Ceuta: Kde končí Evropa, kterou chceme bránit?

Migrační vlna jako nástroj geopolitiky

Psal se 21. srpen roku 1415, když vojska portugalského krále João I. zaútočila na severoafrickou Ceutu. Již druhý den bylo město pevně v rukou Portugalců. Spolu s ovládnutím dalších přístavů na pobřeží dnešního Maroka se tím Portugalcům otevírala brána k plavbám dále na jih. Zároveň s tím kontrola klíčových bodů severoafrického pobřeží slibovala omezit nájezdy tamních pirátů na Pyrenejský poloostrov.

Co je podstatné pro současnost, v roce 1580 se Portugalsko a Španělsko personálně propojily. Po rozpadu personální unie (1640) však Ceuta již zůstala pod správou Španělska. V roce 1956 Španělsko předalo Maroku území svého protektorátu na samotném severu a jihu Maroka. Ceuta, Melilla a několik maličkých kousků území však zůstaly španělské – neboť z pohledu Španělska nešlo o protektoráty, či kolonie, ale o španělská města a španělské území.

Minulý týden se Ceuta stala předmětem mediálního zájmu kvůli masivní migrační vlně, která se přelila přes toto osmdesátitisícové město. Velká část diskusí se věnovala otázce zodpovědnosti současného španělského premiéra Sáncheze, jehož velmi liberální migrační politika zřejmě také přispěla k této události. Ostatně události v Ceutě vedly několik evropských státníků k poměrně ostrým slovům na adresu Španělska. Nicméně problém migrace jako takové je jen jednou dimenzí. Druhou dimenzí, které se věnuje tento text, je dimenze geopolitická.

1. Migrační vlna v Ceutě jako nástroj geopolitického sporu

Jak jsme řekli výše, Ceuta leží na severu Afriky, patří Španělsku, ale zároveň si toto území nárokuje Maroko. Maroko tvrdí, že španělská přítomnost na severu Afriky je pozůstatkem evropského kolonialismu. Toto tvrzení je v tomto případě krajně problematické a velmi účelové. Pokud bychom připustili, že si lze nárokovat území i po šesti stech letech, otevřeli bychom tím Pandořinu skříňku nekonečných teritoriálních požadavků. Stejnou logikou bychom my mohli požadovat Lužici po Německu, Řekové Istanbul a Izmir po Turecku, Mexičané Arizonu, Kalifornii a Texas po USA. To však Maroko pochopitelně nezajímá. Co je dobré dodat, kontrola Ceuty fakticky znamená, že kdo proplouvá Gibraltarským průlivem, musí proplout i španělskými teritoriálními vodami.

Čtěte také:

Nicméně, nejde jen o Ceutu jako takovou. Maroko (jinak dlouhodobý spojenec USA) je totiž rivalem sousedního Alžírska (které zas má blízko k Rusku a dříve i SSSR). Krom jiného, Maroko dlouhodobě okupuje Západní Saharu (dřívější španělskou kolonii), zatímco Alžírsko podporuje ozbrojené hnutí POLISARIO, které usiluje o nezávislost, či autonomii Západní Sahary. A není náhodou, že současná migrační krize vznikla doslova pár dní poté, co španělský premiér navštívil Alžírsko ve snaze zlepšit vzájemné vztahy. Připomeňme také, že Španělsko má nyní napjaté vztahy s USA a lze si domýšlet, že Sánchezovi politické problémy sleduje Donald Trump přinejmenším s mírným pobavením. I to mohlo v přístupu Maroka sehrát dílčí roli.

Pro Maroko je tak Ceuta zajímavá ze dvou úhlů. Z toho prvního jde o území, které by jednou rádo získalo. Z toho druhého jde o páku na Španělsko a případně další státy EU. Maroko, aniž by muselo sahat k vojenské akci, může ovlivňovat, kolik migrantů se k Ceutě, či Melille dostane. Zda projdou přes hranici, samozřejmě závisí i na přístupu španělských bezpečnostních složek. Maroko je však v situaci, kdy může Španělům situaci buď hodně ulehčit, nebo ztížit. Ceuta tak zažila poměrně velké migrační vlny již několikrát. Například v roce 2021 se do města dostalo zhruba 9000 lidí, přičemž Maroko poté po několik týdnů odmítalo přijmout zpět několik set svých občanů zadržených v Ceutě.

Poslední migrační vlna však byla svým rozsahem – bezmála 50 tisíc osob – bezesporu mimořádná. A v jistém ohledu jde o výstražný signál pro Španělsko. Pokud by se podobná událost opakovala, život v Ceutě by tím byl extrémně poznamenán. Tvrdší postup policie či armády (byť třeba legitimní) by při podobných počtech osob mohl vést k desítkám či stovkám mrtvých. A v takovém případě bychom jistě uslyšeli – zejména pokud by mezi mrtvými byli i Maročané – silnou kritiku Španělska. A nelze vyloučit, že by to za specifických podmínek mohl Rabat považovat za záminku pro nasazení vojenské síly proti „koloniálně brutálním Španělům“.

2. Když zítra padne Ceuta, padne pozítří i Narva nebo Rhodos?

Ceuta nepadne zítra, na to je Maroko ještě příliš slabé (populačně Španělsko pomalu dohání, ale ekonomicky je jen jeho zlomkem), jenže poslední události pochopitelně vedou k otázce, jak dlouho ještě dokáže Španělsko Ceutu udržet? Samotný pád Ceuty a Melilly pro nás zajímavý není (Španělsko jej přežije, Maroko zjistí, že tento kousek území jeho problémy nevyřeší). V širším pohledu však osud Ceuty nutně vede k několika zásadním otázkám.

Čtěte také:

Pokud by Maroko svůj tlak vystupňovalo a Španělsko se mu podvolilo, nutně bychom se museli ptát, kde jsou hranice Evropy, které chceme bránit, pokud vůbec takové existují. Ta otázka se sice primárně týká jednotlivých evropských států, ale zároveň se dotýká i EU (respektive evropské části NATO). Pokud se shodneme, že USA z kontinentu couvají, Evropa logicky bude muset převzít nemalý díl odpovědnosti za svou obranu.

A pokud bychom odmítli podpořit Španělsko proti slabému Maroku, byli bychom ochotni podpořit třeba Řecko, pokud by – již poměrně silné – Turecko prohlásilo, že má nárok třeba na Rhodos? A co kdyby ještě silnější a navíc jaderné Rusko prohlásilo, že mu patří Narva?

Ani jedno není dokonalá analogie k situaci španělských exkláv v severní Africe, ale i zde by mohl leckdo prohlásit, že dané území bylo ještě před sto padesáti lety ruské, turecké (či kohokoliv jiného), či že jde o území s etnickou menšinou… nebo, že ztrátu tohoto území daný stát přežije, tak ať se podvolí.

Pokud to myslíme s evropským obranným pilířem vážně, Ceuta je Evropa stejně jako Rhodos, nebo Narva. Pokud to tak nevnímáme, měli bychom výrazně slevit z toho, jaké naděje do evropského bezpečnostního pilíře vkládáme. A také bychom měli mít mnohem větší pochopení pro to, že některé evropské státy nevnímají třeba ruskou hrozbu jako zásadní – z jejich perspektivy vskutku není – a nebudou jí přizpůsobovat svou obrannou politiku. V tomto smyslu může být osud Ceuty v dalších letech užitečným lakmusovým papírkem pro to, jak moc jsou vize společné evropské obrany reálné a jak moc jde jen o prázdné proklamace.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.