Spoléhání na migraci, nebo zásahy pro zvýšení porodnosti? Je fér diskutovat i nepopulární nápady

Má think-tank „bohaté Ivany Tykač” právo navrhovat zásadní změny?

Když think-tank Solvo představil své Desatero, část veřejnosti se okamžitě vymrštila do vzduchu. Ne proto, že by důkladně prošla jednotlivá opatření, promyslela jejich náklady, přínosy, rizika a alternativy. Ale proto, kdo že to návrh představil a také že sahal na témata, o kterých se v české politice mluví nerado: Děti, stárnutí, důchody, odpovědnost, mezigenerační solidarita a také otázka, zda lze demografickou krizi dál odsouvat slovy, že „nějak bude“.

Reakce byla místy až absurdní: Jak si nějaký think-tank „založený bohatou Ivanou Tykač“ opovažuje něco takového říkat? Jak může někdo napřímo a bez politického filtru navrhovat tak velké změny v rodinné politice, školství, daních nebo důchodech? Co tím sleduje? Není to snad nějaké spiknutí?

Není. Právě od think-tanků se tohle očekává. Nemají primárně hlídat, co je dnes průchozí. Mají do veřejného prostoru přinášet myšlenky, které společnost posouvají. Někdy dobré, někdy provokativní, někdy nedotažené, ale v každém případě takové, které nás nutí položit si otázku: A jaký je tedy alternativní plán, když ne tento?

My v CETA (Centrum ekonomických a tržních analýz) jsme k Desateru přistoupili přesně tímto způsobem. Ne jako k politickému programu, který je třeba buď obhajovat, nebo odmítnout. Ale jako k sadě návrhů, u nichž je fér se ptát: Co by to stálo, co by to přineslo, kde jsou fiskální přínosy, kde rizika a za jakých podmínek by celek mohl dávat smysl. Proto jsme se s autory návrhu dohodli, že Desatero nezávisle posoudíme a spočítáme.

Co vlastně Desatero navrhuje

Jde o balík prorodinných, vzdělávacích, daňových a důchodových opatření. Jeho základní logika je jednoduchá: Pokud Česká republika dlouhodobě čelí nízké porodnosti, stárnutí populace a úbytku ekonomicky aktivních lidí, nestačí pouze opravovat následky. Nestačí donekonečna debatovat o deficitu důchodového účtu, kapacitách zdravotnictví nebo nedostatku pracovní síly, když se zároveň neptáme, proč se rodí málo dětí, proč lidé vstupují na trh práce pozdě, proč je rodičovství ekonomicky náročné a proč systém neumí lépe využívat lidský kapitál napříč životem.

Návrh proto kombinuje několik typů zásahů. První část míří na vzdělávání: Povinnou mateřskou školu ve věku čtyř až šesti let a osmiletou základní školu. Logika je v tom, že část obsahu dnešní první třídy by se přesunula do kvalitního předškolního vzdělávání a děti by díky zkrácení základní školy vstupovaly do dalších stupňů vzdělávání a na trh práce dříve.

Druhá část se týká flexibility vzdělávání a práce. Sem patří flexibilní vysoká škola pro rodiče, mikrokredity a celoživotní vzdělávání. Tato opatření nejsou primárně o okamžitém zvýšení porodnosti, ale o snížení bariér. Pokud mladí lidé odkládají děti kvůli studiu, nejistotě, kariéře nebo obtížnému návratu do práce, pak rodinná politika nemůže stát jen na dávkách. Musí měnit trajektorii života a odstraňovat bariéry, který brání mít lidem deklarovaný (plánovaný) počet dětí – záměr je totiž statisticky vyšší než realita.

Třetí část tvoří daňové incentivy podle počtu dětí. Návrh pracuje s myšlenkou nulové daně z příjmu pro rodiny se třemi a více dětmi (do dvojnásobku průměrné mzdy) a s nižším sociálním pojištěním pro rodiče dětí, respektive s vyšší odvodovou zátěží bezdětných osob nad třicet let. Jde o politicky i právně velmi citlivou oblast, ale z analytického hlediska je důležité, že právě tento balíček hezky kombinuje kladný fiskální efekt s měřitelným pronatalitním dopadem.

Čtvrtá část je nejpřímější rodinnou podporou: Silná podpora rodiny v prvních dvou letech, asignace části příjmu pracujícího partnera pečující osobě a možnost zapojení prarodičů do rodičovské péče. To je balíček, který rodinám pomáhá nejviditelněji, ale zároveň je fiskálně nejnáročnější.

Čtěte také:

A konečně pátá část se týká důchodového systému: Důchodový věk navázaný na počet dětí, omezení předčasných důchodů pro bezdětné, a především navýšení základního věku odchodu do důchodu. Právě zde leží hlavní fiskální kotva celého návrhu.

