Jak velká krize se řítí na Evropu a v čem se liší od roku 2022?

Odolnost EU vzala za své, poučení nula

Můj energetický bratr se k Hormuzské krizi vyjádřil nedávno, tak já musím taky, aby neměl pocit, že sežral všechnu energetiku světa. Pokusil jsem se nabídnout jiný, trochu optimističtější pohled, ale nějak se to zvrtlo.

Tak schválně: Četli jste doporučení Mezinárodní energetické agentury (IEA), jak snížit spotřebu paliv? Smáli jste se nad tím a s nostalgií vzpomínali na Markétin svetr? Přiznám se, že já v první chvíli taky. Ale pak jsem si přečetl reálné zprávy ze světa. Od té doby se nesměji.

„Miláčku, dneska je středa,“ nyní znamená na Srí Lance úplně něco jiného než ve zbytku světa. Země totiž vyhlásila právě středu jako nový den volna pro většinu státních zaměstnanců. Něco podobného zavedly i Filipíny. Naproti tomu Thajsko či Vietnam sázejí spíše na práci z domova a omezují pracovní cesty. Říkám si, že to možná vyjde nastejno, ale uvidíme, Asiaté mají obecně trochu jiný vztah k práci než my. Takže to možná fakt vyjde nastejno: makat budou všichni, i ti s tím volnem…

Pákistán snížil maximální rychlost na dálnicích pro osobní auta ze 120 na 100 km/h a pro nákladní vozy ze 110 na 90 km/h. Český vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal se tam na dovču nejspíš nechystá.

V Bangladéši vláda uzavřela univerzity a zavedla plánované výpadky elektřiny (rolling blackout), aby udržela v chodu energeticky náročný průmysl. Jestli máte v plánu na jaře obměnit šatník, doporučuji neotálet.

Čtěte také:

Egypt bude zavírat obchody, restaurace i nákupní centra ve všední dny už ve 21 hodin a omezovat veřejné osvětlení. Mám skvělý tip pro Netflix: Natočte Kriminálku Káhira, ušetříte za herce.

V Indonésii a Nepálu masivně vyměňují plynové sporáky za indukční. Sebevrazi by měli dostat nějaké školení, jinak dopadnou jako Michal Šebek z Pelíšků.

Zatímco v Asii se dějí věci, evropské země zatím jen uvolňují rezervy a snižují spotřební daně. No dobře, až na to Slovinsko, kde prostě víc než 50 litrů paliva za den nenatankujete. K čemu by vám to ale bylo, když nejdelší silniční trasa napříč celou zemí nebude delší než 400 km, i když třikrát zakufrujete…

Nevím jak vy, ale já to vidím tak, že prakticky všechna opatření navrhovaná IEA se někde na světě ujala a splnila svůj účel: nekoukat nalevo ani napravo a prostě rychle snížit spotřebu paliv. Aby bylo jasno, bavíme se o divoce fajrujícím požáru. Tady není čas na výběrové řízení na nové hasičské vozy a studii o novém uspořádání hydrantů. Tady musí okamžitě do akce všechny stříkačky, které máme k dispozici, včetně těch dětských.

Máte-li pocit, že trapná požárnická metafora za tím kosmopolitním přehledem zazvonila jako kravský zvonec na konci Šostakoviče, nebudu se s vámi hádat. Místo toho vás požádám, abyste si ten princip zapamatovali, protože na konci článku se k němu vrátím.

Nyní k věci. V roce 2021 se Vladimír vydal do Evropy a důsledky máme v živé paměti dodnes. Nyní se Donald vydal na Blízký východ. Otázka za dva miliony dolarů (kolem projeli tleskající příslušníci Íránské revoluční gardy): Dopady na evropskou energetiku budou oproti minulé krizi a) stejné, b) horší, c) mírnější. Domnívám se, že cé je správně a v tomto textu se pokusím vysvětlit proč. Zdůrazňuji však, že moje obzory končí u elektřiny a u stavu geopolitiky k datu vydání tohoto textu. Jak hormuzská krize zacvičí s ostatními trhy (pohonné hmoty, hnojiva, čipy, chemie, stavební materiály) či globální ekonomikou a jak se vojensky a politicky bude vyvíjet dál, to se neodvažuji ani naznačovat.

