Největší zpravodajské selhání Evropy od konce studené války

Co odhalila nizozemská investigace o předvečeru ruské invaze na Ukrajinu

V dnešním textu se pokusím zhodnotit naše (tedy zpravodajské) selhání s odstupem čtyř let. Vzhledem k tomu, že nemohu mluvit o informacích z našich zdrojů, musel jsem s povděkem použít příklad nizozemský. Investigativní rekonstrukce tamního deníku De Volkskrant založená na rozhovorech s devatenácti představiteli zpravodajských služeb, armády a státní správy totiž představuje jednu z nejvýznamnějších veřejně dostupných případových studií evropského zpravodajského rozhodování před ruskou invazí na Ukrajinu.

Když veřejnost nahlédne do zákulisí zpravodajských služeb

Jen výjimečně získá veřejnost možnost nahlédnout do skutečného fungování zpravodajců. Ještě vzácnější je situace, kdy se podaří zrekonstruovat nejen samotný sběr informací, ale především proces jejich analytického vyhodnocování a následného politického rozhodování.

Právě to se podařilo nizozemskému deníku De Volkskrant. Na základě rozhovorů s představiteli civilní zpravodajské a bezpečnostní služby AIVD, vojenské zpravodajské služby MIVD, armády i státní správy vznikla detailní rekonstrukce měsíců předcházejících 24. únoru 2022.

Význam této investigace však dalece přesahuje samotné Nizozemsko. Nejde pouze o příběh jedné zpravodajské služby, která špatně odhadla úmysly ruského prezidenta. Představuje případovou studii potvrzující, že ani moderní evropské zpravodajské služby disponující kvalitní agenturní sítí, satelitními informacemi, úzkou spoluprací se spojenci a propracovaným analytickým aparátem nejsou imunní vůči systematickým chybám zpravodajské analýzy.

Je příznačné, že nizozemský případ není příběhem selhání při získávání informací. Naopak. Nizozemské služby měly k dispozici rozsáhlé množství kvalitních dat, přístup ke spojeneckým informacím i mimořádně cenný lidský zdroj v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Selhání nastalo až ve chvíli, kdy bylo nutné tyto informace správně interpretovat.

Právě proto je tento případ významný nejen z historického hlediska, ale také jako studijní materiál pro budoucí analytiky zpravodajských služeb.

Evropa viděla přípravy na válku, ale nevěřila, že skutečně přijde

Na přelomu let 2021 a 2022 nebyla Evropa slepá. Zpravodajské služby NATO i jednotlivých členských států sledovaly bezprecedentní koncentraci ruských ozbrojených sil kolem ukrajinských hranic.

Satelitní snímky zachycovaly přesuny tankových jednotek, dělostřelectva, protivzdušné obrany, elektronického boje i budování logistických základen. Analytici pozorovali vznik nových velitelských stanovišť, přesuny ženijních jednotek i zdravotnického zabezpečení. Později přibyly informace o dopravě zásob krevní plazmy a dalších logistických kapacit, které obvykle předcházejí rozsáhlým bojovým operacím.

Čtěte také:

Jinými slovy – vojenské schopnosti Ruska byly vyhodnoceny velmi přesně. Přesto většina evropských zpravodajských komunit dospěla k závěru, že Moskva vojska využívá především jako prostředek strategického nátlaku vůči Spojeným státům a NATO.

Převládal názor, že Vladimir Putin usiluje o změnu evropské bezpečnostní architektury, omezení dalšího rozšiřování NATO a vytvoření nové sféry vlivu. Rozsáhlá válka se zdála být iracionální, protože by Rusku přinesla vysoké ekonomické náklady, diplomatickou izolaci i dlouhodobé bezpečnostní důsledky.

Stejný analytický rámec sdílela velká část evropských států. Skeptické bylo tehdejší vedení Francie, Německa i dalších zemí. Podobně reagovalo také ukrajinské politické vedení, které ještě na konci roku 2021 upozorňovalo, že opakovaná americká varování poškozují ukrajinskou ekonomiku a odrazují zahraniční investory.

Do tohoto evropského analytického prostředí zapadala i česká zpravodajská komunita. České služby dlouhodobě upozorňovaly na rostoucí agresivitu Ruska, jeho zpravodajské aktivity i bezpečnostní rizika, veřejně ani směrem k politickému vedení však nepředstavily jednoznačné hodnocení, že Moskva během několika týdnů zahájí největší pozemní válku v Evropě od roku 1945. V tomto směru Česká republika sdílela převládající evropský analytický konsenzus.