Co to přinese a kolik to bude stát

Když se Desatero posuzuje jako celek, vychází ve středním scénáři dlouhodobě fiskálně pozitivně. Model ukazuje, že kolem roku 2043 se balík dostává do plusu, kolem roku 2050 dosahuje čistého ročního salda přibližně +37 miliard Kč a v dlouhém horizontu kolem roku 2080 se saldo zvyšuje na zhruba +84 miliard Kč ročně. To je důležitý výsledek, ale nesmí být interpretován povrchně. Neznamená to, že každé opatření samo o sobě vydělává. Naopak. Některá opatření jsou velmi drahá a sama o sobě by se – fiskální optikou – nevrátila. Celkový kladný výsledek vzniká kombinací opatření, která stojí peníze, a opatření, která vytvářejí fiskální prostor. Jak ukazuje následující graf, desatero je zpočátku náklad, do plusu se dostává až kolem roku 2043.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Nejsilnější prorodinně laděné opatření s kladným fiskálním efektem je vzdělávací balíček. Osmiletá základní škola v kombinaci s posílenou povinnou mateřskou školou vychází ve středním scénáři zhruba na +25,8 miliardy korun ročně. Hlavními kanály jsou úspora za zrušení devátého ročníku základní školy a dodatečný daňový výnos z dřívějšího vstupu kohorty na trh práce. Pronatalitní efekt je zde spíše mírný, ale opatření má význam v širším smyslu: Zkracuje cestu mladých lidí k ekonomické samostatnosti a tím prodlužuje možnost mít potomka v biologicky příhodném věku.

Balíček flexibilní vysoké školy, mikrokreditů a celoživotního vzdělávání má slabší krátkodobý fiskální profil, ale strategický význam. Flexibilní vysoká škola pro rodiče pravděpodobně nebude okamžitě samofinancující. Mikrokredity mohou být při dobrém nastavení návratné. Celoživotní vzdělávání je dražší, ale v ekonomice, která bude stárnout a současně procházet technologickými změnami, může být jedním z klíčových nástrojů udržení zaměstnanosti a produktivity.

Daňový balíček je politicky nejcitlivější, ale analyticky zajímavý. Kombinace podpory rodin se třemi a více dětmi a vyšších odvodů bezdětných osob nad třicet let vychází ve středním scénáři s kladným fiskálním saldem kolem +4 miliard Kč ročně a s odhadem zhruba 1 854 dodatečných dětí třetího a vyššího pořadí ročně. To neznamená, že takové opatření lze zavést bez právní a společenské debaty. Znamená to ale, že z hlediska modelu nejde o čistě nákladový program.

Rodičovský balíček je naopak nejvíce sociální a nejdražší. Varianta kombinující zvýšený rodičovský příspěvek, asignaci příjmu a zapojení prarodičů vychází na zhruba 102 miliard Kč ročně. Typická domácnost s malým dítětem by získala výraznou podporu, ale úzká kalkulace nákladu na jedno dodatečné dítě vychází nepříznivě. Tento balíček ale nelze obhájit pouze jako investici do dodatečných porodů, to by byla chyba, která se v zahraničních zemích vždy spíše vymstila. Vzpomeňme na Maďarsko. Obhajoba stojí na širším pojetí rodinné politiky, sociální stability a rovnosti životní úrovně rodin s dětmi a bez dětí. No a pak je tu důchodový balíček…

Zaplatit, prosím aneb Důchodový věk

Jedno sdělení je naprosto jasné: Opatření č. 9, tedy navýšení základního věku odchodu do důchodu, je jediný faktor, který rozhoduje o fiskální udržitelnosti Desatera Solvo. Bez něj se konstrukce rozpadá, ale s ním dává dlouhodobě smysl. Jistě, není to politicky pohodlné sdělení. Ale to, kdo smí, nebo nesmí říkat pohodlné věci, jsme si již snad vysvětlili.

V centrálním scénáři se důchodový věk zvyšuje od roku 2030 tempem tří měsíců ročně až na 72 let v roce 2057. Tento parametr generuje nejsilnější fiskální efekt celého portfolia. V ustáleném stavu důchodového balíčku dává samotné zvýšení důchodového věku úsporu zhruba 156,7 miliardy korun ročně. Zbytek důchodového balíčku je ve srovnání s tím marginální. Opatření 7, tedy omezení předčasných důchodů pro bezdětné, přidává jen malou část.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Cena nečinnosti je obrovská. Abychom otestovali robustnost závěru, dává smysl podívat se na dvě hraniční varianty.

První je maximalistická: Skok na 72 let už v roce 2030. V takovém scénáři by se Desatero dostalo do kladného salda prakticky okamžitě, už v období 2032 až 2036. V ustáleném stavu roku 2050 by dosahovalo zhruba +77 miliard Kč ročně, tedy více než dvojnásobku centrálního scénáře studie. V dlouhém horizontu kolem roku 2080 se přitom skoková a postupná varianta sbíhají k podobné úrovni kolem +85 miliard Kč ročně. Rozdíl je tedy hlavně v čase. Skoková varianta přináší stejný cíl mnohem dříve.

