Markéta Malá: Utrpení s Babišem i Fialou, státní benzinky nás nezachránily a uhlí zpět ve hře
Co za zvraty přinesl uplynulý týden
Co se děje doma
Vláda zatím (díkybohu) stále do cen benzinu a nafty nezasahuje, k populistickému návrhu rádoby opozičního vůdce Martina Kupky snižovat spotřební daň snad nesáhne. Zatím to končí sledováním marží na pumpách a tradičními výstupy Andreje Babiše směrem k „našim lidem“, kdy vyhrožuje, že musí zasáhnout a regulovat marže. Jezdí po benzinkách a na videích ukazuje, jak první dva největší hráči na trhu, Orlen a MOL, vyslechli jeho výtku, že nemají zneužívat situaci a jít z „nehorázné úrovně“ 50 korun za litr nafty dolů (vydělávají na vyšších cenách u nás a pro polské a maďarské zákazníky doma zastropovali). Babišovo chování je ale ve výsledku pozitivní (zatím). Demonstruje sílu, ale do ničeho se zatím fyzicky nepouští.
Česká vláda je v tom mezi okolními zeměmi téměř výjimka. Nejbizarnější opatření mají zmínění Slováci a Maďaři s rozdílnými cenami pro vlastní občany a pro cizince. To se ale může samozřejmě rychle změnit. Nevíme, jestli se Babiš po pondělním jednání s pěti největšími distributory paliv nerozhodne jinak a neoznámí, že marži zastropuje. Stále ndokola padá otázka, proč současná vláda v roce 2022 sama volala po snižování DPH a spotřebních daní u pohonných hmot. Protože byla v opozici a nemusela řešit 10 plus miliard, které by snížením spotřební daně o 1,70 koruny (jak navrhuje Kupka) chyběly v rozpočtu. Je to politika, není na tom nic víc zajímavého. Efekt snížení daně navíc pro spotřebitele není nijak zásadní. Větší smysl by když už mělo snížení DPH, ale do toho se státu chce ze všeho nejméně.
Reálný vůdce opozice Petr Fiala se mezitím natáčí na průhonické Babišově Pumpě a ukazuje „Babišovu drahotu“. Babiš mu na to odpovídá videem, kde ho nazve „Nutellou“ a vzkazuje mu, jak ho na benzinkách poslouchají, jdou s cenami dolů a že mu děkuje za propagaci Pumpy, kde prý drží nižší cenu než Orlen a MOL na dálnicích. Fiala v reakci na to zveřejní video, kde má před sebou rohlík a Nutellu a navrhuje Babišovi, aby na své Pumpě držel cenu pod 40 korunami.
Naprostá zoufalost na obou stranách. Příznivci Andreje Babiše ale o tento typ komunikace pravděpodobně stojí. Proč se tohoto dopouští Petr Fiala, ať už z jakékoli pozice, když sliboval on i „jeho“ strana, že jejich politika nebude laciný a trapný „antibabiš“, na to je těžké hledat odpověď. Stínová vláda ODS na svého reálného předsedu radši nijak nereaguje.
K čemu jsou nám zestátněné benzinky?
To je také otázka posledních dní. Za Fialovy éry byl nákup pump Robin Oil a jejich zahrnutí pod Čepro prezentován jako jeden z největších zářezů. Víme, že z celkové ceny 4,5 miliardy vypral dvě miliardy velmi výhodně bývalý majitel Robin Oil Jiří Zoubek. Ministerstvo financí tehdy asistovalo u do očí bijící daňové optimalizace, ale prezentovalo se to jako „posílení energetické bezpečnosti státu“ při problémech se zásobováním palivy. Protiargumentem od začátku je fakt, že stát může v případě zásadního ohrožení dodávek paliv zasáhnout a fungování komerčních subjektů na poli prodeje pohonných hmot mimořádně upravit. Ať už na základě zákona o cenách, nebo dohromady se zákonem o hospodářských opatřeních pro krizové stavy.
Čtěte také:
Situace je teď taková, že poté, co státní benzinky uposlechly výzvu ministra průmyslu, aby snížily marže na minimum, nabízely hlavně naftu levněji než nízkonákladové Tank Ono. Řidiči tedy začali jezdit tankovat hlavně tam, prodeje rychle rostou, a vzhledem k tomu, že v případě EuroOil a Robin Oil jde spíše o menší benzinky, nafta dochází, respektive zásobování naráží na limity.
