V posledních týdnech jsem napsal dva články o německé cestě ke Green Dealu. V tom posledním jsem zmínil okamžik, jehož důležitost si možná uvědomilo pár zasvěcených. Byl to tichý kompromis uzavřený na přelomu roku 2021 a 2022 v bruselských chodbách, daleko od pozornosti běžné veřejnosti. Evropská komise zveřejnila delegovaný akt k takzvané taxonomii udržitelných investic a v něm schovala rozhodnutí, které dnes určuje, za kolik Evropané platí energie. Zemní plyn dostal zelenou jako „přechodný” zdroj. Jaderná energie zůstala podmíněná, svázaná administrativními požadavky a politicky toxická.
Toto rozhodnutí sice proběhlo pár články, ale jinak zůstalo prakticky bez povšimnutí. Viním z toho velká média, zejména veřejnoprávní, která by přesně tyto kroky měla dobře pokrývat. Je to daleko důležitější než Stardance (vezmu si tento pořad jako symbol). Dnes, kdy ceny plynu v Evropě po vypuknutí války mezi Íránem a Izraelem vyskočily nad 60 eur za megawatthodinu, začíná být jasné, co přesně jsme si (ano, my) v Bruselu schválili. Evropa si zase navlékla oprátku závislosti – a někdo ji teď tahá za konec provazu.¨
Co je taxonomie a proč na ní záleží
Slovo „taxonomie” zní technicky a nudně. Za tím slovem se ale skrývá obrovská moc: rozhodnutí o tom, které investice mohou být označeny jako „zelené” a „udržitelné”, a tedy čerpat miliardy eur z evropských fondů, bankovních úvěrů a soukromého kapitálu.
Taxonomie EU je v podstatě seznam. Seznam aktivit, které Brusel považuje za slučitelné s cíli Zelené dohody a s cílem klimatické neutrality do roku 2050. Pokud je vaše investice na tomto seznamu, otevírají se vám dveře k levnějšímu financování, k evropským dotacím a k přílivu institucionálního kapitálu, který dnes stále více hledí na ESG kritéria – tedy na environmentální, sociální a řídící standardy.
Rozhodnutí z konce roku 2021 do tohoto seznamu zařadilo zemní plyn jako takzvaný přechodový zdroj. Tedy ne jako plně zelený, ale jako dočasně akceptovatelný. Podmínky byly technicky nastaveny tak, aby byly splnitelné: nové plynové elektrárny musí emitovat méně než 270 gramů CO₂ na kilowatthodinu, musí dostat stavební povolení do konce roku 2030 a musí být konstruovány jako „Hydrogen Ready” – tedy schopné přejít na bezemisní vodík do roku 2035.
Čtěte také:
Jaderná energie sice byla také zařazena – ale způsobem, který ji v praxi znevýhodňuje. Nové jaderné bloky mohou získat zelenou nálepku, pokud mají schválené plány na bezpečnou likvidaci odpadu a stavební povolení do roku 2045. To zní rozumně, jenže přísná ekologická a bezpečnostní kritéria v kombinaci s politickým tlakem zejména ze strany Německa způsobila, že jádro v taxonomii fakticky stojí na vedlejší koleji.
Výsledek? Investiční toky se nasměrovaly k plynu. Jaderná energetika – stabilní, nízkoemisní, domácí (ano, jaderné palivo se dá nakoupit na 20 let dopředu a skladovat) – zůstala bez výraznějšího zájmu.
Berlínský nebo Bruselský diktát? Ani jedno
Kdo chce pochopit, proč EU zvolila plyn místo jádra, musí se podívat do Berlína, nebo si přečíst mé předchozí články (zde a zde). Německo je ekonomický motor Evropy a jeho energetická politika má na Brusel větší vliv, protože s bruselských lavicích sedí politici, kteří s jejich pohledem na jádro souzní. Třeba Španělsko, se chystá své jádro zlikvidovat i když jejich průmysl španělskou vládu prosí o změnu směru
Tento, ale i další výroky německých politiků nejsou vědecké hodnocení – jsou to politické deklarace. Rizika jaderné energie jsou při správném provozu moderních reaktorů srovnatelná s mnoha jinými průmyslovými technologiemi. Havárie v Černobylu a Fukushimě jsou výsledkem konkrétních pochybení, ne nevyhnutelným osudem každé jaderné elektrárny.
Toto je dnešní politická realita. A ta je výsledkem jednání 27 sobě rovných. Nemá cenu si na to stěžovat.
Jak funguje evropský trh s plynem
Evropa spotřebuje ročně přibližně 350 až 370 miliard kubických metrů zemního plynu. Podstatnou část musí dovážet, protože vlastní produkce pokrývá jen zlomek poptávky. V roce 2024 plyn tvořil čtyřiadvacet procent celkových energetických dovozů do EU. Norsko dodávalo přibližně třicet procent importů, zbytek přicházel z různých zdrojů.
