Osudová role Schrödera a Merkelové aneb Jak Zelení nevratně zideologizovali evropskou energetiku

Kořeny německé energetické ideologie a její export do Bruselu (2. díl)

V minulém článku jsme si ukázali, že kořeny dnešní klimatické politiky EU nesahají do Bruselu, ale do poválečného Německa – k traumatu z války, z „atomu“, a ke generaci protestů, která postupně proměnila morální étos v politickou doktrínu.

Dnes navážeme tam, kde jsme skončili. Podíváme se, jak se z protiválečného a ekologického aktivismu stal politický mainstream. Jak se myšlenky, které začínaly na loukách u Wyhlu a v ulicích Bonnu, zabydlely ve státní správě – a jak Německo dokázalo svůj pohled na energetiku prosadit v Bruselských kuloárech.

Kořeny německé energetické ideologie a její export do Bruselu

Zelení u moci: Atomausstieg jako státní doktrína

Bouře protestů 70. a 80. let postupně zformovaly novou politickou sílu. V roce 1980 vznikla strana Die Grünen (Zelení), která spojila ekologický program s pacifismem a kritikou moderní technokracie. Zelení byli od počátku stranou jedné velké myšlenky: skoncovat s „politikou životu nebezpečnou“. Odmítali jak války a jaderné zbraně, tak jaderné elektrárny a další „nebezpečné“ technologie. Jejich heslem byla Zukunftsfähigkeit – udržitelnost (v angličtině Future viability, což je asi lepší vyjádření). A tu podle nich ohrožovala jak hrozba atomové války, tak jaderný odpad či riziko havárie elektrárny. Historik Radkau poznamenal, že není náhoda, že právě Německo má jak nejsilnější antijaderné hnutí, tak nejúspěšnější stranu Zelených na světě – obojí se zrodilo ze stejných základů.

První roky existence Zelených byly bouřlivé (strana byla zmítána vnitřními spory mezi umírněnými a radikálními členy - Fundis vs Realos), ale postupně se etablovali a v 90. letech začali reálně aspirovat na vládní podíl. Klíčovým mezníkem byly volby 1998, kdy po 16 letech vlády konzervativce Helmuta Kohla nastoupila koalice SPD a Zelených vedená kancléřem Gerhardem Schröderem (budoucím velkým přítelem Putina).

Čtěte také: Tykačova hra o ČEZ začíná. Jaký vzkaz vyslal Babišovi a Benešovi?

Vláda sociálních demokratů a Zelených poprvé v dějinách Německa vtělila anti-jaderný program přímo do vládní politiky státu. Zrodil se pojem Atomausstieg – doslova „vystoupení z atomu“, úplné ukončení výroby jaderné energie. Po měsících jednání vláda v roce 2000 dospěla k dohodě s energetickými firmami: stanovila se maximální 32letá životnost reaktorů (tedy cca do 2022) a celkový „výrobní kontingent“ elektřiny pro každou elektrárnu, po jehož vyčerpání bude odstavena. Nové reaktory byly zákonem zakázány. Dobře je to popsáno například zde: The history behind Germany’s nuclear phase-out | Clean Energy Wire.

Tato dohoda – někdy eufemisticky zvaná „atomový konsensus“ – byla v roce 2002 vtělena do zákona o atomové energii. V historii Německa šlo o přelom: stát přijal ideologicky motivované omezení technologického mixu, a to navzdory tomu, že v té době pokrývalo jádro asi třetinu německé elektřiny. Hlavním argumentem byla dlouhodobá neudržitelnost a rizikovost jádra – široce sdílený názor veřejnosti po Černobylu 1986. (Katastrofa v ukrajinském Černobylu obzvlášť silně ovlivnila německé vnímání: radioaktivní mrak zasáhl i Německo a zamořil Alpy; rázem více než 70 % Němců vyjadřovalo strach z jádra. Po roce 1986 nebyla v Německu otevřena žádná nová jaderná elektrárna.)

