Petr Mlejnek: Mírová dohoda USA–Írán. Konec války, nebo jen začátek nového pořádku v Perském zálivu?
Dohoda ukončuje boje, ale nevrací region do původního stavu
Je třeba hned na začátku zdůraznit jednu důležitou skutečnost. Úplné znění dohody mezi Spojenými státy a Íránem dosud nebylo zveřejněno. Veřejnost zná pouze části dokumentu prezentované americkými, íránskými a pákistánskými představiteli, přičemž jejich interpretace se v řadě klíčových bodů liší. Některé závěry proto mohou být po zveřejnění konečného textu upřesněny. Skutečně komplexní hodnocení bude možné až po podpisu dohody a zveřejnění jejích závazných ustanovení.
Přesto již nyní lze říci, že dohoda představuje jeden z nejvýznamnějších geopolitických momentů posledních let. Může ukončit nejnebezpečnější fázi války, ale neznamená návrat Blízkého východu do stavu před 28. únorem 2026. Právě naopak. Konflikt změnil mocenské poměry v Perském zálivu, oslabil Írán, odhalil limity americké síly a zároveň otevřel otázku, kdo bude v budoucnu určovat pravidla regionální bezpečnosti.
Na první pohled může dohoda působit jako úspěch diplomacie. Spojené státy ukončí námořní blokádu íránských přístavů, Írán má umožnit obnovení provozu v Hormuzském průlivu a obě strany mají zastavit boje na všech frontách, včetně Libanonu. Memorandum zároveň otevírá šedesátidenní období pro další jednání o jaderném programu.
Ve skutečnosti však dohoda spíše zmrazuje hlavní rozpory, než aby je řešila. Nejasné zůstává, co přesně se stane se zásobami íránského vysoce obohaceného uranu, jak bude fungovat režim plavby v Hormuzském průlivu a zda bude dohodu respektovat Izrael, který není jejím účastníkem.
Írán je oslabený, ale nikoli poražený
Írán vyšel z války vojensky oslabený. Utrpěl škody na protivzdušné obraně, části námořnictva, raketové infrastruktuře i obranném průmyslu. Jeho ekonomika je pod větším tlakem než před konfliktem a námořní blokáda zásadně omezila export ropy, na kterém je íránský státní rozpočet dlouhodobě závislý.
Oslabení však neznamená ztrátu vlivu. Konflikt ukázal, že Teherán dokáže svým protivníkům stále způsobovat značné náklady. Může ohrožovat námořní dopravu, zvyšovat cenu ropy, aktivovat spojence v regionu a nutit Spojené státy i státy Perského zálivu reagovat na jeho kroky. To je pro Teherán důležité. Režim nedosáhl vojenského vítězství, ale přežil. Zachoval si část raketového arzenálu, podstatnou část balistického programu, vliv na Hizballáh, irácké milice jako Kataib Hizballáh, Asaib Ahl al-Hak či Harakat al-Nudžabá, stejně jako vazby na Húsíe v Jemenu. Současně si ponechal možnost používat Hormuzský průliv jako strategickou páku. Z pohledu íránského vedení je právě přežití režimu hlavním kritériem úspěchu.
Hormuz zůstává Damoklovým mečem nad regionem
Největší problém mírové dohody se týká Hormuzského průlivu. Donald Trump hovoří o jeho otevření bez poplatků a o návratu svobodné plavby. Írán však současně naznačuje, že průliv budou regulovat Írán a Omán a že Teherán si vyhrazuje právo vybírat poplatky za námořní služby. To není technický detail. Pokud by Írán získal možnost rozhodovat o průjezdu lodí, vybírat poplatky nebo stanovovat zvláštní pravidla, nešlo by o návrat k předválečnému režimu. Šlo by o zásadní změnu pravidel v jedné z nejdůležitějších námořních tras světa.
Čtěte také:
Hormuzský průliv nelze v dohledné době nahradit. Alternativní plynovody, železniční koridory ani nové obchodní trasy nejsou schopny převzít jeho roli v globální energetice. Přes tuto oblast proudí klíčová část světového obchodu s ropou a zkapalněným plynem. Právě proto zůstane hrozba narušení plavby jednou z nejsilnějších íránských pák i po podpisu dohody.
Pokud se podaří průliv skutečně otevřít, bude to krátkodobě vítězství pro světovou ekonomiku. Pokud však Írán udrží alespoň část své kontroly nad pravidly provozu, půjde o strategický zisk Teheránu.
Mnoho přepravních společností a pojišťovacích společností navíc signalizuje, že nebude obnovovat provoz pouze na základě politických prohlášení. Klíčové bude faktické potvrzení bezpečnosti trasy, dokončení odminovacích operací a dlouhodobá jistota, že se Írán nevrátí k používání raket, dronů nebo administrativních omezení proti obchodní plavbě.
Jaderná otázka byla odsunuta, nikoli vyřešena
Spojené státy vstupovaly do války především s cílem zabránit Íránu získat jadernou zbraň, omezit jeho schopnost vyrábět a používat balistické rakety a oslabit vojenské kapacity Islámských revolučních gard. V některých fázích konfliktu se objevovaly také úvahy o změně režimu, tento cíl však nikdy nebyl oficiálně definován jako hlavní válečný cíl Washingtonu.
Právě v jaderné otázce však dohoda působí nejméně přesvědčivě. Írán má podle dostupných informací přibližně 440 kilogramů uranu obohaceného na 60 procent. Pro vojenské využití je potřeba obohacení na úroveň okolo 80 až 90 procent. Samotné memorandum však zřejmě neřeší definitivní osud tohoto materiálu. Spojené státy chtějí, aby byly zásoby odvezeny do zahraničí nebo zničeny pod dohledem. Teherán to odmítá a připouští pouze další jednání.
