Proč se Brusel chová nespravedlivě, když odkládá vyšší platby za topení a osobní dopravu?

Přechod na nový systém by vyšel levněji než jeho posun

Evropská komise zveřejnila sedmnáctého července dva dokumenty najednou. Jeden slibuje úsporu, druhý rozepisuje účet a zároveň posouvá splatnost. Domácnostem ji ale neposunul nikdo. Akční plán elektrifikace totiž slibuje Evropě dvě stě šedesát miliard eur ročně ušetřených na dovozu paliv. Revize systému emisních povolenek ve stejný den prodloužila průmyslu bezplatné povolenky o čtyři roky a odsunula konec celého systému o sedm až devět let. Datum, kdy začnou platit domácnosti, zůstalo tam, kde bylo.

Komisaři Jørgensen, Hoekstra a Ribera vystoupili sedmnáctého července s jednoduchým sdělením. Éra fosilních paliv skončila a Evropa se má stát prvním elektrifikovaným kontinentem na světě. Podíl elektřiny na konečné spotřebě energie má vzrůst z dnešních třiadvaceti procent na šestačtyřicet do roku 2040, což by podle propočtu Komise snížilo evropský účet za dovoz fosilních paliv o dvě stě šedesát miliard eur ročně. Ten podíl mimochodem stojí na třiadvaceti procentech celou poslední dekádu, takže nejde o pokračování trendu, ale o jeho vytvoření. Cíl je navíc indikativní a teprve se má posoudit v rámci balíku Energetické unie po roce 2030, což je v bruselském jazyce označení pro závazek, který zatím nikoho k ničemu nezavazuje.

Stojí za vysvětlení, co ta procenta měří, protože bez toho vypadá celý plán jako záležitost elektráren. Konečná spotřeba energie zahrnuje všechno, co v ekonomice spálíme nebo spotřebujeme, tedy naftu v nákladních autech, plyn v kotlích, koks ve vysokých pecích i elektřinu v zásuvce. Elektřina z toho tvoří necelou čtvrtinu, zbytek se spaluje přímo, obvykle pár metrů od místa, kde má vzniknout teplo nebo pohyb. Samotné české domácnosti se na konečné spotřebě podílejí zhruba třiceti procenty a čtyři pětiny z toho spotřebují na vytápění a ohřev vody.

Co z toho bude mít občan

Zdvojnásobit podíl elektřiny tedy neznamená postavit dvakrát tolik elektráren, a tím to skončí. Znamená to vyměnit miliony zařízení (kotlů, motorů a pecí) za tepelná čerpadla a elektromotory. Ta výměna se z valné většiny neodehraje v Bruselu ani v energetických koncernech, ale v garážích, kotelnách a bytových domech. Adresátem plánu na elektrifikaci kontinentu je občan – zákazník, protože ten ty kotle a motory vlastní. A adresátem účtu je z téhož důvodu také on.

Ve stejný den vydala Komise druhý dokument, revizi systému obchodování s emisemi. Slib a faktura tak vyšly současně, jen s tím rozdílem, že slib se vejde na jednu stránku. Aby bylo srozumitelné, co ta faktura znamená, je užitečné přestat mluvit o domácnostech obecně a vzít si jednoho konkrétního člověka.

Řekněme muže narozeného v červnu 1974. Letos je mu dvaapadesát, pracuje a vydělává někde kolem mediánu, který Český statistický úřad vyčíslil na 45 523 korun hrubého za čtvrté čtvrtletí 2025. Novější hodnotu úřad nemá, protože mu skončil datový zdroj pro výpočet mediánu. Řádný důchodový věk má tento ročník stanoven na 65 let a 9 měsíců, protože ročníkům 1974 až 1988 se k základu 65 let a 8 měsíců přičítá jeden měsíc za každý rok od ročníku 1973. Do starobního důchodu tedy odejde na jaře roku 2040.

Čtěte také:

Bylo by nepoctivé tvrdit, že mu ten plán nenabízí nic. Komise chce zvednout roční tempo instalací tepelných čerpadel v Evropě z 2,4 milionu v roce 2025 na čtyři miliony v roce 2030, podpořit sociální leasing (sic!) elektromobilů pro domácnosti s nižšími a středními příjmy a zrychlit výstavbu dobíjecí infrastruktury. Nejzajímavější je ale jedna věta o cenách. Členské státy mají do roku 2030 stlačit poměr mezi cenou elektřiny a plynu pro domácnosti nejvýš na dva a půl. Komise si totiž všimla, že elektřina je dnes v mnoha zemích až třikrát dražší než plyn a že zhruba polovinu účtu za elektřinu netvoří elektřina, ale daně, poplatky a síťové platby. K tomu cíli přiložila i legislativní návrh o účtech za elektřinu, takže nejde o pouhé přání. Kdyby se to podařilo, je to jediná položka celého balíku, která by našemu padesátníkovi snížila výdaj hned, a ne až po investici.

