Inovovati budeš: Jak funguje soužití ultraortodoxních Židů, high-tech ekonomiky a raket

Postřehy z návštěvy Svaté země

Na podzim jsem jako člen business mise absolvoval týdenní cestu do Izraele. Nutno říct, že jsem měl pro izraelský národ vždy speciální místo v srdci, ale až na vlastní oči jsem pochopil, jak fascinující je to národ a jakých neuvěřitelných úspěchů je schopen dosáhnout – to i přes neustálé výzvy, kterými ho zkouší nejen jeho sousedé, ale tak trochu i on sám sebe. Jídlo bylo fantastické, děkuji za optání.

Technologie nad zlato… a železo

V Česku máme poměrně hluboko zakořeněnou mentalitu, že svět se točí okolo železa a strojů, a to nejen v souvislosti s v poslední dobou velmi akcentovanými armádními nákupy, ale v kontextu celé ekonomiky. Je však třeba říct, že není divu, když se na našem území takřka po celou 2. polovinu 20. století nedělalo nic jiného, než že se rozléval beton – nic víc jsme moc neuměli. Očekávat, že zde po revoluci jako houby po dešti vyrostou high-tech centra by tudíž bylo poměrně naivní. Statistiky tak poměrně jasně zachycují český silně průmyslový profil – v rámci Evropské unie jsme dokonce nejprůmyslovější země. Stejně tak ve veřejném prostoru často řešíme, jaké železo ve formě tanků a obrněnců koupíme.

Oproti tomu Izrael funguje úplně jinak. Místo investic do průmyslových kapacit se soustředí na technologie – a to platí nejen pro obranu, ale pro ekonomiku jako celek. Izraelské výdaje na obranu neznamenají jen nákup nové techniky, ale také vývoj a výrobu obranných systémů, AI technologií, kyberbezpečnosti nebo senzoriky.

High-tech místo heavy-tech

Izrael je v rámci OECD absolutním králem co se týče podílu výdajů na vědu a výzkum vůči HDP. Zatímco tento podíl dosahuje v Česku 1.8 % HDP, tak v Izraeli 6.3 %. I výdaje „nejlepší“ země v rámci EU, Belgie, činí něco přes polovinu těch izraelských. Ještě více pozoruhodné jsou letošní výdaje Izraele na obranu, které by měly dosáhnout 9 % HDP. Pro představu – v českých podmínkách by to znamenalo zhruba objem výdajů, který v současnosti alokujeme na všechny české starobní důchody.

Výdaje na inovace a obranu jsem právě v jednom odstavci nezmínil náhodou. V Izraeli totiž tyto dvě oblasti splývají mnohem více, než jsme u nás zvyklí. Tam, kde v Česku vidíme dvě oddělené kapitoly, v Izraeli jde do značné míry o jeden společný ekosystém. To, co spadá pod obranné výdaje, neznamená pouze nákup železa, ale ruku v ruce s tím jdou investice do technologií, které mají vojenské i civilní využití.

Čtěte také: Vyprané peníze za státní benzinky aneb Pomníčky Stanjury a Síkely, které občany vyšly hodně draho

Tento princip se označuje jako dual-use a nedotýká pouze společností s užším spektrem svého zaměření, jako je například výroba dronů nebo satelitů, ale i velkých zbrojařských gigantů. Dochází tak k systematickému prolínání vojenských a civilních technologií a lze říct, že tím pádem dochází také k „rozostřování“ hranice mezi obranným průmyslem a ostatními sektory. Rozhodně se jedná o mechanismus, který je zapotřebí velmi pečlivě sledovat a učit se z něj, zejména v současnosti, kdy je na pořadu dne z pohledu posledních let bezprecedentní zvyšování výdajů na obranu.