Ruslandhuis: ambiciózní pokus propojit dvě zpravodajské kultury

Jedním z nejzajímavějších poznatků nizozemské investigace je samotný vznik společného analytického centra nazvaného Ruslandhuis – „Ruský dům“.

Nizozemská vláda několik let před invazí rozhodla o vytvoření společného pracoviště, ve kterém byly propojeny civilní zpravodajská a bezpečnostní služba AIVD a vojenská zpravodajská služba MIVD. Šlo o mimořádně progresivní krok. Většina západních států tradičně odděluje civilní a vojenskou zpravodajskou analýzu. Nizozemsko se rozhodlo tento model překonat. Smyslem bylo propojit dva odlišné pohledy na Rusko.

Analytici MIVD se soustředili především na vojenské indikátory – pohyby jednotek, logistiku, výstavbu velitelských stanovišť, bojovou připravenost, elektronický boj či vývoj zbraňových systémů. Odborníci AIVD naopak analyzovali rozhodovací procesy uvnitř Kremlu, ekonomické motivace, diplomatická jednání, zpravodajské operace a širší geopolitický kontext.

Předpokládalo se, že propojením vojenské a politicko-ekonomické analýzy vznikne kvalitnější a přesnější obraz ruského chování. Samotná organizační reforma byla zpravodajsky velmi moderní. Přesto právě tento případ ukázal, že organizační integrace sama o sobě nezaručuje správné analytické závěry.

Místo vzájemné analytické oponentury začal postupně vznikat společný interpretační rámec. Politicko-strategické hodnocení začalo převládat nad vojenskými indikátory a stále více vojenských příprav bylo vysvětlováno jako součást vyjednávací strategie Kremlu. Právě zde se začal rodit omyl, který se naplno projevil v únoru 2022.

Spor mezi AIVD a CIA: Když spojenci dospěli ke dvěma rozdílným závěrům

Největší hodnotou nizozemské investigace není samotné konstatování, že evropské zpravodajské služby podcenily pravděpodobnost ruské invaze. Mnohem cennější je možnost sledovat, jak rozdílné analytické přístupy vedly dvě spojenecké zpravodajské komunity ke zcela opačným závěrům, přestože pracovaly se stejnou strategickou realitou.

Na jedné straně stála americká zpravodajská komunita, která již od podzimu 2021 upozorňovala, že Vladimir Putin přijal politické rozhodnutí zahájit rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Na straně druhé stálo nizozemské analytické centrum Ruslandhuis, které spojovalo civilní zpravodajskou a bezpečnostní službu AIVD s vojenskou zpravodajskou službou MIVD a které docházelo k opačnému závěru – Rusko disponuje vojenskou schopností zaútočit, avšak zatím nemá politický úmysl válku zahájit.

Čtěte také:

Právě zde vznikl jeden z nejzajímavějších střetů analytických kultur mezi evropskými a americkými zpravodajskými službami.

Dvě rozdílné analytické filozofie

Američané začali již během podzimu 2021 bezprecedentním způsobem zveřejňovat část svých zpravodajských poznatků. Šlo o mimořádný krok, který měl dva cíle. Prvním bylo odradit Kreml tím, že Spojené státy ukážou, že znají jeho přípravy. Druhým bylo přesvědčit evropské spojence, že se nejedná o další geopolitickou krizi, ale o přípravu skutečné války.

Řada evropských vlád však americká varování přijímala s velkou rezervou. Důvod byl hluboce zakořeněn v evropské politické paměti.

V roce 2003 americké a britské zpravodajské služby přesvědčovaly svět o existenci iráckých zbraní hromadného ničení. Pozdější vývoj ukázal, že tato hodnocení byla chybná. Pro mnoho evropských politiků i analytiků se tato zkušenost stala varováním před bezvýhradným přebíráním amerických zpravodajských závěrů.

Právě toto „irácké trauma“ významně ovlivnilo i nizozemské analytiky. V jejich očích bylo možné, že Washington tentokrát využívá zveřejňování zpravodajských informací jako součást psychologického tlaku na Moskvu.

Prověřený zdroj

Rozhodující roli v nizozemském hodnocení sehrál lidský zdroj AIVD. Podle zveřejněných informací disponovala AIVD dlouhodobě prověřeným zdrojem v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Jeho informace byly v minulosti opakovaně potvrzeny a služba mu proto přisuzovala mimořádnou důvěryhodnost.