Účast našeho modelového muže na financování začne v roce 2028, kdy se rozjede systém ETS2, tedy druhý okruh povolenek, který se na rozdíl od toho původního netýká elektráren a hutí, ale vytápění budov a silniční dopravy. Mechanismus je nepřímý, a proto ho lze snadno přehlédnout. Povolenku si nekoupí, nakoupí ji dodavatelé plynu, uhlí a pohonných hmot a promítnou ji do koncové ceny.

Systém má měkký cenový strop pětačtyřiceti eur za tunu, při jehož překročení se na trh uvolní až osmdesát milionů dodatečných povolenek ročně. Ten strop je ale uveden v cenách roku 2020 a indexuje se inflací, takže v roce 2027 odpovídá zhruba sedmapadesáti eurům. Dnes se obchodují kolem 80 EUR. Strop tedy neplatí a nikdy platit neměl, protože cenu tlačí dolů jenom zvýšenou nabídkou.

ETS 2 povolenky už velká část domácností přes dvacet let platí

Co to udělá s fakturou, závisí hlavně na tom, čím člověk topí a kolik najezdí. Analýza PAQ Research vychází na 447 korun měsíčně u průměrné domácnosti, ale ten průměr je téměř k ničemu. Skoro polovina domácností by zaplatila nanejvýš 250 korun, zatímco každá dvacátá, která topí uhlím, si připlatí kolem tisícovky měsíčně. Rozdíl podle příjmu je stejně výmluvný, protože spodní desetina domácností by odevzdala 1,6 procenta měsíčního příjmu a horní desetina zhruba půl procenta.

Tady se ale skrývá věc, kterou obě strany sporu obcházejí. Pokud náš muž bydlí v paneláku napojeném na dálkové teplo, uhlíkovou cenu platí už dnes, a to od roku 2005. Teplárna je v původním systému ETS1 a povolenku má dávno zaúčtovanou ve složence za teplo. Nakupované teplo přitom tvoří zhruba třináct procent energie spotřebované českými domácnostmi. Odtud plyne, proč vychází polovina českých domácností v modelu PAQ tak nízko.

Čtěte také:

ETS2 tedy nezahajuje jeho účast na financování evropské klimatické politiky. Rozšiřuje ji z topení na auto a z neviditelné položky dělá viditelnou. Spor o povolenky pro domácnosti je z velké části sporem o to, jestli má být účet čitelný.

Čeho se dočká průmysl

Průmysl dostává stejný účet v jiném tempu a podle jiného klíče. Velké podniky dostávají část povolenek zdarma podle čtyřiapadesáti referenčních hodnot, přičemž laťka se u každého výrobku odvozuje od nejlepších deseti procent evropských provozů. Logika za tím stojí poctivá a je férové ji uznat, protože bez bezplatné alokace by se emisně náročná výroba přestěhovala mimo Evropu a globální emise by zůstaly stejné nebo vyrostly.

Objem té ochrany ale stojí za vyslovení. V letech 2021 až 2025 kryly bezplatné povolenky v průměru pětaosmdesát procent emisí energeticky náročného průmyslu a pro roky 2026 až 2030 se počítá se sedmasedmdesáti až osmdesáti procenty. Komise sice na konci června revidovala samotné referenční hodnoty a bezplatná alokace má letos proti roku 2021 klesnout o více než šestnáct procent, přičemž povolenka v původním systému se v červenci obchodovala mezi 79 a 82 eury. O dva a půl týdne později ale přišel návrh, který jde opačným směrem.

A tady přichází to, co se stalo sedmnáctého července. Podle dosud platného práva měl doběh bezplatných povolenek pro sektory kryté uhlíkovým vyrovnáním na hranicích skončit v roce 2034. Nový návrh vrací patnáct procent alokace od roku 2028 a doběh prodlužuje do roku 2038. Souběžný návrh přidává průmyslu bezplatné povolenky v hodnotě šesti miliard eur na období 2026 až 2030. A tempo, jakým se zmenšuje celý strop systému, se zpomaluje ze 4,3 procenta ročně na 3,7 procenta pro roky 2031 až 2035 a na 1,7 procenta od roku 2036, čímž se úplné vyčerpání povolenek posouvá z roku 2039 do období 2046 až 2048.

Ve stejném dokumentu, který domácnostem ponechal datum 2028, se konec uhlíkového účtu pro průmysl odsunul o sedm až devět let. Náš padesátník odchází do penze v roce 2040, tedy dva roky poté, co průmysl konečně dostane plnou expozici, a šest až osm let předtím, než systém dojede. Samotnému průmyslu to ovšem nestačí, protože ocelářské sdružení EUROFER návrh kritizuje jako nedostatečný a upozorňuje, že hlavní ocelářský benchmark může v roce 2031 stejně spadnout.