Navzdory nemalé potřebě státu jako hospodářského aktéra se v Izraeli slaví tzv. Den daňové svobody v podobný den, jako je tomu v Česku (pozn.: Den daňové svobody je pomyslný okamžik, který rozděluje rok na 2 období – v prvním pracují občané na pokrytí veřejných výdajů a ode Dne daňové svobody pracují po zbytek roku pro sebe. Letos vyšel v Česku Den daňové svobody na 1. června, podle grafu a tabulky níže vychází na 3. června – rozdíl je dán tím, že pro oficiální vyhlášení je použita predikce Evropské komise, zatímco na grafu je použita predikce OECD tak, aby bylo možno srovnat Česko a právě Izrael).

Pokud se ještě podíváme na srovnání v OECD pro rok 2025, patří sice Izrael s Kanadou mezi „nejhorší“ země mimo Evropu, avšak jsou stále v první třetině „nejlepších“ zemí napříč OECD. Rozdíl v míře přerozdělování mezi Evropou a zbytkem světa je zkrátka do očí bijící.

Ještě navažme na vědu a výzkum – zajímavostí je, že na všech vysokých školách v Izraeli, tedy i na veřejných, je povinnost platit školné. Je to tak jedna ze zemí, kde jsou privátní zdroje standardní součástí mixu financování vysokoškolského vzdělání, a nikoliv téměř až sprosté slovo, jako je tomu v Česku. Není tak náhodou, že v Izraeli jsou špičková akademická centra, která jsem měl možnost navštívit, jako je Tel Aviv University nebo Technion v Haifě.

Ultraortodoxní Židé jako problém

Nemysleme si však, že Izrael nemá své problémy a že je to pouze Země zaslíbená… No i když…

Velký problém nejen pro izraelskou ekonomiku, ale i pro celou společnost, představují ultraortodoxní Židé (takzvaní haredi). Zjednodušeně řečeno se jedná o skupinu, která žije úplně jiným tempem i logikou než zbytek Izraele. Muži v ní většinu života tráví studiem Tóry a díky historické výjimce se vyhýbají i povinné vojenské službě, která je v Izraeli povinná pro muže i ženy. Navíc jejich „studijní život“ není nastaven tak, aby se dokázali co nejlépe uplatnit na trhu práce, jelikož jejich vzdělávací systém prakticky neobsahuje předměty, které my dnes považujeme za základ, jako je matematika, angličtina nebo znalosti IT.

Kombinace role ortodoxního muže, jakožto celoživotního studenta Tóry, spolu se značnou absencí kvalifikace znamená, že se tito muži stávají závislými na sociálních transferech ze strany státu. Navíc tuto závislost ještě prohlubuje zpravidla větší počet dětí, kdy mít sedm dětí není v této skupině žádná rarita. Příjem rodiny by měla co možná nejvíce zajišťovat žena, ale zkuste to se sedmi dětmi na krku. V současnosti je navíc těchto ultraortodoxních Židů přibližně 15 % z celkové populace.

Čtěte také: Jak oživit mrtvolu jménem kapitálový trh?

Představte si tedy zemi, která je v zásadě neustále terčem raketových útoků, a kolem které jsou i tací sousedé, pro které je doslova životním posláním zavraždit co možná největší počet Izraelců. A nemalá část Izraelců se vlastně chová tak, jako kdyby se jich toto netýkalo. Z pohledu běžných občanů to přestává být udržitelný stav.

Většina z obyčejných Izraelců platí poměrně vysoké příjmové daně (v komplexním pohledu lze říct, že o něco vyšší než v Česku) a nasazují své životy při službě v armádě – ať v rámci povinné vojenské služby, ale také jako příslušníci záloh. A k tomu ještě musí ze svých daní přispívat těm, kteří se těchto povinností neúčastní. Za sebe dokážu pohled těchto běžných Izraelců pochopit – jako by táhli hned tři břemena najednou: brání zemi před hrozbami zvenčí, drží v chodu stát a zároveň musí financovat skupinu, která se na obraně ani ekonomice prakticky nepodílí.

Země, kde se padá vzhůru

Jeden z velkých rozdílů mezi Čechy a Izraelci je vnímání neúspěchu. Neúspěch tam totiž není vnímán jako něco, kvůli čemu bychom měli označovat dotyčného jako tragéda a losera. Selhání je naprosto běžnou součástí života, a naopak představuje motivaci k tomu, aby další pokus (ať už jde o cokoliv) byl o mnoho úspěšnější.

