Když na konci září přinesl nizozemský server NL Times zprávu o tom, že ASML, nejpokročilejší výrobce litografických strojů pro výrobu moderních čipů, dnes v Evropě neprodává žádné stroje, nevzbudilo to u nás žádné velké pozdvižení. „Evropa neinvestuje a nestaví se tu žádné továrny na čipy,“ vysvětlil Frank Heemskerk, který ve firmě odpovídá za vztahy s vládami a veřejností. Podle výsledků ASML letos zatím na Evropu připadla nulová část tržeb za prodané stroje, loni to bylo jedno procento. Když pak ASML v polovině října oznámilo, že ani s plánovaným třicetiprocentním navýšením kapacit nepokryje poptávku po litografických strojích v letech 2027 a 2028 a že někteří zákazníci už projevují zájem objednávat na roky 2029 a 2030, Evropa stála opodál.
Tuhle zprávu považuji za lepší výchozí bod pro pochopení stavu AI v Evropské unii než všechny tiskové zprávy o „AI kontinentu“. Neukazuje, že by Evropa nic neuměla. Ukazuje opak: má unikátní znalosti i firmy, ale chybí jí poptávka, kapitál a měřítko. Problém není v technologii. Je v rozhodování o penězích, o energii a o tom, kdo bude zákazníkem.
Pět procent světa
Amazon, Alphabet, Microsoft a Meta podle výhledů z letošních výsledkových konferencí utratí za kapitálové investice dohromady 720 až 745 miliard dolarů. To jsou zhruba dvě miliardy dolarů denně. Nejde čistě o AI ani jen o Ameriku, jsou to celofiremní investice po celém světě. Jádrem jsou ale servery a datová centra: Alphabet podle své finanční ředitelky dává zhruba 60 procent do serverů. Soukromé investice do AI v USA dosáhly podle Stanfordova AI Indexu v roce 2025 částky 285,9 miliardy dolarů, třiadvacetkrát víc než v Číně.
A Evropa? Podle evropského ekonomického think tanku Bruegel je v Unii v provozu zhruba 2 gigawatty výpočetní kapacity pro AI, tedy asi pět procent světa. Spojené státy mají 35 gigawattů a 78 procent, Čína 5 gigawattů a 11 procent. Do roku 2031 se má evropský podíl zvednout jen na 5,6 procenta. Americký podíl má klesnout na 68 procent a čínský stoupnout na 15.
Čtěte také:
Nekončí nám demokracie. Končí politika
·Spor o poplatky pro ČT a ČRo, který vyhnal lidi do ulic, a koruna v Ústavě, která nás má zachránit před eurem. Obě témata spojuje jedno: pohodlně zakrývají, že vláda ani opozice nemají co říct k problémům, kterým naše země čelí.
Pět procent světa. Pro jeden z nejbohatších trhů planety to není výchozí pozice lídra. Je to výchozí pozice zákazníka.
Regulační velmoc
Evropa přišla nejdřív s pravidly. AI Act platí od srpna 2024, pravidla pro modely obecného použití od srpna 2025. Pak přišla realita: normy pro vysoce rizikové systémy nebyly hotové a Unie proto přijala tzv. AI Omnibus, platný od 27. července 2026. Pravidla pro samostatné vysoce rizikové systémy se odkládají na 2. prosince 2027, pro AI zabudovanou do regulovaných výrobků na 2. srpna 2028.
Nechci to zlehčovat. Odklad je rozumnější než vymáhat povinnosti, ke kterým neexistují normy. Jen si přiznejme, co to znamená: Evropa dokázala rychleji napsat pravidla než postavit systém, který by je uměl vykonávat. Kdo sledoval digitalizaci stavebního řízení, ten tenhle film už viděl.
Reflex „hlavně to mít pod kontrolou“ přitom nežije jen v Bruselu. Pár týdnů poté, co Heemskerk řekl, že ASML v Evropě neprodává žádné stroje, se poslankyně za VVD Queeny Rajkowski v nizozemském parlamentu zeptala státní tajemnice, proč země nepozve Anthropic, ať jde na burzu u nich. Na té úvaze je nejzajímavější její motiv: „Když se nám nedaří, aby u nás AI firmy vyrostly, proč si sem jednou nepřivést Anthropic? (…) Pak budeme mít kontrolu nad bezpečnostními požadavky a nad tím, co s AI dovolíme a co ne.“ Když odhlédnu od otázky, proč by Anthropic po takovém prohlášení měl o vstupu na nizozemskou burzu byť jen na vteřinu uvažovat, je to zajímavý náhled do myšlenkového světa evropské politické elity.