Komu pomůže 50 miliard

Kompenzace pro domácnosti existuje a jmenuje se Sociální klimatický fond. Česko z něj má v letech 2026 až 2032 dostat zhruba padesát miliard korun, přičemž kvůli odkladu ETS2 na rok 2028 se objem celého fondu snižuje z pětašedesáti na 54,6 miliardy eur, takže česká částka bude pravděpodobně nižší. Fond je svou povahou investiční, protože nejméně 62,5 procenta musí jít na renovace, zateplení a výměny zdrojů tepla a nanejvýš 37,5 procenta na dočasnou přímou podporu příjmů. Pomůže tedy především tomu, kdo dokáže investici spolufinancovat a kdo o ní může sám rozhodnout. Podstatnější je ale datum.

Fond se zavírá v roce 2032, kdy bude našemu muži osmapadesát, a zbývá mu pak osm let práce s plným účtem a bez fondu, po nichž následuje penze. Náklad trvá, kompenzace má expiraci. K tomu se přidává domácí komplikace, protože pokud Česko systém nezavede, na peníze z fondu nedosáhne a odvod z paliv se tím stejně nezruší.

Čtěte také:

Zbývá otázka, proč prostě nepřejde na to, co mu Brusel doporučuje. Komise uvádí, že tepelné čerpadlo sníží průměrné evropské domácnosti účet za vytápění až o šedesát procent a že elektromobil ušetří proti srovnatelnému spalovacímu vozu až osmasedmdesát procent nákladů. Obě čísla pocházejí od Komise a obě jsou horní hranicí rozpětí, které předpokládá, že investice už proběhla.

Tepelné čerpadlo s instalací stojí několik set tisíc korun, zateplení domu podobně. Návratnost takových opatření se běžně počítá na deset až patnáct let, což je u dvaapadesátiletého člověka zhruba celý zbytek pracovního života. Kapitál skládá z výplaty, výnos inkasuje z důchodu, a banka mu podle věku zkrátí splatnost úvěru, takže při stejné investici platí vyšší měsíční splátku než čtyřicátník se stejným záměrem. Doporučení, které je pro mladší domácnost rozumnou investicí, se u něj mění v přesun peněz z produktivních let do neproduktivních.

Přechod na nový systém levnější než jeho odklad?

Ten důchod je jádrem celé věci. Průměrný starobní důchod činil letos v březnu 21 793 korun. Proti dnešnímu mediánu mezd to dělá necelých osmačtyřicet procent a součástí schválené reformy je i snížení výpočtu nově přiznávaných důchodů, takže jeho poměr bude spíš horší. Srovnání dnešní mzdy s dnešním důchodem neříká, kolik dostane on v roce 2040, ukazuje ale řád velikosti. V okamžiku, kdy má systém začít vracet, jeho příjem klesne zhruba na polovinu, zatímco výdaj za teplo a dopravu zůstane. Podíl energie na jeho rozpočtu se tím zdvojnásobí ve stejném roce, ve kterém má Evropa oslavit splnění cíle.

Tady by se dalo skončit rozhořčením a byla by to chyba. Závislost na dováženém uhlovodíku má vlastní cenovku a ta se vystavuje bez jakéhokoli stropu, jak se ukázalo v roce 2022 i letos na jaře při uzavření Hormuzského průlivu. Řádová srovnání to ukazují nemilosrdně. Sto eur za megawatthodinu plynu navíc znamená u domácnosti se spotřebou deseti megawatthodin zhruba pětadvacet tisíc korun ročně, zatímco povolenka přidá téže domácnosti nižší jednotky tisíc. Jeden náklad je o řád menší než druhý a na rozdíl od něj se dá plánovat. Tvrzení, že přechod je zbytečný, z téhle aritmetiky nevyplývá. Vyplývá z ní, že přechod je levnější než jeho odklad.

Vyplývá z ní ale ještě něco. Evropa naplánovala náklad dopředu a výnos dozadu, a sedmnáctého července ten rozestup ještě zvětšila, protože posunula pouze jednu stranu rozvahy. Kdo je dnes padesátník, prožije z celé operace jenom první polovinu. Zaplatí infrastrukturu, kterou používat nebude, což samo o sobě není nespravedlivé, protože totéž dělá každá generace, která staví vodovod nebo železnici.

Nespravedlivé je jedině to, že mu je tato investice prodávána jako úspora. Kdyby Komise ten den řekla, že si kupuje nezávislost pro své vnuky a že jemu osobně to vyjde dráž než dosavadní stav, byla by ta informace podstatně poctivější. A pokud má být ten účet co nejmenší, zůstává jeho nejlevnější položkou výrobní kapacita, která dodává bez ohledu na počasí a jejíž palivo se neveze Hormuzským průlivem. I ta se ovšem staví déle, než mu zbývá do penze. Jediné, co si za těch několik tisíc korun ročně kupuje, je jistota, že jeho vnuci nebudou platit totéž znovu. A je to jediná věta, kterou mu měli sedmnáctého července říct.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.