Klíčová změna nastala po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Rusko tehdy dodávalo zhruba čtyřicet pět procent evropských plynových importů. Dnes je to pouhých dvanáct procent a do roku 2027 má být ruský plyn z Evropy vytlačen úplně. Toto přerušení bylo správným krokem a já ho podporuji – ale zanechalo obrovskou díru, kterou bylo třeba zaplnit.
Čtěte také:
Zaplnila ji LNG – zkapalněný zemní plyn přivážený tankery z USA, Kataru, Norska a dalších producentů. Ve druhém čtvrtletí roku 2025 LNG tvořilo šestačtyřicet procent veškerých evropských plynových importů - rekordních 35 miliard kubických metrů. Z toho padesát osm procent pocházelo ze Spojených států. Pro detailní informace doporučuji tento materiál a případně se proklikat dál.
Tady se skrývá první zásadní problém. LNG není trubkový plyn – je to komodita obchodovaná na globálních trzích. Evropa je v tomto systému price taker. To znamená, že nemá výraznější vliv na to, za kolik nakupuje. Pokud asijské ekonomiky – Čína, Japonsko, Jižní Korea – nabídnou víc, tanker prostě změní kurz.
Referenční cenou pro evropský plyn je holandský TTF (Title Transfer Facility), burza obchodující v Amsterdamu. Tato cena reaguje na globální události s okamžitou citlivostí: politické napětí na Blízkém východě, hurikán v Mexickém zálivu, výpadek norské těžby – cokoliv se projeví v ceně, a to rychle a bolestivě.
Porovnejme to s jadernou energií. Cena provozu jaderné elektrárny závisí především na investičních nákladech (tedy na stavbě), na provozních výdajích a na ceně uranového paliva. Uran je sice také dovážený materiál, ale je ho potřeba nesrovnatelně méně, lze ho skladovat na roky dopředu, je snáze diverzifikovatelný a není obchodován na stejně volatilních komoditních trzích jako plyn. Jedna jaderná elektrárna vyrobí za rok elektřinu z paliva, které by se vešlo do jednoho kamionu (tohle přirovnání jsem si vymyslel!!). Jedna plynová elektrárna srovnatelného výkonu spotřebuje za rok miliony kubíků plynu.
Írán, Hormuz a cena chyby
Od konce února 2026 se energetická situace v Evropě prudce zhoršila. Válka mezi Izraelem a Íránem, která vypukla 28. února, zasáhla přesně tam, kde je evropská energetika nejzranitelnější.
Hormuzský průliv je úzká vodní cesta mezi Íránem a Arabským poloostrovem. Za normálních okolností jím proteče přibližně dvacet procent světového exportu ropy a LNG. Jakmile se průliv de facto uzavřel v důsledku vojenských operací, Evropa ztratila přístup k čtvrtině světového LNG. Přes noc.
Situaci dále zkomplikovaly přímé útoky na energetickou infrastrukturu. Druhého března dopadla íránská raketa na katarský terminál Ras Laffan - největší exportní terminál LNG na světě. Katar, který produkuje dvě třetiny světového LNG, deklaroval stav vyšší moci. Generální ředitel společnosti QatarEnergy oznámil výpadek 12,8 milionu tun LNG ročně - zhruba tři procenta celkové světové zásoby - a to na dobu několika let.
Reakce trhů byla okamžitá a brutální. 2. března 2026 ceny holandského TTF vyskočily o více než padesát procent - největší jednodenní skok od krizového roku 2022. Ceny ropy a pohonných hmot vyrazily prudce vzhůru. Analytici začali mluvit o největší energetické krizi od arabského ropného embarga z roku 1973.
Evropa přitom vstoupila do tohoto šoku ve špatném stavu. Zásobníky zemního plynu jsou nyní na úrovni pod třiceti procenty kapacity – pětileté minimum. Příprava na zimní sezónu bude extrémně obtížná. A v závodě o zbývající LNG dodávky Evropa soutěží s bohatými asijskými ekonomikami, které mohou nabídnout stejně nebo více.
Tři hypotetické scénáře, kam až to může zajít
Nyní si dovolím spekulaci a načrtnu tři hypotetické scénáře. Nejsem ekonom a tak to berte pouze jako názor, nikoliv analýzu.
Optimistický scénář předpokládá rychlou stabilizaci konfliktu, obnovení dodávek z Kataru a dostatečný export ze Spojených států. V takovém případě by se mohli ceny plynu stabilizovaly kolem 30 až 40 eur za megawatthodinu. To bude sice více, než jsme byli zvyklí, ale asi to nějak zvládneme.