Karel Havlíček tvrdí, že je spokojen s tím, že Čepro snížilo marže, ale stále se chová tržně. Tedy že neprodávají levněji, než nakupují. V uplynulém týdnu se totiž řešila i otázka, jestli by Čepro mělo prodávat na pumpách se ztrátou, aby dal stát najevo, že nákup benzinek byl občanům k něčemu prospěšný. Ministerstvo financí tvrdí, že i státní benzinky se musí chovat s péčí řádného hospodáře a že „stát nemůže EuroOil nutit k politice, která by generovala ztrátu a ve výsledku poškodila daňového poplatníka“. Na to reagoval antimonopolní úřad tím, že Čepro prodávat se ztrátou může, protože jeho pumpy nejsou na trhu v dominantním postavení, a tudíž mají v cenotvorbě volnost.
Názory ekonomů na to, jestli by stát teoreticky měl nařídit Čepru prodávat na pumpách Robin Oil a EuroOil se ztrátou, tedy snížit marži, se liší. Například Miroslav Singer si myslí, že Čepro by mělo být aktivnější a ještě víc upozadit tvorbu zisku. Takový Pavel Ryska má jiný názor a provoz státních pump s dumpingovými cenami kritizuje.
Co dál? Pokud by ceny pohonných hmot i energií měly dál růst, může samozřejmě hrozit stav jako v roce 2022, kdy pomalá reakce tehdejší vlády, která nakonec ceny plynu a elektřiny zastropovala až od ledna 2023, zapříčinila, že jsme měli jednu z nejvyšších inflací v celé EU. Je těžké odpovědět na to, kdy a jak by měl stát adekvátně zareagovat a opravdu zasáhnout do trhu. Ne primárně kvůli tomu, aby se ceny v tomto okamžiku snížily (vždy by měl jako první reagovat spotřebitel a upravit svoje spotřebitelské chování, tedy určit, za jakou cenu je ještě ochotný nakoupit), ale kvůli dopadu na inflaci.
Lze také čekat, že s něčím by jako první přišla Evropská komise, stejně jako v roce 2022, když nařídila zavést odvody z nadměrných příjmů u výrobců elektřiny a „mimořádné daně“. Minulá vláda z „mimořádné daně“ byla schopná vykouzlit daň s brutální sazbou platící bezdůvodně tři roky v kuse a přihrát si jen tak do rozpočtu každý rok kolem 40 miliard. Za pozornost stojí i návrhy hejtmana Martina Kuby, respektive jeho nového hnutí Naše Česko. Alespoň se na rozdíl od zbytku opozice snaží přijít s konstruktivnější kombinací řešení.
Větší či menší dopad do inflace teď už nevyhnutelný je. Efekt umělého snížení ceny elektřiny poté, co vláda stáhla pod rozpočet plnou platbu za podporované zelené zdroje, není všespásný. ČNB pak zareaguje zvýšením sazeb, kupní síla poklesne, poskytovatelé úvěrů začnou měnit podmínky, hypotéky zdraží. Vidíme, jak vyrostly výnosy z desetiletých dluhopisů (nad 4,9 procenta), což je pro Babiše i Alenu Schillerovou velký strašák. Ministerstvo financí čeká pro letošek růst ekonomiky 2,2 až 2,4 procenta HDP, Česká národní banka má v predikci dokonce 2,9 procenta. Pokud bude krize dál pokračovat, může se Schillerová s vyššími příjmy z růstu rozloučit. Těšit ji ale na druhou stranu mohou vyšší příjmy ze spotřební daně a DPH z pohonných hmot.
Co se událo mimo domov
Trumpův insider trading a pozemní operace v Íránu
Poslední týden byl obzvlášť výživný, co do měnících se výroků Donalda Trumpa o tom, jaká ultimáta Íránu dává a jak „produktivní“ jsou jejich vzájemné rozhovory. A trhům se to nelíbí. Nejdřív Trump vyhrožoval, že když se Hormuzský průliv neotevře do 48 hodin, srovnají USA íránské elektrárny se zemí. Na to Teherán odpověděl výhrůžkou, že zaútočí na energetickou strukturu spojenců USA v regionu. Děsivé je, že mezi íránské cíle měla patřit i jaderná elektrárna Barakah ve Spojených arabských emirátech.
Když ultimátum vypršelo a USA neútočily, oznámil najednou Trump, že prodlužuje lhůtu o dalších pět dní a především že vedou s Íránem „produktivní rozhovory“. To Írán vzápětí popřel, když řekl, že žádná jednání neprobíhají a že se Trump odkladem jen snaží získat čas. Pak přišel na řadu americký „mírový plán“ předaný Íránu přes Pákistán. Údajně měl zahrnovat rušení sankcí, zastavení obohacování uranu v Natanzu, Fordo a Isfahánu, omezení raketového programu a znovuotevření Hormuzského průlivu. To Írán označil za „přehnaný“ plán odtržený od reality. Následně Trump podruhé odsunul ultimátum o 10 dní až na 6. dubna. A tvrdil, že Íránci „prosí o dohodu“, a zároveň že mají brát věci vážně, než bude pozdě, protože pak už „nebude cesty zpět“.