Velmi dobře je toto vidět v oblasti startupů, kdy se Izraeli ne nadarmo říká „Startup Nation“. Důvod? Existence podmínek (talent, mentalita apod.), které vedou k tomu, že v Izraeli je největší počet startupů na obyvatele na světě. Dokonce i členové izraelské vlády mají své startupy.

Čtěte také: „Sprcha za čtyři eura? A dost, jdeme šmikat podmořské kabely!“ volají Norové

Navštívili jsme společnost vyvíjející špičkovou technologii v oblasti zdravotnictví. Ředitel se nám pochlubil tím, že se jim podařilo sestavit vysoce pokročilé zařízení, které však bylo letos v červnu zničeno íránskou raketou. Ředitel se pousmál, mávl rukou a řekl, že se nic neděje, prostě postaví další. Když jsem toto slyšel, vzpomněl jsem si, že mi stále ještě tak trochu zvoní v uších z mimořádně intenzivního nářku zemědělců poté, co jarní mrazík poškodil úrodu jablek a půl republiky mělo pocit, že se blíží agrární apokalypsa. Nakonec to dopadlo tak, že ovocnáři samozřejmě dostali kompenzace – protože jak známo, když v Česku mrzne, jde o zásadní událost národního významu.

Při setkáních se zástupci izraelského byznysu jsem si však prožil i smutnější a trapnější chvilky – a to při debatách s těmi, kteří se pokoušejí fungovat na trhu EU. Někteří téměř až s posměšky (nemysleli to zle, zkrátka mluvili na rovinu) hovořili o naprosto absurdním množství ještě absurdnějších regulací, předpisů a byrokracie, kterými jsou zahlceni v rámci EU. Symbolem evropské posedlosti papírováním se staly ESG formuláře.

Na běžném fungování Izraelců je však patrné, že si celá země stále ještě prochází jakýmsi kolektivním posttraumatickým syndromem po událostech ze 7. října 2023. Jistě, Izrael je zvyklý na bezpečnostní hrozby a napětí, ale to, co se stalo na hudebním festivalu Nova, zasáhlo společnost velmi citelně a velmi hluboko. Prakticky každý má někoho, kdo při útoku zemřel, byl unesen, nebo dnes slouží v armádě mnohem déle, než plánoval. Jména těch, které si Izraelci připomínají, najdete na každém kroku, stejně jako připomínky onoho strašného útoku teroristů z Gazy. Situaci také jistě nepomáhá podivné chování některých evropských zemí a mezinárodních organizací.

Toto byla před více než 2 lety hlavní stage na hudebním festivalu kousek od Gazy.

Některé věci je potřeba vidět naživo, aby si člověk uvědomil, co se skutečně stalo.

Je příjemné přijet do země, která nejen že je Česku velmi vděčná za historickou podporu, ale i za současnou pomocnou ruku, kterou Izraeli nabízíme. Česko se navíc stává stále atraktivnější turistickou zemí pro Izraelce a nemalý vliv na to má česká úroveň bezpečnosti a to, že se v Praze denně neprohánějí duševně choří a hluční lidé vybavení pozoruhodnými transparenty a vykřikující jakási hesla, kterým ani sami nerozumí, a která v sobě zahrnují „řeku a moře“. Avšak i zde se samozřejmě tito pomatenci čas od času najdou.

Abychom však nekončili na poměrně neveselou notu, mám jednu jinou, povzbuzující – nemalý podíl Izraelců zná Česko, ale ne pouze na mapě, nýbrž velká část Izraelců navštívila některá česká města (včetně například Ústí nad Labem!), případně mají české či slovenské příbuzné – navíc, nejedná se jen o vysoce postavené Izraelce, ale i o běžné občany, se kterými jsem hovořil na ulici. Všichni, se kterými jsem mluvil, mluvili o Česku velmi hezky a s úsměvem. Tak snad to vydrží co nejdéle.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.