Tomáš Jirsa: Státní ostuda. Více peněz a výsledkem je zaostávání Česka

Desítky miliard z eráru tečou do výzkumu s nulovým efektem

Když stát jednorázově selže, většinou si to rychle uvědomíme. Když ale selhává systematicky, draze a ještě se tím chlubí, máme problém. A přesně takovým případem je systém podpory výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Navenek velké proklamace politiků (napříč spektrem), že výzkum a vývoj je prioritou vlády, na druhé straně smutné zrcadlo: nejnovější zpráva Národního kontrolního úřadu (NKÚ).

Tu sice většina veřejnosti pravděpodobně nikdy neuvidí a většina politiků nepřečte, ale jen potvrzuje to, co si mnozí v byznysu a akademii šuškají už roky: Z veřejného výzkumu se stala pumpa na peníze bez skutečného dopadu.

Za poslední tři roky (2021–2023) stát prostřednictvím dvou hlavních agentur – Grantové agentury ČR (GA ČR) a Technologické agentury ČR (TA ČR) – nalil do systému téměř 30 miliard korun. Tedy v průměru 10 miliard ročně. Za to bychom očekávali viditelný vzestup české vědy na evropské i globální scéně. Výsledky? Počet patentů klesá. Spoluúčast soukromého sektoru padá. Citovanost výstupů základního výzkumu se plazí hluboko pod evropským průměrem. Máme tedy více peněz, více projektů, více zpráv, více workshopů – ale méně inovací.

Zatímco výdaje TA ČR mezi lety 2017 a 2023 vzrůstají o 112 %, počet patentů (tedy skutečně chráněných a potenciálně komerčně využitelných výsledků) padá o 36 %. Konkrétně z 101 patentů ročně v roce 2017 na pouhých 65 v roce 2023. A ještě to není to nejhorší. Podíl soukromých investic do těchto projektů klesl z 32 % na 23 %, což značí, že soukromí investoři tomuto systému stále méně věří.

Zkuste si to představit: Dáváte někomu dvojnásobek peněz, on s tím vyprodukuje méně hmatatelných výsledků, a partneři, kteří by s tím mohli něco udělat, od něj dávají ruce pryč. V normálním byznysu by takový projekt byl zrušen a vedení vyměněno. V Česku? Podepíše se memorandum, svolá se kulatý stůl a jede se dál. A zodpovědný ministr Marek Ženíšek a jeho předchůdkyně Helena Langšádlová jen dále nekonkrétně slibují zlepšení, tentokrát přes novou metodiku hodnocení.

Jde to i jinak?

Objem peněz se dá postavit do kontextu třeba s tím, že v USA se Elonu Muskovi podařilo za podobnou částku (cca miliardu USD) podařilo odstartovat prvních deset let SpaceX včetně momentu prvního úspěšného startu rakety Falcon. Je to neuvěřitelné, tak ještě jednou - kombinace privátních peněz a státních kontraktů z NASA v hodnotě tříletého českého rozpočtu na vědu a výzkum umožnila revoluci ve vesmírné dopravě, oživila skomírající NASA a otevřela USA dveře k dalšímu rozvoji.

Izrael – země s přibližně stejným počtem obyvatel jako ČR – má jeden z nejvíce propojených systémů veřejného a soukromého výzkumu. Jejich úspěch nestojí na desítkách grantových programů, ale na přímém napojení výzkumu na armádu, zdravotnictví a technologický průmysl. Výsledkem je, že izraelský systém generuje více než 10krát více procent patentů na milion obyvatel než ČR.

Finsko – místo, kde v 90. letech pochopili, že pokud nebudou mít technologickou přidanou hodnotu, skončí jako východní kolonie Západu. Strategicky omezili počet poskytovatelů výzkumných peněz a zavedli jasné metriky dopadu – včetně povinné komercializace výsledků. Český systém? Devět poskytovatelů, kteří si každý hrají na vlastním písečku. Koordinace je nula, výstupy rozmělněné, odpovědnost rozmazaná.

Korea – tam by agentury jako GA ČR a TA ČR buď produkovaly výsledky, nebo by se s nimi nemazali. V Koreji se efektivita měří poměrem investovaných prostředků k ekonomickému dopadu inovací, ne jen počtem „projektů“ nebo „zpráv v systému RIV“. V Česku se i nadále spokojíme s tím, že někdo napíše článek do recenzovaného sborníku, který přečte tak akorát jeho recenzent.

Zpráva NKÚ je v jádru velmi umírněná, ale mezi řádky říká jasné věci:

• Agentury nespolupracují, přestože mají podepsaná memoranda. Nejsou schopny propojit základní a aplikovaný výzkum.

• Chybí cílená podpora strategických oblastí, které by reagovaly na společenské výzvy – energetika, AI, obrana, zdravotnictví.

• Výzkum se stal samoúčelným, neslouží jako nástroj prosperity, ale jako mechanismus přerozdělování veřejných prostředků mezi "výzkumné organizace".

To všechno víme. Co ale děláme? Každý rok navyšujeme rozpočet a tváříme se, že když dáme do systému víc peněz, nějak se to zázračně spraví. Nespraví.

Jestli má mít Česká republika někdy šanci stát se „inovačním lídrem“ (jak to s patosem tvrdí vládní strategie 2019–2030), bude muset začít úplně jinde:

• Zredukovat počet poskytovatelů na dva – jeden pro základní, druhý pro aplikovaný výzkum.

• Napojit financování výzkumu na výsledky a jejich ekonomický dopad.

• Přesunout odpovědnost z „vědeckých rad“ do reálného prostředí, kde se hraje o trh a komerční úspěch.

Do té doby budeme dál platit za iluze. Za projekty, které málokdo použije. Za články, které málokdo přečte. Za „inovace“, které nikdy neopustí výzkumnou laboratoř. A za stát, který si plete výzkum s dotační politikou.

Líbil se vám newsletter? Přečtěte si také Řádění Zbyňka Stanjury u konce? Když nevíš kam sáhnout, jsou tu státní podniky a ČEZ