Čtěte také:

Jenže její problém není fiskální, jak vás určitě napadlo. Je politický, sociální a zdravotní. Skok o sedm let během jediného roku je sotva představitelný. Naráží na legitimní výhradu, že roky života ve zdraví v Česku nerostou stejně rychle jako celková naděje dožití. Pokud mají lidé pracovat déle, musí být reálně schopni pracovat déle. To není jen otázka zákona, ale prevence, zdravotnictví, pracovních podmínek, flexibility úvazků, rekvalifikací a trhu práce pro lidi nad 60 let. Ale také investic do inovativní medicíny a inovativních technologií zlepšujících mobilitu a produktivitu, respektive aby jejich výrobci vnímali naši ekonomiku jako atraktivní trh. Proto studie pracuje s postupným náběhem. Fiskálně dosahuje podobného cíle, ale realisticky.

Druhá hraniční varianta je status quo, který často deklarují politici: Důchodový věk zůstane trvale na 65 letech. Tady je výsledek opačný, velmi tvrdý. Desatero Solvo by se nikdy nedostalo do kladného salda a dlouhodobě by stálo veřejné rozpočty řádově -80 až -90 miliard Kč ročně. Bez vyššího důchodového věku zmizí zdroj, který financuje nákladnou pronatalitní část portfolia. Zůstanou výdaje, ale zmizí hlavní fiskální krytí.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Jinými slovy: Pronatalitní opatření a vyšší důchodový věk nejsou v této konstrukci v rozporu. Podmiňují se navzájem. Rodinná politika stojí peníze dnes. Její demografické přínosy přicházejí pozdě. Aby bylo možné toto období překlenout, systém potřebuje fiskální kotvu. A tou je delší ekonomická aktivita.

Proč to celé má smysl řešit?

Někdo může říct: Návrhy Solvo jsou příliš radikální. Dobře. To je legitimní námitka. Někdo může říct: Důchodový věk 72 let je politicky neprůchodný. Také legitimní. Někdo může říct: Některé prvky daňového balíčku jsou právně citlivé, rodičovský balíček příliš drahý nebo vzdělávací reforma organizačně náročná. Ano, to všechno jsou relevantní připomínky.

Ale potom musí přijít druhá část debaty: Jaký je tedy jiný plán?

Budeme spoléhat na imigraci? Pokud ano, jakou, odkud, v jakém rozsahu a s jakou integrační kapacitou? Budeme věřit v technologický pokrok, který nám někdo doveze a který sám od sebe vyřeší nedostatek lidí, tlak na důchody i zdravotnictví? Budeme doufat, že porodnost se zvedne bez zásahu, přestože dlouhodobé trendy ukazují opak? Nebo budeme dál předstírat, že demografie není politické téma, protože její nejtvrdší dopady přijdou za horizontem jednoho volebního období?

To je na celé debatě nejpodstatnější. Desatero Solvo nemusí být definitivní odpověď. Ale je to odpověď. A odpovědi jsou v české demografické debatě vzácné.

Zdroj: Model CETA Solvo. Důchodové výdaje a saldo v procentech hrubého domácího produktu podle Konvergenčního programu Ministerstva financí z roku 2024, poměr seniorů z projekce obyvatelstva Českého statistického úřadu 2024 až 2100 ve střední variantě. Stálé ceny roku 2026, roční toky.

Politické strany o demografické krizi často mluví jen okrajově, případně ji vymlčují jako pověstného slona v místnosti. Přitom zásah demografie bude brutální. Bude se týkat pracovního trhu, důchodů, zdravotnictví, školství, regionů, veřejných služeb, veřejného prostoru ve městech i ekonomického růstu. Stárnutí populace není abstraktní graf. Je to budoucí nedostatek pracovníků, vyšší tlak na odvody, vyšší výdaje na péči, slabší růst a tvrdší mezigenerační konflikt o to, kdo co zaplatí.

Think-tanky jsou od toho, aby do takové debaty vstupovaly dřív, než je pozdě. Aby formulovaly varianty. Aby je nechaly otestovat. Aby unesly kritiku. A aby veřejnosti připomínaly, že odmítnout jeden návrh nestačí. Skutečná odpovědnost začíná ve chvíli, kdy po slově „ne“ následuje vlastní „ano“.

Data indikují, že Desatero Solvo není rozpočtově bezproblémový seznam hezkých přání. Je to kombinace drahých prorodinných opatření, strukturálních změn a jedné velmi silné fiskální kotvy. Bez ní je celek neudržitelný. S ní se z něj stává dlouhodobě návratná hospodářská strategie, jak pečovat o lidský kapitál. Byť strategie politicky náročná a společensky kontroverzní. Právě proto má smysl o ní mluvit.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.