Rozhodnutí Schröderovy vlády z roku 2000 bylo triumfem Zelených – naplněním snu generace Wyhlu a Brokdorfu. Německo se stalo první velkou průmyslovou zemí, která se plánovaně vzdala jaderné energetiky. V mezinárodním kontextu to bylo unikátní (jiné státy jako Francie či Británie nic podobného neplánovaly). Zpočátku se zdálo, že půjde o postupný proces bez dramat: horizont dvou desetiletí, během nichž se budou reaktory postupně vypínat, umožní rozvoj alternativ a plynulý přechod. Zelení to prezentovali jako vítězství demokracie a předběžné opatrnosti – společnost vyhodnotila rizika atomu jako nepřijatelná a demokratickou cestou (ve volbách) prosadila změnu kurzu.

Pro německou veřejnost, poučenou historií, to bylo také jakési morální očištění: „Ukázali jsme světu, že bezpečnost lidí má přednost před zisky z jádra”. Mnozí to chápali i jako impulz k technologické inovaci – Německo se místo jádra mělo stát lídrem obnovitelných zdrojů. K této tranzici měl pomoci i levný ruský plyn. Za tímto rozhodnutím zase stojí jistá německé afinita vůči Rusku - Wandel durch Handel nebo Ostpolitik, vyberte si.

Role Merkelové

Jenže svět mezitím nečekal. V roce 2005 prohrála SPD-Zelená koalice volby a k moci nastoupila konzervativní kancléřka Angela Merkelová (CDU). Ta původně sama jako fyzička neměla vůči jádru tak vyhraněný postoj a její pravicoví voliči často s koncem jádra nesouhlasili (v roce 2000 byla CDU proti a Merkelová nazvala dohodu o odstavení „zničením národního majetku”).

Po nástupu pravicové koalice (CDU/CSU-FDP) tak Německo načas otočilo kormidlo: v roce 2010 Merkelové vláda prodloužila povolený provoz reaktorů o 8 až 14 let (podle stáří bloku). To v praxi znamenalo posun úplného konce jádra zhruba na rok 2036. Tento „Ausstieg vom Ausstieg“ uvítal průmysl – a naopak pobouřil antijaderné aktivisty. Ještě v září 2010 demonstrovalo v Berlíně na 40 000 lidí proti prodlužování jádra, což ukazuje, že veřejné mínění zůstávalo na straně původního plánu. Merkelová sama se ocitla pod tlakem: Německo se v té době zavázalo k přísným klimatickým cílům a zároveň ke snižování závislosti na uhlí, a ponechání jaderných elektráren déle v provozu dávalo z hlediska emisí i energetické bezpečnosti smysl. Ale politicky to bylo obtížné rozhodnutí, které CDU prosadila těsnou většinou.

Čtěte také:

A pak přišel 11. březen 2011. Zemětřesení a tsunami v Japonsku způsobily havárii v jaderné elektrárně Fukušima. Svět sledoval záběry exploze reaktorové budovy a únik radiace – a v Německu vypukla nová vlna paniky. Angela Merkelová, dosud považovaná za chladnou fyzičku, učinila nejdramatičtější obrat své kariéry: během pár dní od nehody svolala krizové jednání a 15. března 2011 oznámila moratorium – dočasné vypnutí sedmi nejstarších německých reaktorů. Bylo jasné, že dočasnost se změní na trvalost.

Významná okolnost: za pouhé dva týdny se konaly volby v tradičně konzervativní spolkové zemi Bádensko-Württembersko, kde průzkumy najednou favorizovaly Zelené. Merkelová se ocitla pod tlakem voličů, kteří masově volali po okamžitém odstavení jádra – ještě 26. března 2011 demonstrovalo na 250 000 lidí v německých městech s požadavkem definitivního konce atomu. Kancléřka, známá obratností přebírat program svých soupeřů, neváhala: v červnu 2011 vláda rozhodla trvale uzavřít oněch 8 nejstarších reaktorů a zbylým 9 stanovit konečný provozní limit do roku 2022. Německý parlament tuto změnu schválil drtivou většinou. Po více než třiceti letech od Wyhlu tak anti-atomové hnutí dosáhlo absolutního triumfu: všechny německé jaderné elektrárny budou nejpozději do konce roku 2022 odstaveny. Konečné vypnutí proběhlo nakonec o pár měsíců později (v dubnu 2023), po dočasném odkladu kvůli zimní energetické krizi.

