Veřejné rozpočty potřebují příjmy. O tom není sporu. Stejně tak je nepochybné, že vláda musí v mimořádných situacích reagovat na ekonomické problémy domácností a firem. Z toho ale ještě nevyplývá, že dobrá rozpočtová politika spočívá v hledání dalších a dalších odvětví, na která lze uvalit novou daň v legislativním procesu, který lze jen těžko označit za standardní.
Přesně tímto směrem se přitom začíná ubírat debata o sektorovém zdanění. A návrh mimořádné daně na rafinerie dobře ukazuje, proč bychom měli být opatrní.
Vláda navrhuje v letech 2026 a 2027 zdanit 50 procent nárůstu hrubé rafinérské marže oproti roku 2025. Očekávaný výnos za letošní rok činí přibližně 5,5 miliardy korun. Motivaci lze chápat: politik potřebuje voličům „doručovat“. Geopolitická krize zvýšila ceny pohonných hmot, stát přistoupil k jejich regulaci a ke snížení spotřební daně z nafty, což se negativně promítá do veřejných rozpočtů. Nyní chce část těchto nákladů pokrýt zdaněním tzv. mimořádných výnosů, které vznikly v rafinérském průmyslu.
Na první pohled je to logická úvaha. Jenže mezi identifikací potenciálního daňového výnosu a návrhem kvalitní daně leží dost rozsáhlá ekonomická analýza. A právě ta by měla být rozhodujícím podkladem pro politické rozhodnutí.
Jediný poplatník
První problém je mimořádně selektivní charakter opatření. Přestože je návrh formulován obecně, podle samotného Ministerstva financí se bude fakticky týkat jediného poplatníka, společnosti ORLEN Unipetrol. Stát tedy hodlá financovat část nákladů celospolečenských opatření výnosem daně, jejíž přímé břemeno ponese jediný podnik. Snížení spotřební daně přitom prospívá spotřebitelům pohonných hmot bez ohledu na to, zda nakupují produkty domácí rafinerie, nebo paliva vyrobená v zahraničí a dovezená do ČR. Z výhod nižšího zdanění paliv tak nepřímo těží i konkurenční dodavatelé, kteří mimořádné rafinérské dani v České republice nepodléhají.
Tato asymetrie si zaslouží mnohem víc pozornosti, než jí věnuje veřejná debata. Každý podnik samozřejmě nemusí platit stejné daně. Daňový systém přirozeně rozlišuje mezi ekonomickými činnostmi. Pokud ale stát zavádí mimořádné zatížení fakticky jediného účastníka trhu, zatímco výsledné rozpočtové prostředky mají kompenzovat opatření s dopadem na celý trh, musí velmi přesvědčivě doložit, že nevytváří neodůvodněné konkurenční znevýhodnění.
Ztráta ekonomické motivace
Česká rafinérská výroba tedy bude vystavena mimořádnému zdanění, zatímco dovoz hotových pohonných hmot ze zahraničí obdobné dani nepodléhá. Jinými slovy, stát může zhoršit relativní ekonomické podmínky domácí výroby vůči dovozu. Samozřejmě to automaticky neznamená, že tuzemské rafinerie omezí produkci nebo že ze dne na den vzroste závislost na zahraničních dodávkách. Znamená to ale změnu ekonomických motivací, jejíž dlouhodobé důsledky by měly být předem vyhodnoceny. A také signál, protože hospodářská politika je i o signálech.
Čtěte také:
Evropa, kontinent silných prohlášení a regulací
·Když na konci září přinesl nizozemský server NL Times zprávu o tom, že ASML, nejpokročilejší výrobce litografických strojů pro výrobu moderních čipů, dnes v Evropě neprodává žádné stroje, nevzbudilo to u nás žádné velké pozdvižení. „Evropa neinvestuje a nestaví se tu žádné továrny na čipy,“ vysvětlil Frank Heemskerk, který ve firmě odpovídá za vztahy s …
Právě v dnešním světě je tento problém mimořádně důležitý. Po desetiletí byla základem prosperity otevřených ekonomik mezinárodní specializace a volný obchod. Bylo ekonomicky racionální dovážet produkty, které někdo jiný dokázal vyrobit efektivněji. Tento princip samozřejmě nepřestal platit. Jenže prostředí, v němž fungujeme, se dramaticky mění. Cla, obchodní restrikce, sankce, geopolitické konflikty a průmyslové subvence stále výrazněji omezují možnost spoléhat na hladce fungující globální trhy.
Státy proto znovu přikládají význam vlastní výrobní kapacitě, ekonomické bezpečnosti a strategické autonomii. Tento trend, někdy označovaný jako homeland economics, s sebou nese řadu rizik a rozhodně není důvodem k bezhlavému protekcionismu. Připomíná nám ale jednu důležitou ekonomickou skutečnost: schopnost vyrábět strategické produkty doma má vedle své běžné tržní hodnoty také hodnotu bezpečnostní. Funguje podobně jako pojistka, jejíž skutečný význam poznáme až v okamžiku, kdy selžou běžné mechanismy zajištění dodávek.
Z toho plyne zásadní závěr pro hospodářskou politiku. Čím méně se můžeme spolehnout na fungování globálních trhů, tím opatrnější musíme být při rozhodování, které ovlivňuje schopnost domácí ekonomiky vyrábět. A čím víc politické zásahy omezují fungování tržních mechanismů, tím větší odpovědnost politici přebírají za důsledky vlastních rozhodnutí. Chybné opatření totiž už nemusí být možné jednoduše napravit levnějším dovozem nebo příchodem alternativního dodavatele. Často ho přitom nepůjde napravit ani dražším dovozem. Pokud tedy stát na jedné straně deklaruje potřebu energetické bezpečnosti a zachování strategických výrobních kapacit, neměl by na straně druhé bez důkladného vyhodnocení zavádět opatření, která mohou ekonomickou atraktivitu těchto kapacit snižovat.