Čtěte také:

Shrňme si na úvod bez emocí a „naplocho“ klíčová fakta důležitá pro evropskou elektroenergetiku:

1) Jedna z nejdůležitějších energetických tepen světa je téměř ucpaná. Statistiky sice prozrazují, že Perský záliv ještě neprodělal „hormuzský infarkt“, ale z evropského pohledu to nemusí být podstatné: Z námořníků, kteří lpějí na životě, nesestavíte žádnou posádku, která bude ochotna průlivem hrůzy projet. A pokud ano, z pojišťoven, které lpějí na černých číslech v hospodaření, nenajdete jedinou, která bude ochotna poskytnout plnění za poškozený či potopený tanker. A do třetice: Z těch několika šťastlivců, co mají íránskou propustku, fakt nikdo nepopluje do Evropy.

2) Svět přišel o 20 % zkapalněného zemního plynu, a to minimálně do konce jara. LNG linka není kávovar ani šroubárna. Když se jednou zastaví, trvá to měsíc, než se opět rozjede, a další měsíc, než se vrátí k provozu na „plný knedlík“.

3) Největší zkapalňovací závod na světě Ras Laffan přišel o 17 % výrobní kapacity na příštích 3-5 let, a to i kdyby se podařilo otevřít Hormuzský průliv už zítra. Asi vás nepřekvapí, že když „zastavit produkci“ je problém, bude „rozbombit produkci“ ještě násobně větší problém. Jak se to vlastně seběhlo? Hráli jste na základce lodě? Tak Izraelci si to s Íránci 18. března střihli naostro a v obou případech zaznělo „zásah, potopená“. Íránský útok na Ras Laffan byl odvetou za izraelský útok na plynová pole South Pars (neplést se South Parkem).

4) Zatímco na Blízkém východě lítají rakety a drony, v oceánech zuří úplně jiná bitva, v níž lítají eura a jüany (případně dolary). Země, které měly nasmlouvaný katarský plyn, zoufale hledají náhradu a tradeři jsou ochotni prodat i svou drahou tchýni, aby přeplatili konkurenci. Čím dál častěji se tak stává, že loď, která se pod statusem FOR ORDERS vydá třeba z Nigérie do Francie, je i po více než tisíci kilometrech plavby ochotna otočit kormidlo na druhou stranu do Asie (byť je to kolem té Afriky spodem fakt pakárna). Proč? Protože někdo zamával tučnějším svazkem bankovek. Hru „kdo dá víc“ si pamatujeme už z let 2021-2022 a účtenky za ni možná ještě máme taky někde schované…

5) Internety milují dramata, snad by bez nich ani nepřežily. V uplynulé zimě si oblíbily zejména téma vyprazdňování plynových zásobníků napříč Evropou a při lednových či únorových mrazech evokovaly dojem, že už jsme několikrát umrzli. To samozřejmě nic nemění na rekordně nízkých stavech, jen se ukázalo, že strach z odběrových stupňů nebyl úplně na místě. Na druhou stranu nejpozději v dubnu ty zásobníky budeme muset zase začít plnit, a to kvůli důvodnému podezření, že v prosinci začne další zima. A protože plnivo ve slevě z výše uvedených důvodů nemusí být k mání, ta legrace nás přijde draho.

6) Pokud bychom v Evropě měli vlastní zdroj plynu jako Američané nebo Argentinci, žádný z dosavadních bodů by nás nemusel zneklidňovat. Jenomže už nežijeme v devadesátkách, kdy jsme dokázali polovinu spotřeby pokrýt vlastními silami. V roce 2024 už musela EU dovézt 88 % paliva, kterému pořád tak familiárně říká „přechodové“. Čím dál méně dodávek přitom bere „trubkou“ a čím dál více pomocí LNG, čímž se chtě nechtě vydává všanc geopolitickým otřesům a náladám nepřátelských či nevyzpytatelných režimů. Nebo máte snad pocit, že z níže uvedených LNG dodavatelů patří všichni mezi naše kámoše?

7) Poslední bod vysvětluje, proč je plyn tak důležitý pro evropskou elektroenergetiku. Ani snad nejde o to, že by se z plynu vyrábělo o tolik víc elektřiny než dřív – byť nárůst z 10,5 % v roce 2015 na skoro 15 % v roce 2025 už skoro matematicky splňuje kritéria pro formulaci „o polovinu“. V absolutním měřítku však podíl zůstává relativně nízký. Jde spíš o funkcionální a strukturální význam.