Evropa a AI vrstva po vrstvě
AI stojí na čtyřech základních vrstvách: výrobě čipů, instalované výpočetní kapacitě, jazykových modelech a aplikacích. Pojďme se podívat, jak si dnes Evropa stojí v každé z nich.
Čipy. Tady má Evropa nejsilnější karty a nejslabší výsledky. ASML s optikou od Zeissu a lasery od Trumpfu je jediným dodavatelem EUV litografie na světě. Jenže cíl prvního Chips Actu, dvacet procent světové produkce čipů podle hodnoty do roku 2030, je podle Evropského účetního dvora „velmi nepravděpodobný“. Intel v červenci 2025 definitivně zrušil projekt v Magdeburgu, kterému Německo slíbilo 9,9 miliardy eur. Největším skutečně stavěným projektem je drážďanská ESMC za více než deset miliard eur, z toho pět miliard státní podpory. Od roku 2027 bude vyrábět čipy pro auta a průmysl, ne AI akcelerátory.
Čtěte také:
Německá elektrická síť je nejméně stabilní v moderní historii
·Když před dvaceti lety německá média psala, že Německo bude do poloviny století vyrábět 50–60 % elektřiny z obnovitelných zdrojů, zdálo se to asi stejně pravděpodobné, jako že fotbalisté pražské Slavie vyhrají Ligu mistrů. Teď se píše rok 2026 a prásk! Za první tři čtvrtletí pokryly OZE rekordních
Výpočetní kapacita. Evropa buduje síť 19 AI Factories a 13 takzvaných antén, tedy regionálních přístupových uzlů a center podpory pro pokročilý výzkum a vývoj v oblasti AI. Navzdory názvu jsou to ve srovnání s USA spíš dílny než továrny. Velkým krokem mají být AI gigafactories, až sedm center z červencové výzvy. I ty ale budou podle Bruegelu v roce 2031 tvořit jen asi čtyři procenta evropské kapacity. Zbytek má postavit trh. Pro měřítko: celá Unie dnes provozuje zmíněné zhruba dva gigawatty, zatímco OpenAI i Anthropic mají každý samostatně do konce roku přesáhnout 5 GW. Velký evropský krok je v americkém měřítku jen krůček.
Modely. Evropa má v zásadě jednoho hráče světové ligy. Mistral v září získal tři miliardy eur při ocenění přes 21 miliard eur, což je největší kolo v historii evropských technologických firem. Vlajková loď společnosti, model Mistral Large 4 s bilionem parametrů, vyšel v říjnu s otevřenými vahami (open-weight) a podle vlastních testů Mistralu patří ke špičce otevřených modelů. Opět je tu ale to srovnání měřítka: čtyři američtí hyperscaleři letos stejnou částku proinvestují zhruba za dva dny. Mistral proto nesoutěží velikostí, ale efektivitou a otevřenými modely. Že taková cesta může fungovat, ukazuje Čína. DeepSeek V4 byl podle firmy natrénován na čipech Huawei, tedy bez nejlepšího amerického hardwaru. Sám DeepSeek přiznává, že za špičkou zaostává o tři až šest měsíců. Vyšel ale jako otevřený model a milion výstupních tokenů stál v dubnu asi 3,5 dolaru, zatímco u vlajkových modelů OpenAI a Anthropicu 25 až 30. DeepSeek tím ovšem obsazuje přesně ten prostor, o který usiluje Mistral. Když evropská firma sáhne po levném otevřeném modelu, nemusí to být jen ten evropský. Evropa tak bojuje hned na dvou frontách: s výrobci frontier modelů o relevanci a s Čínou o cenu tokenu. Což je při evropských cenách elektřiny opravdu těžká písemka.