To znamená, že nejdůležitější bezpečnostní otázka se přesouvá do další fáze. Írán se zaváže, že nebude vyrábět jaderné zbraně, ale nemusí se okamžitě vzdát materiálu, který mu k nim může v budoucnu otevřít cestu.
Spojené státy dosáhly příměří, nikoli rozhodujícího vítězství
USA mohou tvrdit, že dosáhly zastavení bojů, obnovení toku ropy a příslibu dalších jednání o jaderném programu. To je významné, protože dlouhá válka by byla politicky, ekonomicky i vojensky velmi nákladná. Současně ale Washington nedosáhl všech svých původních cílů. Íránský režim nepadl, jaderný program nebyl definitivně zničen, zásoby vysoce obohaceného uranu nebyly vyvezeny a Hormuzský průliv zůstává předmětem sporu.
Trumpova administrativa tak dosáhla ukončení nejnebezpečnější fáze války, ale ne definitivního strategického vyřešení.
Izrael dohodu nevítá, protože jeho cíle zůstaly nenaplněné
Izrael je v této situaci zvláštním aktérem. Válku zahájil společně se Spojenými státy, ale není účastníkem dohody. To zásadně omezuje její stabilitu. Izraelské vedení dlouhodobě deklarovalo tři hlavní cíle války: zničení íránského jaderného programu, omezení nebo zničení balistického raketového programu a zásadní oslabení režimu v Teheránu. V části izraelské politické reprezentace se objevovaly také úvahy o možné změně režimu, avšak tento cíl nebyl nikdy oficiálně definován jako podmínka ukončení války.
Čtěte také:
Těchto cílů dosaženo nebylo. Vysoce obohacený uran zůstává v Íránu, režim Močtáby Chameneího přežil a značná část íránského raketového potenciálu nebyla zničena.
Největším problémem dohody zůstává Libanon. Izrael opakovaně zdůrazňuje, že si ponechává právo pokračovat v operacích proti Hizballáhu bez ohledu na americko-íránskou dohodu. Izraelské vedení považuje vojenskou přítomnost v jižním Libanonu za jeden z největších strategických úspěchů války a odmítá se těchto pozic vzdát. Naopak Hizballáh a Teherán interpretují příměří jako krok vedoucí k budoucímu stažení izraelských sil z Libanonu. Právě rozdílný výklad této otázky může představovat největší zdroj budoucí nestability celé dohody.
Regionální řád se mění
Dohoda neobnovuje starý Blízký východ. Spíše potvrzuje, že region vstupuje do nové fáze. Spojené státy zůstanou důležitým aktérem, ale už nebudou jediným organizátorem regionální bezpečnosti. Státy Perského zálivu, Turecko, Pákistán a další regionální hráči se budou stále více snažit určovat vlastní diplomatickou agendu.
Současně budou Čína a Rusko pečlivě sledovat výsledky konfliktu. Uvidí, že Spojené státy zůstávají vojensky dominantní silou, ale také to, že ani vojenská převaha automaticky nezaručuje dosažení všech politických cílů.
Co dohoda přinese ekonomicky
Okamžitým dopadem dohody může být pokles cen ropy a uklidnění trhů. Cena ropy již reagovala na očekávání otevření Hormuzského průlivu a obnovení exportu. Zlevnění energií by pomohlo evropské i asijské ekonomice. Nižší ceny ropy a plynu by zmírnily inflační tlak, ulevily dopravě, chemickému průmyslu i energeticky náročným odvětvím.
Zároveň však nejistota nezmizí. Příměří není totéž co trvalý mír. Pokud zůstane nejasný režim v Hormuzském průlivu, pokud Izrael nebude respektovat širší logiku dohody nebo pokud Írán odmítne skutečné jaderné ústupky, obchodníci i pojišťovny si v cenách ponechají rizikovou přirážku.
Írán může využít prostor k obnově země, nebo armády
Uvnitř Íránu dohoda pravděpodobně neohrozí mocenské struktury kolem Močtáby Chameneího. Naopak jim může poskytnout čas. Snížení rizika bezprostřední války otevře v Teheránu zásadní otázku. Zda budou uvolněné zdroje využity k hospodářské obnově země a zlepšení životní úrovně obyvatel, nebo zda budou směřovat především do obnovy raketového programu, Revolučních gard, protivzdušné obrany a regionálních proxy organizací. Právě toto rozhodnutí může být důležitější než samotný vojenský výsledek války.
Dohoda jako příměří mezi dvěma etapami konfliktu
Mírová dohoda mezi USA a Íránem je významná, protože snižuje riziko okamžité eskalace a otevírá cestu k obnovení světového obchodu přes Hormuzský průliv. Není však definitivním řešením. Neřeší úplně jaderný program. Neřeší definitivně budoucnost Hizballáhu a dalších íránských proxy organizací. Nezaručuje, že Izrael zastaví operace v Libanonu. Nejasné zůstává i to, zda Hormuz bude skutečně otevřen bez politické kontroly a budoucích omezení ze strany Teheránu.
Proto je dohoda spíše příměřím mezi dvěma strategickými etapami než skutečným koncem konfliktu. Skutečným testem nebude podpis ve Švýcarsku, ale následujících šedesát dní. Právě během nich se ukáže, zda dohoda otevře cestu k novému regionálnímu uspořádání, nebo zda se stane pouze krátkou přestávkou před další krizí.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.