Česko, poslední free rider
Co si skutečně odnést z poklidného summitu v Ankaře
Summit v Ankaře skončil, NATO přežilo, a to i s USA. To je ta nejdůležitější zpráva posledního summitu NATO. Podstatnější však je, že dochází k postupnému narovnání vztahu mezi USA a Evropou. Česko, žel, k tomuto narovnání příliš nepřispívá.
NATO europeizující se
Po konci studené války se NATO začalo jednak rozšiřovat o nové evropské členy, jednak se začalo i amerikanizovat. Logická úvaha by přitom byla, že s více než deseti novými evropskými členy by se NATO mělo v 21. století stávat více a více evropskou aliancí. Jenže to se nedělo. Evropané totiž začali více a více spoléhat na Američany. To mělo zřejmě dvě příčiny. Na jedné straně snížení přímých bezpečnostních hrozeb pro Evropu v důsledku rozpadu Sovětského svazu. Na straně druhé, americkou touhou užít si „unipolární moment“.
Američané nejpozději od konce velké ekonomické krize (ta započala v roce 2008) dávali Evropanům najevo, že toto rozložení nákladů je neudržitelné, ale Evropané to příliš vážně nebrali a dále snižovali své výdaje na zbrojení a profesionalizovali (rozuměj zmenšovali a záloh zbavovali) své armády. Výsledkem tak byla situace, kdy poměr amerických výdajů na celkových výdajích států NATO zůstal v zásadě konstantní (totiž kolem 73 %) od osmdesátých let až do roku 2015.
Ruská invaze na Krym a první prezidentské období Donalda Trumpa sice daly jasný signál, že skvělé čtvrtstoletí unipolarity končí, ale evropské státy se k vyšším vojenským výdajům propracovávaly jen pozvolna. Dodejme, že i v tento moment Američané dávají na obranu v absolutních částkách více než zbytek NATO. Že to mnozí američtí politici (a zejména voliči) nesou nelibě, asi nepřekvapí.
Tab 1: Podíl celkových obranných výdajů USA vs. zbytku NATO
Zdroj dat: NATO
Kombinace ruského útoku na Ukrajinu z února 2022 a znovuzvolení Donalda Trumpa (tentokráte s mnohem ostřejší rétorikou vůči NATU) vedla k skutečně výraznému zvýšení obranného úsilí Evropanů. Současný problém Evropy však tkví v tom, že dlouhodobé zanedbávání obrany nelze smazat během roku, nebo dvou. Loni, či letos vynaložené peníze se projeví až za několik let (v případě některých projektů může jít i o dekádu). To znamená, že Evropa USA stále potřebuje.
Čtěte také:
Havlův zelinář může vyvěšovat hesla i ve svobodné Americe aneb Stát se neudržuje sám
·Ve čtyři hodiny ráno 4. března 1801, ještě za tmy, vyjel od nedostavěného prezidentského sídla ve Washingtonu obyčejný veřejný dostavník. Vezl Johna Adamse, druhého prezidenta Spojených států, domů do Massachusetts. Téhož dne měl složit přísahu Thomas Jefferson, muž, kterého Adams ještě nedávno pokládal za nebezpečí pro zemi. Kampaň mezi nimi byla tak š…
I proto je teď podstatné to, že Trump je ochoten v NATO setrvat, jakkoliv Američané dávají jasně najevo, že o konvenční odstrašení Ruska se musí Evropané primárně postarat sami a Trump k tomu přihazuje více či méně neomalené invektivy směrem k jednotlivým spojencům. Podstatné ale je i to, že poslední tři roky byly ve znamení výrazně stoupajících evropských obranných výdajů. Zkrátka, je tu naděje, že Evropa bude schopná si na začátku třicátých let zajistit konvenční síly postačující k odstranění Ruska.
To, co u nás mnozí nedokázali pochopit, je, že tahle situace není krátkodobým výkyvem, po kterém se navrátíme k situaci, kdy USA budou zajišťovat Evropě bezpečnost a Evropa bude na obranu dávat symbolické procento, za které si pořídí pár kusů hezké techniky a ve slušivých stejnokrojích oděnou hradní stráž. Naopak situace, kdy
Česko v bizarní situaci
Česko dlouhodobě patřilo a bohužel patří i teď na chvost aliance v obranných výdajích. Ty jistě nejsou dokonalou metrikou, ale přinejmenším hrubý odhad schopností (byť s časovým zpožděním) a toho, jak je obrana brána vážně, dávají. Smutné je, že podle NATO jsme se přes dvě procenta nedostali ani za vlády Petra Fialy. Ano, v roce 2024 to bylo těsně (a přílišná kritika na místě asi není). V roce 2025 to již rozhodně těsně nebylo.
Všichni asi chápeme, že Česko není tak blízko Rusku, aby nyní cítilo potřebu dávat na obranu třeba 3 %. Jenže zároveň není tak daleko, aby mohlo pomyslně zaparkovat někde mezi Španělskem, Itálií a Portugalskem a tvářit se, že se jej současné geopolitické proměny světa nedotknou.
Čtěte také:
Čínská lekce z Hormuzu
·Přestože mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem platí příměří, situace na Blízkém východě zůstává mimořádně křehká. Další vývoj bude záviset především na výsledku americko-íránských jednání o jaderném programu, regionálním bezpečnostním uspořádání i budoucím fungování Hormuzského průlivu. Pokud diplomatická jednání selžou, může se konflikt velmi rychle…
Dostáváme se tak – a to dlouhodobě – do poněkud bizarní situace. Na jednu stranu vnímáme, že se starý svět rozpadá a úroveň bezpečnosti se snižuje, na stranu druhou nemáme moc vůli k vlastní aktivitě. Zjednodušeně, jedna polovina politického spektra očekává, že nám nakonec vždy pomohou Američané, případně aktivnější Evropané, druhá polovina politického spektra sází na to, že nová geopolitická situace sice nějaké turbulence přinese, ale ty se nám vyhnou – přinejmenším v době, kdy bude tato část spektra u moci.
Ve výsledku tak pokračujeme v dobře naučeném free-ridingu – jenže ten může fungovat jen potud, pokud máme spolehlivé spojence. Ti se ale dříve či později začnou ptát, zda se jim takové spojenectví vyplatí.
Finálně, klíčová otázka ale nezní, zda naše neochota dávat více na obranu popudí americké, či evropské spojence. Klíčová otázka zní, zda v době, kdy většina států v našem okolí poměrně výrazně přidává na zbrojení, chceme být tím, kdo bude všemi v okolí brán za vojensky slabého a k obraně nepříliš odhodlaného.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.