Aplikace. Tady by Evropa mohla být nejsilnější. Jenže AI v roce 2025 používalo jen 20 procent evropských firem, mezi malými podniky dokonce jen 17 procent. Strategie Apply AI na to má z rozpočtu EU zhruba miliardu eur. To je asi půl dne investic čtyř amerických hyperscalerů. Hlavní problém je ale evropská představa, že inovace lze místo aktivity jednotlivých subjektů prosadit dotacemi. To je snad nejprověřenější slepá ulička v historii.
Ohlášeno není totéž co dodáno
Iniciativa InvestAI byla Evropskou komisí v únoru 2025 ohlášena jako mobilizace 200 miliard eur, z toho 20 miliard měl tvořit fond pro gigafactories. Ve výzvě z července je z toho „až 10 miliard“ veřejných peněz, polovina od Unie, polovina od států. A ze současného rozpočtu EU může Brusel podle Euronews závazně slíbit jen miliardu, zbytek závisí na příštím víceletém finančním rámci. Unie podle nařízení pokryje nejvýše 17 procent kapitálových nákladů na výpočetní infrastrukturu, stát nejméně stejně a zbytek včetně veškerého provozu nese soukromé konsorcium. Celý balík zhruba 30 miliard eur včetně soukromých peněz odpovídá asi sedmnácti dnům investic čtyř amerických hyperscalerů.
Je fér doplnit, že rozpočet EU tvoří jen asi procento HDP Unie a velké investice v Evropě dělají státy a trh, ne Brusel. Právě proto ale záleží na tom, jestli se je státům a trhu podaří dát dohromady.
A termíny? Uzávěrka výzvy měla být 12. listopadu 2026. Pak se posunula na 3. prosince 2026, což pro velké gigafactories platí dál. Pro středně velké je podle EuroHPC nově 4. února 2027, aby členské státy stihly „dokončit rozpočtové procedury“.
Na tom je krásně vidět, že se ohlášení v Evropě považuje za výsledek. Evropský model předpokládá, že soukromý kapitál přijde, a to tam, kam ukáže veřejná výzva. Jenže tentýž kapitál ví, že elektřina je v Evropě dražší, povolování pomalejší a trh rozdělený na sedmadvacet jurisdikcí.
Komise by si měla co nejdříve uvědomit, že výsledek se neměří v tiskových zprávách, ale v megawattech v provozu a ve fakturách zákazníků. Jinak budeme opět stavět jen Potěmkinovy vesnice podél cesty, kterou odjíždí naše budoucnost.
Námitka, kterou je třeba vzít vážně
Buďme ale poctiví: Evropa nejsou jen peníze Komise. Analytici Bruegelu prošli 101 velkých AI datacenter v EU, provozovaných i plánovaných. Z nich je 76 plně soukromých a připadá na ně 84 procent plánované kapacity. Soukromý kapitál podle nich není to hlavní, co výstavbu brzdí.
Čtěte také:
Palestinismus: nová ideologie, kterou se bojíme pojmenovat
·Ať se protestuje ve Francii, v Německu, v Anglii, v USA nebo u nás, palestinská vlajka se objevuje na akcích, které s palestinskou otázkou velmi často nijak nesouvisejí. V posledních letech jsem ji viděl na berlínském průvodu hrdosti, na klimatickém pochodu i na obsazených univerzitních chodbách v New Yorku a Londýně. Byla na demonstraci odborů a na pra…
Problém je měřítko. Podle prognózy, ze které Bruegel vychází, mají Spojené státy do roku 2031 přidat zhruba 220 gigawattů výpočetní kapacity, Čína přes 50 a EU asi 19. Kdyby američtí hyperscaleři investovali v EU stejný podíl, jaký tu mají na tržbách, tedy zhruba pětinu, přibylo by podle modelového výpočtu Bruegelu asi 120 miliard eur a 25 gigawattů. To je víc, než kolik má EU podle dnešních plánů mít v roce 2031 celkem, a její podíl na světové kapacitě by se víc než zdvojnásobil. Autoři studie ale rovnou dodávají, že hyperscaleři mají dobré důvody to nedělat.