Poslední zprávy z Pentagonu mluví o tom, že Američané se připravují na týdny pozemních operací v Íránu. Pokud by Trump plán schválil, znamenalo by to, že celý konflikt vstupuje do další, nebezpečnější fáze.
Čtěte také:
Ještě před tím, než Trump na začátku týdne veřejně oznámil, že vede s Íránem produktivní rozhovory, proběhly na trhu zvláštní obchody s futures na ropu Brent a WTI. Jen čtvrt hodiny před Trumpovým oznámením se jich zobchodovalo 6200 v hodnotě 580 milionů dolarů. Takže šlo o sázku proti trhu na to, že Trump trhy uklidní, že ceny ropy a plynu klesnou a akcie půjdou nahoru. Spíš to ale nebyla sázka a někdo věděl, že Trump chce uklidňující prohlášení vydat.
Neví se, jestli za obchody bylo více subjektů, nebo jen jeden. „Je těžké prokázat kauzalitu. Ale nelze se neptat, kdo by 15 minut před Trumpovým příspěvkem na sociální síti byl v prodeji futures takto agresivní,“ uvádějí Financial Times. Stejně tak uvádějí, že to v poslední době není ojedinělá situace a že několik hedgeových fondů uvedlo, že v posledních měsících proběhly další velké obchody provedené před oficiálním vládním vyjádřením. Insider trading se v USA tvrdě postihuje pokutami nebo vězením. Řešit by to měla Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) nebo Komise pro obchodování s komoditními futures (CFTC), ale žádnou aktivitu tímto směrem bychom čekat neměli.
Střízlivá Lagerdeová
Docela fatalisticky (ale realisticky) vyzněl rozhovor s šéfkou Evropské centrální banky (ECB) Christine Lagardeovou pro The Economist. Říká, že rizika spojená s válkou na Blízkém východě podceňujeme a že očekávat rychlý návrat k normálu je dost optimistické. Podle Lagardeové teď čelíme „skutečnému šoku, mnohem většímu, než si v tuto chvíli dokážeme představit“. Podle ECB už byla energetická infrastruktura (hlavně v Kataru) natolik poškozena, že neexistuje žádný způsob, jak by se objem vypadlých dodávek z Perského zálivu mohl během několika měsíců obnovit, a že narušení dodávek bude trvat roky. Hlavní nebezpečí podle Lagardeové spočívá v tom, že následky celé krize se budou projevovat postupně, což vede ke zpožděnému posouzení její závažnosti.
Stejně tak realisticky Lagardeová upozorňuje na to, že jednotlivé státy unie nejsou v dobré rozpočtové kondici a fiskální prostor na plošné úlevy, zastropování a dotování cen není. Platí, že od covidu a kvantitativního uvolňování a rozdávání peněz „zdarma“ a následně i od krize na energetických trzích si Evropané zvykli na ještě větší sociální stát. Takové mentální nastavení se dost těžko bere zpět, je to spíš nemožné.
Lagardeová se pravděpodobně nemýlí, když říká, že následky současné krize budou větší, než si teď myslíme. Hormuzský průliv je fakticky už měsíc uzavřený, vypadla pětina světových dodávek ropy a LNG, vypadly dodávky hnojiv, čpavku, síry a dalších komodit, což může mít zatím také nedozírné důsledky. Tisíce lodí na obou stranách průlivu stojí a čekají. Plavidla z „nepřátelských“ zemí neprojedou vůbec, ostatní tankery mohou projet po koordinaci s Íránem. Výjimkou bylo několik propuštěných „nepřátelských“ tankerů, které mohly proplout pod pákistánskou vlajkou, a Írán tím údajně dal najevo vstřícnost vůči jednání s Američany.
Někdo srovnává současnou krizi po uzavření Hormuzského průlivu s ropným šokem 1973. A paralely určitě existují, i když jsme zároveň v jiné situaci. Stejně jako tehdy i nyní je zasažená, až paralyzovaná, celá světová ekonomika a stejně je i vysoké riziko stagflace, kdy ceny rostou a ekonomika zpomaluje. Rozdílnost naopak spočívá v tom, že celková světová závislost na ropě je výrazně nižší, existují strategické rezervy ropy, USA jsou dnes díky břidlicové ropě téměř soběstačné (v roce 1973 USA 25 procent ropy z arabských zemí) a tím nejvíce postiženým je dnes Asie, ne Evropa (asi 80 procent ropy z Perského zálivu směřuje do Asie).
