„Sprcha za čtyři eura? A dost, jdeme šmikat podmořské kabely!“ volají Norové
Norsko vývozem elektřiny zachraňuje sousedy a zlobí se čím dál víc
Skandinávii už nebaví dělat obří baterku polovině Evropy. Pokud by se odstřihla, Green Deal by definitivně zkolaboval. Možná by nám to ale pomohlo postavit se konečně na vlastní nohy.
Revoluce všeho druhu zpravidla začínají na nejroztodivnějších místech: v loděnicích, na rybím tržišti, v textilních závodech, nebo dokonce v pouštní jeskyni. Vše nasvědčuje tomu, že ta energetická by se mohla zrodit ve sprchách. V norských sprchách! Spáchání večerní hygieny se tam totiž poslední dobou stává až překvapivě luxusním zážitkem.
V nejjižnějších obchodních zónách NO1 a NO2 Norové letos na podzim čelí celkem běžně ve večerních špičkách cenám 150-200, ale občas i přes 300 eur/MWh. Jeden pětiminutový intimní koncert „Take On Me“ je tak jen na natopení vody vychází v přepočtu na jedno euro. Za celou topnou sezonu tudíž mohou prosprchovat v elektřině klidně 50 eur (a když to nebude moc probíjet, tak faktury nemusejí přecházet na pozůstalé).
Přiznejte se, vy hnidopichové, že jste se teď šli očima ujistit, zda jsem v titulku fakt sliboval čtyři eura! Vylžu se z toho slovy klasika: Nic jsem neplatil a ta částka taky nesouhlasí. Po pravdě se „sprchování za 4 eura“ traduje už od závěru loňského roku, kdy Oslo cálovalo za megawatthodinu 532 eur a Stavanger těžko uvěřitelných 898 eur.
Z vyjádření se přitom stal takový hit, že ho od té doby všichni opakují bez ohledu na aktuální skutečnou (o dost nižší) cenu a na sociálních sítích ho uživatelé dokonce běžně přisuzují norskému ministru energetiky Terje Aaslandovi. Ten přitom podle Financial Times ve skutečnosti řekl něco mnohem peprnějšího…
To ovšem nic nemění na faktu, že i sprchování za euro je v Norsku bizár, vždyť tato země byla zvyklá se sprchovat, ale i žehlit, prát nebo třeba ohřívat chodníky prakticky zadarmo. Oprávněně. V letech 1945-1990 vybudovali potomci vikingů přes 400 vodních elektráren s instalovaným výkonem dohromady 24 200 MW. Díky tomu mají dnes takřka nejčistší a nejsoběstačnější energetiku na světě (grafem nasáklým ropou se nenechte zmást, zachycuje i dopravu, vytápění a průmysl, ale dobře ilustruje stoupající význam vody od roku 1965).
Na první pohled tedy neexistuje jediný racionální důvod, proč by elektřina v Norsku za jakéhokoliv počasí měla stát majlant. Jenomže my nežijeme v racionální době. Žijeme v době, v níž jsme na jednu stranu schopni deklarovat drakonické klimatické cíle přes mrtvoly, ať to stojí, co to stojí, a na druhou stranu zároveň předčasně odstavit 54 jaderných reaktorů s instalovaným výkonem skoro 41 000 MW, téměř kompletně outsourcovat výrobu klíčových technologií do Číny a velmi efektivně blokovat výstavbu bezemisních zdrojů a síťové infrastruktury s kouzelným argumentem, že chráníme přírodu.
A žijeme také v době, v níž soběstačné a zodpovědné země doplácejí na to, že zachraňují své o poznání méně soběstačné a ještě méně zodpovědné sousedy. Připomeňme si, jak, kdy, na koho a proč začali doplácet Norové.
Norská historie podmořských kabelů začíná už v hlubokých 70. letech, kdy byly uvedeny do provozu první dvě linky do Dánska, Skagerak 1 a 2, s úhrnnou kapacitou 500 MW. Tehdy to dávalo smysl pro obě strany: Dánové přes den baštili elektřinu z norské vody a Norové v noci elektřinu z dánského uhlí. Proto následoval v roce 1994 Skagerak 3 (dalších 500 MW) a v roce 2014 Skagerak 4 (700 MW).
Mezitím ještě Norové stihli v roce 2008 natáhnout kabel ve spolupráci s Nizozemci (věřím, že jako záchodová metafora se to v norštině ani nizozemštině nepoužívá). Jmenuje se NorNed a vejde se do něj až 700 MW.
Zlatá éra HVDC, za níž se Norové dnes už nejspíš proklínají, však nastala až později. V roce 2021 začal fungovat NordLink do Německa (1 400 MW) a v roce 2022 North Sea Link do Británie (1 400 MW).
Od té doby lze šesti podmořskými kabely dohromady z Norska exportovat až 5 200 MW a oproti „nultým“ létům se čistý vývoz elektřiny z vodního království reálně ztrojnásobil. Letos má pak Norsko nakročeno k pokoření historického rekordu.