Právě tento zdroj opakovaně potvrzoval, že Kreml stále usiluje především o vyjednávání se Západem. Rozmístění vojsk mělo podle jeho informací představovat prostředek nátlaku, nikoli přípravu nevyhnutelné invaze.

Nizozemští analytici proto vycházeli z logického předpokladu, že pokud se vyjednávání budou vyvíjet příznivě, nebude mít Vladimir Putin důvod vojensky eskalovat. Z dnešního pohledu víme, že tento závěr byl chybný. Zajímavé však je, že samotný zdroj pravděpodobně nelhal.

Po vypuknutí války totiž vyšlo najevo, že ani významná část ruského bezpečnostního aparátu o skutečném rozhodnutí prezidenta Putina nevěděla. O invazi byl informován pouze velmi úzký okruh osob. Dokonce ani někteří členové ruské Bezpečnostní rady netušili, že jejich jednání několik dní před invazí představuje faktický souhlas se zahájením války. To znamená, že AIVD disponovala kvalitním zdrojem, který však neměl přístup k nejdůležitější informaci.

Když se informace dostaly až do Bílého domu

Jedním z nejpozoruhodnějších momentů celé investigace je skutečnost, že nizozemské služby byly natolik přesvědčeny o správnosti své analýzy, že se rozhodly sdílet mimořádně citlivé informace s americkou CIA.

Podle výpovědí účastníků schůzek zašli představitelé AIVD dále, než bylo mezi spojeneckými službami obvyklé. Chtěli přesvědčit americkou stranu, že jejich hodnocení stojí na výjimečně kvalitním zdroji. Informace se následně dostaly až k prezidentu Joe Bidenovi. Právě zde vzniká jeden z největších paradoxů celé předválečné krize.

Nizozemská rozvědka nebyla přesvědčena pouze o správnosti svého hodnocení. V určité fázi začala věřit, že její analýza může aktivně přispět k odvrácení války.

Analytici Nederlandhuis vycházeli z přesvědčení, že pokud bude mít Kreml pocit, že Spojené státy jsou připraveny jednat o evropské bezpečnostní architektuře, rozmístění raket středního doletu nebo kontrole zbrojení, nebude mít Vladimir Putin důvod přikročit k vojenskému řešení.

Ve chvíli, kdy Bílý dům signalizoval ochotu o těchto tématech jednat, považovali nizozemští analytici svůj předpoklad za potvrzený.

Diplomacie, nebo odstrašení?

Právě zde se investigace De Volkskrant mění z historické rekonstrukce v mimořádně zajímavou strategickou debatu. Po válce totiž část vysokých nizozemských představitelů dospěla k opačnému závěru. Podle nich Evropa promarnila možná poslední příležitost Putina od útoku odradit.

Argumentují, že pokud by evropské vlády již v prosinci 2021 plně uvěřily americkým varováním a společně oznámily připravenost okamžitě zavést rozsáhlé ekonomické sankce, výrazně posílit vojenskou přítomnost NATO na jeho východním křídle a urychleně vyzbrojit Ukrajinu, mohl Kreml přehodnotit své rozhodnutí.

Naopak nizozemská AIVD byla přesvědčena, že příliš tvrdý veřejný tlak může Moskvu zahnat do kouta a urychlit rozhodnutí použít sílu.

Čtěte také:

Tento spor mezi diplomacií a odstrašením zůstává jednou z nejzajímavějších strategických otázek celé předválečné krize. S odstupem času nelze s jistotou určit, která cesta by byla úspěšnější. Je však zřejmé, že rozdílné hodnocení ruských úmyslů významně ovlivnilo připravenost Evropy na největší ozbrojený konflikt na evropském kontinentu od roku 1945.

Česká republika v evropském analytickém rámci

Z českého pohledu je důležité zdůraznit, že nizozemská zkušenost nebyla výjimkou. Také česká zpravodajská komunita sdílela převládající evropský analytický rámec. České služby dlouhodobě upozorňovaly na agresivní charakter ruské zahraniční politiky, zpravodajské operace i bezpečnostní rizika, avšak stejně jako většina evropských partnerů nepracovaly veřejně s jednoznačným scénářem, že Rusko během několika týdnů zahájí rozsáhlou invazi.