Prvním důvodem je cena elektřiny. Energeticky náročný průmysl v EU za elektřinu loni podle IEA platil víc než dvakrát tolik co v Texasu, který agentura bere jako měřítko pro USA, a zhruba o polovinu víc než v Číně. Nejde o tarify datových center, směr je ale jasný. Dražší než elektřina je ovšem čas. Podle modelu Carnegie Endowment stojí rok zpoždění datacentrum přes 5,5 procenta jeho hodnoty, zatímco dvojnásobná cena energie jen 4,5 procenta. Od vydaných povolení a zajištěného napájení ke spuštění to podle stejného modelu v USA trvá průměrně 24 měsíců, v Německu 42. A na samotné připojení k síti se ve Frankfurtu, Londýně, Amsterdamu, Paříži nebo Dublinu čeká podle Emberu průměrně sedm až deset let.
Pak je tu ještě jedno rozlišení. Evropská investice není totéž co investice v Evropě. Projekty v Bruegelově přehledu jsou převážně evropské. Chybí v něm ale kapacita, kterou mají američtí hyperscaleři ve svých stávajících datacentrech v EU, protože ji nikdo nezveřejňuje. Přitom evropský cloudový trh ze 70 procent drží AWS, Microsoft a Google, podle odhadu Bruegelu loni s tržbami kolem 60 miliard eur. Když AWS dává do roku 2040 přes 7,8 miliardy eur do Braniborska, zůstanou tu stavby a pracovní místa. Technologie i výnos ale patří americké mateřské firmě.
Peníze tedy rozhodují dál, jen nepřijdou samy. Soukromý kapitál by v Evropě byl, ale jde tam, kde se dá rychle postavit a připojit. O tom rozhodují hlavně stavební úřady a provozovatelé sítí v jednotlivých zemích, ne Brusel. A to platí i pro Českou republiku.
Kudy z toho ven?
Pokud nechceme, aby Evropě v AI úplně ujel vlak, musíme především přestat měřit úspěch počtem ohlášených iniciativ a dotačních schémat. Místo toho se zaměřme na skutečně postavené a zprovozněné kapacity, reálné modely, široce používané aplikace a fungující a ziskové firmy. Kromě toho je třeba dodržovat několik jednoduchých pravidel:
Financovat užitek, ne jen infrastrukturu. Každá miliarda do výpočetní kapacity potřebuje protějšek v reálném využití: ve firmách, nemocnicích, úřadech. Jinak stavíme katedrály v poušti.
Veřejná správa jako kvalifikovaný zákazník. Stát nemusí vyvíjet modely. Musí umět formulovat potřebu, mít uspořádaná data a dokumenty a vědět, kdo za které rozhodnutí odpovídá. Bez toho je AI v úřadě jen drahá hračka. A úspěch je třeba měřit nákladovou efektivitou úřadu, ne počtem nasazených funkcí.
Suverénní základna místo frontier ambicí. Realistickým cílem není porazit OpenAI, ale mít vlastní výpočetní kapacitu, otevřené modely a data, která nejde vypnout z cizí jurisdikce.
Měřit dodávky, ne sliby. Megawatty v provozu, využití kapacit, počet reálně nasazených systémů. Ne „mobilizované“ miliardy.
Omezit regulační pudy na minimum. Celá řada příkladů už dnes jasně ukazuje, že přílišná regulace může Evropu vyřadit z trhu. Sama Unie už část AI Actu odložila, protože k pravidlům nebyly hotové technické normy. Pravidla, která nejde vymáhat, jen přidávají nejistotu. Regulovat je třeba skutečná rizika a ve všem ostatním se spolehnout na trh.
A zpátky k ASML. Evropa má firmu, která jako jediná na světě dodává EUV litografii. Jen tu dnes nemá komu prodávat. Máme schopnost vytvořit modely, které obstojí ve světové konkurenci, jen je nemáme na čem provozovat. Dokud tyhle strukturální problémy nevyřešíme, zůstaneme v AI tím, co už naznačují současná čísla: zákazníkem závislým na tom, co nám bude ochotný dodat zbytek světa. A samozřejmě také regulační velmocí, a to do té doby, než si někdo z klíčových dodavatelů řekne podobně jako Apple, že mu evropský trh v některých ohledech za splnění administrativních požadavků Evropské komise prostě nestojí.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