Říkáte si, že to všechno je sice moc hezké (díky!), ale norskou hypotézu „zlí Němci, Dánové a Britové nám zdražují elektřinu“ to jaksi nedokazuje? Máte pravdu, a proto si nastartujeme Excel a jdeme si hrát s grafy. Předesílám, že všechny budou znázorňovat distribuci spotových cen v Norsku v závislosti na přeshraničních tocích v roce 2025 a všechny budou libové.
První dva sumarizují veškeré exporty a importy, takže nám v nich straší i Švédsko a Finsko napojené klasickými pozemními linkami, ale to vůbec nevadí. Obě jižní zóny sdělují to samé (a proto už následně budeme pracovat pouze s kritičtějším NO2): Když Norsko vyváží elektřinu, může si ji tím zdražit. Když ji naopak dováží, norské ceny se pohybují celkem hluboko pod hranicí 100 eur/MWh.
A teď oblíbená „česká“ otázka, kdo za to může (připravit kameny). První na ráně jsou pochopitelně Němci…
…po boku Dánů…
…a příslušné grafy mluví celkem jasně. Naopak mě překvapila o poznání méně jednoznačná kauzalita ve spojení s Brity. Ne, že by těch teček v levém horním kvadrantu bylo zrovna málo, ale v tom pravém jich kupodivu není o tolik míň.
Zdá se, že přinejmenším letos se podíleli významněji na zdražování norské elektřiny i Nizozemci.
Jako kontrolní sadu dat lze využít distribuční grafy ve vazbě k přímým skandinávským sousedům. Jak čtenář snadno nahlédne, ani s Finy…
…ani se Švédy si Norové nemají co závidět ani vyčítat.
Zbývá jen dovysvětlit, jak ono zahraniční zdražování norské elektřiny vlastně probíhá. Stojí u každého domácího konce HVDC kabelu norský úředník, a když má pocit, že té šťávy teče nějak moc směrem ven, zatelefonuje na NordPool, ať přidají ke každé ceně nulu?
Rozeberme si to na dosud nejslavnějším případu z 12. prosince 2024, kdy nejen v Německu, ale prakticky po celé Evropě zavládla brutální Dunkelflaute a kdy cenovou infekci bezprecedentně chytily i severnější norské obchodní zóny (kromě NO4, v níž už žijí pouze sobi). Vidíte to vzedmutí světle modrého fleku ve večerní špičce? Tak to je jeden sprostý podezřelý a druhého hledejme v tom tmavším proužku téměř na vrcholu. To je výroba přečerpávacích vodních elektráren (tedy de facto baterií), která je prakticky kontinuální, nad čímž odborník žasne a laik se diví (konzultoval jsem to s ChatGPT a označil to za „cynickou tržní optimalizaci“).
Souběžně startovalo v sousedním Švédsku ještě významnější množství vodních zdrojů, které vyrovnávaly slábnoucí vítr.
Říkáte si, že to bude nějaký renons? Vždyť vodní elektrárny mají obecně skoro nejnižší variabilní náklady ze všech (laicky řečeno stačí otevřít stavidlo). To sice ano, ale jsou-li podmořské kabely z Norska i Švédska rozžhaveny jižním směrem, všechny domácí starty „navíc“ se na burze svezou s extrémními cenami z kontinentální Evropy. Jinými slovy když Německo dohání deficit nejen pálením plynu a uhlí, ale také mazutu a možná i muzejních holínek Wehrmachtu, vystřelí tyto závěrné zdroje na burzu v Lipsku raketu, která při vysokokapacitním provozu pod mořem následně snadno prosviští i na NordPool. Je přitom úplně jedno, že v zóně NO2 žádná elektrárna reálně neměla výrobní náklady 900 eur/MWh.
Jen pro ilustraci připojuji grafy z 48. týdne letošního roku – napřed norskou výrobu…
…a pak tu německou…
Stejné chyby, stejné známky (jen se díky zavedení čtvrthodinového obchodování možná podařilo trochu eliminovat úplné cenové úlety).
Podnikaví čtenáři již jistě pochopili, že importované cenové infekce jsou pro norské „majitele stavidel“ čímsi jako páteční pařbou pro studenty na intru. Všichni tito provozovatelé přehradních elektráren totiž najednou nevyrábí za běžné desítky, nýbrž za stovky eur, a rázem kasírují marži, o jaké se jim ani nesnilo.
Kdo naopak party nepořádá a možná se i bojí vlézt do sprchy, aby ho nezruinoval vlastní bojler, jsou norští spotřebitelé, tedy firmy a domácnosti. V Norsku totiž až donedávna skoro neexistovaly fixní smlouvy – podle tohoto článku má 93 % obyvatel dynamický tarif, takže chytá spot v plné palbě v dobrém i ve zlém.