Nešlo tedy o selhání jediné služby nebo jediné země. Šlo o systémový problém evropského strategického myšlení, který vycházel z předpokladu, že i autoritářský režim bude při svém rozhodování uvažovat podobně jako demokratické státy.

Odpovědnost téměř žádná

Jedním z nejpřekvapivějších zjištění nizozemské investigace je skutečnost, že navzdory jednomu z největších strategických omylů evropských zpravodajských služeb od konce studené války byly personální důsledky minimální.

Jedinou významnou výjimkou se stal ředitel francouzské vojenské rozvědky, který byl po invazi odvolán. V ostatních evropských státech zůstalo vedení zpravodajských služeb beze změny. Platí to pro Nizozemsko, Německo i Českou republiku. Ani představitelé české zpravodajské komunity, která stejně jako většina evropských partnerů nepředpokládala, že Rusko zahájí rozsáhlou invazi, o své funkce nepřišli.

To naznačuje, že evropské vlády nepovažovaly problém za individuální selhání několika ředitelů, ale za systémovou chybu evropského strategického myšlení. Převládající analytický model totiž sdílela většina evropských zpravodajských komunit.

Příběh, který se stal symbolem evropského omylu

Snad žádný příběh nevystihuje tehdejší atmosféru lépe než služební cesta prezidenta německé zahraniční zpravodajské služby BND Bruna Kahla.

Ještě 23. února 2022 pobýval v Kyjevě na pracovních jednáních. Ani vedení jedné z největších evropských zpravodajských služeb nepředpokládalo, že během několika hodin začne největší pozemní válka v Evropě od roku 1945.

Když ruské rakety dopadly na ukrajinská města a ruské jednotky překročily hranice, ocitl se šéf BND přímo na území napadeného státu. Kvůli uzavření vzdušného prostoru musel být ve spěchu evakuován po zemi přes západní Ukrajinu do Polska.

Událost se stala symbolem podcenění bezprostřednosti ruského útoku. Přesto Bruno Kahl zůstal ve své funkci. Stejně tak pokračovali ve funkcích ředitelé nizozemských služeb AIVD a MIVD. V České republice rovněž nedošlo k personálním změnám spojeným s předválečnými analytickými hodnoceními.

Selhal sběr informací, nebo analýza?

Právě zde přináší nizozemská investigace nejdůležitější poznatek. Na první pohled by se mohlo zdát, že evropské služby jednoduše neměly dostatek informací. Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak.

Nizozemsko vytvořilo společné analytické centrum Ruslandhuis, které odstranilo tradiční institucionální bariéry mezi civilní zpravodajskou službou AIVD a vojenskou zpravodajskou službou MIVD. Analytici měli přístup k agenturním informacím, technickému zpravodajství, satelitním snímkům, vojenským analýzám i informacím spojenců.

AIVD navíc disponovala dlouhodobě prověřeným lidským zdrojem v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Problém tedy nevznikl při získávání nebo sdílení informací. Vznikl při jejich interpretaci.

To představuje jeden z nejdůležitějších závěrů moderních zpravodajských studií. Zpravodajské služby nejčastěji neselhávají proto, že nevědí dostatek informací. Selhávají tehdy, když dostupné informace zasadí do chybného analytického rámce.

Potvrzení klasických chyb zpravodajské analýzy

Nizozemský případ představuje téměř učebnicové potvrzení klasických analytických chyb popsaných Shermanem Kentem, Richardem Heuerem, Robertem Jervisem i Richardsem Bettsem.

První z nich je mirror imaging – promítání vlastního způsobu uvažování na protivníka. Evropští analytici vycházeli z předpokladu, že Vladimir Putin bude při rozhodování zvažovat ekonomické, diplomatické a vojenské náklady podobně jako západní státníci. Invaze se z tohoto pohledu jevila jako iracionální. Analytici proto dospěli k závěru, že Rusko využívá vojenský tlak pouze jako prostředek vyjednávání.

Čtěte také:

Ukázalo se však, že autoritářský režim může pracovat s úplně jinou logikou rozhodování než demokracie.

Druhou potvrzenou chybou bylo confirmation bias, tedy potvrzovací zkreslení. Jakmile byla přijata pracovní hypotéza, že Kreml usiluje především o diplomatické ústupky, začaly být nové informace podvědomě interpretovány tak, aby tuto hypotézu podporovaly. Přesuny logistických jednotek, výstavba velitelských stanovišť nebo přesuny zdravotnického zabezpečení byly vysvětlovány jako součást nátlakové strategie, nikoli jako příprava invaze.