Střední scénář vychází z předpokladu, že napětí v Perském zálivu přetrvá a Katar bude výpadkem trpět delší dobu. Konkurence mezi Evropou a Asií o zbývající LNG by udržela ceny v pásmu 50 až 70 eur za megawatthodinu – přibližně tam, kde jsou dnes. Průmysl by čelil výrazně zvýšeným nákladům, část výroby by přesunula do levnějších regionů.
Pesimistický scénář – úplná blokáda Hormuzského průlivu, trvalé omezení katarské produkce, výpadky dodávek z dalších zdrojů - by ceny mohl vyšroubovat na 100 až 150 eur za megawatthodinu. To jsou úrovně srovnatelné s nejhoršími momenty roku 2022. Výsledkem by byly výpadky průmyslové výroby, odpojování spotřebitelů, krizová vládní opatření a silný inflační tlak.
Tyto čísla nejsou úplné spekulace, jak jsem naznačoval – jsou to extrapolace z reálného vývoje trhu. A všechny tři scénáře mají jedno společné: jsou možné pouze proto, že Evropa kdysi vsadila na plyn, jen tentokrát neutáhnul kohoutek Rus, ale ajatolláhové..
Strukturální slepota Bruselu
Vrátíme-li se k rozhodnutí z přelomu let 2021 a 2022, je v retrospektivě těžké pochopit, proč evropské instituce neviděly to, co bylo tak evidentní.
EU taxonomie byla prezentována jako nástroj pro usměrnění kapitálu ke skutečně udržitelným investicím. Jenže v momentě, kdy Brusel přidal plyn do přechodových aktivit, tento nástroj začal plnit opačnou funkci: legitimizoval a podpořil rozšiřování infrastruktury závislé na fosilním palivu. Jen to nebylo uhlí, které alespoň máme v Evropě a zásoby by vydržely dalších 250 let.
Čtěte také:
Emisní limit 270 gramů CO₂ na kilowatthodinu je technicky dosažitelný – ale ignoruje únik metanu při těžbě a přepravě plynu, který je silnějším skleníkovým plynem než CO₂. Reálná uhlíková stopa zemního plynu je výrazně vyšší, než naznačují emise při spalování. Brusel tento problém vědomě a dlouhodobě ignoruje.
Environmentální kritici tak mají právo namítat, že EU uměle nafukuje investiční prostředí pro fosilní infrastrukturu. Aktiva postavená dnes na plyn budou muset být za patnáct dvacet let buď přestavěna na vodík – což je technicky a ekonomicky blbost – nebo odepsána jako nevyužitelná. Riziko majetku bez ekonomické budoucnosti, je podle mě reálné.
Jenže chyba byla nejen ekonomická, ale strategická. EU se vzdala příležitosti posílit domácí, nezávislé zdroje energie – vedle OZE taky jadernou energetiku – ve prospěch závislosti na dovozu, který opět diktují geopolitické šoky.
Argument, který Brusel odmítal slyšet – jádro
Jaderná elektrárna je na pohled neohrabaný argument v době, kdy se mluví o solárních panelech a větrných turbínách. Má ale vlastnosti, které žádný jiný zdroj energie v dostupné míře nenabízí.¨
Jaderné elektrárny dodávají stabilní základní výkon nepřetržitě – bez ohledu na počasí, roční dobu nebo politické napětí na druhém konci světa. Jejich roční výroba je vysoce předvídatelná. Nepotřebují záložní kapacity v takové míře jako intermitentní obnovitelné zdroje. A co je klíčové: nejsou závislé na masivním dovozu komodit obchodovaných na světových trzích.
Uranové palivo se samozřejmě také dováží – ale v úplně jiných řádech. Jedna tuna uranového paliva nahradí desítky tisíc tun plynu. Lze ho skladovat na roky dopředu v relativně malém prostoru. Dodavatelé jsou geograficky diverzifikovatelní - Kazachstán, Kanada, Austrálie, Niger. A pokud by se Evropa rozhodla investovat do uzavřeného palivového cyklu a přepracování vyhořelého paliva, závislost na dovozu by se dále výrazně snížila.
Cenová stabilita jaderné energie je její ekonomická silná stránka. Zatímco cena plynu může kolísat mezi 20 a 150 eur za megawatthodinu v průběhu dvou let, cena elektřiny z jaderné elektrárny je po výstavbě de facto fixní – závisí především na provozních nákladech a splátkách investičního úvěru, nikoliv na komoditních trzích.