Od 1. října 2025 však právě kvůli čím dál divočejším výkyvům zavedla norská vláda tzv. norskou cenu (norhespris) ve fixní výši 0,50 NOK/kWh. To je asi 1 Kč/kWh (jen aby bylo jasno, jak norský spotřebitel trpí…). Tato cenová hladina byla přitom odvozena od situace, kdy by norská energetika fungovala izolovaně od kontinentální Evropy. Zatímco odběratelé ze středního a severního Norska vesměs zůstali na spotu, pro ty z jižních oblastí byla tato alternativa zajímavá a údajně se k ní začali ve velkém přiklánět.
Zní to až absurdně, ale přestože elektřina objektivně zůstává v Norsku relativně levná (a to i v jižních regionech), téma se stává politicky čím dál tím citlivější. Moudrý Nor si totiž dobře uvědomuje, že „velmi levná elektřina“ je levnější než „relativně levná elektřina“ a že právě od ceny této komodity se odvozuje konkurenceschopnost a ekonomická prosperita celé země.
Je chvályhodné, že Norsko se napřed pokouší zjednat nápravu po dobrém. Především opakovaně nabádá Německo, aby se rozdělilo do více obchodních zón, a bylo schopné vysílat různé cenové signály podle nabídky a poptávky a síťových omezení. Plán, který podporuje i Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER), by údajně našim západním sousedům ušetřil až 90 miliard eur na investicích do sítí. Je však pro Němce (zejména ty na průmyslovém a bezvětrném jihu) evidentně politicky neprůchodný, a proto to Norové čím dál tím hlasitěji zkouší i po zlém.
V Norsku se už minimálně rok naprosto otevřeně hovoří o neobnovování (čti: stříhání) dosluhujících kabelů. Zdá se, že třeba první dva norsko-dánské Skageraky, jimž vyprší licence už příští rok, to mají definitivně spočítané. Souběžně Norové s odkazem na nově přijatou legislativu uvažují o omezování kapacity nejnovějších kabelů (hlavně do Německa a Británie) v kritických situacích a absolutním moratoriu na výstavbu nových linek. Ostatně podobně už k problematice přistupují Švédové, kteří nedávno odpískali projekt Hansa PowerBridge.
Že energetika ve Skandinávii už dávno není marginálním kavárenským tématem, o tom svědčí také fakt, že „kabely“ v Norsku dokázaly na začátku letošního roku boxerským žargonem řečeno „vypnout“ vládní koalici a následně ovládnout předvolební debatu.
Podle britské energetické experty Kathryn Porterové, která situaci v Norsku dlouhodobě sleduje a jejíž texty tímto vřele doporučuji, norská vláda nyní jedná se svými skandinávskými partnery o tom, jak snížit extrémní cenové výkyvy v důsledku přeshraničních toků elektřiny a zajistit „dobře fungující“ severskou energetickou soustavu. Ve spolupráci s tzv. Severskou radou ministrů dokonce celkově posuzuje organizaci trhu s elektřinou a eventuální změny ve vztahu k Německu, Británii či Nizozemsku. Výsledky by měly být zveřejněny na začátku roku 2026.
Nenechme se však zmást, tady vůbec nejde o Nory, tedy národ, který zbohatnul především na těžbě ropy a zemního plynu (občas neuškodí to připomenout). Tady jde především o nás. Pokud budeme ignorovat severské nadávání, dřív nebo později se fakt může stát, že Skandinávie se osamostatní a vytvoří si separátní trh, který bude velmi levný, stabilní a soběstačný. A pak by mě docela zajímalo, kdo bude posílat elektřinu do Dánska, Británie, Německa, Polska, Pobaltí a spousty dalších zemí v době, kdy nesvítí a nefouká.
Tlak na rozdělení německé obchodní zóny a riziko skandinávského (dílčího či úplného) exodu bychom proto neměli vnímat jako vydírání, ale spíše jako příležitost dát si domácí energetiku do pořádku a postavit se na vlastní nohy. Dokud se totiž budeme spoléhat na severskou baterii, těžko nás to bude motivovat k výstavbě nových stabilních zdrojů. Ano, je to od Norů trochu tvrdé či, chcete-li, ve stylu „na Trumpa“, ale možná je to to nejlepší, co pro nás mohou udělat. Je na čase vyrůst a dospět.
Ale pozor, nechápejte mě špatně. Všemi deseti podporuji přeshraniční spolupráci v oblasti energetiky a toky elektřinou napříč Evropou. Vždyť elektřina je naprosto optimální univerzální komodita pro takové obchodování! Podmínkou však je, aby z oněch obchodů měli dlouhodobý prospěch všichni zúčastnění. Pokud to tak nebude, jednoho krásného dne může ten kšeft definitivně skončit a s ním i celý slavný Green Deal, protože druhou ztrátu levného externího zdroje energie (po ruském plynu) už tento ambiciózní program prostě nemá šanci přežít.
Tak co, začne novodobá evropská energetická revoluce v norských sprchách?
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.