Třetí chybou bylo tunelové vidění. Mimořádně kvalitní lidský zdroj vytvořil pocit analytické jistoty. Čím větší důvěru si zdroj během let vybudoval, tím obtížnější bylo připustit, že existuje jiná realita mimo jeho informační okruh.

Po válce se ukázalo, že zdroj nelhal. Pouze sám neznal skutečné rozhodnutí Vladimira Putina.

Čtvrtou potvrzenou chybou bylo groupthink. Přestože vznik Ruslandhuis představoval moderní pokus propojit vojenskou a politicko-ekonomickou analýzu, nepodařilo se vytvořit skutečně konkurenční analytické prostředí. Místo systematické oponentury se postupně vytvořil jednotný interpretační rámec, který sdílela většina analytiků i vedení obou služeb.

Pátou potvrzenou chybou bylo nesprávné rozlišení mezi vojenskými schopnostmi (capabilities) a politickými úmysly (intentions). Nizozemské služby správně vyhodnotily rozsah ruských vojenských příprav. Chybně však interpretovaly jejich politický význam.

Tato zkušenost potvrzuje jednu ze základních pouček strategického zpravodajství: schopnosti protivníka lze zpravidla pozorovat a měřit, jeho skutečné úmysly jsou však mnohem obtížněji zjistitelné, zejména pokud o nich rozhoduje jediný člověk nebo úzký okruh několika osob.

Proč tentokrát uspěli Američané

Vyšetřování De Volkskrant současně otevírá otázku, proč americká zpravodajská komunita dospěla ke správnějšímu závěru než většina evropských partnerů.

Jedním z vysvětlení je pravděpodobně odlišný přístup ke zdrojům a analytické kultuře. Podle výpovědí některých evropských představitelů měli Američané přístup k informacím z bezprostředního okolí Vladimira Putina, zatímco nizozemský zdroj působil o úroveň níže v ruském bezpečnostním aparátu.

Neméně důležitá však byla změna amerického přístupu po zkušenosti z Iráku. Spojené státy tentokrát nezveřejňovaly zpravodajské informace proto, aby vytvořily záminku pro vojenskou operaci, ale aby odradily protivníka a přesvědčily spojence o závažnosti situace. Strategická komunikace se stala součástí odstrašení.

Poučení pro české zpravodajské služby

Nizozemská zkušenost nepředstavuje kritiku konkrétních evropských služeb. Naopak ukazuje, že obdobným analytickým pastem může podlehnout jakákoli moderní zpravodajská organizace.

Pro českou zpravodajskou komunitu z ní vyplývá několik zásadních poučení:

Je nezbytné systematicky vytvářet alternativní analytické scénáře a podporovat vnitřní oponenturu. Analytik nesmí hledat pouze informace potvrzující jeho hypotézu. Jeho úkolem je aktivně hledat důkazy, které ji mohou vyvrátit.

Stejně důležité je oddělovat vojenské schopnosti protivníka od předpokládaných politických úmyslů. Autoritářské režimy mohou měnit svá rozhodnutí velmi rychle a bez jakýchkoli institucionálních brzd.

Případ Ruslandhuis rovněž ukazuje, že organizační reforma sama o sobě nestačí. Propojení civilní a vojenské zpravodajské služby bylo správným krokem, ale skutečnou odolnost zpravodajské organizace neurčuje její struktura. Rozhodující je kultura analytické práce, schopnost zpochybňovat vlastní závěry a vytvářet konkurenční hypotézy.

Přesah do budoucnosti: Tchaj-wan, Blízký východ a příští zpravodajská zkouška

Nejdůležitější hodnota nizozemské zkušenosti nespočívá pouze v analýze událostí před únorem 2022. Její skutečný význam spočívá v tom, že představuje modelovou situaci, která se může opakovat při každé budoucí geopolitické krizi.

Nejviditelnějším příkladem je současné napětí v Indopacifiku kolem Tchaj-wanu. Stejně jako Rusko před invazí na Ukrajinu i Čínská lidová republika v posledních letech výrazně zvyšuje vojenský tlak prostřednictvím rozsáhlých cvičení, námořních manévrů, leteckých narušení identifikační zóny protivzdušné obrany Tchaj-wanu a demonstrací schopnosti provést námořní blokádu ostrova. Zpravodajské služby dnes stojí před stejnou otázkou jako v případě Ukrajiny: představují tyto aktivity pouze prostředek politického nátlaku, nebo přípravu na skutečnou vojenskou operaci?