Plyn plní zejména v zemích s vysokým podílem OZE roli flexibilní zálohy a v těch nejaderných také baseloadu. Čím bude paroplynka spalovat dražší palivo, tím dražší elektřinu bude vyrábět. A protože právě ona tvoří nejčastější závěrný zdroj, který určuje cenu elektřiny v dané hodině či čtvrthodině, v blízké budoucnosti lze očekávat dopady i v elektroenergetice. Ostatně v kontraktech na rok 2027 už citelné zdražení pozorujeme. Nezapomínejme, že plyn je pro cenu evropské elektřiny dokonce ještě důležitější driver než nenáviděná emisní povolenka.

Co nás tedy čeká? Položí se další Bohemka a stovky tisíc zákazníků znovu poznají, co je to dodavatel poslední instance? Zavede vláda cenové stropy? Přijde další windfall tax? Zastaví se fabriky (některé na pár týdnů, některé nadobro)? Spustí se nová hyperinflace, sotva jsme se vybabrali z té staré?

K nalezení uspokojivých odpovědí na tyto otázky potřebujeme buď kvalitní křišťálovou kouli, nebo analýzu, která srovná, co je teď jinak oproti minulé krizi. Snazší by byla ta křišťálová koule, ale před lety jsem ji věnoval do kanceláře manželce a mám pocit, že nefungovala moc spolehlivě… (ta koule, ne ta manželka) Tak holt pojďme na tu analýzu.

Na prvním místě chci bouchnout hned tou nejsilnější kartou: Francouzské jádro má letos formu jako fotbalisté Arsenalu, zatímco při předcházející krizi připomínalo spíš, nerad to říkám, současnou Spartu (a sami si doplňte vhodné paralely k odloženým odstávkám kvůli covidu či korozi potrubí v bezpečnostních systémech).

V roce 2022 nedodalo ani kWh deset francouzských reaktorů po dobu neuvěřitelných 357 dní a dvacet reaktorů po dobu 278 dní. V nejhorším momentě bylo offline 32 reaktorů s výkonem 36,7 GW, tedy více než polovina celé flotily.

Toky v celé Evropě se otočily do nevídaných směrů a Francie se jako dlouhodobý exportní lídr stala bezprecedentně druhým největším importérem. Oproti roku 2025, kdy naopak Francie zaznamenala rekord v čistém exportu, chybělo v celé Evropě 107,4 TWh francouzské elektřiny! O to víc se muselo spálit extrémně předraženého plynu, a to vyhnalo ceny kamsi k souhvězdí Andromedy.

Letošní odhad EDF naproti tomu svědčí o tom, že francouzské jádro se stejně jako vloni přiblíží k nejvyšší výrobě za posledních sedm let.

Cože byl ten druhý, byť méně významný cenový driver u elektřiny? Jasně, emisní povolenka. Tak ta je teď docela nízko a souvisí to nejen s běžným sezonním poklesem, ale též se siláckými řečmi o reformě, či dokonce zrušení systému EU ETS. Není to sice tak dávno, co Evropská komise bez mrknutí oka odmávala ambiciózní klimatický cíl do roku 2040, ale připadá mi, že riziko být umlácen čepicemi vnímá evropský politik jako naléhavější než riziko, že EU nesníží globální teplotu o 0,05 °C do roku 2100.

Už si to nepamatujeme, ale roky 2021 a 2022 byly extrémně suché. V Norsku padly rezervoáry v přehradách na dvacetiletá minima a podle toho samozřejmě vypadala i výroba elektřiny, pro níž je zrovna v této zemi voda naprosto zásadní surovinou. Když vyscrollujete zpět nahoru k těm mapkám, zjistíte, že norská výroba byla v roce 2022 oproti té loňské skoro poloviční.

Aktuální údaje provozovatele soustavy naštěstí ukazují, že letos množství vody v rezervoárech odpovídá spíš mediánu, zatímco v roce 2022 už byl ve stejné roční době na cestě pod historické minimum.

Poslední srovnávací téma vás asi pobaví, ale co už. Roky 2021 a 2022 byly nejen suché, ale též nevětrné, truchlivé, a to zejména v Německu. Výroba tak významně zaostávala za očekáváním vyvolaným výrazným růstem instalované kapacity ve větrnících.