Kritici jádra poukazují (legitimně!) na vysoké investiční náklady a dlouhou dobu výstavby. To jsou reálné argumenty - nová velká jaderná elektrárna stojí tisíce eur na kilowatt instalovaného výkonu a její výstavba trvá deset až patnáct let. Jenže plynová elektrárna, která se postaví za tři roky, pak třicet let závisí na ceně plynu na burze. Ekonomická rovnováha při pohledu na celý životní cyklus není tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá.
Čtěte také:
Malé modulární reaktory – SMR - navíc slibují výrazně nižší investiční náklady, kratší dobu výstavby a větší flexibilitu umístění. Několik evropských zemí, včetně Polska, Rumunska a České republiky (díky bohu za to!), je aktivně rozvíjí. Brusel by mohl tento vývoj zásadně urychlit - kdyby měl vůli.
Konkurenceschopnost Evropy je v ohrožení
Vysoké ceny energie nejsou jen problémem domácností platících více za vytápění a elektřinu. Jsou přímým útokem na konkurenceschopnost evropského průmyslu.
Energeticky náročná odvětví - chemický průmysl, hutnictví, výroba skla, keramiky, papíru - platí v Evropě za energii výrazně více než jejich konkurenti v USA nebo v Číně. Tento rozdíl existoval vždy, ale po roce 2022 se dramaticky prohloubil a nyní s novou vlnou zdražování opět narůstá.
Výsledek je předvídatelný: firmy přesunují výrobu tam, kde je energie levnější. Investice do nových kapacit nesměřují do Evropy, ale do Spojených států - kde průmyslový tarif je v průměru o třetinu nižší - nebo do Asie. Tento transfer není dočasný; jakmile závod nebo továrna změní místo, je přesun výroby zpět extrémně nákladný a zdlouhavý.
Jaderná energie by tento problém řešila odlišně. Stabilní, předvídatelná cena elektřiny z jaderných zdrojů by průmyslu umožnila plánovat na desetiletí dopředu. Bez strachu z plynu za 150 eur za megawatthodinu. Bez vyjednávání o záchranných balíčcích v Bruselu. Prostě stabilní základna.
Energetická bezpečnost je v politickém diskurzu fráze, která se opakuje tak často, že skoro ztratila smysl. Ale za ní stojí velmi konkrétní otázka: Kdo má moc rozhodovat o tom, zda Evropané mají, nebo nemají teplo a světlo? Před rokem 2022 to bylo Rusko. Dneska Írán. Kdo to bude zítra? Čína, která nám přestane dodávat solární panely?
Účet přichází
Válka o taxonomii, která se odehrávala v bruselských kulisách, měla vítěze. Byl jím Berlín - se svou potřebou plynové záchranné sítě po dobrovolném odstavení jaderných elektráren. A poražené. Těmi jsou dneska evropské domácnosti platící stále vyšší účty za energie, průmyslové firmy ztrácející konkurenceschopnost, a státy, které by bývaly rády udržely nebo rozšířily jadernou energetiku, ale narazily na bruselský konsenzus formovaný německými prioritami.
Energetická krize roku 2026 není přírodní katastrofa. Je to výsledek rozhodnutí. Rozhodnutí přijímaných ve jménu kompromisu, pragmatismu a idealismu. Rozhodnutí, která se ukazují jako špatná. Ukázal to rok 2022, kdy Rusko přivřelo kohout. Ukazuje to rok 2026, kdy íránská raketa zasáhla katarský terminál. Ukáže to znovu, až přijde příští geopolitický šok - a přijde.
Jaderná energie není řešení pro všechno. Je technologicky náročná, investičně nákladná a vyžaduje dekády trpělivosti. Ale je to jediný dostupný zdroj, který nabízí Evropě to, co skutečně potřebuje: stabilní, předvídatelnou, domácí elektřinu, jejíž cena není diktována šejky, generály ani burzovními spekulanty.
Rozhodli jsem se jinak. Teď platíme účet.
Naše spřátelené podcasty chystají v dohledné době dva velmi zajímavé eventy.
Tím prvním je promítání filmu Za nepřátelskou linií s podcastem 10:35 v pondělí 30. března. Na debatu před filmem dorazí Kristijan Fiket. Bývalý příslušník chorvatské protiteroristické jednotky Alfa, přímý účastník bojů v Jugoslávii a člověk, který v roce 1995 dostal od chorvatského prezidenta nejvyšší vojenské ocenění za statečnost.
Dalším chystaným eventem je aprílová ALL INSIDER Hospoda, která již tradičně bude plná zábavy a moderátoři Tomáš Jirsa, Andy Dravecký, Michal Půr a Ondřej Kania si pro vás připravili celou škálu témat. A my pro ně máme taky pár překvapení. Sejdeme se ve středu 1.4. od 18:30 ve vinohradském Royal Theatre.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