V čem se liší polská daň
Vedle selektivnosti má navrhovaná daň také problematickou konstrukci, kterou by standardní legislativní proces bezpochyby odhalil, nebo by k tomu alespoň poskytl prostor. Základem pro výpočet je nárůst hrubé rafinérské marže. Marže ovšem není zisk. Nezachycuje všechny provozní náklady, odpisy ani kapitálovou náročnost výroby. Její zvýšení proto nemusí znamenat odpovídající růst skutečné rentability. Navíc se výsledky porovnávají s jediným rokem 2025, který mohl být ovlivněn specifickými provozními událostmi. Český návrh také dostatečně neodděluje mimořádné zvýšení výnosnosti od běžného rozvoje výroby. Pokud rafinerie zvýší produkci při nezměněné marži na jednotku, může vzrůst její celková hrubá marže, a tím i základ mimořádné daně. Stát tak může zdanit nejen příznivější tržní podmínky, ale i vyšší objem domácí výroby. Přitom právě o její zachování a rozvoj stát deklaruje zájem.
Čtěte také:
Když obránci demokracie vyrábějí nepřátele
·Demokracii nelze bránit tím, že za jejího nepřítele postupně prohlásíme každého, s kým se neshodneme. Spor kolem Terezy Matějčkové (najdete třeba zde, původní vyjádření zde) nabízí příležitost položit nepříjemnou otázku: kde končí polemika a začíná kádrování, které pod záminkou obrany společných hodnot ničí schopnost tyto hodnoty společně hájit?
Zajímavé je srovnání s Polskem, jehož návrhem se česká vláda inspiruje. Polská úprava sice počítá s vyšší, 60procentní sazbou, ale zároveň navyšuje referenční marži o 20 procent, aby zohlednila běžný vývoj podnikání. Český návrh obdobné toleranční pásmo nemá. Ukazuje se tak, že samotná sazba daně nemusí mnoho vypovídat o její ekonomické přiměřenosti. Rozhoduje především to, co přesně stát zdaňuje a jaké chování tím motivuje.
Chybí předvídatelnost a transparentnost
Samostatnou kapitolou je předvídatelnost podnikatelského prostředí. Tedy ty signály, o nichž jsem už mluvil. Průmyslové investice se plánují na desítky let. Investor musí počítat s vývojem cen, poptávky, regulačních požadavků i s možností významných ztrát. Pokud ale zároveň získá zkušenost, že stát může v příznivějším období dodatečně změnit pravidla a mimořádně zdanit dosažené výsledky, promítne takové riziko do svých rozhodnutí. Vyšší požadovaná návratnost kapitálu pak může znamenat méně investic, pomalejší modernizaci a v konečném důsledku také slabší domácí daňovou základnu.
Mimořádné ekonomické renty je samozřejmě možné zdaňovat. Technicky to jde a ideové zastánce najdete snadno. Opatření však musí být skutečně mimořádné, ekonomicky přesně vymezené a podložené důkladnou dopadovou analýzou. Nestačí spočítat očekávaný příjem státního rozpočtu. Je nutné vědět, jak se změní konkurenční podmínky, zda opatření neoslabí investiční motivace, jaké mohou být dopady na domácí produkci a zda případné dlouhodobé náklady nepřeváží okamžitý fiskální přínos. Ministerstvo financí uvádí, že tyto otázky posuzovalo. Pro kvalifikované politické rozhodnutí ale potřebujeme jejich transparentní a veřejně přezkoumatelné vyhodnocení: analýzu různých scénářů, včetně případného přesunu části dodávek směrem k dovozu, omezení investic či změn v produktivitě domácího průmyslu. Bez toho se debata redukuje na jednoduché porovnání očekávaných miliardových příjmů s politickou průchodností nové daně.
A právě zde se případ rafinérské daně mění v obecnější problém české hospodářské politiky. Pokud přijmeme logiku, že mimořádné rozpočtové potřeby lze řešit dodatečným zdaněním momentálně úspěšného nebo politicky vhodného odvětví, otevíráme dveře dalším sektorovým daním. Dnes rafinerie, zítra banky, energetika nebo digitální ekonomika. Společným jmenovatelem přitom nemusí být promyšlená daňová strategie, ale pouze aktuální potřeba nalézt nové příjmy.
Takto ovšem fiskální politika fungovat nemá. Potřebujeme daňový systém, který zajišťuje dostatečné veřejné příjmy, ale současně co nejméně deformuje ekonomické rozhodování, neodrazuje investice a zbytečně neoslabuje konkurenceschopnost. A stejně důsledně jako hledáme nové zdroje příjmů, bychom měli vyhodnocovat efektivitu veřejných výdajů. Jinak budeme stále častěji řešit strukturální rozpočtové problémy jednorázovými zásahy na příjmové straně rozpočtu.
Stát nemusí rezignovat na výběr daní, aby podporoval hospodářský růst. Musí je ale vybírat chytře. Daňová politika totiž není soutěž v tom, kolik dalších kamenů dokážeme obrátit při hledání nových zdrojů peněz. Je to jeden z nejdůležitějších nástrojů, kterými ovlivňujeme dlouhodobou prosperitu země. A v prostředí narušených globálních trhů si nemůžeme dovolit zapomínat, že stejně důležité jako to, kolik stát vybere příští rok, je to, zda tu za deset nebo dvacet let budou podniky, investice a pracovní místa, z nichž bude mít vůbec co vybírat.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.