Samozřejmě se dá těžko odhadnout, jak moc bude letos foukat i svítit (to už by fakt chtělo tu křišťálovou kouli), ale na druhou stranu bych skoro dal ruku do ohně za to, že výroba bude tak jako tak vyšší než před 4-5 lety. Od roku 2021 narostl v EU instalovaný výkon ve větru o několik desítek GW a v solárech dokonce o více než 100 GW. To už se v celkové bilanci projevit musí, i když to budou dispečeři řezat jak vesnický rozhodčí, kterému domácí fotbalisté slíbili za vítězství půl prasete a sud piva. Ale samozřejmě lze pochybovat o tom, na kolik budou intermitentní dodávky odpovídat poptávce a jaké to bude mít dopady na ceny.

Zatímco všechny dosavadní oblasti nám slibují samá pozitiva a sociální jistoty, ta poslední bude slibovat spíš „velký špatný“. Ale možná víc do budoucna, jak se za malou chvíli ukáže. Zatímco OZE nám v EU utěšeně rostou, stabilní zdroje neutěšeně odcházejí. Jádro a uhlí má mezi léty 2021-2025 bilanci instalovaného výkonu minus 36,7 GW! Lze namítnout, že plyn za stejné období o téměř stejné množství narostl, ale s ohledem na vše výše řečené je diskutabilní, zda máme co slavit. Čistě z pohledu zdrojové bilance by to však neměla být taková tragédie.

Když se tedy vrátím k úvodní otázce, zda bude pro evropskou energetiku větší pohromou Donaldova výprava na Blízký východ nebo Vladimírova výprava na západ, volím (zatím) tu Vladimírovu, a to především z toho důvodu, že nám tentokrát nechybí nejsilnější hráč (francouzské jádro). Zároveň by nám přinejmenším letos mělo hrát do karet počasí (norská voda) a nebo schopnost vyždímat z něj víc energie (OZE). V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i vůli evropských politiků hodit do talonu emisní povolenky, když bude nejhůř.

Tím však určitě nechci říct, že evropská energetika v posledních 4-5 letech svědomitě zamakala na zvýšení systémové odolnosti. Spíš než o aktivní přičinění (při vší úctě k francouzským jaderným inženýrům) a poučení z krize minulé jde opět o souhru okolností.

Že se dílčí věci povedly, ačkoliv vůbec nebyly jednoduché, to nezpochybňuji. Kdo třeba ještě v roce 2022 čekal, že se dokážeme zbavit fyzické (nikoliv však ekonomické) závislosti na ruském plynu? Díky rychlému rozvoji LNG infrastruktury a diverzifikaci dodávek se to podařilo. Ani v tomto bodě se však nemohu zbavit dojmu, že jsme prostě jen jednu závislost vyměnili za druhou. V čem se teď liší ruský plyn od katarského? Ten první brát nechceme, ten druhý ani nemůžeme. Výsledek je stejný.

Když jsem tak chytrý, jak by tedy podle mě vypadalo skutečné poučení a reálná investice do posílení energetického systému? Vracím se k hasičské metafoře z úvodu: Až se vypořádáme s aktuálním požárem, nesmíme na nic čekat a musíme okamžitě vypsat to výběrko na nové hasičské vozy a studii o novém uspořádání hydrantů. Přeloženo do energetického jazyka: Musíme začít těžit vlastní zemní plyn a rozjet masivní investice do jádra, ať to stojí, co to stojí. Já vím, že to nechceme slyšet, ale udělat to prostě musíme. V sázce už je příliš mnoho.

Nenechme se mýlit. Toto fakt není první ani poslední energetická krize, které Evropa musí čelit. Přijdou další. A na nepříjemnou otázku, co jsme dělali v mezidobí, budou dávat jasnou odpověď účty za energie (v lepším případě, v horším stabilita dodávek). Nejnovější evropské hodnocení zdrojové přiměřenosti ERAA jasně ukazuje, že kvůli výhradní orientaci na OZE, přetrvávající investiční paralýze v klasické energetice a konci uhlí nám mohou už v nadcházejících letech chybět až desítky GW stabilních zdrojů. Až se v této situaci přiřítí nějaká ta černá labuť, strhne se teprve dokonalá bouře. A pak už nám nepomůže ani ten Markétin svetr…

P.S.: Závěr, že tato energetická krize nebude horší než ta minulá, samozřejmě platí jen za předpokladu, že nedojde k další eskalaci konfliktu na Blízkém východě. Pokud by se tak stalo, doporučuji tuto analýzu vytisknout a využít na podpal (ať je aspoň k něčemu užitečná).

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.