Armagedon a trvale vyšší ceny plynu
Co se týče zkapalněného plynu, i tam je v současnosti výpadkem dodávek přímo nejvíce postižena Asie - končí tam asi tři čtvrtiny dodávek katarského LNG. Problém je ale v tom, že výpadek z produkce se propisuje do cen všude. Asijské země přeplácejí Evropu, aby tankery s LNG z USA jely k nim, cenu to vyšponuje. Katar zastavil produkci LNG hned po vypuknutí války, společnost Qatar Energy vyhlásila vyšší moc a další velká rána přišla po íránském masivním útoku na katarské zařízení na zpracování a zkapalnění LNG v Ras Laffan (jedno z největších na světě) v odvetě za izraelský útok na íránské plynové pole. A opravy mohou trvat několik let. Takže se dostáváme do úplně jiné situace, než kdyby byl „jen“ zablokován Hormuzský průliv. Znamená to, že ceny plynu zůstanou na vyšší úrovni dlouhodobě, najdou si novou hladinu.
Nezapomínejme také, že v těchto dnech do přístavů v Evropě a v Asii doplují poslední dodávky LNG z Perského zálivu, které byly vypraveny ještě před íránskými raketovými útoky. A pak už nebude nic. Z aktuální situace každopádně těží Spojené státy, které mohou zvýšit těžbu plynu a prodávat draze. A stejně tak Norsko, které bude dál posilovat svou pozici největšího dodavatele plynu do Evropy a bohatnout.
Chvíle pro uhlí: Německo chce chce spustit rezervní elektrárny
Jak bylo řečeno, cena plynu dost pravděpodobně zůstane na vyšších hodnotách déle. Zdražování se týká už i dlouhodobých kontraktů. Plyn s dodáním v příštím roce je aktuálně za cenu přes 57 eur za MWh. Zároveň nám klesla cena emisní povolenky, která postupně spadla z 90 eur až k úrovni 65 eur. Nyní je za 71 eur. Elektřina s dodáním v příštím roce se pořád pohybuje kolem 100 eur za MWh, protože na ni současně působí dražší plyn a levnější povolenka, takže se efekty vynulují.
To celé znamená, že se mění situace pro uhelné elektrárny. Pokud by současný stav vydržel (cena elektřiny zůstane vyšší, povolenka nižší), skutečně se jim otevírá prostor pro delší provoz. Uhelný spread, který dostaneme po odečtení ceny povolenky od ceny elektřiny, se z hodnot kolem 5 eur zvyšuje na hodnoty kolem 30 eur, což dává pro výrobu smysl. Detailnější rozbor si lze poslechnout tady.
Čtěte také:
Uhelné elektrárny chceme nahradit plynovými, ale nemáme je, a ještě k tomu je aktuálně elektřina vyráběná z plynu hodně drahá. Z toho vychází, že je v tomto okamžiku krátkodobě potřebujeme. Devizou uhlí navíc je, že Evropa touto surovinou na svém území disponuje.
V Německu se teď znovu zaseklo schválení státní podpory pro nové plynové elektrárny. Němci chtějí stavět 12 GW v řiditelných zdrojích, které by jim sloužily jako záložní místo uhlí. To znamená, že budou v provozu jen někdy a dostávají zaplaceno za to, že jsou k dispozici. Plán odejít od uhlí ne až v roce 2038, ale už kolem roku 2030, tedy Němcům asi nevyjde.
Co víc, Němci teď dokonce zvažují spuštění černouhelných elektráren, které udržují jen jako rezervu. Jde o výkon asi 6,7 GW, který by se dal dodat do sítě. Cílem je ušetřit na drahém plynu s tím, že rezervní elektrárny by údajně mohly snížit ceny elektřiny až o 60 procent.
Ještě před pár měsíci by to bylo nemyslitelné. Krize Němcům ukázala, že předčasné odstavování uhelných zdrojů jim k ničemu nebylo. Když je to levnější, najednou emise nevadí. Je to podobná úroveň pokrytectví jako nedávný výrok předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové o tom, že EU učinila „strategickou chybu“, když se rozhodla odejít od jádra. Do odchodu od jádra EU zavleklo právě Německo a vláda Angely Merkelové, kde von der Leyenová seděla. Některá rozhodnutí jsou ale nevratná, a tohle mezi ně patří.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.