Z hlediska domácí politiky to byl pro Německo sjednocující moment – většina obyvatel rozhodnutí uvítala. Ještě dlouho po Fukušimě průzkumy ukazovaly přes 70 % podporu pro Atomausstieg. Média hovořila o „německém zvláštním řešení“, ale spíše s pýchou než ironií: země věřila, že předvádí zbytku světa zodpovědný přístup. Robert Habeck, dnešní ministr hospodářství za Zelené, situaci glosoval s uspokojením: „Vidíme, že naše zásobování elektřinou je zajištěné, ceny po odstavení jádra klesly a emise CO₂ také“, prohlásil rok po vypnutí posledních reaktorů.

Skutečně – přes chmurné předpovědi se v první post-jaderné zimě 2023 Německo obešlo bez blackoutů a obnovitelné zdroje výrazně navýšily výrobu, takže nahradily výpadek jádra. Dokonce klesla i výroba z uhlí na nejnižší úroveň za poslední půlstoletí a emise energetiky se meziročně snížily o 24 %. To vše znělo jako skvělá obhajoba „racionální iracionality“ německé volby – tedy zdánlivě nelogického kroku zavřít nízkoemisní jaderné zdroje uprostřed klimatické krize, který se ale podařilo vykompenzovat jinak.

Detailnější pohled však odhaluje i odvrácenou stránku. Německo se sice zbavilo jádra, ale zůstalo silně závislé na fosilních palivech – zejména na uhlí a zemním plynu. Tato situace stále trvá a nelze očekávat její změnu.

Energiewende jako kulturní export

Německo, posíleno svojí vnitřní politickou jednotou v otázce jádra a Energiewende jako novým směrem, se od počátku tisíciletí aktivně snažilo „evropeizovat“ svou energeticko-klimatickou vizi. Evropská unie postupně přebírala iniciativu v klimatických politikách (systém emisních povolenek od 2005, závazky ve stylu „20-20-20“ do roku 2020, Pařížská dohoda 2015 atd.) a Německo v tom hrálo roli neformálního lídra. V Bruselu i Štrasburku má tradičně silný vliv: jako největší členská země s mohutným ekonomickým zázemím dokáže prosazovat své priority skrze Evropskou komisi, v Radě i v Evropském parlamentu (kde působí i velmi vlivní němečtí europoslanci za Zelené a lidovce).

Německo také štědře financuje četné think-tanky, nadace a nevládní organizace, které se v EU profilují v oblasti energetiky a klimatu – namátkou Heinrich-Böll-Stiftung (napojená na Zelené), Agora Energiewende, síť Climate Action Network Europe a další. Tyto subjekty šíří argumenty zdůrazňující obnovitelné zdroje a upozaďují jadernou energetiku. V unijní politice se tak postupně etabloval narativ (zase jsem to slovo použil) velmi blízký německému: zdůraznění závazných cílů pro podíl OZE, odvážné emisní limity a přesvědčení, že Evropa musí jít morálním příkladem v boji se změnou klimatu.

Nástup Ursuly a evropské taxonomie

Když se v prosinci 2019 ujala vedení Evropské komise Ursula von der Leyenová (sama Němka, ač z konkurenční CDU), jedním z jejích prvních velkých projektů byl European Green Deal (Zelená dohoda pro Evropu). Tento balík cílů a opatření – uhlíková neutralita EU do 2050, zvýšení cíle snížení emisí do 2030 na -55 %, masivní investice do obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti, elektromobility atd. – velmi připomínal „Evropu v německém stylu“. S trochou nadsázky šlo o „panevropskou Energiewende”. Němečtí představitelé tomu otevřeně tleskali; Francouzi a další sice souhlasili s cíli, ale poukazovali na některé rozdíly (Francie trvala na roli jádra, Polsko na roli plynu, atd.). Přesto byl duch doby jasně nastaven: EU přijala klimatické cíle prakticky kopírující ambice Německa a vydala se na cestu razantní transformace energetiky.

Zlomovým bodem, kdy se německá ideologie střetla s realitou evropského konsenzu, byl spor o roli jaderné energie a plynu v unijní taxonomii. Taxonomie EU je seznam „zelených“ investic, které mohou proudit do udržitelných projektů. Čistě odborná záležitost se změnila v ostrý politický souboj, zejména mezi Francií a Německem. Francie (opírající 70 % elektřiny o jádro) logicky chtěla uznat jadernou energetiku za klimaticky udržitelnou. Německo (opírající stále více elektřiny o plyn) naopak tlačilo, aby jádro nebylo jako „udržitelné“ označeno – a naopak aby zemní plyn získal status přechodového ekologicky přijatelného zdroje. V tom našlo Berlín spojence zejména v antijaderném Rakousku a Lucembursku.

