

Spojené státy mohou ničit íránské radary, rakety a lodě. Nemohou však okamžitě odstranit možnost, že jedna mina nebo jeden dron znovu zastaví obchodní dopravu.

Izrael může zabíjet velitele Hizballáhu a obsazovat území. Nemůže však přinutit libanonskou šíitskou komunitu, aby přijala odzbrojení organizace, kterou stále považuje za svého ochránce.

Ani Írán však nemůže dlouhodobě odolávat systematickému bombardování, sankcím a námořní blokádě bez vážných hospodářských a vojenských ztrát. Žádná strana proto nemá schopnost prosadit celý svůj plán. Všechny ale mohou zabránit vítězství protivníka.

K čemu musí dojít jednání

O budoucnosti Hormuzu, Libanonu a celého konfliktu nakonec rozhodnou jednání. Ta však budou muset propojit pravidla námořní dopravy, bezpečnost států Perského zálivu, izraelské stažení, postavení Hizballáhu, sankce a budoucnost íránského regionálního vlivu.

Dokud širší politické ujednání nevznikne, bude se konflikt pohybovat mezi dočasnými příměřími a novými vlnami eskalace.

Co konflikt znamená pro Evropu a Českou republiku

Pro Evropu představuje největší bezprostřední hrozbu energetický a obchodní šok. Dlouhodobé omezení Hormuzského průlivu by zvýšilo ceny ropy a zkapalněného zemního plynu, zdražilo námořní dopravu a narušilo dodavatelské řetězce mezi Evropou a Asií.

Evropské státy jsou sice na dodávkách z Perského zálivu závislé méně než některé asijské ekonomiky, růst světových cen by je přesto zasáhl. Drahá ropa zvýší ceny pohonných hmot, dopravy, průmyslové výroby, zemědělství i některých druhů energií.

Česká republika konflikt pocítila především nepřímo. Vyšší ceny energií zřejmě zhorší konkurenceschopnost průmyslu, zvýší inflaci a v budoucnu omezí spotřebu domácností. Slabší růst Německa a dalších evropských ekonomik může následně snížit poptávku po českém exportu.

Státní rozpočet by pak čelil kombinaci nižších daňových příjmů, vyšších nákladů na sociální dávky a tlaku na pomoc domácnostem nebo energeticky náročným podnikům. Současně by se mohly zvýšit výdaje na obranu, ochranu kritické infrastruktury a doplňování strategických zásob.

Evropa by proto měla urychlit diverzifikaci dodávek, zvýšit zásoby ropy a plynu, posílit propojení energetických soustav a připravit společné mechanismy pro zvládnutí případného nedostatku.

Má Evropa a Česká republika vojensky podpořit USA?

Evropa má jasný zájem na zachování svobody plavby a zabránění tomu, aby Írán jednostranně určoval pravidla v Hormuzském průlivu. Nemusí to však automaticky znamenat účast na úderech proti íránskému území.

Nejvhodnější evropská podpora by měla spočívat v ochraně obchodních lodí, námořním průzkumu, protivzdušné a protidronové obraně, logistice, doplňování paliva, odminovacích kapacitách a ochraně základen spojenců.

Evropské státy by také mohly převzít větší část odpovědnosti v Rudém a Středozemním moři, čímž by uvolnily americké síly pro operace v Perském zálivu. Nevylučoval bych ani útoky proti Hutiům, pokud by uzavřeli průliv Báb al-Mandab. Zároveň by měly trvat na tom, že vojenská opatření musí být propojena s diplomatickou strategií a jasně formulovaným cílem.

Pro Českou republiku není realistická přímá námořní role v Hormuzském průlivu. Praha však může přispět specializovanými schopnostmi elektronického boje, antidronové ochrany a DPAT.

Česká podpora by měla být podmíněna jasným mandátem, přesně stanoveným cílem a rozdělením odpovědnosti mezi spojence. Česká republika má zájem podpořit svobodu plavby a ochranu spojeneckých základen, nikoli se bez omezení zapojit do otevřené války s Íránem.

Základní evropskou prioritou by proto měla být kombinace odstrašení, ochrany dopravy, ekonomické odolnosti a diplomatického tlaku. Samotné bombardování může íránské schopnosti postupně oslabovat, ale bez politické dohody nezajistí dlouhodobě bezpečný Hormuz ani stabilní Libanon.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.