Čtěte také:

Právě zde se mohou znovu objevit stejné analytické chyby, které odhalila nizozemská investigace. Analytici mohou předpokládat, že čínské vedení bude stejně jako západní státy maximalizovat ekonomické výnosy a minimalizovat rizika. Mohou dojít k závěru, že případná invaze na Tchaj-wan by byla z ekonomického hlediska natolik nákladná, že se k ní Peking nikdy neodhodlá. Takový předpoklad však může být dalším příkladem mirror imaging – promítání západního způsobu uvažování na autoritářský režim, jehož rozhodování je ovlivňováno odlišnými politickými, ideologickými i historickými faktory.

Stejně důležité bude správně rozlišovat mezi vojenskými schopnostmi a politickými úmysly. Čínské ozbrojené síly dlouhodobě budují schopnosti pro společné námořní, letecké a výsadkové operace. Samotná existence těchto schopností však automaticky neznamená, že bylo přijato politické rozhodnutí je použít. Na druhou stranu platí, že pokud budou zpravodajské služby příliš dlouho předpokládat, že jde pouze o nátlakovou diplomacii, mohou stejně jako v případě Ruska podcenit okamžik, kdy se politický úmysl změní ve vojenskou akci.

Podobná situace existuje také na Blízkém východě. Region dlouhodobě představuje prostředí, kde se prolínají státní i nestátní aktéři, asymetrické konflikty, jaderné ambice, zástupné války a soupeření globálních mocností. Vztahy mezi Izraelem a Íránem, aktivita íránských spojeneckých organizací v Libanonu, Jemenu nebo Iráku, stejně jako bezpečnost námořních tras v Hormuzském průlivu vytvářejí prostředí s mimořádně vysokou mírou strategické nejistoty.

Stejně jako v případě Ruska mohou i zde zpravodajské služby správně identifikovat vojenské přípravy, aniž by dokázaly správně vyhodnotit okamžik politického rozhodnutí. Riziko spočívá zejména v tom, že rozhodovací proces může být soustředěn do velmi úzkého okruhu politického nebo náboženského vedení. Čím více se rozhodování centralizuje, tím obtížnější je proniknout ke skutečným strategickým úmyslům, a to i při existenci kvalitních agenturních zdrojů.

Nizozemská zkušenost proto potvrzuje obecně platné pravidlo strategického zpravodajství. Moderní zpravodajské služby budou i v budoucnu disponovat stále dokonalejšími satelitními systémy, umělou inteligencí, kybernetickými prostředky i rozsáhlými databázemi. Přesto bude jejich největší výzvou lidská interpretace získaných informací. Technologie mohou výrazně zlepšit schopnost sledovat vojenské schopnosti protivníka, nedokážou však samy od sebe odhalit okamžik, kdy autoritářský vůdce přijme politické rozhodnutí zahájit válku.

Závěr

Vyšetřování deníku De Volkskrant nebude významné pouze proto, že detailně popsalo jedno z největších evropských zpravodajských selhání posledních desetiletí.

Jeho skutečný význam spočívá v tom, že prakticky potvrzuje poznatky, které zpravodajská teorie formuluje již více než půl století. Největším nepřítelem zpravodajských služeb totiž nebývá nedostatek informací, ale způsob, jakým jsou informace interpretovány.

Případ nizozemského Ruslandhuis se proto s vysokou pravděpodobností stane součástí výuky zpravodajských studií podobně jako americké zpravodajské selhání před útoky z 11. září 2001 nebo chybná hodnocení před válkou v Iráku v roce 2003.

Nejde totiž pouze o příběh Ruska ani o příběh Evropy. Je to připomínka, že v prostředí autoritářských režimů může i nejkvalitnější agenturní síť selhat, pokud je konečné rozhodnutí soustředěno do rukou jediného člověka. Budoucnost zpravodajských služeb proto nebude záviset pouze na jejich schopnosti získávat tajné informace, ale především na kvalitě analytického procesu, odvaze zpochybňovat vlastní závěry a schopnosti připustit, že i zdánlivě nejméně pravděpodobný scénář se může stát realitou.

V době rostoucí rivality mezi Spojenými státy a Čínou, pokračující války na Ukrajině a přetrvávající nestability na Blízkém východě představuje právě tato schopnost jednu z nejdůležitějších podmínek strategického rozhodování demokratických států.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.