Čtěte také:

Výsledná tahanice dokonale ukázala export německého pohledu: německá vláda v lednu 2022 oficiálně dopisem vyjádřila ostrý nesouhlas s „označením jaderné “označením jaderné energie za udržitelnou”, s odůvodněním, že je „riziková a drahá“ a navíc nevyřešila otázku jaderného odpadu. Vicekancléř Habeck a ministryně Lemkeová (oba Zelení) varovali, že zahrnutí jádra „vážně poškodí celou taxonomii a ohrozí naše klimatické cíle“, protože prý podkope věrohodnost systému.

Slepá cesta s plynem

Naproti tomu zařazení plynu do taxonomie Německo výslovně uvítalo – koaliční liberálové (FDP) se chlubili, že prosadili zmírnění podmínek pro plynové elektrárny a uznání plynu jako přechodového paliva je „důležitý úspěch vlády“. Jinými slovy: z pohledu Berlína byla obnovitelná energie + zemní plyn ta správná cesta, kdežto jádro nikoli. To, že plyn je fosilní zdroj s reálnými emisemi a navíc závislý z velké části na dovozech do Evropy, německé tvůrce neodradilo – vsadili na argument, že moderní plynové elektrárny „umožní rychlý přechod k obnovitelným zdrojům“ a že bez nich by Německo muselo pálit více uhlí. Tuto logiku němečtí zástupci obhajovali během celého procesu projednávání taxonomie v EU.

Výsledkem kompromisu (přijatého v EU v roce 2022) je, že zemní plyn je v taxonomii označen za „přechodně udržitelný“ zdroj (pokud nové elektrárny splní přísné limity emisí a do 2035 přejdou částečně na čistá paliva), zatímco jaderná energie je zařazena “podmíněně” (výstavba do 2045, řešení odpadu atd.) a navíc čelí žalobám některých zemí u evropského soudu. Berlínský vliv je patrný: jak glosoval list Die Welt, „Německo v Bruselu prosadilo plyn, Francie protlačila jádro – ale jen jednorázově a bez nadšení”. V běžné řeči to shrnula německá ministryně Lemkeová: „Jádro ne, plyn ano.”

Čtěte také: Modlení za dobré počasí: klíčová kompetence evropské energetiky

Německá energetická politika se tedy skutečně stala do značné míry politikou evropskou. Zelená dohoda EU nese silné otisky německých preferencí – od masivních cílů pro OZE po zdrženlivost vůči jádru. Dokonce i rétorika „klimatické spravedlnosti“ a morální vůdcovství, kterou EU přijala, se podobá étosu německých Zelených z 80. let (být „na správné straně dějin”). Kritici namítají, že tím Evropa do jisté míry přejímá německé iluze a slepé skvrny. Příkladem může být celoevropský odklon od uhlí směrem k zemnímu plynu, prosazovaný zejména Německem – dnes po dalším konfliktu na blízkém východě vidíme, jak tento krok může být problematický.

Tento export ideologie se neprojevuje jen na úrovni institucí, ale i v širším ekonomickém dopadu. Evropský průmysl byl přesvědčen, aby přijal transformaci podle německého vzoru, s příslibem že inovace a masová výroba obnovitelných technologií posílí konkurenceschopnost. V prvních dvou dekádách 21. století se však ukázalo, že z toho profitoval hlavně čínský průmysl (masová produkce solárních panelů, větrníků, baterií atd., často s čínskou dominancí). Evropa mezitím čelí rostoucím nákladům. Abych ale byl fér, tak Česko, Japonsko a Německo jsou podle některých zpráv nejlépe připravené země na zelenou transformaci.

Závěrem lze říct, že Němci přesvědčili Evropu k tanci v rytmu Energiewende – a teď Evropa tančí, i když hudba ekonomické reality občas skřípe.

V dalším díle se chci podívat na důsledky našich, dnes už evropských, kroků.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.